Please, Breath 2.

autor: Sch-Rei

Zastavil se za rohem jedné  chodby, a svezl se po stěně na zem. Přitáhl si kolena k bradě a pevně je objal. Naplno se rozvzlykal. Přiběhl k němu Andreas a sehnul se k němu.

„Už zase, Bille? To je tenhle týden už po třetí,“ řekl se starostí v hlase. Poslední dobou se to opakovalo často, ale když tady byl Bill ze začátku, bylo to mnohem horší.

„Ne! Už nechci, nechte mě být! Ne!“ křičel hystericky Bill. Andy mu chtěl pomoct na nohy, jenže Bill se mu vytrhl.

„Nesahejte na mě! Ne! Už znovu ne! Chci pryč!“ křičel. Andy tohle moc dobře znal. Dělo se to v Billově případě opravdu často. Z kapsy vytáhl injekci. Vyndal ji z obalu, který ji jistil a píchl ji Billovi do ramene. Billovy hysterické vzlyky a křiky se tišily. Pomalu upadal do bezvědomí. Měl černo před očima, a cítil úlevný a zároveň slastný pocit. Bylo mu lépe. Cítil se volnější. Usnul. Ze spánku se pousmál. Andy si úlevně povzdechl, a vzal Billa na ruce. Odnesl ho do jeho pokoje, a ze zdi, odkud ‚trčela‘ nějaká úchytka, roztáhl pofiderní postel. Položil jej na ni, a přikryl dekou. Bill spokojeně oddechoval.

Druhý den ráno se Bill probudil s ulepenýma očima od pláče a zaschlou uslzenou tváří. Zase mu bylo do pláče. To se opravdu zbláznil? Je z něj šílenec? Blázen? Schoulil se do klubíčka a zavřel oči. Tu uslyšel otevírání dveří. Nevěnoval tomu pozornost. Dovnitř vešla postarší žena. Spíše dáma. Perfektně upravená.

„Pane Kaulitzi?“ řekla tiše. Nic. Ozval se klapot podpatků a žena stála u Billovy postele.

„Pane Kaulitzi, musím vám oznámit špatnou zprávu. Andreas, váš ošetřovatel,“ odmlčela se a odkašlala si. Bill se zachvěl a pevně semkl víčka.

„Pan Andreas měl včera v noci autonehodu, a v kritickém stavu leží v nemocnici. Odpoledne pro vás přijde nový ošetřovatel, tak doufám, že si budete rozumět,“ řekla celkem klidně, otočila se na podpatku, a odešla zase pryč. Billovi utekl tichoučký vzlyk. Ne kvůli tomu, že byl jeho ošetřovatel v nemocnici, ale z někoho nového. Cizího. Tak dlouho si zvykal na Andrease, na okolí, a vůbec na vše, co se tohoto cvokhausu týká, a oni mu udělají tohle? Čím si tohle vše zasloužil? Chtěl odtud pryč. Chtěl do svého světa, s milovanou osobou, o kterou přišel, a už ji nikdy neuvidí. Nevěřil, že by se dokázal znovu zamilovat tak, jako byl zamilován do ní, a taky nevěřil, že by vůbec ještě měl šanci milovat. Vždyť je blázen, nebo ne? Blbá otázka, vždyť už jen to, kde je, tomu nasvědčuje. Místností se rozlehl další tichý vzlyk.  

„Ne, ne, ne, ne, ne,“  šeptal Bill dokola, a začal se kolébat. Slzy ho skoro oslepovaly, nemohl zaostřit. Nechtěl toho nového ošetřovatele. Nechci si zažít to, co na začátku. Už ne, prostě ne, nemám na to. Už víc ne!

Bill se chytil za vlasy, a tahal podvědomě za ně. Vzteky, bezmocností. Pevně zaťal zuby, a semkl k sobě víčka. Párkrát kopl nožkami, které si držel u těla. Dokola opakoval pořád ta samá slova, a v hlavě se mu promítaly jenom ty nejhorší vzpomínky. Vymrštil se do sedu, a pěsti začal mlátit do bílé zdi vedle něj. Křičel, div si hlasivky nevykřičel. Pěsti už ho bolely, ale on to nevnímal. Ovládal ho vztek. Po jeho ruce, a bílé zdi sjelo pár kapek krve. Ještě zuřivěji bouchl do stěny, což krev na ní rozmazalo. Nyní z jeho rukou teklo více než jen jedna cestička krve. Bylo jich hned několik, tak jako slz. Krev, slzy, pot. Všechen ten nátlak Billa vysiloval. Nebyl schopen ovládat sám sebe, své pocity, své chování, absolutně nic.  

Že bude všechno jinačí.