autor: B-kay
Samyho krůčky potichounku směřovali k dětské postýlce. Snažil se být přímo jako myška a dělal přesně to, co mu ve školce poradila paní učitelka, když musel jít na záchod a nechtěl vzbudit ostatní děti. Kráčel přímo po špičkách, pusinku měl přikrytou dlaní a pomalu postupoval dál. Pokoj byl osvětlený jenom slabou září nočních hvězd a měsíce, přesto na miminko, tiše ležící pod teplou dekou, viděl dokonale. Kdyby byl malinko vyšší, nemusel se sice stavět na špičky, přesto mu to v tu chvíli vůbec nepřekáželo.
„Ahoj, Tomi,“ zašeptal téměř neslyšně, natáhl svou malou ruku k miminku a zlehka se dotkl deky, jež chránila jeho drobné tělíčko. Vzápětí rychle pohlédl opačným směrem, a teprve když se přesvědčil, že svým šeptem nevzbudil Billa s Tomem, se opět obrátil na svého malého bratrance.
„Taky nemůžeš spinkat?“ vydechl a smutně se rozhlédl kolem sebe. Jeho tělo bylo spánkem ještě zesláblé a on se nedokázal udržet na špičkách příliš dlouho. Tváří mu prolétl veselý úsměv, jakmile spatřil u psacího stolu dřevěnou židli. Stačilo pár vteřin, malinké množství námahy a byl spokojen.
Nyní mohl bez problému nahlížet do postýlky, a přitom se maličkého i letmo dotýkat…
Moc dobře věděl, že si nemůže dovolit silnější dotek. Nemohl jej tisknout a tulit jej k sobě jako všechny své plyšové hračky, nemohl jej dokonce ani držet za ruku tak silně, jako držel svého strýčka pokaždé, když mu bylo smutno. Přesto byl moc rád, že se jej směl dotýkat i tímto způsobem.
Maličký se zvědavě rozhlížel kolem, Samyho doteky však vnímal, a také na ně reagoval. Vesele dupal nožičkama a natahoval malé prstíky do vzduchoprázdna nad sebou. V ústech tiskl modrý dudlík, a i když jeho slovům nerozuměl, byl moc rád, že k němu někdo tiše promlouval.
„Já taky nemůžu spinkat. Všichni moji medvídci už spí a já nemůžu. Proto jsem přišel za tebou. Nevadí?“ ukázal své zoubky v šťastném úsměvu a opět miminko opatrně pohladil.
„Škoda že ještě neumíš mluvit. Kdybys chtěl, můžu tě to naučit, ale musíš ještě trošičku vyrůst. Ještě jsi moc maličký,“ Sami se na židli houpal ze strany na stranu, a přitom si pohrával s tkaničkami na svém pyžamu. Světlé vlásky měl na některých místech uhlazené, jinde zase střapaté, přesto byl na první pohled neskutečně roztomilý.
„Ve školce nám paní učitelka povídala o miminkách, jako jsi ty. Říkala, že jste hodně křehký a zranitelný,“ Sami se zamyšleně poškrábal na bradě a vzápětí zklamaně vydechl.
„Moc dobře tím slovům nerozumím, ale jistě znamenají něco hezkého. Tak malá děťátka přeci nemůžou být zlá,“ pousmál se, a přisunul k malému hračku, po které se natahoval. Jeho malinké prstíky ji sice ještě nedokázaly zachytit a zvednout, přesto byl mnohem pokojnější a dál naslouchal zvuku Samyho hlasu.
„Když vyrosteš, budeme se spolu dívat na hvězdičky tak, jako to dělávám i s Billím,“ krátce pohlédl na noční oblohu a poté zpátky na Toma.
„Opíšu ti, jaké jsou, chceš?“ i když se odpovědi nedočkal, přesto se nadšeně usmál, opět pohlédl k obloze a poslepu nahmatal ručičku miminka. Byla tak maličká, že jí dokázal celou překrýt svými prsty, aniž by se musel více snažit.
„I když vypadají velmi malinké, jsou ve skutečnosti moc veliké. Hodně hodně veliké,“ velikost hvězd nadšeně ukazoval volnou dlaní a dál se usmíval. Promlouval k tomu dítěti, jako by jeho slovům skutečně rozumělo. A to bylo na malých dětech to nejkrásnější. Dokázaly se vyžalovat i malému plyšovému medvídkovi, aby se necítily tak smutné a osamělé. Sami to tak kdysi taky dělával, ale teď už nemusel. Poslední dobou si raději povídal se svým bratránkem.
„Jsou ale moc daleko, a proto jsou tak maličké. A hele,“ nadšeně ukázal směrem k obloze, a užaslýma očima sledoval padající hvězdu, která krásně rozzářila vzdálenou část oblohy.
„Musíme si něco přát, Tomi. Nebo víš co? Přej si něco ty, ano? Bude to tvoje hvězdička a já si najdu zase jinou, chceš?“ Bill, který se vzbudil při zvuku přesouvající se židle, se opatrně nadzvedl na loktech a pohlédl směrem, odkud se ozýval Samyho šepot. Jeho tvář zdobil skromný úsměv. I z tak mála, jako byl pohled na Samyho u postýlky jejich drobečka, byl přímo dojatý. Beze slova naslouchal tomu, co říkal a po každém dalším slovu se musel usmívat víc a víc. Nemohl tomu uvěřit, jak hodný Sam byl. Byl na sebe dokonce i malinko pyšný, protože jej právě on vedl tímto směrem.
Vychovával jej ode dne, co se narodil, a naučil jej vážit si každé drobnosti a milovat každou krásnou věc na tomto světě, protože takových věcí bylo hodně maličko. Proto bylo tak krásné je nalézt, a ještě krásnější přilnout k nim a vypěstovat si k nim nějaký hlubší cit.
„A pak najdu hvězdičku i pro tvého tatínka a,“ najednou se zasekl a opět se poškrábal na bradě. Jak měl nazvat Billa? Děti nosí v bříšku přeci maminky, napadlo jej téměř okamžitě, a proto ani vteřinu nezapochyboval o svém tvrzení.
„A pro tvou maminku,“ Bill své rty rychle přitiskl k holé kůži Tomova bříška, ve kterém ztlumil svůj tichý smích. Nazval jej maminkou. A ten tón, jakým to řekl, Billa poveselil ještě víc. Byl to prostě malinkej popleta, stejně jako býval i on. Ale když nad tím začal přemýšlet, možná Sami nebyl daleko od pravdy. Šel na to zcela logicky.
„Ale pro mou maminku hvězdičku nebudeme hledat, ano? Maminka je na mě hodně zlá, i na Billího a Toma. Maminka ať si najde svou hvězdičku sama,“ vydechl nakonec spokojeným hláskem a líbezným pohledem se zadíval na to malé stvoření. Zvedl dudlík, který malému upadl a opatrně mu jej přiložil ke rtům. Maličký je pootevřel, ale nedosáhl na něj a krátce zavzlykal.
„Neboj, vydrž chviličku, hned to bude. Prosím, neplakej,“ Sami se natáhl, jak nejvíc to šlo a vložil mu jej přímo do pusinky.
Bill krátce stiskl víčka, hlavou se opřel o Tomův hrudník a několikrát zlehka políbil jeho holou kůži. Cítil, jak jej Tom k sobě přitulil ještě víc a pomalu jej hladil po zádech. Zřejmě ani on nespal.
„To dítě je úplně jako ty, Bille. Jediné, po čem skutečně touží, je jenom to, aby jej měl někdo rád,“ zašeptal, jakmile se Bill naklonil k jeho tváři a láskyplným pohledem sjížděl jeho bledou tvář. Billovy rty se zvlnily do slabého úsměvu, vzápětí pomalounku dopadly na ty Tomovy a nořily se mezi ně v jemných polibcích.
„Miluju tě, tatínku,“ vesele se od něj odsunul a zářivě se usmál.
„Já tebe taky, maminko,“ Tom jeho úsměv oplatil a společně se tiše zasmáli a opět dlouze políbili. Oběma bylo jasné, že během několika vteřin bude Sami ležet mezi nimi a moc se na tu chvíli těšili. Chtěli jej mít u sebe. A že to netrvalo dlouho.
„Billí, můžu spinkat s váma?“ Sami si vylezl Billovi na klín, a když spatřil jejich usměvavé tváře, usmál se i on. Tom měl pravdu. Nic víc ke štěstí skutečně nepotřeboval…
autor: B-kay
betaread: Janule
Nádhera… já už vážně nevím, co mám do těch kometářů psát. Je to neskutečně nádherný a kouzelný příběh, něha a láska, se kterou Sami k Tomimu přistupuje mě naprosto dojímá. Tohle je jedna z mála povídek, která ve mě dovede vyvolat příjemný hřejivý pocit:-)♥
Souhlasím s Rachel, komentáře jsou nad moje síly =) Tenhle díl byl tak krásný, až mi vhrkly slzy do očí, je to tak neskutečně dojemné a láskyplné, jak krásný vztah si Sami vytvořil k Tomíškovi, Bill má být na co pyšný, to díky jeho výchově roste ze Samiho tak úžasný chlepec ♥♥♥ Překrásné ♥♥♥