autor: B-kay
Chantelle se svádivě opírala o dveře kuchyně, jež po svém vstupu do místnosti nenápadně zavřela. Oblékla si na sebe to nejlepší oblečení, které ve svém šatníku našla, make up, který zdobil její tvář, byl přímo dokonalý, a přesto jí Tom nevěnoval jediný pohled. Pomalu ztrácela veškerou trpělivost a v duchu si formulovala všechny ty balící řečičky, které na kluky zabíraly. Zapomněla však na jedinou podstatnou věc. Tom nebyl obyčejným klukem.
Nedokázala by jej upoutat absolutně ničím. Ať už by mu v tu chvíli řekla cokoliv, nevnímal by ji a její slova by se ztrácela v proudu jeho myšlenek. Vlastně si jí vůbec nevšímal a dál spokojeně připravoval snídani pro Billa, Samyho a lahvičku pro jejich maličkého. Od chvíle, co Chantelle vešla do kuchyně, se na ni ani jednou neobrátil, dokonce ani nedal nějak najevo, že by se o její přítomnosti vůbec dověděl. Byla mu ukradená. Už k ní nedokázal cítit vůbec nic. Dokonce ani obyčejné přátelství. A jak by také mohl mít rád osobu, která jeho nejbližším tak moc ublížila?! Jak by si mohl vážit osoby, která bezcitně odvrhla své vlastní dítě?! To by přeci nikdo nedokázal.
„Dnes ti to moc sluší,“ Chantelle si nervózně skousla rty a popošla o krok blíž. Žádné odezvy se však nedočkala. Tom dál zůstával otočen zády k ní, zcela zahloubán do své práce a svých vlastních myšlenek.
Už se moc těšil na chvíli Billova probuzení. Nemohl se dočkat okamžiku, kdy se bude moct opět nadechnout vůně jeho vlasů, sevřít jeho křehké tělo zesláblé spánkem a líbat jeho měkké, poddajné rty. Nic krásnějšího si nedovedl představit.
„No tak, Tome. Už dost. Přede mnou se přeci nemusíš přetvařovat. Moc dobře vím, že od chvíle, co si ode mě odešel, svého rozhodnutí lituješ. Cítím to,“ její hlas byl až nepříjemně tichý a způsoboval Tomovi nepříjemné chvění v oblasti žaludku. Pomalu kráčela blíž.
„Kdybys chtěl, budu zase tvoje. Nevadí mi dokonce ani to děcko. Slyšíš? Vzala bych tě zpátky i přes všechny ty pletky s mým bratrem,“ Tom trpce stiskl a na krátkou chvíli přivřel víčka. Až teď si uvědomoval, jak strašně byl kdysi slepý. Sám sobě nerozuměl. Jak to, že se zahleděl do holky, která v sobě neměla ani špetku něhy a pochopení?! Jak s ní mohl vydržet těch několik týdnů, zatímco se Bill doma trápil a psal si ten svůj smutný deníček?! Bill trpěl… Trpěl kvůli němu a on to tehdy nedokázal vycítit. Pravdu měl přímo před sebou. Stačilo se jenom zahledět do těch nevinných očí a pochopit, co ukrývají. Porozumět té bolesti, kterou se snažili ututlat…
Chantelle využila chvilku Tomova zamyšlení, zhluboka se nadechla a zlehka omotala své dlaně kolem jeho boků. Hlavou se rychle opřela o Tomova záda a falešně se usmála. Jeho reakce však byla poněkud jiná než ta, kterou očekávala. Chytil do svých dlaní ty její a musel použít sílu, aby je ze sebe dokázal dostat. Lomcoval ním neskutečný hněv a úzkost. Nemohl uvěřit, jak zlá a falešná byla a co bylo ještě horší – totéž žádala i od něj.
„Už nikdy,“ pomalu se k ní otočil a probodl její překvapenou tvář chladným pohledem. Díval se na ni přesně tak, jako se ona dívala pokaždé na Billa.
S jediným rozdílem – on měl právo věnovat jí takový pohled, zatímco ona neměla jediný důvod dívat se na Bila takovým způsobem.
„Už nikdy se mě nedotýkej! Jsi mi odporná, rozumíš tomu?! Mlátíš svoje dítě, chceš, abych bezhlavě opustil osobu, kterou miluji, i syna, kterého mi dala. Myslíš si, že jsem toho všeho schopný?!“ tón jeho hlasu byl nebezpečně vysoký, přesto se ještě dokázal ovládnout natolik, aby nekřičel. Chantelle však přesně věděla, co je Tomovou slabostí. A rozhodla se to patřičně využít. Popošla ke stolu, vzala do dlaní lahvičku, kterou měl pro miminko připravenou a vší silou jí hodila na podlahu.
„Dítě, které ti porodí kluk, není normální dítě! Bude stejně na nic, jako můj bratr. Já bych se za takové dítě spíš styděla,“ opět přiběhla ke stolu a smetla všechnu snídani k zemi. Musela mít navrch a pohled na zuřícího Toma ji přímo těšil. Chtěla zjistit, jak daleko sahají hranice jeho trpělivosti. Chtěla vědět, čeho všeho je schopný, když ztratí hlavu.
„Chantelle, nech jej být!“ Tom hleděl na Simone bezmocným pohledem, oči měl zalité slzami, přesto se jim ze všech sil bránil. Netušil, zdali se v kuchyni zjevila díky tomu, že jí svou hádkou vzbudili, nebo šla prostě jenom kolem, přesto děkoval Bohu, že se tam objevila. Už neměl sílu křičet, neměl sílu dokonce ani mluvit. Ze všech sil se snažil vydýchat všechen ten hněv a rozhořčení, jež v něm Chantelle vyvolala.
Jakmile se spokojeným úsměvem konečně opustila místnost, trpce stiskl víčka, zpod kterých mu tiše sklouzlo několik slz. Vzápětí oči unaveně otevřel a rozmazaným pohledem sledoval tu spoušť kolem sebe, kterou chtěl Billa překvapit.
„Jsi v pořádku, Tome?“ Simone opatrně popošla k utrápenému chlapci, jednou dlaní jej zlehka pohladila po rameni, zatímco tou druhou jej k sobě krátce přitulila. Cítila, jak Tom smutně vydechl a opřel se tváří o její rameno.
„Nechtěl jsem vás vzbudit,“ zašeptal přímo plačtivým tónem. Cítil se v jejím objetí moc hezky. Od chvíle, co cítil objetí své maminky naposled, už uběhla strašně dlouhá doba a on právě teď potřeboval alespoň malinko utěšit, aby zapomněl na všechna ta slova, kterými mu Chantelle tolik ublížila.
„A za ten nepořádek se taky omlouvám. J-já,“ odsunul se od ní, protřel si dlaní uplakanou tvář a zhluboka se nadechl.
„Já to hned uklidím, ano?“ vydechl rychle a pomalu se svezl na kolena, aby mohl rozbité talíře a zbytky jídla uklidit.
„Tome,“ Simone tiše vydechla jeho jméno a klekla si vedle něj. Moc ji bolel pohled na to, jak se skloněnou tváří tiše polykal své slzy, a přitom se snažil být ze všech sil natolik silný, aby dokázal svou lásku ubránit před celým světem. Konečky prstů se dotkla jeho vlhké tváře a zvedla ji tak, aby se mu mohla zadívat hluboce do očí.
„Není to tvoje vina. Chantelle je prostě taková a nic jiného kromě ubližování ani neumí. Nesmíš se proto trápit. Je úplně stejná jako její otec,“ mluvila tiše, hlas se jí malinko třásl, přesto byla odhodlaná říct cokoliv, čím by Toma utěšila. Vždyť jenom díky tomu chlapci byl její syn konečně šťastný. S jeho příchodem do domu se všechno kolem nich změnilo. Dokonce měla dalšího malého vnoučka.
„Nerozumím tomu. Bill je tak hodný, stejně jako vy. Nemůžu pochopit ten strašlivý rozdíl mezi nimi dvěma. Je to, jako když se podíváte na rozkvetlý tulipán. Tulipán, vedle kterého roste nějaká ošklivá květina a nedovoluje mu dýchat. Ubližuje mu a ubíjí jej tím. Ten tulipán zřejmě nikdy nepochopí, jak nádherný je. I zevnitř, i zvenku,“ možná bylo hloupé přirovnávat Billa k tulipánu a Chantelle k nějakému plevelu, v tu chvíli by však smysluplnější přirovnání nedokázal říct.
Simone se na něj pousmála a opatrně mu pomáhala sbírat kousky střepů.
„Pak se ale zjevil jeden moc hodný zahradník, který objevil krásu toho tulipánku a vzal si jej do své zahrádky. Staral se o něj a díky němu ten tulipán konečně začínal chápat, že je stejně důležitý jako všechny ostatní květiny,“ dopověděla a vesele se usmála, jakmile spatřila Tomovy rty v měkkém úsměvu.
„Bill a Chantelle jsou jenom nevlastní sourozenci, Tome. Proto je tady tak veliký rozdíl,“ Tom zvedl překvapený pohled k její tváři a přímo visel na jejích rtech. Moc tomu nerozuměl, a proto se chtěl dovědět víc, i když nechtěl vyzvídat.
„Nikomu jsem to nikdy neřekla, přesto je to tak. S mým manželem jsem nebyla šťastná. Myslela jsem si, že dítě zachrání náš vztah, ale jak vidíš, nestalo se,“ Tom sledoval výraz její tváře. Byl si až příliš jistý tím, že ji to bolelo.
„Měla jsem v práci jednoho kolegu. Byl na mě vždy hodný, ale byl až příliš nesmělý na to, aby mě oslovil. Moc se mi líbil, možná jsem až v jeho náručí pochopila, jak krásná dokáže láska být. Byla jsem vdaná, a proto jsem se mu dlouho bránila. Bála jsem se, co by udělal můj muž, kdyby se o tom dověděl. Strávili jsme spolu jenom jednu jedinou noc. Jakmile jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo mi jasné, že čekám jeho dítě. Chtěli jsme spolu utéct někam hodně daleko i s našim miminkem, jenomže měl autonehodu a můj sen se roztříštil přesně tak rychle, jako tohle nádobí,“ smutně ukázala na střepy, které byly poházené všude kolem.
„Dlouho jsem váhala, zdali mám utéct s ním, zdali zůstat. A když jsem se konečně rozhodla, byl pryč,“ zašeptala a posmutněle se na Toma usmála.
„Bill je celý po něm. Křehký, zranitelný a nesmírně skromný. Má jeho tvář, i oči. Pokaždé, když se mu do nich zadívám, vidím jeho tvář. Bill byl mým malým osobním štěstíčkem, které jsem chtěla uchránit před celým světem. Před zlobou Chantelle jsem jej však uchránit nedovedla. Tys to dokázal, Tome. Jenom se nesmíš vzdávat,“ opět jej krátce pohladila po tváři.
„Je mi to líto,“ zašeptal a nechal se jí dlouze obejmout.
„Už je to dávno. Má věčná vzpomínka žije v mém srdci a v mém synovi,“ dodala tiše.
„Přemýšlel jsem, a rozhodl jsem se, že bych vzal Billa i s maličkými na chalupu mého dědy. Strávili bychom tam celé léto a zapomněli na celou Chantelle. Ještě jsem to Billovi nenavrhl, ale bude určitě rád a určitě bude chtít, abyste jela s námi. Tak co? Pojedete?“ Simone opětovala jeho milý úsměv a přikývla…
autor: B-kay
betaread: Janule
Já jsem to věděla, že ta potvora se prostě nikdy nezmění!!!! Simone ji měla pořádně seřvat, a taky si po sobě donutit uklidit. Ale Tom se nedal, to se mi líbilo, už se těším, jak si budou užívat idylku na venkově ♥♥♥
Chantelle se opět pěkně vybarvila. Nečekala jsem, že bude Toma svádět, i když je víc než jasné, že nemá ani nejmenší šanci:-) Bylo by hezké, kdyby od ní odjeli na chalupu a všichni, celá rodina. Možná by jí konečně došlo to nejdůležitější… o tom ale silně pochybuju…
Chantelle je blbá, protože neví co je mít lásku života. Moc hezká povídka a už se těším na další díl a jak to vše dopadne. 🙂