Život dvojčat – Bille, opravdu tohle chceš… 5.

autor: Nameless Lady

„Kluci, stalo se něco šíleného!!“ Georg přiletěl do jejich nahrávacího studia jako veliká voda. Nemohl skoro ani mluvit, jak pospíchal.

„Co se děje?“ Tom ho chytil okolo ramen, aby trochu usměrnil jeho pohyby a posadil ho na gauč vedle Billa. Sám se uvelebil na podlaze.

„Kde je Gustav? Chci vám to říct najednou.“ Georg se rozhlížel po celé místnosti, ale posledního kolegu nemohl najít.

„Gustave!!!!!“ zařvali Tom s Billem současně. Jeho blonďatá hlava se vynořila zpoza rohu.

„Co je? Copak hoří?“ vztekal se a sedl si na zem za Tomem.

Všichni významně hleděli na Georga, který se tvářil opravdu tajemně.

„Tak nám to už povíš?“ strčil do něho Bill.

„Fajn, posloucháte?“ ujišťoval se ještě.

„Posloucháme.“ Zahučeli všichni kluci nastejno.

„O.K. Lucia mi volala a řekla mi novinku, nevím, jestli mám být nadšený, nebo spíš ne.“

„Hele, Georgu, nás tvoje pocity samozřejmě zajímají, ale prozradíš nám, o co tu jde?“ Tom už nedočkavě poposedl a doslova visel očima Georgovi na rtech.

„Budu táta.“ Vypravil ze sebe. Nikomu to tak rychle nedošlo, pak se ale vzpamatoval opět Tom.

„Cože?? A jak se ti to povedlo??“ dusil se smíchy. Bill k němu vyslal nesouhlasný pohled. On jim to přál.

„To je skvělý, gratuluju!“  řekl s úsměvem a objal Georga.

„Nechá si to?“ začal zase Tom.

„No jistě, co by asi tak měla dělat?“ odpověděl Bill a zase ho probodl pohledem. Mrzelo ho, že takhle Tom mluví.

„Jo, budeme šťastná rodina.“ Začal se Georg taky usmívat.

„To teda budete, když budeš pořád na cestách. Vždyť tvoje dítě ani nebude vědět, jak vypadá jeho táta doopravdy. Leda by si v pokoji vylepilo tvoje plakáty.“

„Tome, nech toho, o co ti zase jde?“ Bill se postavil nad Toma, musel zasáhnout, protože viděl, jak Georgovi pohasly oči. Tom se ho dotknul.

„O nic mi nejde, jen odhaluju pravdu.“ Ušklíbl se.

„Pojď se mnou!“ zavelel Bill. Chytil Toma za ruce a vytáhl ho na nohy. Dovedl ho do předsíně, aby je nikdo nezaslechl.

„Můžeš mi říct, co to mělo znamenat?“ spustil Bill hned, jak se za nimi zavřely dveře.

Tom jen pokrčil rameny a díval se Billovi přímo do očí.

„Proč jsi to říkal? Copak ty jsi neviděl, jak je z toho nadšený?“ Bill už zmírnil tón, ale pořád si Toma naštvaně měřil.

„Já akorát vidím, jak se kvůli tomu děcku budou rušit koncerty a termíny nahrávaní! A zase budeme na všech titulních stránkách!“

„No ty určitě ne, tvoje dítě to není.“ Řekl Bill a posmutněl, udělal krok vzad a opřel se o zeď naproti Tomovi.

„To je taky jedině dobře.“ Syknul Tom. Bill sklopil zrak, najednou svého bratra nemohl poznat, byl tak zlý. Všechna ta něha, která mu vždy sršela z očí, byla pryč.

„Ty… ty nechceš děti?“ zeptal se Bill šeptem. Tom na to neodpověděl.

„A ty bys chtěl?“ zeptal se Billa a hleděl mu do obličeje. Bill kývnul a viděl, jak Tomovy rysy ztvrdly.

„Chtěl bys, aby tě po nocích budilo řvaní a přes den zase jekot? Chtěl bys měnit podělaný plíny? Chtěl by ses vzdát kariéry kvůli malýmu spratkovi? Já teda ani náhodou.“ Zavrtěl hlavou a sledoval Billův zklamaný obličej.

„Ani, kdybychom na to byli dva? My dva?“ Bill udělal krok směrem k Tomovi, zase se mu začínaly lesknout oči.

„Tohle myslíš vážně?“ Tom na něho nechápavě hleděl.

„Smrtelně.“ Přikývl Bill a chytil Tomovu ruku.

„Ale na dítě jsou potřeba dva-muž a žena. A do toho ani jeden z nás nepůjde, nemám pravdu?“ Tomův tón už byl mírnější, stiskl Billovu ruku a díval se mu do očí.

„Vždyť přece existuje adopce, kojenecké ústavy…“ Bill cítil, že Tom začíná o jeho myšlence přemýšlet.

„Bille, já si nemyslím, že by to byl nejlepší nápad…“ začal Tom, ale když viděl, že se od něho Bill oddaluje, zvolil větu dokončit jinak, než původně plánoval. „Ale můžeme si o tom promluvit v klidu doma, jo?“

Bill přikývnul a objal Toma.

„Miluju tě, i když máš občas pěkně trhlé nápady.“ Šeptnul Tom Billovi do ucha. Bill se mu podíval do očí.

„Ale, Tome, já to myslím naprosto vážně.“

„Vždyť já taky. Usmál se Tom a pohladil Billa po zádech.

__Později doma__

„Takže ty opravdu chceš dítě, Bille? Nerozmyslel sis to?“ zeptal se Tom a v duchu doufal, že to byla jen chvilková nepříčetnost.

„Chtěl bych…“ pokýval Bill hlavou a pak si ji podepřel rukama. Seděli s Tomem naproti sobě u kuchyňského stolu a hleděli si do očí.

„Přemýšlel jsem o tom…“ přiznal Tom.

„Opravdu?“ zaradoval se Bill a usmál se, ne však na dlouho.

„Nevím sice, jak to s takovou adopcí chodí, ale stejně si myslím, že nám dvěma by asi nevyhověli. Neprošli bychom těmi jejich testy, nebo co to je.“ Pokrčil rameny.

„Ale dost párů, jako jsme my…“ Tom Billovi skočil do řeči.

„Jako jsme my? Takových párů moc není, vždyť ani nemůžeme přiznat, že spolu něco máme, zavřeli by nás.“ Billovi až teď došlo, že má Tom pravdu, na tohle předtím ani nepomyslel.

„No tak, lásko.“ Tom vstal od stolu, aby mohl Billa obejmout.

„Pojď ke mně…“ sevřel ho v náručí a pohupoval s ním ze strany na stranu.

„Proč je všechno tak komplikovaný? Proč nám tahle jediná věc nemůže projít bez trestu?“ vzlykal Bill. Tomovi se v hlavě honily přesně ty samé myšlenky.

„Řekni, proč zrovna my dva musíme být bráchové?“ upřel na Toma uslzené oči. Tom byl z téhle otázky dokonale mimo. O tomhle nikdy nepřemýšlel.

„Já jsem rád, že jsi můj bráška.“ Pohladil Billa po tváři.

„To já taky, ale kdybych nebyl, bylo by to jednodušší.“ Vypravil ze sebe Bill a znova se k Tomovi přitisknul.

„To bychom se pak třeba nikdy nepotkali.“ Tom už nevěděl, jak Billa utěšit. Tolik ho mrzelo, když byl nešťastný. Viděl jeho krásnou tvář zaplavenou smutkem a bolelo ho u srdce.

„Kam jdeš?“ zajímal se Tom, když se Bill beze slova vymanil z jeho objetí a odcházel pryč.

„Půjdu si lehnout.“ Oznámil mu.

„Mám za tebou přijít?“ optal se ještě, ale Bill jen zavrtěl hlavou.

„Dobře, tak dobrou noc.“ Přešel k němu a políbil ho na rty.

„Kdyby něco, zavolej, jasný?“ připomněl Billovi, že na žádné trápení není sám.  

Bill kývnul a odešel. Po dlouhé době usínal bez Toma. Jeho pokoj mu připadal tak prázdný, ale dneska potřeboval být sám. Všechna ta tajemství ho neuvěřitelně tížila, potřeboval by se někomu svěřit, ale to nesmí. Jen by tím přivedl sebe i Toma do obrovského maléru. Lehl si na bok a objal rukama polštář, stočil se do klubíčka a zavřel oči. Přemýšlel a znova se mu přehrával dnešní rozhovor ve studiu. Tam to nebyl ten starý Tom, kterého zná a miluje, tenhle byl zlý, krutý, bezcitný a Bill nemohl přijít na důvod toho všeho. Vždyť doma už byl zase normální… Billovi se vybavoval pohled do tváře toho cizího Toma. Jeho chladné oči ho strašily. Zpod víček se mu vykutálelo pár slz, které se vsákly do polštáře. Odvedle z pokoje zaslechl Toma, jak hraje na kytaru. Ta smutná píseň Billa ukolébala ke spánku, ale zdál se mu sen, ze kterého neměl dobrý pocit. Viděl v něm Georga a Lucii, jak spokojeně tlačí kočárek, on a Tom stáli za rohem a závistivě se na ně dívali… probudil se a protřel si oči. Tom vedle pořád hrál smutné melodie a Bill při jejich poslechu znova usnul…