autor: Sch-Rei
Čtyři stejné bílé zdi. Nic víc, jen černovlasý chlapec krčící se v koutě s přítomností pouhých čtyř zdí. S prázdno prázdným výrazem v čokoládových očích koukal nepřítomně do podlahy. Vznáší se ve svých vzpomínkách, ve fantazii, což mu dere slzy do očí. V tuhle chvíli nedokázal nic pociťovat. Vůbec neřešil, kde právě je, proč tady je. Vlastně, všichni kdo byli v téhle budově, nic takového neřešili. Bylo jim to jedno, protože si žili ve svém vlastním světě. Měli své vlastní myšlenky, kterými si vymalovali svět na růžovou, nebo naopak všechno viděli až moc černě. Byli tady lidé, kteří byli nemocní. Není to myšleno tak, že by měli třeba chřipku nebo něco takového. Byli nemocní po psychické stránce.
Bill – černovlásek, litoval všeho, co udělal. Hluboko v sobě opravdu litoval. Litoval minulosti, litoval svých činů, litoval vůbec toho, že žije. Ale zároveň se v něm mísila i sebelítost.
Ozvalo se klepání na dveře, které i tak bylo zbytečné. Bill věděl moc dobře, kdo to je, ale nevnímal to. Jen si dál hleděl svého. Bylo to takhle každý den. Každý den se jen opakoval. Jeho uslzené tvářičky byly plné smutku. Už to nebyl ten veselý chlapec jako před půl rokem. Už to nebyl Bill jako dřív. Byla to pouhá troska Billa, kterou by už nic nedokázalo obnovit.
Dveře se otevřely, a do místnosti vstoupil muž. Tedy spíše chlapec v Billově věku. Mohl být jen o pár centimetrů vyšší. Blond kratší vlasy a na tváři neutrální výraz, a kráčel k Billovi. Naklonil se k němu.
„Bille, musíš teď jít na jídlo, ano?“ Bill se ani nehnul. Blonďák si povzdechnul a Billa zvedl na nohy, nechal ho, aby se o něj opíral. Vyšel s ním z pokoje, a posadil ho na vozík, se kterým dojel k výtahu. Jel s ním okolo dalších pokojů, které byly ovšem zasklené, ne jako ten jeho se čtyřmi nezajímavými stěnami. Někteří se lísali na to sklo, jiní jen se šíleným výrazem v očích seděli na postelích, někteří na zemi. Černovlásek se na ně nepotřeboval dívat, už to znal, znal každou tvář všech těch bláznů tady okolo. Nechtěl se na ně dívat. Jen by mu to připomínalo, že je jedním z nich. Tiše zavzlykal a přivřel oči.
Bill seděl v jídelně spolu s ostatními u jídelního stolu, a před sebou měli talíře s něčím, čemu se tam říkalo jídlo. Bill se toho opět ani nedotkl. Jen na něj nepřítomně zíral. Začaly se mu přivírat oči, a on se ztrácel. Ztrácel se z dosahu reality, ztrácel se z dosahu všeho přítomného. Ztrácel se ze světa. Najednou… Viděl ji, cítil její vlasy na své hrudi, cítil její jemné doteky, její kůži. Slyšel její sametový sladký hlas, její zvonivý smích. Vznášel se mimo vesmír. Viděl obraz osoby, která kvůli němu už nikdy neuvidí sluneční světlo. Která se ztratila duší v nenávratnu.
Rychle otevřel oči, a zorničky se mu rozšířily. Prudce vstal od stolu a praštil do něj pěstí.
„N… Ne… Ne-e… Ne, ne, ne,“ šeptal a koukal prázdně do stolu. Otočil se, a rozhlídl se okolo sebe. Všechny pohledy pomatených lidí padly jen a jen na něj. Nyní mu byla poskytnuta všechna pozornost. Ne, tohle není možný. Je to jen sen. Sen, ze kterého se probudím, a budu zase s tebou. Zase budu u tebe, bude nám dobře. Neopustím tě, už nikdy. Ne, ne, ne.
Z očí se mu spustil další proud slz a rozutekl se pryč. Ihned za ním se rozběhl Andreas. Bill vyběhl z místnosti. Blonďák běžel hned za ním. Černovláskovy vzlyky se rozléhaly chodbami, a jeho slzy za ním dělaly stopy na podlaze. Hroutil se mu svět. Lépe řečeno, hroutily se mu trosky jeho světa, jeho života.
„Ne! Nechte mě! Ne, ne, ne,“ křičel stále dokola se vzlyky. Neotáčel se za sebe.
„Nenávidím vás! Nenávidím ji, nechte mě! Nechci! Už ne!“
Jak motýl toužím po růžích,
Vodu v poušti hledám.
Svou sílu zkouším,
Tisíc přání už mám.
autor: Sch-Rei
betaread: Janule
Můj bože,umřu…takovýhle povídky miluju<3len tak dal 🙂
Zlatiii…ked si mi tu poviedku poslala prvý krát nemohla som z nej 😀 je upa špicovaaa ♥ Teším na pokračkoo
Tohle se mi vážně moc líbí, je to krásné a už teď se nemůžu dočkat pokračování =)
Šanty… Miluju takový povídky a těším se na pokračování :* ♥♥♥
není to poslední náhodou refrén od Evy Farné- Jak motýl?
Ooo..Je to kráásny x))
Šantelko..jen taaak dáál x))
Je to děsivé,ale co se Billovy stalo.Povídka vypada moc pěkně.