autor: Neilinka
„Cože? Ty ses zbláznil, víš, co by mi provedli tvoji rodiče, kdyby to zjistili?“ Ten kluk je šílenec!
„Jo… Příšerně se o mě bojí. Jenže. Já už nemám co ztratit. Bez koní stejně nežiju. Je to jen čekání na smrt. Prosím. Nikdy jsem o nic takhle nežebral, ale teď nemám jinou možnost.“
Tom ho chápal. Nedovedl si představit, že by musel zůstat na vozíku a táta by mu zakazoval jezdit. Asi by ho to opravdu zabilo. Vlastně by bylo lepší být mrtvý, než nesmět jezdit. Ale bylo tu obrovské riziko, že Bill ochrne na celé tělo. To by mu jeho rodiče vážně nikdy neodpustili.
„Tak jo. Ale taky mám jednu podmínku.“
„Jakou?“
„Bude to na nějakém klidném, hipoterapickém koni.“ Riziko se tak zmenší na minimum a on se bude cítit klidnější. Navíc Bill neřekl, na jakém koni chce jet.
„Fajn.“ Cítil se tak šťastný. I kdyby to mělo být na poníkovi, svitla mu naděje. Sice se projíždění s vedením nemohlo rovnat ježdění, jaké provozoval předtím, ale těšil se. A moc.
„Tome?… Děkuju.“ Podíval se na něj pohledem plným vděku.
„Není zač.“
O týden později:
„Teda Billi, to jsem vážně nečekala, že budete s Tomem takoví dobří kamarádi. Ale jsem za to opravdu moc ráda. Užijte si to v té restauraci.“
„Díky, mami, mějte se.“
„Nashle, pane a paní Kaulitzovi.“ Tom hodil do auta vozík a pak si sám nasedl. Bill už seděl na sedadle spolujezdce. Dnes nastal ten den.
„Budu rád, až nám tvoji rodiče přestanou mávat. Cítím se provinile, když si myslí, že tě beru na dobré jídlo.“
Bill se musel zasmát. Bylo mu to jedno. Dnes si zase po tolika měsících sedne na koně. Nepřipouštěl si, že by to mohlo bolet, ačkoli to bylo dost pravděpodobné. I když cvičil na nohy každý den, na koně od nehody nesedl, leda tak myšlenkou.
Hipoterapické centrum bylo pěkných pár kilometrů, zdálo se jako věčnost, než tam dorazili. Jakmile ale otevřeli dveře od auta, praštil Billa do nosu zase ten krásný pach koní, sena a slámy. Žádná voňavka nebyla lepší.
Tom pohotově vyndal vozík a přistavil ho k autu. Vzal Billa do náručí a opatrně ho do něj položil. Byl neskutečně lehký. Zdálo se mu, že vozík byl těžší než sám Bill, ale nekomentoval to.
Zamkli auto a dojeli ke kancelářím. Tam už na ně čekala vedoucí celého areálu a oni se šli podívat na koníka, který měl být připravený pro Billa. Šlo o mohutnou, středně vysokou tmavou kobylku. Zdálo se, že je zkřížená s chladnokrevníkem, rozhodně nic štíhlého a exotického, jako měl doma Bill.
Vypadala neskutečně klidně. Člověk by řekl, že snad i spí, jak měla přivřené oči a povolený dolní pysk. Jakmile ale uviděla Billa, celá ožila, a nosem si ho celého jemně očuchala.
„Ahoj, holka. Jsi krásná, víš to? Ale neříkej to našim koním, oni by hrozně žárlili.“
Bill chtěl ostatní popohnat, jen aby se na Maggie už mohl posadit. Tom to vycítil a opatrně ho i s vedoucí vysadili.
Bill se cítil, jako by se vrátil domů. A to teprve jen stáli v boxu. Teplo a plavé pohyby klisničky mu dělaly dobře. A ani trochu to nebolelo! Přemýšlel, jestli se člověk může opravdu „znovu narodit“. Věřil, že ano.
Vydali se po louce krásnou přírodou na procházku. Pravidelný Maggiin chod rozhýbával Billovu pánev tak, jako to on dělal při tanci na posteli. Tohle bylo ale mnohem lepší. Vždyť, jaký pohled je krásnější, než ze hřbetu koně?
Trochu ho mrzelo, že byl už po půlhodině unaven a sesazen zpět na vozík. Asi stokrát poděkoval Maggie, vedoucí i Tomovi a dohodli se na příštím termínu. Měl zase pro co žít.
Cestou domů Bill na předním sedadle usnul. Tentokrát se mu ale o nehodě nezdálo. Promítal si krásné chvilky na Maggie a pak se ponořil do hlubší minulosti, kdy ještě jezdil zdravý.
Tom ho odvezl zpět a opatrně ho donesl až do postele. Billovi rodiče nejspíš čekali, že budou venku déle, a tak také někam vyrazili. Zul černovlasého chlapce z bot a svlékl mu i ponožky. Chvíli váhal a pak ho zkusil lochtnout na chodidlech. Billovy nohy se pohnuly. Měl v nich cit.
Možná, že uzdravení jeho nohou chtělo jen čas, a tak doktoři určili diagnózu předčasně. Třeba by zase mohl chodit, kdyby se o to znovu pokusil. Ale když mu teď dám naději a ono to nevyjde, bude hrozně zklamaný. Nechám ho při tom, že je na vozíku, a třeba se to časem zlepší ještě víc. Koneckonců, hipoterapie by mu měla také pomáhat.
Napsal mu vzkaz, přikryl ho peřinou a pak se chystal k odchodu. Došlo mu, že v džínech se moc pohodlně nespí a tak se vrátil a z Billa je opatrně stáhl. Najednou se cítil zvláštně. Pomáhat Billovi mu dělalo radost. Ten výraz štěstí, jaký měl ve tváři, když si sedl na Maggie, se ani nedal popsat. Tom to prožíval s ním, aniž by si to předtím uvědomoval. Když šli lesem na procházku, letmo ho přidržoval za nohu, aby nespadl. Začínalo mu na něm záležet víc než kdy dřív. A taky jinak.
Bill se probral až další den pozdě dopoledne. Vlastně už se skoro obědvalo. Přečetl si vzkaz od Toma a pousmál se. Až pak mu došlo, že ho musel nést od auta až do domu, že on mu musel sundat kalhoty. Najednou se pro sebe zastyděl. S dobrou náladou se vypravil do stáje, kde už Tom čistil v boxu Eriseda.
„Ahoj.“ Ozval se a přijel blíž. Hřebec vykouknul z boxu a zařehtal. Tom mu v té chvíli trochu překážel v cestě, a tak skončil odhozený na stěnu. Zdálo se, že Eriseda rozhodně víc zajímá páníček než on.
To z něj tenkrát Bill spadl. Rodiče ho chtěli bezprostředně poté prodat, ale Bill jim to, jak jinak, nedovolil.
To z něj tenkrát Bill spadl. Rodiče ho chtěli bezprostředně poté prodat, ale Bill jim to, jak jinak, nedovolil.
Věděl, že to nebyla hřebcova vina. Prostě se jen lekl, bylo to jenom zvíře. I člověk se kolikrát lekne. Smůla byla, že to Bill vůbec nečekal. Pádu se prostě nedalo zabránit.
Poprvé ale zkusil podívat se na tu celou situaci z hřebcovy strany. Jak mu asi muselo být, když na něj pak Bill znovu nenasedl, jako po každém pádu? Bill odjakživa považoval koně za nejchytřejší zvířata na planetě. Byl si jistý, že Erised věděl, že se s Billem něco děje. Vždyť podle slova jejich stájníka několik dní po nehodě ani nežral.
Chlapec s havraními vlasy si přitáhl velkou koňskou hlavu stejné barvy do klína. Drbal ho za ušima a kůň jako by se tím neskutečně uklidnil. Cítil odpuštění.
„Koukej být dneska na Toma hodný, jasné?“ Šeptl a políbil ho na čelo bez odznaků. Pak popojel kousek dozadu.
„Uf, málem mě převálcoval. Možná bych to málem i vynechal.“ Usmál se Tom. Bylo mu ale jasné, že kůň je vždy oddaný svému pánovi. Zvlášť, když je o něj v jeho rukou dobře postaráno.
„Promiň, vždycky byl trochu horlivý. Drbání za ušima mu dělá moc dobře. Myslím, že ho vždycky štvalo, že si to nemůže pořádně udělat sám. Když jsem to před jízdou neudělal já, nepomohlo nic. Celou hodinu házel hlavou. Trvalo mi asi měsíc, než jsem na to přišel.“
„Tak to abych si to někam napsal. Vlastně ke každému z tvých koní by se mi hodil nějaký trik.“
Tom Eriseda nastrojil a nezapomněl ho raději ještě podrbat sám. Rozdíl při tréninku byl neuvěřitelný. Vraník poslušně zaklapl hlavu tak, aby jeho čelo bylo s krkem v úhlu 90 stupňů a vyhrbil hřbet, takže byl mnohem pohodlnější na ježdění. Byl ostražitý a poslouchal všechny Tomovy příkazy jako švýcarské hodinky. Trenér je nepoznával. Byl to jiný kůň.
Bill Tomovi ochotně poradil u všech koní. Kromě Samsona. Chtěl ho trošku potrápit. Vždyť ho taky jezdil už hezkých pár týdnů, tak by mohl přijít na to, v čem tkví jeho háček. Tom bádal, hádal, škemral o nápovědu. Marně. Samson si spokojeně žvýkal seno a tvářil se nanejvíc povýšeně.
„No tak, Bille. Samson je nejšikovnější kůň z celé stáje. Chtěl jsem ho vzít na skokový pohár. Ale když nebudu vědět jeho malou chybičku, tak ho vzít nemůžu. Prosííím. V čem to sakra vězí?“
Bill se neskutečně bavil. Možná to působilo zlomyslně, ale bavilo ho Toma zlobit. Když se rozčiluje, je tak roztomilý. Cože? Roztomilý? Vážně jsem řekl roztomilý?
autor: Neilinka
betaread: Clarrkys
Kráásné….prosím honem další díl….:)))
😀 😀 Jsem ráda, že už je Bill zase v pohodě
prostě dokonalá ff
budu se hodně trapně opakovat, když řeknu, že je ta povídka dokonalá? že je vidět, že autorka koním opravdu rozumí?
PS: Bill a černý hřebec… *už skoro ani nedýchá*
Do téhle povídky jsem se úplně zamilovala, je úžasná ♥ Oba kluci tady jsou skvělí ♥
Děkuju moc holky, vlastně jsem ani nevěděla, jestli se tahle povídka uchytí 🙂
Kluci se pěkně zlížují.
Omyl zblížují.