autor: Sch-Rei & Kattulkaa
Tom: Obmotám okolo tebe nohy a začnu ti pravidelně s každým přírazem vzdychat do pusinky… pohrávám si svým jazykem s tvým…
Bill: Cítím, že už to dlouho nevydržím. Mé přírazy se začnou zkracovat a po chvíli se mi v těle rozlije blažený pocit.
Tom: Odtrhnu se ti od rtů a zakloním hlavu… Spokojeně se zavrtím…
Bill: Pomalu z tebe vyjdu. Svalím se vedle tebe.
Tom: Podívám se na tebe a usměju se… Spokojeně vydechnu a políbím tě.
Bill: „Děkuji, že jsi mi to zase dovolil…“ Zašeptám a usměju se.
Tom: Usměju se a zavřu oči… Natisknu se k tobě … „Mně se to takhle líbí…“ Zašeptám.
Bill: Přikývnu a přitulím se k tobě.
*o měsíc později*
Elis: Vyjdu z ordinace gynekologa. Pořád tomu nemohu uvěřit… nechápu, jak se mi, vlastně nám, to mohlo stát…
Tom: Rozvaluji se na posteli… Bill šel něco koupit… Mně se nechtělo, tak jsem zůstal doma…
Elis: Svezu se na židli a přemýšlím… Musel to být Tom… Od té doby jsem s nikým jiným nespala… Rozvzlykám se a začnu v kabelce hledat mobil. Vyhledám v seznamu Tomovo číslo a vytočím ho.
Tom: Začne mi zvonit mobil… Protáhnu se a sáhnu po něm… Zvednu to. „Hmm?“
Elis: „A-Ahoj, Tome…“ Zavzlykám.
Tom: Pootevřu oči a posadím se. „E-Elis? Stalo se něco?“
Elis: „Potřebuji s tebou mluvit… je to důležité a… nejde to říct do telefonu…“ Zkouším říct klidným hlasem…
Tom: „A-aha… Tak…“ Skousnu si ret… „Mám přijít k tobě? Nebo kam?“
Elis: „Ve tři u mě?“ Zeptám se nejistě. Jsou dvě… Za hodinu se domů dostanu.
Tom: Přikývnu… Ale spíš jenom sám sobě. „Dobře… A Elis, stalo se něco?“
Elis: „Stalo se toho celkem dost…“
Tom: Zvednu obočí… Skousnu si ret. „Je to vážný?“ Zašeptám.
Elis: „Tome, já ti to řeknu potom… Nemám sílu o tom mluvit…“ Proč musím mít já zrovna takovou smůlu? To mimino nemám ráda… Nechám si ho vzít, jsem rozhodnutá… Ale Tom by to taky měl vědět…
Tom: Vydechnu. „Tak dobře… Zatím…“
Elis: Vypnu hovor. Chvíli ještě jen tak sedím. Po pár minutách se zvednu a odcházím.
Tom: Vyhrabu se z postele… Jsem jenom v boxerkách… Nahážu na sebe tričko a kalhoty… Nechám Billovi v kuchyni vzkaz a vyběhnu ven…
Elis: Ani nevím, jak jsem se dostala domů… Odhodlaně odemknu a svezu se podél dveří na zem. Hlavu schovám do dlaní.
Tom: Dojdu k domu Elis a zazvoním.
Elis: Sesbírám se ze země a otevřu dveře. Zhroutím se překvapenýmu Tomovi do náruče. Už nemám téměř žádnou sílu…
Tom: „E- Elis?“ Nechápavě zamrkám a chytím tě… „Jsi v pohodě?“ řeknu potichu.
Elis: Zakroutím hlavou… Jsem vše, ale opravdu nejsem v pohodě…
Tom: Pomalu tě dotáhnu dovnitř a posadím tě do obýváku na sedačku… Posadím se k tobě… „Tak co se děje?“ Zašeptám.
Elis: „O-ono je o tom těžké mluvit, ale říct ti to musím… I když jsem už vlastně rozhodnutá…“ Skousnu si ret.
Tom: „Tak… povídej…“ Vydechnu.
Elis: „Jsi připraven slyšet cokoliv?“ Zvednu k tobě pohled.
Tom: „Já myslím… že ano“ Pousměju se a přikývnu. „Tak hrozný to snad nebude.“ Nejistě si skousnu ret.
Elis: Ani nevíš, jak to je hrozný… „Tome… Jsem těhotná…“ Při těch slovech mi znovu přeběhne po zádech husí kůže. Opět se naplno rozvzlykám.
Tom: Naprázdno pootevřu pusu. „P-počkej… T-to jako že…“ Zakroutím hlavou. „Se mnou?“ Zašeptám.
Elis: Jen přikývnu.
Tom: Položím hlavu do dlaní… To není možný! „A-a… Co chceš jako dělat?“ Zase zvednu hlavu a podívám se na ni.
Elis: „Půjdu na potrat,“ řeknu odhodlaně. Nedokážu si totiž představit, že by už uvnitř mě rostlo dítě a já se o něj měla poté starat…
Tom: Zvednu obočí. „Děláš si srandu, že?“ Zamrkám.
Elis: „Ne… bohužel…“
Tom: „E- Elis… Ale to nejde!“ Zakroutím nesouhlasně hlavou. „I kdybys se o něj třeba nestarala ty, tak někdo by se o to miminko určitě postaral… Třeba… Já nevím, ale… Nemůžeš si to nechat vzít…“
Elis: „T-Tome, víš jak mi je? Je mi 17, nemám dodělanou školu, nic… Chci cestovat… Nemůžu mít dítě, chápeš to?“
Tom: „J-já… Já vím ale nemůžeš si ho nechat vzít…“ Zašeptám. „Prosím…“
Elis: „Tome, ale zkus si představit mojí situaci… Chodím do druháku, školu dodělat musím. A s miminem to asi těžko půjde…“ Vzhlédnu k tobě.
Tom: „Já… Já to chápu, ale školu však můžeš dodělat, jen prostě… Elis… Prosím…“
Elis: „Tome, prostě to nejde… Ty máš Billa, já nemám nikoho…Je to složité…“
Tom: „Ale…“ Vydechnu. „Stačí, když to dítě odnosíš, chápeš? Pak…“ Skousnu si ret. „Můžeš ho dát pryč… Někam, kde se o něho postarají.“
Elis: Zakroutím nesouhlasně hlavou… „Já to nedokážu, chápeš? Nemám na to sílu… Navíc, táta se nesmí nic dozvědět… Přinejmenším by mě zabil…“ Začnou mi po tvářích zase stékat slzy… Toto se může stát jenom mně.
Tom: Podívám se do země… „A… Nechceš si to ještě rozmyslet?“ Zašeptám.
Elis: „Nemám tolik času…“ Zakroutím hlavou.
Tom: Skousnu si ret. „Já vím, ale… Třeba by se našlo nějaké řešení.“ Podívám se k tobě.
Elis: „Pochybuji.“
Tom: „Prosím.“ Vydechnu.
Elis: „Tome, proč prosíš?“
Tom: Skousnu si ret a pokrčím rameny. „Prostě… Je mi toho malého líto…“ Zakroutím hlavou a podívám se do země…
Elis: „Zkus pochopit i ty mě… Myslíš, že bych dokázala dát pryč něco, co bych 9 měsíců nosila pod srdcem?“
Tom: Zakroutím hlavou. „Třeba se dá něco vymyslet… Musí.“ Zašeptám… Je mi toho miminka líto už jen proto, jaké má vlastně rodiče… Zase zakroutím hlavou.
Elis: „Ne, o tom nejde přemýšlet… Prostě buď si ho nechám, anebo ne. A já jsem se rozhodla…“
Tom: Podívám se zpět na ni… Zamrkám a zakroutím hlavou… „Prosím… Nech si to promyslet… Aspoň do zítřka…“
Elis: Přikývnu. „Rozhodnutí stejně nezměním… Ale… Když na tom trváš, řeknu ti zítra…“
Tom: „Díky…“ Pousměju se a přikývnu.
Elis: Pokusím se tvář zkroutit do úsměvu, ale nejde to…
Tom: Poposednu si k tobě a pohladím tě po vlasech. „To nějak zvládneme, hm?“ Zamrkám a pousměju se.
Elis: Položím si hlavu na tvé rameno. „Snad.“
Tom: Pousměju se… „Možná bych měl zavolat Billovi…“ Zašeptám a vydechnu.
Elis: Přikývnu. „Ale nebylo by lepší, abys mu to řekl do očí?“
Tom: „Jo… Pak mu to řeknu…“ Přikývnu a z kapsy vyndám mobil a vytočím Billovo číslo…
Bill: „Tome?“ řeknu místo pozdravu.
Tom: „B-Bille, já…“
Bill: „Kde jsi? Děje se něco?“ Nelíbí se mi tón tvého hlasu…
Tom: „J-já… Za chvíli přijdu domů…Takže ty už jsi doma?“
Bill: „Jo, já jsem už doma.“ Přikývnu. „Kdy přijdeš?“
Tom: „Tak za půl hodiny? Možná dřív…“
Bill: „Dobře.“
Tom: „Bille, já… Potom ti… Něco ti musím říct…“ Skousnu si ret.
Bill: „C-co mi musíš říct?“ Stáhne se mi hrdlo.
Tom: „Pak ti to řeknu, dobře?“ Zašeptám.
Bill: „Dobře, zatím čau…“ Netuším, co mi Tom chce říct, ale asi to nebude nic příjemného…
autor: Sch-Rei & Kattulkaa
betaread: Clarrkys
jzs si děláte prdel neee ? ještě dítě do toho … a zase ta Elis achjoo ta povídka už mi normálně leze na mozek 🙁 proč tam je ona achjooo doufám že to bud dá pryč nebo to donosí dá jim pokoj a Tom si to dítě veme
Och néé…:( To se všchno tak zamotává…
Je mi líto Billa..když si představím že bYch byla na jeho místě taky bych Toma asi zabila…:/
Taky se i zdá nejlepším řešením, aby si to případné mimi pak vzal Tom..i když já bych se dítěte nedokázala vzdát…
Já to věděla >___< Co se týče dalšího mého předpokladu, myslím, že si to dítě vezmou kluci xD Zajímavá představa 😀