Láska 65.

autor: B-kay

„Tome, jsi jediný, kdo to ví. Řekla jsem ti to, protože ti důvěřuju, a prosím tě jenom o jediné. Nech si to pro sebe. Mě samotnou hodně bolí vzpomínání na minulost a nechci, aby se Bill trápil. Kdyby to náhodou zjistila i Chantelle, zničila by jej. Už takhle je její chování otřesné,“ Simone prolétla Tomovu tvář zoufalým pohledem. V očích jí mohl vyčíst jenom jediné, a to strach. Ten však byl v tomto případě úplně zbytečný. Tom chápavě zavrtěl hlavou a zlehka se dotkl její dlaně.

„Jste jako moje druhá  maminka a já bych nikdy nedokázal udělat něco, čím bych vám nebo Billovi ublížil. Fakt, že je Bill nemanželské dítě, přeci nic nemění na tom, jak moc je pro mě důležitý,“ Simone se po dlouhé době spokojeně usmála a opětovala stisk jeho dlaně. Něco takového slyšela úplně poprvé. Od doby, co se o Chantelle začali zajímat kluci, slýchala neskutečné množství někdy až přehnaných lichotek na její osobu, ale něco tak krásného z úst osoby, jež se zahleděla do jejího syna, slyšela úplně poprvé. A moc dobře věděla, proč tomu tak bylo.  

Bill byl už jako malé  dítě, svou sestrou neskutečně utlačován. Ona samotná se již několikrát stala tichým svědkem jejich hádky. Jenomže tyhle hádky byly úplně jiné než hádky ostatních sourozenců. Chantelle byla ta, která křičela a ošklivě Billa urážela, a on? On jenom poslouchal a nechával se ponižovat. A co bylo nejhorší, Simone s tím nedokázala nic udělat. Nepomohlo ani domlouvání, ani příkazy nebo zákazy. Chantelle si prostě od malička dělala jenom to, co chtěla.

„Děkuji ti, Tome. Za všechno, co jsi pro mého syna a vnuka udělal. Oběma jsi dal něco, co celičký život postrádali,“ Tom se na ni krátce zadíval, a poté opět sklonil tvář.

„Mýlíte se, Simone. Všechno to, co jsem postrádal já, dali oni mě. Bill mi ukázal zcela nový svět. Známe se už téměř rok a já jsem do něj pořád blázen jako v první den. Může to znít jako pouhé cliché, ale jsem šťastný. Šťastný a šíleně zamilovaný.“ Ve chvíli, kdy to dopověděl, se dveře kuchyně pomalounku otevřely a dovnitř nakoukla Samyho roztomilá tvář.

„Billí, Billí, já  jsem jej našel!“ zakřičel svým pisklavým hláskem a rozběhl se k Tomovi jako o závod.

„Pozor na ty střepy, ty trdlo,“ Simone stihla svého malého vnoučka jen tak tak varovat, aby v poslední chvíli změnil směr svých rychlých krůčků. Vletěl do Tomovy náruče jako neřízené letadlo a pevně jej objal. Nepořádek kolem sebe a drobné úlomky střepů vůbec nevnímal. Byl přeci se svým náhradním tatínkem a ten pocit v něm vyvolával neskutečnou radost. Změny jeho nálady si všimla i Simone. Sami přímo zářil. Vesele se usmíval a nechal se Tomem něžně líbat do vlásků.  

„Dobré ráno, babi,“ pípl a mávl drobnou ručkou na Simone, která pro jistotu rychle smetla všechny střepy na hromadu a vzápětí jej dlouze políbila na tvář.

„Tak jakpak ses vyspinkal?“ pošimrala jej na bříšku. Tom se musel usmát. Už jenom při vzpomínce na včerejší noc, se mu chtělo smát. To, jak nazval Billa „maminkou,“ bylo prostě neskutečné. Ale vyvracet mu to nechtěl. Na to, že to byl pouze pětiletý kluk, byl úžasně vnímavý a pozorný. Dokázal se vžít do pocitu druhých a dokázal si vážit každého drobného projevu lásky nebo něhy. Úplně stejně jako jeho strýček.

„Krásně. Vyprávěl  jsem miminku o hvězdičkách, babi,“ nadšeně ukazoval na oblohu a každé další slůvko vyslovil s narůstajícím nadšením…

„A miminku se to jistě  moc líbilo,“ dodal Tom šeptem, opatrně položil Samyho vedle Simone a rychle vyběhl z kuchyně. Srdce mu začalo bít jako splašené, jakmile našel Billa tiše sedícího na schodech. Tvář měl skloněnou a opřenou o hlavičku maličkého tvorečka, kterého zlehka houpal v náručí. Tom byl tím obrazem natolik uchvácen, že nedokázal nijak projevit svou přítomnost.  

Netušil, kam se měly jeho oči dříve dívat. Pomalu klouzal z tváře své lásky na tvář jejich drobečka. Nakonec však přistály na Billovy a tam také dlouze utkvěly. Výraz jeho tváře, jeho nesmělý úsměv, něha, se kterou vzhlížel k tomu miminku, nebo ten kouzelný hlásek, jakým k němu tiše promlouval, v něm vyvolávaly krásné pocity. Jako by z něj všechna ta zloba po malých krůčcích vystupovala. Jako by najednou všechno kolem ztratilo smysl a důležitost. Náhle se cítil tak lehce a spokojeně. Jako ptáček, letící širým nebem. Tak volný, a přesto vázán. Vázán tím nejkrásnějším a nejmocnějším citem na celičkém světě. Vázán k osobě, kvůli které každé ráno vstával a se kterou každou noc uléhal do postele. Osobě, díky které dostal jeho život smysl.

Tak krásný smysl…  

„Tome,“ Bill se o Tomově přítomnosti dověděl teprve ve chvíli, když ucítil na vlasech jemné pohlazení.

„Dobré ráno,“ věnoval mu jeden ze svých veselých úsměvů a sám se naklonil k jeho pootevřeným rtům, tisknouce mu tak několik dlouhých polibků. Cítil, jak se Tom proti jeho rtům usmál, posadil se vedle něj, chytil jej za týl a naplno se vnořil mezi jeho rty. Náhle se s ním všechno točilo. Nemohl vnímat nic kolem sebe, jenom hladové polibky své lásky, ze kterých se mu přímo podlamovala kolena. Byl si jist, že kdyby neseděl, neudržel by se na nohou. Slyšel sám sebe zoufale sténat a lapat po kyslíku, přesto mu přišel vlastní hlas neskutečně vzdálený. Líbal jej se vší láskou a oddaností, které byl schopen.

„Tobě taky,“  odpověděl Tom a na krátkou chvíli se odsunul z dosahu Billových rtů. Konečky prstů se dotýkal jeho bledé tváře, opětovával něžný úsměv, jenž mu byl věnován, a sledoval, jak nádherný v tu chvíli byl.  

„Moc ti to sluší,“  zamilovaným pohledem ještě jednou prolétl Billovu tvář.

„Ale Tome. Vždyť  mám na sobě jenom pyžamo a určitě jsem rozcuchaný,“ Bill jej hravě brnkl do nosu a zavrtěl tváří. Volnou rukou se podrbal ve vlasech a opět se na Toma usmál. Na lichotky tohohle typu si zřejmě nezvykne nikdy, přesto bylo moc krásné slýchat je z jeho rtů.

„A ty drobečku? Jak ses vyspinkal?“ pošimral miminko po bříšku a lehce zachytil jeho natahující se ručičky.

„Chceš jít k tátovi?“ zašeptal, podložil mu hlavičku rukou a opatrně si jej od Billa vzal. Potěžkal jeho drobné tělíčko a opřel se čelem o čelo toho malého chlapečka. Miloval jej. Úplně stejně, jako jeho maminku, což bylo pojmenování pro Billa, jež mu věnoval Sami, a Tomovy se to celkem líbilo. Bylo to opravdu roztomilé.

„Má tě moc rád. Je u tebe neskutečně klidný,“ Bill se na maličkého krátce usmál a pečlivě jej přikryl dekou, ve které byl zabalen. V zářivě žlutých dupačkách a tenké žluté čepici vypadal jako zářivé letní sluníčko. A on taky byl. Byl zářícím bodem, který ještě více rozvinul jejich štěstí. Byl nádherným důkazem toho, jak silná láska dvou kluků dokáže být. Důkazem, že i nemožné věci se stávají skutečnými. Stačí jenom chtít a věřit, že to tak může být. Věřit, že dokážete něco změnit, i když je naděje jenom maličká. Právě z tak malinké naděje, vykvetlo jejich dítě. Dítě, které je spojilo neviditelným poutem již navždy, protože tak závazný krok, již nelze vrátit zpět. A oni ani nechtěli.

„I táta tě má moc rád, drobečku. Víc, než si dovedeš představit,“ láskyplně jej políbil na obě líčka a poté jej k sobě jemně přitulil. Maličký si spokojeně zadupal nožičkami, zavřel očka a zaposlouchal se do tlukotu srdce svého tatínka. Bill se na ně spokojeně díval a přesně věděl, co by v tu chvíli napsal do svého deníčku:

„Znal jsem jednoho kluka. Ten kluk byl mou minulostí, přítomností a já si opravdu myslel, že i budoucností. Děsil jsem se dne mého uvědomění si, že je ten utrápený a nešťastný kluk ještě pořád mou součástí. Stačil však jeden jediný den… Jedno porušení pravidel a všechno bylo jinak. Vím, že jsem nekonal správně. Porušil jsem všechny své sliby, jež jsem sám sobě dal. Ale kdybych tak neudělal, mohl bych se teď dívat na milovanou osobu, držící v náručí naše dítě? Myslím, že ne.

Sám sebe jsem přesvědčil, že v mém životě již pravidla nejsou. Miluju chlapce a mám s ním dítě. No a co?

Je na štěstí a radosti něco ošklivého? Kdybych mohl, rozkřičel bych to do celičkého světa. I přes mou nesmělost jsem o svou lásku dokázal bojovat společně s NÍM. A my vyhráli. Opravdu vyhráli a odměnou za všechno to trápení a bezmoc, je náš malý chlapeček. Náš syn. Jenom můj a Tomův…“  

„Bille, moc bych si přál, abychom na léto odjeli k dědovi na chalupu. Chci tě vzít pryč od Chantelle. Někam, kde si budeš moct odpočinout a nebudeš se trápit,“ Bill se ze svých myšlenek opět vrátil zpátky na zem a zadíval se na Toma nesmělým pohledem.

„A ty bys to tak opravdu chtěl?“ zlehka jej pohladil po tváři a opětoval Tomův měkký  polibek.

„Moc,“ řekl tiše a sklonil tvář.

„Jenom je mi líto, že se našeho maličkého nedožil. Tak moc si přál pravnouče. A totéž i moje maminka,“ Billa pokaždé dojalo oslovení maminka. Tom jí ještě nikdy jinak neřekl. Bylo vidět, jak moc si jí vážil. Když o ní mluvil, smutně se usmíval a potlačoval slzy bolesti. Bylo to úplně jiné, než když vzpomínal na svého otce. Tady byl vidět ten rozdíl.

Bill byl na tom až příliš  podobně. Za svou maminku by i dýchal, protože jej celý život milovala a snažila se jej chránit, jenomže jeho otec jej nikdy neměl rád. Alespoň ne tak, jako miloval Chantelle. Neustále říkával, že v ní vidí sám sebe, a že nerozumí tomu, proč Bill nebyl taky tak průbojný a sebevědomý…  

„Ty víš, že já  bych s tebou jel kamkoliv. I na konec světa,“ opatrně nadzvedl Tomovu tvář, a rty mu slíbával drobné slzičky, jež mu pomalounku stékaly po tváři. Měkkými polibky hladil Tomovo horkou kůži a vnímal chvění, jež prostupoval jeho tělem.

„Jenom už neplakej, lásko,“ zašeptal proti jeho kůži a oddaně mu pohlédl do očí.

„Miluju tě, Bille. Kdybys jen mohl cítit jak moc,“ Tomovi spolu s krásným vyznáním unikl i tichý vzlyk.

„Já to cítím, Tome. A za všechnu tvou lásku, ti nesmírně děkuju,“ Tom se zoufale přitiskl k jeho rtům a zoufale líbal hořící ústa svého nádherného anděla…  

„Nikdy jsem nic tak krásného neviděl,“ Bill se na hřejivé dřevěné ploše malinko zavrtěl a opět se dlouze zadíval na černé nebe poseté zářivými body. Přijeli na chalupu teprve ráno, přesto mu ten jediný den připadal jako nádherná věčnost. To místo bylo překrásné. Skromné a jednoduché, přesto neskutečně kouzelné. Nikde žádné obchody a dálnice, žádné umělé trávníky a seschlé stromy. Útulná chaloupka byla obklopena zelenými stromy, velikou loukou a kopci, a krásně průzračným jezírkem, u kterého se právě nacházeli. Oba leželi na dřevěném můstku, drželi se za ruce a dívali se na nebe nad nimi.

„Dokázal bych tady být i déle než jenom celé léto. Je to opravdu nádherné místo,“ Tom se do vzduchoprázdna nad sebou vesele usmál a stiskl Billovu ruku malinko pevněji.

„Co kdybychom se šli vykoupat?“ navrhl vesele a jeho úsměv ještě vzrostl s výrazem Billovy tváře. Prudce se nadzvedl na loktech a vyplašeně  se zadíval na kočárek za nimi, ve kterém spinkalo malé vydání Toma, a na dva nádherné krémové koně, které vzali s sebou na procházku a pásli se u břehu.  

„Já nevím. Opravdu nevím. Není to hluboké?“ roztomile chrlil jednu otázku za druhou, přesto vstával společně s Tomem a pomalu se svlékal.

„Když jsem byl malý, děda mě tady učil plavat. Slibuju, že se nic nestane,“ spojil dlaně jako andílek a nevinně na Billa zamrkal. Zatímco se Bill svlékal, ještě rychle přiběhl ke kočárku a zkontroloval, zdali se maličký neprobudil. S pěstičkou v ústech spokojeně spinkal a vůbec nevnímal Tomovo pohlazení, jež mu bylo věnováno.

„Hotovo,“ Billův hlas byl až překvapivě tichý, přesto v Tomovi dokázal vyvolat neskutečné chvění. Jakmile se na něj otočil a spatřil jej nahého, překrývaje si intimní partie dlaní, šokovaně vydechl. Myslel si, že se půjdou vykoupat ve spodním prádle a Bill to zřejmě špatně pochopil. Tomovi to však vůbec nevadilo. Ba právě naopak. Bylo to ještě lákavější.

„J-já, myslel jsem že… ach bože,“ ruce si přitiskl na tvář a smutně vydechl. Tohle byl prostě celý on. Vždycky musel něco pomotat.  

„Hotovo,“ Tom chtěl situaci rychle zachránit, proto si vesele svlékl své spodní prádlo a popošel k Billovi. Ten se na něj zadíval očima malého pejska a pohledem pomalounku klouzal níž.

„J-já se nechci koupat,“ vydechl roztřeseně, dlaně pomalu pokládaje na Tomova nahá ramena.

„Chci ti patřit. Tady, ve vodě, nebo u břehu na tom nezáleží. Strašně tě potřebuju. Prosím, miluj se se mnou. Prosím,“ Tom překvapeně vydechl. Jeho hrudník se náhle zvedal jako o závod a on pomalu skláněl svou tvář. Dlaní něžně pohladil Billův nahý bok, tváří se opřel o jeho klíční kosti a zoufale zasténal, jakmile ucítil Billovy ruce plazící se přes jeho podbřišek až dolů. Bylo nádherné zjistit, že už se jeden před druhým nestydí. Dokonce i Bill mu dokázal dát najevo, že po něm touží a že jej potřebuje. Jejich vztah byl založen na důvěře a to bylo to nejdůležitější.

„Toužím po tobě, lásko,“ Billova slova způsobila Tomovi další zachvění. Bylo to poprvé, co k němu promlouval takhle otevřeně a o to to bylo krásnější…