autor: Tomi & Ainikki
S Amayou jsme si v jejím pokoji povídali snad celou noc. Nemohl jsem uvěřit, že ten čas je tady. Odjíždí pryč a já už ji tak nebudu moci vídat každý den, kdykoli se mi jenom zachce. Nebyla jenom moje starší sestra, byla pro mě také důvěrnicí, přítelkyní, která za mnou vždy stála a ochotně nabídla radu, kdykoli jsem tápal. Měla v sobě moudrost, něhu a vždy připravenou rozevřenou náruč, do které jsem se mohl stulit, když jsem potřeboval. Už jako dítě jsem nesl těžce, když moje matka opustila palác, a to v podstatě neodešla nijak daleko. Amaya mi pomohla tu ztrátu překlenout a částečně vyplnila místo, které v mém životě měla zastávat naše matka, a teď bude pryč i ona.
Celé to bylo jako špatný sen. Těch posledních pár dní, kdy se připravoval její odjezd, jsem si představu toho, že ji ztratím, k sobě téměř vůbec nepřipouštěl. Byl jsem s Tomem, který mi pomáhal na to nemyslet, ale teď, když jsem stál na nádvoří, kde byl připravený její kočár s malým průvodem sloužících a pár samuraji, kteří ji měli doprovázet, zaútočila na mě ta děsuplná skutečnost v plné síle. Kdyby nebylo Toma a jeho podpory, nejspíš bych kvůli té svatbě vyváděl jako malé hysterické dítě. V roli císaře jsem neměl nikdy mnoho pravomocí, pravda byla ale taková, že jsem nevyužíval ani těch, kterých jsem mohl. Nikdy jsem o to ani nestál, ovšem teď jsem měl chuť zrušit ten sňatek, ať už by to znamenalo jakékoli nepříjemnosti.
Dokonce jsem se s těmi myšlenkami svěřil i jí a nebyla by to snad ani Amaya, kdyby mě neuklidnila a celý ten bláznivý nápad mi nerozmluvila. Nyní jsem byl tedy smířený s tím, že se to stane a já tomu nijak nezabráním, ovšem ne tak úplně jsem byl srovnaný s její ztrátou. Mohla mě stále dokola utěšovat tím, že provincie Kanagawa je odsud jen necelý den cesty a časté návštěvy by tak neměly být problémem. Už tu ale pro mě nebude ustavičně a já si nebyl jistý, jak to tu sám bez ní všechno zvládnu.
„Usměj se, bratříčku,“ pohladila mě po rameni a po paži sjela k mé ruce, kterou pevně stiskla. Tvářila se statečně a vyrovnaně a usmívala se, přesto já v jejích očích viděl také obavy a zármutek. „Máme na sebe posledních pár chvil a já chci odjet se vzpomínkou na tebe s tvým zářivým úsměvem. Vždy jsi byl tolik bezstarostný a bavil se, buď takový i teď. Nenech stesk, aby ti na tvé krásné tvářičce vykreslil ošklivé vrásky, hmm.“ Koukla na mě povzbudivě a pohladila mě po líci. Podvědomě jsem ještě více zmáčkl její druhou ruku, kterou se mě stále držela. Měl jsem chuť ji nepustit a držet ji, i kdyby ji ode mě rvali násilím. Bláhovost. Nebyl jsem bojovník a nikdy jsem nic nezmohl, takže ani teď by to nebylo jiné.
Pokusil jsem se tedy o úsměv, o který mě žádala. Samotného mě překvapilo, že jsem to dokázal, i když jsem musel vyvinout neuvěřitelné úsilí, aby se to podařilo.
„Už teď se mi stýská. Piš mi hodně dopisy a přijeď, jak jen to bude možné.“
„Určitě přijedu.“ Objala mě a na pár chvil jsme tak oba setrvali. Když se ode mě odtáhla, tvářila se neobvykle vážně.
„Musím ti ještě něco říct,“ začala a já nastražil uši, aby mi neuniklo jediné slovo, protože výraz v jejím obličeji napovídal, že se jedná o něco skutečně důležitého. „Nezmínila jsem to dnes v noci, protože jsem nechtěla kazit ten poslední čas, kdy jsme mohli být spolu, něčím, čím bych tě jen znepokojila, ale věř, že je tu důvod ke znepokojenosti.“ Mluvila neurčitě a já se neuvědoměle mračil, jak jsem se dopředu snažil odhadnout, čeho by se to mohlo týkat. „Víš, všimla jsem si, jak si teď skvěle rozumíte s Tomem, trávíte spolu spoustu času a… je s tebou mnohem víc, než býval se mnou…“ Sklopila hlavu a já v jejím hlase zaslechl náznak zklamání. Bylo ode mě naivní domnívat se, že by si nikdo nemohl všimnout, s kým jsem teď býval. Minimálně ona byla člověk, který to musel vidět okamžitě, už jen díky tomu, že Tom se z jejího života téměř vytratil. Než jsem k tomu ale stačil cokoli říct, vzpamatovala se a znovu se mi zpříma podívala do očí. „Věř mi, nevadí mi to. Vlastně z toho mám radost. Těší mě vidět tě šťastného jen… nejsi moc opatrný.“
„Někdo si všimnul kromě tebe?“ Vyhrknul jsem zděšeně.
„Ne,“ ujistila mě. „Myslím, že nikdo nic netuší. Alespoň tedy z těch, kteří jsou momentálně přítomni, ale jak myslíš, že zůstanou dlouho v nevědomosti ti, co tu nyní nejsou?“ Položila otázku a já byl zmatený. Netušil jsem, co naznačovala.
„Nechápu.“ Přiznal jsem na rovinu.
„Tvůj šogún, přeci. Torio. On bude ten, před kým to utajíte jen velice stěží. Až se vrátí, budete tak oba vystavení jeho hněvu.“
Vykulil jsem oči a v samém šoku se zapomněl i nadechnout. Tohle mi za celou dobu nedošlo. Od chvíle, kdy jsem se sblížil s Tomem, jsem po Toriově existenci ani nevzdechnul. Nebylo divu, když mi ani trochu nechyběl. „Klid, Benjiro,“ jemně zatřásla s mým ramenem. „Zadržuješ dech, uklidni se, nadechni se a poslouchej mě.“ Hltavě jsem zalapal po vzduchu a párkrát rychle zamžikal víčky, než jsem byl znovu schopen koncentrovat se na ni. „Upozorňuju tě na to, protože vím, co s tebou Torio dělá, co je mezi vámi. Vím to už nějakou dobu. Nijak jsem to neřešila, protože pokud jsi byl jeho miláčkem, byl jsi před ním v podstatě v bezpečí, ale teď mám o tebe obavy, vlastně i o Toma. Na vás je ta láska strašně vidět, oba přímo záříte, musíte s tím něco udělat, nebo to dopadne špatně.“ Nabádala mě.
„Ale proč? Je jedno, že je faktický vládce, nemůže vztáhnout ruku na císaře, a stejně tak ani na Toma, pokud bude pod mou ochranou.“ Amaya se ušklíbla.
„Pod tvou ochranou? A co to přesně je? Ta hrstka samurajů, kteří jsou věrní tobě a ne jemu? Zamáčkne je jako otravný hmyz. Benjiro, já jsem vždycky věděla, že ty se příliš nezajímáš o to, kdo on vlastně je, ale nemůžu uvěřit tomu, že jsi až tak moc slepý. Torio není obyčejný člověk, je to temný démon, kterého nelze jen tak sesadit nebo zabít. Nedokáže se mu postavit nikdo, ani ty, ani Tom, ani jakýkoli jiný smrtelník, chápeš? Musíte ho obelstít nebo vás zabije oba.“
„Cože? To… to není možné.“ Kuňknul jsem přiškrceně. Pokud Amayin odjezd pro mě byl špatný sen, tak tyhle nové informace strašlivou noční můrou. Cítil jsem, jak mi běhá mráz po zádech a po skráních stéká studený pot.
„Co… co mám teď dělat?“ Upřel jsem na ni vlhké oči plné zoufalosti.
„Naše matka,“ sdělila mi prostě. „O Toriovi a jeho moci se toho ví velmi málo, ale pokud o něm někdo ví něco víc, je to naše matka. To kvůli němu se přestěhovala do kláštera, protože je to svatá půda a tam je jeho síla k ničemu. Jednoduše nefunguje. Musíte si o tom promluvit s ní. Torio sužuje naši rodinu již po několik generací. Náš otec nezemřel na žádnou chorobu, to on ho zabil, věděl příliš mnoho, stejně tak i naše matka, ale tu než stačil umlčet, odešla odsud, a jelikož nikdy nepromluvila, nechal ji být, protože kdyby byla skutečnou hrozbou, našel by způsob, jak se jí zbavit klášter neklášter. A když vypukl požár v levém křídle paláce, kde jsi měl tenkrát jako malý svůj pokoj, to také nebyla náhoda. Ty plameny vznikly z jeho šíleného zaříkávání, a když tě z nich potom vytáhl v momentě, kdy už jsi téměř umíral, jak ses dusil kouřem, přimknul ses k němu tak, že ses nikdy nezajímal o jeho pravou tvář. Byl tvůj hrdina, kterého jsi miloval. On takový ale není, je čas prozřít a být chytřejší než on, nebo nedokážete s Tomem vyhrát.“ Třásla mnou, jak se snažila dát svým slovům důraz. Nebylo ale třeba. Já plně věřil všemu, co tu právě řekla, a měl jsem pocit, že asi každou chvílí omdlím.
„Veličenstvo. Je čas vyjet.“ Přerušil náš rozhovor jeden muž z Amayiny družiny.
„Jistě, už jdu,“ ujistila ho a pokynula rukou v náznaku, aby se vzdálil a nechal nám tak poslední vteřiny v soukromí.
„Buď statečný, bratříčku. Ty máš v sobě spoustu síly, jenom o ní nevíš. Bojuj. Máte s Tomem v ruce jeden trumf – společnou lásku. Věřte v ní a dokážete ho přemoci.“ Nebyl jsem sto jakkoli odpovědět. Třásl jsem se, jak se mi do těla dávala zimnice. Amaya mě naposledy objala a vtiskla mi polibek na čelo. To bylo poprvé, kdy něco takového udělala, a pak už spěšnými kroky přešla nádvoří a nastoupila do vozu. Jen automaticky jsem zvednul ruku, abych jí naposledy zamával. Až když se nádvoří vylidnilo, teprve potom jsem byl schopný odejít také. Jako v mrákotách jsem se potácel zahradami s jedním konkrétním cílem. Potřeboval jsem ho mít u sebe teď hned, vypovědět mu všechny svoje děsy a ulevit tak svému nepředstavitelně vystrašenému nitru.
Na verandě Tomova domku jsem klopýtl a při mém pádu se mi podařilo rozbít květináč s nějakou okrasnou květinou. Způsobil jsem tak spoustu hluku, takže než jsem se sesbíral na nohy a stačil zaklepat na jeho dveře, objevil se na zápraží sám. Ihned ke mně pohotově přiskočil a pomáhal mi postavit se.
„Jsi v pořádku, Bille? Nestalo se ti nic?“ Zajímal se hned starostlivě a pro jistotu mě i nadále přidržoval, i když už jsem měl svoji stabilitu zpět. Na jeho otázku jsem odpověděl pouhým kývnutím a sklopil jsem zrak k zemi. Zachvěla se mi brada a cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy, když jsem si v tu chvíli znovu promítl v hlavě, jak velké komplikace ležely před námi.
Prudce jsem ho objal kolem a fňuknul, obličej tisknouc k jeho krku.
„Děsíš mě, lásko. Já vím, že odjezd Amayi není lehký, ale já jsem tu pro tebe. No tak nesmutni, neviděli jste se přeci naposledy.“ Utěšoval mě Tom v mylné představě, že moje zoufalost je způsobena odjezdem sestry.
„Tohle není kvůli Amaye,“ zahuhlal jsem a nepřestával se k němu tisknout. Křečovitě jsem ho svíral, protože to objetí mě uklidňovalo.
„Ne? Co se tedy potom děje?“ Jeho ruka mě konejšivě hladila ve vlasech a Tom mé tělo při tom zvolna směřoval dovnitř příbytku. Nechal mě usadit se v jeho rozestlaných přikrývkách a na vteřinku mě pustil ze své náruče a vzdálil se. Hmátl jsem před sebe do prázdna, díky rozostřenému vidění, které způsobovala spousta slanosti v mých očích.
„Tomi,“ kuňknul jsem přiškrceným hlasem. Nenechal mě ale samotného dlouho. Přisedl si vedle mě a do mých roztřesených dlaní vtisknul malý hrneček.
„Napij se,“ doporučil mi. „Mě ten váš čaj uklidňuje, tak snad trochu pomůže i tobě.“ Zkusmo jsem doušek usrkl. Byl již vychladlý, a díky tomu příjemně osvěžující. Tom počkal, až ho celý dopiji, pak ho odložil stranou a zopakoval svoji otázku. „Bille, řekni mi, co tě trápí?“
„Já…“ Koukl jsem se do jeho duhovek, ve kterých byla patrná obava o mě, a pohledem hned zase uhnul. Cítil jsem se provinile. Všechno byla moje vina, protože kdyby byl Torio pouze můj šogún a já nedovolil nikdy nic víc, nebyli bychom nyní v téhle bezvýchodné situaci. Tedy mně se tak celá zdála. Nedovedl jsem si totiž představit, že bychom se mu postavili. Dle mého to totiž absolutně nebylo v našich silách. „Něco ti musím říct. Ani… ani nevím, jak začít. Tolik se o tebe bojím. O nás…“ Tom se na mě zmateně díval, ale měl se mnou obdivuhodnou trpělivost. Přisunul se ke mně blíž, objal mě kolem ramen a čekal, až budu schopný pokračovat dál. „Vůbec jsem nepřemýšlel, když jsem chtěl být s tebou. Nedošlo mi, že to nejde, že je to naprosto nemožné. Jenom jsem tě vystavil nebezpečí.“ Drmolil jsem, aniž bych se mu kouknul do tváře.
„Co to povídáš?“ Přerušil mě. „Já vím, že mě světu nemůžeš představit jako svého partnera, ale o tom už jsme mluvili. Tohle přeci nevadí. Bude to naše malé tajemství.“
„Ne,“ vyhrknul jsem. „Poslouchej, já si neuvědomil ještě něco mnohem horšího. Já… a Torio…“ Odmlčel jsem se. Najednou jsem se tolik styděl za to, co se dělo v mé minulosti, a navíc jsem se bál, jak celé to Tom přijme. Možná se mu zhnusím a třeba mě on sám už nikdy víc nebude chtít vidět.
„Myslíš tvého šogúna? Co je s ním?“ Popostrčil mě, když mé mlčení trvalo již příliš dlouho.
„My… máme spolu intimní poměr. Tedy měli jsme, než odjel a… bože, Tome, odpusť.“ Vzlyknul jsem nahlas a schoval obličej do dlaní. „On nás nenechá být spolu. Zabije tě, když se dozví, co mezi námi je.“ Dostal jsem ze sebe konečně podstatu věci. Tom mlčel a já v sobě nenacházel odvahu zvednout k němu oči, abych vyčetl z těch jeho, co se teď mohlo odehrávat v jeho nitru. Obával jsem se nejhoršího – jeho ztráty.
Cítil jsem se hrozně, jako by se můj svět otřásl a zhroutil se. Vlastně podruhé za několik málo měsíců. Trvalo pár dlouhých minut, než mi konečně vše došlo. Mé nejhorší obavy se naplnily. Nemohl jsem dýchat. Mlčel jsem a kolem mě se rozprostírala prázdnota. Ač nerad, v duchu jsem musel dát za pravdu jednomu textu z Bible, a ne že by zrovinka tahle kniha byla mé oblíbené čtení. -Čeho se nejvíc bojíš, to se stane.-
Ještě nedávno jsem se mučil představami, jak se Benjiro miluje s Toriem, tolik jsem chtěl věřit, že je nevinný. Tolik jsem toužil po tom, abych byl jeho první. Vždyť to i tak vypadalo. Tvářil se plaše, roztomile, a přitom… Mohl bych se od něj učit. Bělovlasý muž už od pohledu vypadal jako velmi náročný člověk. Co všechno po něm v posteli chtěl? Vždyť Bill musí být zběhlejší než jakákoliv kurtizána. To prozření bylo děsivé. Hrál si se mnou? Bavil se a předstíral? Možná ani sám neví, co chce? Dnes mě miluje, ale vrátí se Torio a on mu s radostí poběží vstříc a… Ne, nechtěl jsem mučit sám sebe. Vše uvnitř mě řvalo bolestí, prohrou a zoufalstvím.
Benjiro, který tak vyváděl, když se dozvěděl, že jsem strávil noc s jeho sestrou, tiše opodál vzlykal. Jeho pláč a štkaní nabíralo na intenzitě. Ve vzduchu pořád visela ta slova: intimní poměr. Bill se obává jeho návratu, toho, jak bude reagovat. Byl by skutečně schopný mě zabít? Rozhodně. Nebyl to člověk, který by se něčeho podobného zalekl. Nezaváhal by, pokud mu zůstanu stát v cestě. Zvláštní ale bylo, že toho jsem se ani tolik neděsil. Mnohem více mě užírala představa, že jsem jen prostředek, jak si ukrátit dlouhý čas a Bill se vrhne do náruče jemu, jen co ho uvidí a já budu zapomenut.
Jak dlouho už spolu můžou žít? A jak silné může být to pouto mezi nimi? Ptal jsem se sám sebe pořád dokola, jestli jsem schopen dívat se na Benjira, jak přijímá dárky a pozornosti od Toria a já už pro něj neznamenám nic. Znovu se stanu jen objektem opovržení, kterému se bude vyhýbat. Je lepší zůstat, a nebo se vymluvit, že mám mnoho práce a přestěhovat se zpět na loď a chodit jenom do přístavu? Vytěsnit ho z hlavy, tvářit se, že se nic nestalo. Myslet si, že to mezi námi byla jenom vášeň, chtíč a dočasné pomatení smyslů? Je to přece jen chlapec.
„Benjiro, nebreč.“ Řekl jsem nezvykle pevně. Nejsem ten, který utíká od problémů. Vyděšeně na mě pohlédl. „Miluješ mně?“ Chtěl jsem vědět. Utřel si oči rukávem. Kapky slané rosy se vpily do zlatých květů chryzantém.
„Ano, jako nikoho na světě.“ Odmlčel se. „Miluji tě na deset tisíc let.“ Dodal ještě a já o těch slovech nedokázal pochybovat. Na to byly jeho oči až příliš upřímné. Objal jsem ho. Cítil jsem, jak mu vyplašeně bije jeho křehké srdíčko. Jemně jsem ho pohladil po tváři.
„Neboj se, budeme pořád spolu. Já se jeho návratu nebojím.“ Bill se ode mě odtáhl, aby se mi mohl kouknout do tváře. Vrtěl hlavou a hleděl na mě, jako bych se zbláznil, když jsem se odvážil nemít strach.
„Nechápeš to. Nevíš úplně všechno… ach, ani se mi nechce opakovat to, co mi před chvíli prozradila Amaya. Tolik mě to děsí,“ vážně vypadal vyplašeně. Nikdy dřív jsem ho nezažil, aby si s něčím dělal tak velké starosti. „Je to nestvůra. Nemůžeme se mu jen tak postavit. Tomi…“ Kuňknul moje jméno naléhavě. „Nechci o tebe přijít. Tolik pro mě zna… znamenáš.“ U posledního slova se mu zadrhnul hlas a nový příval slz se mu rozkutálel po lících. Znovu se mi křečovitě pověsil kolem krku.
„Pšt, bude to dobré. Neplakej. Nepřijdeš o mě. Nedovolím to. Zatím jsme pořád sami a žádné zprávy o jeho návratu. Máme čas se připravit a něco vymyslet.“ Utěšoval jsem ho prozatím. Sice jsem neznal podrobnosti a nevěděl jsem, jak to Bill myslel s onou nestvůrou, ale momentálně jsem jen chtěl docílit toho, aby se uklidnil a přestal se tolik bát. Chtěl jsem, aby věděl, že ve mně má oporu, ať už před námi leží jakkoli velká překážka. Bude ještě příležitost se k tomu vrátit a probrat podrobnosti, a to už se snad nebude jen škytavě vyjadřovat mezi vzlyky a bude schopný mi vypovědět více detailů, pokud ho teď uchlácholím a ukážu svou plnou oporu. Už mi neodpověděl, jen se ke mně dál tulil a pevně mě svíral. Jeho vzlyky postupně utichaly a chvění těla ustávalo. Po chvíli i on mě začínal rukama hladit po zádech a v zátylku. Lísal se a vrtěl se mi v náručí. Nejspíš potřeboval více mé blízkosti, aby se dokázal plně uvolnit a na pár okamžiků úplně vytěsnit z hlavy svoje momentální trápení. Chytl jsem jeho tváře do dlaní a láskyplně slíbal poslední zbytky slz, a nakonec jsem dlouhý procítěný polibek věnoval i jeho rtům.
autor: Tomi & Ainikki
betaread: Janule
uch Amaya je zlato, ještě že ji chlapci maj…
no vida, jak si to kluci vyjasnili! ted šup něco na toho kouzelnýho pedofila něco vymyslet a jsou za vodou!
mno.. meli by urychleně navštívit Billovu mámu.. protože až se ten zmetek vrátí.. snad to nakonec dobře dopadne.. musí..
No, tak to jsem zvědavá, co budou dělat. Ten dědek bude mít nervy už tak, že Bill neotevřel jeho dárek (určitě s dalším něčím omamným), že nečuchá k lahvičce atd. Do kláštera těžko budou moct jít bydlet. To by nemohli být spolu xD no, snad jim matka poradí.
hmm…tak to je teda zapeklitý, co kdyby se prostě sbalily a odjeli pryč z japonska? císař, necícař…zpátky k Tomovi domů a byl by klid…i když jak tak koukám, inkvizice by si je našla…
[4]: Neboj se, on Bill ten dárek nakonec otevře. Přeci jen bude schopnej si spočítat, že kdyby to neudělal, tak z toho budou zbytečně jen další problémy. 😉
Amaya je úžasná!!!! Jsem pořád čekala, kdy začne Bill myslet na to, co řekne Torio, až se vrátí a zjistí, že je všechno vzhůru nohama…doufám, že něco vymyslí a Torio půjde svádět už tak leda ďáblíky do pekla…a co je v tom dárku za čertovinu…?
Pápá, Amayo! Snad bude ženich nakonec fajn 🙂
A klučíci, s tím Toriem to chce něco udělat. Doufám, že stihnou dojet za maminkou do kláštera dřív, než se mocný šogún vrátí ze svých cest. Jak já se o ně začínám bát…
Som tak rada, že si všetky problémy okamžite rozpovedia, nedržia to v sebe a nič nezatajujú. Je to tak osviežujúce nečakať dlhé kapitoly, kým sa nafukujú a sú nešťastní, takto to okamžite môžu riešiť a ja natoľko netrpím 😀 Je to naozaj krásna poviedka.