autor: GossipGirl
Čauky lidičky! Nejspíš mě ještě neznáte, protože tohle je moje první povídka. Měla by mít tři díly, ale kdo ví? Budu ráda za každej koment, ať kladnej nebo zápornej, protože tak aspoň budu vědět, co mám zlepšit, a jestli má vůbec cenu psát dál.
Díky… GossipGirl
Stojím na stage, koukám kolem sebe, a přitom vybrnkávám na kytaru skvěle naučené melodie. Sleduju přitom všechna ta světla, reflektory a diody, co nás odhalují fanouškům jásajícím pod pódiem. Pohledem přejedu na zástupy oněch fanynek, které si snad ani neuvědomují, že přes jejich „povzbuzování“ a jásot nejde skoro slyšet zpěv mého bratra.
Můj bratr… taky téma k hovoru na delší dobu. Co o něm říct? Silná osobnost, puntičkář, trošku egoista a taky fanoušky velmi oblíbený frontman naší skupiny Tokio Hotel. Ještě teď si vzpomínám na naše dětské sny, když jsme se všichni čtyři váleli v trávě na louce a snili společně o naší budoucnosti slavných superstar celého Německa. To jsme ale ještě netušili, že se naše sny doopravdy stanou skutečností, a už vůbec jsme netušili to, že se staneme megahvězdami i v Americe. Vzpomínal jsem na naše krásná dětství, bezstarostné úsměvy a škádlení. Je sice pravda, že na jednu stranu mám rád pozornost, která se na nás upírá, ale každá mince má dvě strany. Neustále jsme pod drobnohledem, někdy mám pocit, že už si nemůžu ani zavázat tkaničku, aniž by o tom věděly noviny a hlavně bulvár.
Z přemýšlení mě vytrhlo hlasité ječení a pokřik. Zatřepal jsem hlavou, abych konečně přestal přemýšlet o takovejch blbostech a uvědomil si, že se nacházím na koncertě, kde hraju na kytaru. Po důkladném rozhlídnutí zjišťuji, že povyk způsobil Bill, kterej si na sebe vylil flašku s vodou. No jo, moje dvojčátko to zase rozjíždí. Co jsme slavní jako Tokio Hotel, hrozně se změnil. Teda mně se to aspoň zdá. Připadá mi hrozně namyšlený, skoro jako by už ani nechtěl, abych se prezentoval jako jeho dvojče. Nevím, jestli to není tím, že jsme v jednom kole, a že si stihneme popřát možná tak dobrý ráno, dobrou noc a dobrou chuť, a tím naše konverzace hasne. Nehádáme se, to ne, jen naše vzájemná komunikace poslední dobou upadá.
A jako by nestačilo, že se mi s Billem hroutí vztahy, tak já se do něj snad ještě zamiluju. Nevím, co mě to popadlo, ale jinak si to vysvětlit neumím. Každej jeho pohyb, gesto, slovo mi připadá dokonalý. Vím, musím na to zapomenout, ale koncerty mi dávají bezvadnou záminku k přemýšlení, a já přemýšlím právě o takovýchto věcech. To není normální. Kdybych mu to mohl aspoň říct, ale nemůžu. Dřív jsme si říkali všechno, ale kdybych mu řekl tohle, umím si živě představit tu scénu, co by mi vyrobil. Ale zase na druhou stranu…
NE! KONEC! BUDU HRÁT A PROŽÍVAT KONCERT STEJNĚ JAKO OSTATNÍ! KONČÍM S PŘEMÝŠLENÍM!
Rozhodnu se pro ušlechtilý plán. Zjišťuji, že už nám zbývá jenom Zoom into me a World behind my wall. Ok, začnu hrát předehru, ale přitom pozoruji Billova záda. Naklání se k mikrofonu a začíná zpívat:
Is there anybody out there – walking alone… Zoom into me –
zoom into me –
I now you are scared – When you can’t breathe – I will be there – Zoom into me…
zoom into me –
I now you are scared – When you can’t breathe – I will be there – Zoom into me…
Jo, máš pravdu Billi, mám pocit, že nemůžu dýchat, že se zadusím vlastníma myšlenkama, a zároveň svědomím, že před tebou tajím takovou důležitou věc. Nemůžu se dál dívat, jak si to užíváš, jak navazuješ oční kontakt s fanynkami, jak máš každej večer jinou v posteli. Divný, co? Podle bulváru se takhle chovám já, a ty jsi ten snílek, ale ve skutečnosti je to přesně naopak. Nevydržím to, NE!
Upustím kytaru a rozběhnu se do backstage. Ještě slyším jak moje milovaná Gibsonka dutě dopadne na zem. Davem to zašumí, kluci přestanou hrát, Bill zpívat, ale mně je už všechno jedno! Je mi jedno, že jsem právě zkazil celej koncert, že David mi udělá scénu století, že se na mě moje dvojče naštve a Géčka taky… bylo mi to fuk. Jen utíkám, proběhnu uličkou zákulisí, šatnou, vstupní halou a utíkám do hotelu, který je naštěstí jen 300 metrů od haly. V hotelu zamířím rovnou do výtahu a pak na pokoj. Nechci už s nikým mluvit! Sednu si na parapet a obličej opřu o okno, po kterém nechám volně stékat horké slzy.
Proč mi to dělá? Jako by nestačilo, že si mě nevšímá, ale ne, on se musí ještě tahat s takovými courami. Každou noc jinou. Ale proč ve mně bouchly saze právě dneska? Celý měsíce jsem to zvládal, zvládal jsem photoshooty, rozhovory i koncerty. Ve svém zamyšlení ani nevidím, že ulicí pod mým oknem běží Bill, celý udýchaný, a snaží se dostat co nejrychleji do hotelu.
O pět minut později mě z přemýšlení vytrhne jemné zaklepání na dveře. Neodpovím, jen dál koukám na prázdnou ulici a nechávám horké slzy kanout po studeném skle. Ani nevím, na kolik zaklepání jsem nereagoval, ale Billovi zřejmě došla trpělivost, protože dveře rozrazil, a zalapal po dechu, když mě uviděl v kotouči světla, přicházejícího z chodby. Pootočím hlavu, přimhouřím oči a zjišťuji, že moje dvojče nehybně stojí ve dveřích a zírá na mě jako na ducha. Odvrátím pohled a vrátím se ke své předchozí činnosti.
Uslyším kroky, které směřují ke mně. Pevně stisknu víčka v očekávání výčitek, nadávek a spílání za pokažený koncert. Nic takového se ale nekoná a já místo křiku ucítím ledovou ruku mého brášky, která mě bere za bradu a otáčí si moji hlavu k sobě. Neochotně rozlepím víčka a spatřím nad sebou dvě čokolády, které si mě měří nechápavým, ale i soucitným pohledem.
„Co se děje?“ prolomí ticho jeho sametový hlas. Tak rád bych mu vše řekl, ale bojím se, bojím se jeho reakce. Co mu mám teď odpovědět? Utekl jsem z koncertu, protože jsem naprosto v pohodě a nic se neděje? To radši ne.
„N-no j-já… Víš, je toho na mě poslední dobou moc a nějak jsem to už prostě nezvládl. N-nevím, co to se mnou bylo, p-prostě t-to nešlo jinak.“ Vykoktal jsem nakonec stěží.
„Lžeš,“ zkonstatoval a koukl se na mě zkoumavým pohledem „Tome, znám tě skoro 21 let a tak poznám, když mi nechceš říct pravdu.“
Mlčel jsem, co se taky na tohle dalo říci? Promiň, Bille, ale nemůžu ti říct pravdu, protože by sis o mně myslel, že jsem úchyl? Ne, díky.
„Tome, řekni mi to, prosím! Jsem tvoje dvojče, sakra!“ ulevil si a znova se na mě zadíval tím svým rentgenovým pohledem.
„Poslední dobou se teda nechováš, jako bys byl moje dvojče!“ Ujelo mi něco, co jsem říct nechtěl.
„Cože?“ Kouknul na mě už celkem nechápavě.
„Hele,“ začnu, a přitom si uvědomuju, že už to v sobě dál dusit nedokážu, musím mu říct aspoň část toho, co mě trápí a kvůli čemu nemůžu spát. „Prostě je to asi tak rok a půl, co se ke mně chováš divně. Moc se mnou nemluvíš, místo toho, aby si pár večerů trávil čas se mnou, jdeš vždycky radši za nějakou courou, který klidně zaplatíš, aby ti dala. Přijde mi, že teď už se sotva pozdravíme. Nechováš se ke mně jako ke svému bráchovi, a jako k dvojčeti už vůbec ne. Chováš se ke mně, jako kdybych byl cizí člověk, co ti svojí existencí jen překáží. Moje nápady zamítáš, rady asi ani neslyšíš, na podiu se na mě ani nepodíváš a já tě přesto-“ zaseknu se uprostřed věty. Nemůžu mluvit dál, prozradil bych všechno, a to nechci.
Chvíli na mě kouká zaraženě, asi se lek toho, jak jsem to na něj všechno vychrlil. Pak se jeho pohled změní a dívá se na mě pro změnu zvědavě.
„A ty mě přesto – co?“ Otáže se, zatímco já si v duchu nadávám do debilů a kreténů.
„Přesto, že tenhle kluk, co je z tebe teď, dobývá srdce milionů fanynek, mně chybí ten starej Bill.“ Zkusím ještě jednu lež, i když bylo předem jasné, že ji prokoukne. A taky že jo.
„Zase lžeš,“ obviní mě. „Ten starej Bill nikam nezmizel, jen si dal na chvíli pauzu. Pořád platí to, že mi můžeš říct všechno. Řekni to, co jsi chtěl říci původně,“ dodá už milejším hlasem.
Zakloním hlavu a opřu se týlem o rám okna. Zvažuju, přemýšlím, mám, nemám. Ucítím jeho ruku, jak mi přejede po tváři a zastaví se na hrudi. Váhavě položím svou ruku na tu jeho, stále spočívajíc na mých prsou. Neuhne, což mě mile překvapí.
„Tak dopověz tu větu, prosím.“ Popostrčí mě po chvíli ticha k jeho zamýšlenému cíli, což je dostat ze mě pravdu.
„Můžu ti to ukázat?“ optám se a sleduju jeho reakci
„Tak jo, ale co to bude? Nějaký fotky?“
„Ne, jen tě prosím, nic neříkej, ok?“
„Fajn, ale…“ Nedopoví, protože mu zablokuju rty těmi svými. Tisknu se k jeho rtům tak, jak jsem si to představoval jen ve snech. Vůbec nespolupracuje, ale ani se mu nedivím. Takový šok se asi musí rozdýchat.
On ho ale očividně rozdýchal docela rychle, protože asi po deseti vteřinách se ode mne odtrhnul a vydechl.
„Co to…“ znovu mu ucpu rty, ale tentokrát využiju toho, že má překvapením otevřenou pusu, a vklouznu jazykem dovnitř. Tentokrát mě odstrčí téměř okamžitě a okamžitě mi taky přistane na tváři pořádná facka.
„Co to tady nacvičuješ, ty vole?“ oboří se na mě.
„Zamiloval jsem se do tebe,“ kníknu a čekám, co udělá.
„To si děláš prdel, ne? To není normální. Trpíš nějakou opožděnou pubertou, ne? Sežeň si nějakou kurvu, ať se ti zklidní hormony, jo?“ doporučí mi ještě na závěr a otočí se k odchodu.
„Já nejsem ty!“ zavolám za ním plačtivě, a jen co za ním prásknou dveře, rozbrečím se naplno.
autor: GossipGirl
betaread: Clarrkys
wau…tak tohle mě teda dostalo, krucipísek jak si to ta autorka s nama pohrává, to by mě teda zajímalo jakej má scénář, těším se na další dílek!!
ou.. tak to ani nemysli na to že bys někdy přestala psát 🙂 Pokud je tohle první povidka tak se klaním je špičková dokonalá honem dál at nás moc dlouho nenapináš 🙂
oh cože?:-D tvoje první povídka??!:-D nesmysl.. Je to naprosto DONOKALÝ!!krásně píšeš
Jůůů, krásná povídka.
Jsem zvědavá, jak se to bude vyvýjet dál.
Těším se na pokračování
panebože, to je krutý, honem další dílek, prosím! áá! je to úžasný! máš teda velkej talent a psát nepřestávej!
Moje první díla, která jsem mimochodem nikdy nikde nezveřejnila :D, se s tímhle vůbec nedaj porovnávat. Úžasný, vážně. Akorát mi nejde do hlavy Tomova kytara u Zoom into me, ale to neni podstatný. Těšim se na další díl 😉
Děkuju moc všem za krásný komentíky, moc si toho vážim 🙂
[6]: Já vim, uvědomila jsem si to až když jsem to odeslala, a pak mě napadlo, jak bych to udělala s klavírem. Odhodil klavír :D:D je blbost 😀 a utekl od klavíru, mno, to by vypadala jako by potřeboval na záchod 😀
Skvělá povídka!!! Určitě pokračuj dál, moc se mi to líbí!!
[7]: :D:D:D teď jsem si představila koncert v Praze a Toma utíkajícího na záchod 😀
Když nad tim tak přemejšlim, docela by mě zajímalo co dělaj když a hrajou a fakt se jim chce.. To musí bejt fofr! 😀
Děsná představa 😀 Ani nevim, co bych dělala, kdybych věděla, že potřebuju na záchod ale musim ještě půl hodiny stát na stagi a tváři se jakoby nic 😀
Je to pěkně napsané a včechno, ale já nesnáším Billa v téhle roli, mám ráda Billa jako nevinného andílka, a tohle mi k němu nějak nejde…ale to je jenom můj pohled na věc, mívám s tím problém i v jiných povídkách =)
ani nedýchám
Vďaka rozhovoru si ma navnadila na túto poviedku a myslím, že som urobila dobre… (dúfam, že nebudem trpieť príliš) začiatok je veľmi pekný.
Jako Zuzana přede mnou. Taky líbí, ačkoliv téma pro mně spíš exotické :o)