autor: Tomi & Ainikki
„Ne nepláču. Všechno je v pořádku.“ Pokusil jsem se na něj usmát, i když jsem měl pocit, že se mi obličej zkroutil do křečovitého šklebu. Nedokázal bych mu to vysvětlit. Nebylo to totiž něco, co bych já sám s určitostí chápal. Jednoduše ta přemíra emocí, která mnou tak náhle zavířila, se vydrala na povrch v podobě pár kapek slanosti. Bill se naštěstí netvářil, že by mu mé ujištění nestačilo. Sevřel jsem ho jemně do náruče jako malé děcko. Tolik jsem se bál, abych ho nepoplašil. Doufal jsem, že snad tentokrát neuteče. Políbil jsem ho znovu. Otíral své rty o ty mé a bylo to jako dotek motýlích křídel. Jeho polibky byly zprvu neobratné, ale každou chvíli byly lepší a lepší a prohlubovaly se. Zachvěl jsem se. Vše bylo tak nové pro nás pro oba. Přál jsem si, aby tyto okamžiky trvaly věčně. Mým tělem se rozléval příjemný hřejivý pocit, přesně takový, jako když najdete spřízněnou duši. Hlava se mi točila a já si připadal jako v horečce.
„Jsi tak krásný.“ Zašeptal jsem. Pousmál se a zabořil svoji hlavu do mého ramene. Stuha z jeho vlasů se uvolnila a kolem dokola se rozlil černý vodopád. Jeho vlasy mě fascinovaly už tehdy poprvé v přístavu. Neodolal jsem a dotkl se jich. Prameny protékaly mými prsty. Jeho jindy bílá tvář se začala pomaličku barvit do nachova. Bylo to tak zvláštní, zamilovat se do chlapce. Trošku jsem se bál, kam až mohu zajít. Neměl jsem žádné praktické zkušenosti a Bill určitě také ne. Přejel mi prsty po obličeji. Probudilo to ve mně touhu. Určitě by bylo hezké se milovat, ale v tuhle chvíli jsem na to nechtěl myslet. Bylo by to příliš brzy. Nemohl jsem si dovolit něco zkazit. Po tom jsem opravdu netoužil.
Možná až příliš divoce jsem ho políbil. Cukl sebou. Oddálil jsem se od jeho porcelánové pokožky.
„Promiň, miláčku.“ Nechtěl jsem mu ubližovat, na to mi byl až moc drahý. Po tom všem zajímavá změna. Topil se v rozpacích, a tak raději přivřel své tmavé oči, než promluvil.
„Mně se to líbí. Moc. Je to tak… zvláštní.“ Uvědomil jsem si, že jsem nikdy nebyl takhle vzrušený. Docházel jsem k závěru, že tohle je to, co jsem celý život podvědomě hledal. Žádná sebehezčí a roztomilejší žena mi nemohla poskytnout to co on. Krásný křehký chlapec. Nádhernější než všechny květy sakury. S ním bych chtěl kráčet do věčnosti. Po dlouhé době jsem si uvědomil, jak dokáže být zamilovanost krásná.
Postavil jsem se a natáhl k němu ruku. Přijal ji a nechal se vytáhnout na nohy.
„Půjdeme dovnitř.“ Vysvětlil jsem jednoduše a odváděl si ho za ruku do svého domku. „Bude v pořádku, když si uděláme trochu pohodlí?“ Zeptal jsem se raději a rukou jsem ukázal ke složeným lůžkovinám na polici v rohu místnosti, aby věděl, co mám na mysli. Jen kývl na souhlas a já tedy na nic nečekal a spěšně jsem připravil postel. On postával u okna a pozoroval mě, když bylo hotovo, pár kroky jsem přistoupil k němu a s němou otázkou, zda smím pokračovat, jsem se mu zadíval do očí. Položil mi ruce na ramena a krátce mě líbnul na rty. To byla odpověď.
Lehce jsem zatáhl za jeho černý zdobený pás. Povolil poměrně snadno a snesl se k zemi na rohož. Bill se nebránil ani nijak neprotestoval, což mě povzbudilo k další činnosti. Svlékl jsem mu svrchní žlutý šat. A pak vrstvu po vrstvě. Pokusil se neobratně rozvázat tkanice mého obleku, ale moc se mu to nedařilo. Udělal jsem to tedy sám. Byl jsem jenom v košili a v kalhotách a on v poslední průsvitné vrstvě. Lehké hedvábí probouzelo mé hříšné myšlenky. Bylo zatraceně těžké se ovládat. Cítil jsem bolest i rozkoš zároveň. Smyslné nebe i peklo, kde mě mučili. Chtěl jsem víc. Toužil jsem zabořit se do jeho měkkého těla, ale zároveň mi v tom bránil nějaký neurčitý stud, strach z neznámého, nevědomost, jak správně to vlastně udělat. A nebo je to jako u ženy? To sotva. Objímali jsme se a mazlili ve stoje, než Bill klesl na rozbalené lůžko. Skláněl jsem se nad ním. Toužil jsem slíbat každý kousek jeho neposkvrněné kůže. Byl tak žádoucí a tak žhavý. Ne. Nemohl jsem zajít dál, i kdybych si to sebe víc přál. Navíc nebylo kam spěchat. Máme na sebe tolik času. Je potřeba vše v klidu prozkoumat, zjistit, co má rád. A já, který jsem si zakládal na tom, kolik žen jsem svedl, se budu učit s ním.
Lehce jsem ho zbavil poslední vrstvy. Byl mi vydaný na milost a nemilost. Mohl jsem si ho konečně prohlédnout. Roztřásl se.
„Co se děje?“
„Já… jen pokračuj. Je to tak dobré… líbej mě.“ Roztouženě žádal. Chytil jsem jeho hlavu, chtěl jsem, aby se mi zadíval do očí.
„Jsi nejkrásnější bytost, kterou znám. Jsi úžasný.“ Svěřil jsem mu, a pak už jsem jen vyhověl jeho žádosti. Šimravý pocit v mých útrobách jen zintenzivnil, když jsem ho opět hluboce líbal. Bylo to jako mávání křídel kolibříka. Přetáhl jsem si košili přes hlavu a vrátil se do jeho otevřené náruče. Nepřestával jsem s polibky a prsty si hrál s jeho bradavkami. Benjiro byl tak šťastný. Užíval si tuhle hru, která nemá vítěze ani poražené.
Mazlili jsme se a můj klín byl naběhlý až k zbláznění, přesto jsem se to snažil ignorovat. Bill na tom byl stejně, jak jsem si všiml. Oddálil jsem se od něj. Nesouhlasně zamručel. Bylo mi líto, ale musel jsem to přerušit. Věděl jsem, že už bych se neovládl. Zhluboka jsem dýchal a snažil se myslet na něco jiného.
„Udělal jsem něco špatně?“
„Ne, lásko, jen já jsem se bál, abych ti neublížil. Nezlob se, prosím.“
„Neublížíš. Jen… chci ti být ještě blíž. Dovol mi to.“ Mírným tlakem zatlačil proti mé hrudi a donutil mě tak lehnout si na záda. Stáhl mi z boků kalhoty a odhodil je stranou. Položil se na mě a já si mohl všimnout té touhy, jež sálala z jeho očí. Hlasitě jsem vzdychnul, když se jeho boky pohnuly proti mým a naše vzrušené klíny se o sebe otřely. Nebyl jsem připravený na něco tak intenzivního a on, aniž by mě nechal se vzpamatovat, pokračoval. Zatočila se mi hlava a zatmělo před očima. Bylo k neuvěření, co se mnou dokázal udělat, a to nebylo pochyb o tom, že tohle ani zdaleka nebylo to nejvíc, co jsem s ním mohl zažít. Slyšel jsem sténání a výkřiky a jen stěží jsem si byl schopen uvědomovat, že většina z nich se dere právě z mého hrdla. Naše zpocená těla po sobě klouzala, tvrdá mužství pulzovala mezi našimi břichy, v pravidelném rytmu do sebe narážejíc. A do toho všeho mě Bill líbal tak horlivě a vášnivě, až mě chvílemi připravoval o dech.
Když jsem cítil lepkavou horkou tekutinu z jeho vrcholu, následoval jsem ho. Lapal jsem po vzduchu a ve spáncích mi zrychleně pulzoval tep. Bill na tom byl podobně. Cítil jsem tíhu jeho těla na tom svém a vnímal, jak se třese a zrychleně dýchá vlivem doznívajícího orgasmu. Jeho hlava klesla vedle té mojí a podvědomé probírání jeho prstíků v mých vlasech postupně ustávalo. Usínal. I já cítil, že se mě zmocňuje spánek. Než se tak ale stalo, opatrně jsem ho ze sebe odkulil, jeho hlavu pohodlně uložil na polštář a svou košilí očistil naše břicha. Potom jsem nás oba dva přikryl a na pár chvil nechal klesnout i svoje víčka.
Nakrčil jsem nos, když mě na něm něco zašimralo a jedním okem jsem zamžoural, abych zjistil, co toho bylo příčinou. Uculil jsem se a otevřel i druhé oko. To Tom mě lechtal jedním ze svých pramenů vlasů a mě zaplavil hřejivý pocit. Nikdy dřív jsem se vedle nikoho neprobudil, a přitom tak obyčejná věc byla překvapivě tolik báječná.
„Spal jsem dlouho?“
„Ne moc, ale něco sis ze spaní mumlal a přitahoval si mě k sobě.“ Odpověděl a prsty se mi probíral ve vlasech. Byl ke mně natočený bokem a podpíral se na lokti, takže na mě shlížel, a přitom se něžně usmíval.
„Vážně? A co jsem říkal?“ Zaujalo mě to. Nemyslel jsem si, že bych mohl něco takového dělat.
„Nevím, nerozuměl jsem ti. Ale to, jak ses tulil, bylo moc fajn.“
„Hmm, můžu v tom pokračovat.“ Zavrněl jsem, ruku omotal kolem jeho pasu a víc se k němu natiskl. Nos jsem zabořil do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem a spokojeností jsem si zafuněl. Hladil mě po zádech a já si přál zůstat takhle napořád.
„Ani nevíš, jak je mi teď dobře, ale nemůžeme takhle proležet celé dopoledne.“ Promluvil po chvíli a vytrhl mě tak z mojí blaženosti.
„A proč ne?“ Zamručel jsem nesouhlasně.
„Protože lenora je hřích, a navíc já mám taky nějaké povinnosti. Musím se na pár hodin ukázat v přístavu a zkontrolovat dělníky,“ vysvětloval mi, „jinak by se taky mohlo stát, že vám tam místo zámořských lodí postaví bárky, které půjdou ke dnu už v přístavu.“
„Řekni mi ale, že se tam nezdržíš dlouho.“ Nutil jsem ho slíbit a dál se k němu tiskl. Nemínil jsem ho totiž pustit, dokud mě neujistí, že si kvůli mně pospíší.
„Slibuju. Udělám tam jen to, co je nezbytné.“ Uculil jsem se spokojeně a odtáhl od něj hlavu, abych viděl do jeho tváře.
„Děkuju, budu se na tebe těšit a vyhlížet tě.“
Přikývl. „Ale uvidíš, že budu zpět dřív, než si vůbec stačíš všimnout, že jsem odešel.“
„Nemyslím si,“ zavrtěl jsem hlavou na protest.
„To je milé, ale vážně už bych potřeboval jít. Pustíš mě?“ Zavrtěl se, aby mi názorně předvedl, že ho stále pevně svírám.
„Ještě polibek.“ Domáhal jsem se toho, co jsem si tak rychle zamiloval, a nastavil rty. Tom se krátce zasmál, ale vyhověl mi. Automaticky jsem přivřel víčka a plně si to vychutnával. Líbal mě zvolna a hluboce, a ani na vteřinu mi tak nedal najevo, že spěchá, a tímhle ho už jenom zdržuji, právě naopak. Plně se mi věnoval, nic neodbývajíc, laskal mě svými měkkými rty a sladkým jazykem způsobem, že mně to nutilo vzdychat mu do úst.
Odtáhl se teprve po notné chvíli. Povolil jsem své sevření a kousek se odsunul, aby mohl vstát. Splnil moji podmínku, takže by ode mě nebylo hezké dál ho tu držet, i když bych to nejraději s chutí udělal. Zálibně jsem celé jeho nahé tělo přejel pohledem, když ze sebe odhrnul přikrývku, vstal a začal sbírat své oblečení, které se nedbale roztroušené povalovalo kolem postele. Košili, kterou měl před tím na sobě, nechal ležet, a z truhly vytáhl jinou. Všiml si mého upřeného pohledu a vědoucně se zazubil.
„To se nedělá, na někoho takhle zírat.“ Pokáral mě a natáhl si kalhoty.
„Nezírám. Prohlížím si tě, protože se mi líbí, co vidím. To je špatně?“ Neodpověděl. Jen se zasmál a dooblékl se.
Pár kroky přešel zpět k lůžku a přiklekl si ke mně.
„Něco ti prozradím,“ polohlasem šeptnul tajemně a kousek ze mě odhrnul přikrývku. „Taky se mi líbí, co vidím.“ Pohladil mě po hrudníku a rukou mi zajel za krk, aby si mou hlavu mohl přitáhnout blíž a krátce mě polaskat na rty. „Můžeš tu být, jak dlouho chceš. Já půjdu. Prozatím přeji hezký den.“
„Já tobě taky.“ Naposledy mě líbnul, ode dveří mi ještě mávnul na pozdrav, a pak už jsem osaměl.
Protáhl jsem se jako kočka a rozvalil se po celé šířce postele. Hmátl jsem po polštáři, na kterém ležel on, a připlácl si ho na obličej. Byl nasáklý jeho vůní, a zatímco jsem si k němu čenichal, široce jsem se usmíval jako nějaký blázen, aniž by mi to šlo zastavit. Nebylo snad ani divu, vzhledem k tomu, jak šťastný jsem se cítil být. Ještě chvíli jsem si takhle lenošil, ale pak jsem raději vstal také. Nikomu jsem totiž v paláci neoznámil, kam jdu, a mohlo by se stát, že by se po mně někdo začal co chvíli shánět. Ledabyle jsem se zamotal do svého kimona a spěšně se vracel.
„Dobré jitro, veličenstvo. Jak jste se dnes vyspal?“ V paláci jsem narazil na podlézavého Xanira. Potlačil jsem v sobě chuť protočit oči v sloup a nějak nevybíravě mu odseknout.
„Děkuji, dobře.“ Odpověděl jsem místo toho stručně. „Zařiď, prosím, aby mi sloužící donesli do mých komnat něco malého ke snídani.“ Instruoval jsem ho ještě, protože v mém žaludku povážlivě zakručelo. Byla už docela pokročilá dopolední hodina a já dnes ještě nic nejedl.
„Jistě.“ Uklonil se a se skloněným hřbetem se ode mě vzdaloval.
Dál jsem si ho nevšímal a pokračoval do soukromí mého pokoje. Měl jsem v plánu věnovat se na ukrácení času něčemu nenáročnému, třeba četbě poezie, a jedině tam nebudu nikým rušen. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem zjistil, že tomu tak zřejmě nebude. Na jedné z rohoží seděla Amaya, neobvykle přihrbená, neučesané prameny vlasů jí padaly do obličeje, a když jsem přišel blíž, všiml jsem si i napuchlých zarudlých očí od pláče.
„Co se stalo, sestřičko?“ Přisedl jsem si k ní a vlasy z tváře jí dal pryč. Vzhlédla a pokusila se na mě usmát, nejspíš proto, aby mě uklidnila, a já se o ni tolik nestrachoval. Byl to ale úsměv plný smutku a nezakryl vůbec nic. Bodlo mě z toho u srdce. Nerad jsem ji viděl trpět.
„Hledala jsem tě tu už před pár hodinami, ale byl jsi pryč.“
„Já… ehm, ano…“ Tak nějak se mi nezdálo vhodné říct pravdu. „Teď už jsem ale tady, tak mi pověz, co se stalo?“ Zopakoval jsem svoji otázku a účastně ji chytnul za ruku.
„Vlastně nevím,“ začala pomalu. „Měla bych být šťastná, protože jsem prožila něco krásného, a teď tedy můžu jít do manželství s pocitem, že alespoň jednou v mém životě se stalo něco z lásky, ale stejně to bolí.“ Popotáhla a rychle si setřela z tváře slzu. Konečně mi to došlo. Já na to úplně ve stínu svých záležitostí zapomněl. Vždyť Amayina svatba s regentem provincie Kanagawa, který byl zhruba o deset let starší než ona, se blížila. Nikdy vůči tomu neprojevovala příliš mnoho radosti, ale zdála se být vyrovnaná a smířená s tím vším. Vůbec jsem netušil, jak velká noční můra to pro ni očividně po celou tu dobu byla.
„Netrap se. Bude to v pořádku, uvidíš,“ uklidňoval jsem ji. Pravdou ale bylo, že i mě mrazilo v zádech, když jsem si jen představil sebe na jejím místě. Já bych to nezvládl ani z poloviny tak jako ona. „On má dobrou pověst. Poddaní ho mají rádi. Jistě i k tobě se bude chovat dobře a s úctou, a kdo ví, třeba si ho i nakonec zamiluješ. Navíc není to odsud daleko. Můžeme se často navštěvovat.“ Snažil jsem se jí z hlavy vyhnat alespoň část jejích obav a u toho jsem ji chlácholivě hladil po vlasech. Znovu se malinko usmála a tentokrát už v tom nebylo tolik zoufalosti.
„Děkuji ti, Benjiro. Jsem ráda, že tě mám, dokážeš mě utěšit.“ Objala mě a hlavu si položila na moje rameno.
„Stejně jako ty mě. Jsme tu jeden pro druhého a vždycky to tak bude.“
Držel jsem ji tak dlouho, jak jenom potřebovala, a trpělivě čekal, až se sama odtáhne. Když to udělala, po slzách již nebylo ani památky.
„Říkala jsi, že jsi zažila něco krásného. Řekneš mi, co to bylo?“ Vzpomněl jsem si na její slova. Amaya se uculila a sklopila zrak k podlaze. Dokonce bych řekl, že se i zlehka zarděla.
„Strávila jsem noc s Tomem,“ vydechla zasněně a já na ni zůstal jen šokovaný zírat, neschopen jakékoli reakce. Nejspíš si můj pohled vyložila tak, že se zlobím, proto pokračovala. „Vím, že ses kvůli tomu dost nesouhlasně vyjádřil, ale pochop mě. Já ho mám moc ráda. Jako přítel pro mě znamená téměř tolik co ty. Nemyslím si, že on by mě miloval, ale vím, co k němu cítím já, a já to potřebovala okusit, protože to byla nejspíš jediná možnost, aby v tom z mé strany byla zamilovanost.“ Vysvětlovala mi a já to v podstatě chápal. Za tohle jsem se na ni zlobit nemohl, přesto jsem stále nemohl říct jedinou větu. Jen jsem se soustředil na to, aby nebylo okamžitě poznat, jak zraňující pro mě byla myšlenka, že Tom se s mojí sestrou včera miloval a dnes téměř i se mnou. Ta představa mi mačkala útroby a svíravá bolest se mi usadila v místě, kde jsem tušil bít své srdce. Marně jsem se snažil nevnímat to jako zradu, ale jak jinak na to pohlížet? A co to vlastně celé znamená? To jsem jen náhražka za moji sestru, která bude patřit jinému muži? Ji mít tedy již více nemůže a já tu zůstanu volný. A koho z nás dvou vlastně miluje?
„Prosím, promluv. Řekni, že tomu rozumíš.“ Přinutil jsem se kouknout se jí do očí.
„Jistě,“ nuceně jsem se pousmál. „Neměj obavy. Nic ti nebudu vyčítat. Cos udělala, je pochopitelné.“ Jí nebylo totiž co, ale někomu jinému to vyčtu docela s potěšením. Pravděpodobně se jí ulevilo a znovu mě objala. Povolil jsem svůj křečovitě stažený obličej a pevně k sobě semkl víčka. Bál jsem se, že mé oči za chvíli prozradí, jak mizerně mi momentálně bylo.
„Amayo, Amayo, Bille! Tady jste, hledala jsem vás.!“ Naše mladší sestra byla, alespoň tedy pro mě, vítaným vytržením z celé téhle situace, zvláště když se dožadovala nějakých her a Amaya se uvolila, že se jí bude věnovat.
„Ještě jednou ti děkuji.“ Špitla mi do ucha těsně před tím, než vzala malou Yukiko za ruku a odešly spolu z mých komnat.
Tentokrát jsem to byl já, kdo zůstal zhroucený na rohoži uprostřed místnosti. Stočil jsem se do klubíčka a rukama si přitáhl kolena ještě blíže k tělu. Udržovalo to ve mně alespoň falešný dojem, že takhle se udržím pohromadě, protože mi připadalo, že se rozsypu na malé kousky ublíženosti a zraněnosti. Možná bych mu měl být vděčný, protože Amaye to udělalo radost a ulevilo jí to v její tíživé situaci, ale nedokázal jsem to, nešlo to. Jak mě mohl včera na oslavě políbit a pak být s ní? Tohle nebylo fér, ať už to pro sestru mělo jakákoli pozitiva. Pro sebe jsem nenacházel jediné, a znovu jsem měl pocit, že prohrávám. Neměl jsem nic speciálního pro sebe, co by bylo jen mezi mnou a jím. Ne, on to musel dát i mé sestře. V tu chvíli jsem ho nenáviděl.
Strávil jsem dlouhou dobu sám zavřený ve svém pokoji a s ubíhajícím časem se nenávist vytrácela a vystřídala ji celá škála nejrůznějších emocí. Od lítosti, doprovázené spoustou slz, až po vztek, kdy jsem měl chuť vyškrábat mu oči. Služebné se snídaní jsem vyhodil a přikázal nevyrušovat mě. V pozdním odpoledni jsem byl potom už jen vyčerpaný a zmožený vším tím uvažováním o tom, proč se mi tohle děje. A hlavně jsem zjistil, že se mi stýská a chtěl bych ho vidět. On už musel být s největší pravděpodobností dávno zpět, a teď čekal, kdy se ukážu, protože jsem mu přeci slíbil, že ho budu vyhlížet. V této části paláce ještě nikdy nebyl, tudíž jsem ani nepředpokládal, že by přišel on za mnou.
Bolavě se ozvalo i mé tělo, když jsem se sbíral na nohy. Zkusmo jsem udělal pár kroků a čekal, až přejde brnění v pravém chodidle, které jsem měl stočené pod sebou, a teď, když jsem ho uvolnil, se honem snažilo dokrvit. Dokonce mi bylo i jedno, jak špatně jsem musel vypadat. Neměl jsem ani snahu zkontrolovat se v zrcadle a něco se sebou udělat. Tak, jak jsem byl, jsem si to zamířil za ním. Cesta zahradami mé pocuchané nervy dokázala zklidnit do té míry, že už jsem k němu přicházel jen pouze s touhou urovnat to a slyšet ujištění, že už se to nebude opakovat a bude jenom se mnou.
Už z dálky jsem ho uviděl sedět na verandě. S nadšením vyskočil na nohy, když si mě všimnul také, a vyšel mi v ústrety.
„Rád tě vidím. Už tu na tebe nějakou dobu čekám. Co tě zdrželo?“ Vyptával se, při tom se usmíval a držel mě za ruce, stojíc naproti mně v těsné blízkosti. „Stalo se něco?“ Zeptal se s podtónem starosti v hlase a jeho smích povadl, když zaregistroval moji skleslost. Těžce jsem k němu zvedl pohled a tiše promluvil.
„Amaya mi vyprávěla o vaší noci… Řekni, máš mě rád, nebo to bylo jen…“ Nedopověděl jsem. Nezvládl bych vyslovit své obavy nahlas. To, že jsem možná jen druhý, pouhá náhražka. Děsilo mě to o to víc, protože mnou projelo při pohledu do jeho hnědých krásných očí, že jsem do něj beznadějně zamilovaný a nedokážu bez jeho lásky žít.
autor: Tomi & Ainikki
betaread: Janule
Ježiši kriste! To je tak neuvěřitelně smutný… 🙁 Bylo mi v tu chvilku Billa tolik líto, když mu to Amaya řekla. Měla jsem úplně stažený hrdlo a nevěřila jsem, že mu to řekla. Ale nemohla ona vědět, že strávil ráno s Tomem, s kterým taky "něco prožil". Ale bylo to krásný, jak z něj svlíkal to oblečení – Tom z Billa ♥ A ani by mě nenapadlo, co spolu vyvedou, ty dva zamilovaný. Mám strach, co přijde v 9 díle, ale těším se na to jak blázen ♥ <33
Ta Amaya je taková svině! Ona ví, že Bill je zamilovaný do Toma a nejen že se s ním vyspí, ale dokonce to řekne i Billovi! Grrr….. Ale tenhle díl byl tak krásný 🙂 Jak se Bill tulil k Tomovi a jak si tam skládali komplimenty…. ♥♥♥ Nemůžu se dočkat dalšího dílu, vy dva spolu píšete tak úžasně!
Chybí mi tvůj blog, Ainikki 🙁
nádherný dílek, plný emocí… as+pon, že si to vyříkali :-´)
Dneska to bylo přímo natřískané emocemi…
Já osobně si třeba nemyslím, že Amaya je svině, spíš mi jí bylo líto, že ona se musí vdát za někoho, koho vlastně nezná a co si budeme povídat, ona se na rozdíl od našeho císařátka Tomovi věnovala od začátku. A že se do něj zakoukala? Je jinej, je cizinec, prostě zajímavý tvor a ona je taky jenom holka. Bill má oproti ní vlastně všechno, přeci nemůže být extrémně altruistická, aby mu nechala i Toma. A že se mu svěřila? To byla hodně těžká chvíle pro oba. Bylo mi jich v ten okamžik hrozně líto. Amayi, protože si uvědomovala, že to nebude mít pokračování, i Billa, kterému tím ustřihla křídla, když létal v oblacích. Ale tak snad se to aspoň Billovi vydaří, Tom mu určitě dá najevo, že je pro něj jednička (doufám)
Po tak sladké noci si snad troufne to vyslovit nahlas. Ale aby nám to nepřekazil velký zlý šogún a ten jeho pazgřivec. 🙂
Mám stejný názor jako Joana, vlastně to už ani nemusím psát:-) Tímhle dílem se mi potvrdilo, že Amaya není žádná zákeřnice, a upřímně je mi jí líto, vzít si někoho, koho musí a ani nezná… Pořád je mi sympatická, přestože tou nocí s Tomem mi předtím vyrazila dech.
Co kdyby Benjiro, jakožto císař, změnil tyhle tradice či zákony, a zakázal by takovéto sňatky?:-D Všichni by se mohli brát jen z lásky, to by byla krásná říše:-)) V čele se zamilovaným císařem, který bude mít po boku svého Holanďana:-D
Doufám, že Tom ho vzápětí ujistí, že je pro něj na prvním místě a že Amaya byla jen "úlet", když byl opilý…
heeeey to neni féér.. já fakt budu muset každou půlhodinu čekat na povídku a rychleji přečíst.. takhle už všichni v komentářích napíšou to co sem chtěla já…
úplně souhlasím Joanou.. ta to napsala mega výstižně.. 🙂
božínku, já jim to tam snad pudu vysvětlit do toho japonska, krásně jste to napísali – to se musí nechat….jak to tedy bude dál? Bude usmíření?
Tohle je tak úžasná povídka ♥♥♥ A souhlasím s holkama nahoře ohledně Amayi, je to chudák holka, kterou vlastně prodali ženichovi, a nikoho nezajímá, co by si přála ona, tak si to aspoň jednou vzala sama…A Tom a Benjiro spolu jsou nádherný pár, dva protiklady z různých světů, doufám, že mu to Tom vysvětlí, a Benjiro mu odpustí =)
Tomi, Ainikki, je to perfektní ♥
Asi bych měla litovat i Amayu, ale není to tak. A ne proto, že bych ji nesnášela kvůli tomu, že je holka a plete se do nich. Jen když věděla, že ho Bill miluje, nemusela se mu svěřovat. Jo, říkají si všechno, ale prostě… nechtěla bych, aby i ten druhý byl smutný, tak bych byla radši ticho přece. I když by to užíralo. Pokud by do mě hučel a věděl, že mu to ublíží, ale přesto to chtěl vědět, tak bych to možná řekla. No prostě je to složitý. Má to blbý, že se musí provdať za někoho, koho vůbec ani nezná. Ale Billovi se musela tímhle úplně zatmít před očima. Nedivím se všem jeho myšlenkám. A v předchozím díle, jak Toman popisoval polibek… měla jsem husí kůži xD
Zbožňuju tuhle povídku, moc krásný. A též mi chybí tvůj blog.