autor: B-kay
„Tomi, té vody se bát nemusíš. Ona ti neublíží, když v ní budeš umět plavat,“ malý sedmiletý kluk se nejistě zadíval na průhlednou vodní hladinu, přesto svého dědečka odmítal poslouchat a rozhodně zavrtěl hlavou. Aby mu dokázal, že už je veliký kluk a že se umí rozhodovat sám za sebe, vzpurně si klekl na všechny čtyři a byl rozhodnut zůstat na svém místě, ať by se dělo cokoliv. Lehce si skousl své rtíky a zaujatě sledoval svého dědečka, jehož plavání způsobovalo, že se na hladině tvořily malé bublinky, a právě ty se Tomovi moc líbily. Taky se mu moc líbilo to, že se na průhledné vodní hladině odrážela zář letního slunce.
„Opravdu to nechceš zkusit, Tome?“ poměrně vysoký postarší muž s něžným úsměvem zamával na svého malého vnoučka. Na malou chvilku se mu zazdálo, že Tom zapochyboval, nakonec však opět zavrtěl hlavinkou.
„Za chvilku se tam upečeš, Tomi. Tady by ti bylo líp. Naučím tě plavat, a pak se můžeš předvést mamince, jak moc jsi šikovný,“ ten návrh Toma přinejmenším zaujal, jelikož se opatrně posadil na kraj dřevěného můstku a váhavě namočil špičky nohou do studené vody. Tváří mu proběhlo zděšení.
„Je to strašně studené,“ pípl smutně, ale vidina toho, že by pak mohl ukázat své mamince, co všechno se naučil, jej neskutečně lákala. Byl jako každé malé dítě, zvědavé a šťastné jenom tehdy, když se mohl naučit kopu nových věcí. A na druhou stranu – chtěl svou maminku také rozveselit, protože už zase plakala…
Tomův děda se ani nestačil zorientovat, a když uslyšel ránu, jako by něco spadlo do vody, pochopil, co se stalo. Co nejrychleji plaval k malému Tomovi, který své počáteční odhodlání pomalu ztrácel.
„Ty blázne malej. Měl si na mě počkat. Chceš se tady utopit?“ kašlajícího, ale přesto v pořádku, si jej vzal do náruče a zoufale jej líbal do mokrých vlasů. On sám se neskutečně vyděsil, tak co teprve Tom…
Nakonec strávili v té vodě téměř dvě hodiny. Tom byl opravdu šikovný, a čím více se snažil, tím lépe mu to šlo. I když se jeho hubené tělíčko otřásalo zimou, odmítal z jezera vylézt a pořád a pořád si opakoval v hlavě slova svého dědy: „Kopej nožičkama a odrážej vodu rukama. Jako kdybys byl žabičkou“. Opakoval si to tak dlouho a tak přesvědčivě, že tomu sám dokázal věřit a poprvé skutečně plaval.
„Dědečku, já plavu!“ přímo pištěl radostí.
„Jsi nesmírně šikovný kluk, Tomi. Ukážeme to i mamince ano?“ Tom se přímo tetelil radostí. Z vody vyletěl jako malá střela a vesele si poskakujíc, křičel: „Maminko, mamí, já už umím plavat…“
…
Trpce stiskl víčka a ještě pevněji se vnořil do Billova objetí. Nemohl uvěřit tomu, že osoby, které tolik miloval, byly skutečně pryč. Pohled na klidné jezero v něm vyvolával množství krásných vzpomínek, přesto každá z těch vzpomínek neskutečně bolel,a a on se právě v této chvíli nechtěl poddávat neviditelným spárům bolesti.
Zhluboka se nadechl, odvrátil pohled od klidné vody a svými pootevřenými rty pomalounku bloudil vlhkou kůží Billových ramen. Bylo krásné cítit chvění Billovy kůže, vnímat každé zachvění jeho nádherného těla a přitom být součástí citu, jenž v něm tyto pocity vyvolával.
„Já po tobě taky toužím, Bille. Strašně moc, ale,“ náhle prudce otevřel oči a nevěřícným pohledem sledoval, jak Bill pomalu klouzal dolů podél jeho těla, dokud nepřistál na kolenou.
„A-ale?“ Billova tichá slůvka narušila spleť Tomova zoufalého dýchání. Nedokázal si ani představit, jaké by bylo, kdyby to Bill skutečně udělal. Ještě nikdy se totiž k něčemu takovému neodhodlal. Nikdy nebyl natolik smělý, aby se odhodlal k tak vážnému kroku, a Tom jej ani nutit nechtěl. Jenomže teď to bylo tady a Toma to vykolejilo snad mnohem víc, než Billa samotného. Nečekal to. Opravdu to nečekal.
„Nesmíš udělat něco, do čeho by ses nutil, Bille. Nemusíš to dělat, j-já nechci, abys to dělal jenom proto, že to já dokážu udělat. Nechci ti tím ublížit,“ Tom vzal zlehka Billovu tvář do svých dlaní a hluboce pohlédl do jeho odevzdaných očí.
„Chci to udělat. Opravdu to udělat chci,“ pípl Bill do Tomovy dlaně, své rty měkce otíral o třesoucí se kůži a pomalounku ji líbal. Tom se na něj nedokázal vynadívat. Když se na něj díval takhle z výšky, zdál se mu snad ještě krásnější. A možná to bylo také tím, že se na Billa z takové pozice díval úplně poprvé. Většina lidí, nebo spíše kluků, by se v takové pozici cítila dominantněji, ale Tom žádnou převahu nad Billem skutečně nepociťoval. Bál se udělat něco, čím by jej mohl vyděsit, nebo mu snad ublížit. Byl to přeci jeho bezbranný anděl, láska jeho života a osoba, díky které ještě pořád tlouklo jeho utrápené srdíčko.
„Prosím,“ Bill se Tomem nechal ještě naposled pohladit, a poté nesměle sklonil tvář.
„Můžu tě poprosit o jednu jedinou věc?“ vydechl tichým hláskem a nejistým pohledem si prohlížel Tomovo mužství. Bylo skoro stejné, jako to jeho, a to bylo to jediné, co jej uklidňovalo. Moc dobře si pamatoval, jak nádherné bylo, když to Tom dělával pro něj, a proto doufal, že si zapamatoval alespoň něco z toho, co viděl. Pokaždé se na něj totiž přitom díval. Nedokázal z něj spustit oči. Pokaždé, když se spolu milovali tímhle způsobem, zoufale hltal pohledem ten Tomův, aby se mohl zadívat do toho nejkrásnějšího oceánu na celém světě.
„O cokoliv na světě, Bille. Udělám pro tebe cokoliv,“ Tom se snažil usmát se, ale opravdu pochyboval, zdali se to, co vykouzlil, dalo nazvat úsměvem. Bill mu jej však měkce oplatil a opět sklonil tvář.
„Ze začátku se na mě prosím nedívej, ano? J-já bych se pak styděl, už takhle jsem jistě celý červený,“ Tom zaslechl jeho tiché chichotání a díky tomu se i on dokázal konečně více uvolnit. Jeho odpověď byla již předem jasná, a proto se zhluboka nadechl a zavřel oči. Věděl, že snažit se Billa zastavit by bylo úplně zbytečné, a proto se snažil klidně dýchat a s pomalu ztrácejícím se napětím čekal, co se bude dít dál.
Bill si tiše kousal do rtů, jak se jej pomalu zmocňovala tréma. Rozhodl se uklidnit pohledem na dětský kočárek, a vzápětí se opět zadíval Tomovi do klína. Již několikrát opatrně zvedl dlaň a vzápětí ji opět spustil podél těla. Kdyby mu Tom nepřišel tak moc přitažlivý, bylo by to všechno určitě snazší, jenomže každý pohled na jeho tělo nevýslovně pálil a Bill si na takovéto pocity musel nejdříve zvyknout.
Pootevřel rty, zhluboka se nadechl a konečky prstů opatrně přiložil na Tomovo bříško, které se pod jeho dotekem napnulo, a on mohl cítit, jak byla jeho bledá pokožka náhle poseta vystouplými chloupky a husí kůží.
To je určitě dobré znamení, Bille, řekl si v duchu, zavřel oči a prsty sklouzl na Tomovo mužství. Slyšel sám sebe zoufale zasténat, jakmile jej zlehka sevřel v dlani a opatrně jej potěžkal. Opět tiše zasténal a otevřel oči. Výraz Tomovy tváře by se nedal přirovnat k ničemu. Hlavu měl zakloněnou, víčka pevně stisknuta a rty smyslně pootevřené. Přesto však neřekl jediné slovo, a díky tomu Bill malinko znejistěl.
Možná se mu to nelíbí. Co když se mu to nelíbí? Ach bože, co teď? Co teď? Trošičku se na kolenou zavrtěl a přiblížil svou tvář k Tomovým stehnům. Ve chvíli, kdy je jen tak tak zlehka pohladil, si uvědomil, že zřejmě udělal velikou chybu, a teď se před Tomem znemožní. Smutně stiskl rty, jak dál pokračoval v hlazení jeho boků a klekl si tak, že měl tvář v úrovni Tomova mužství. Jakmile jej skutečně spatřil takhle zblízka, myslel si, že se s ním zatočil celý svět. Nemohl tomu všemu uvěřit. To místo, ta krásně romantická atmosféra, Tomova blízkost, to všechno v něm vyvolávalo touhu. Touhu být s milovanou osobou a dokázat jí, čeho všeho je kvůli ní schopen.
Jeho rty pomalu dopadly na Tomův podbřišek, a pak už to šlo všechno úplně samo. Líbal jej všude, dokonce i na místech, na které se styděl už jenom pomyslet, a ne ještě dotýkat se jich tímto způsobem. Políbil jej na špičku, rty malinko pootevřel a to bylo všechno, co stihl udělat.
„Ježiši, Bille,“ Tom se zahanbeně zhroutil k zemi a bál se podívat Billovi do tváře. Styděl se tak, jako ještě nikdy předtím. Nedokázal to, bylo to až příliš silné…
Pohled na Billovu tvář v něm vzbudil pocit neskutečného ponížení. To nevinné stvoření se na něj dívalo překvapenýma očima, zatímco jeho tvář byla na některých místech pokryta bílou hmotou.
„Tome, to nic,“ snažil se to setřít prsty, ale tím, že je měl vlhké, si to rozpatlával po tváři ještě víc.
„Bille, mně to neskutečně mrzí. Omlouvám se, j-já… Tušil jsem, že to takhle skončí. Bože máš to i ve vlasech,“ snažil se Billa očistit, ale při pohledu do jeho tváře se nezdálo, že by se na něj zlobil. Usmíval se. Ba přímo zářil.
„Alespoň vím, že se ti to líbilo,“ vydechl nakonec spokojeně a nesměle se na Toma pousmál.
„To víš, že ano, lásko. Bylo to… neskutečně nádherné,“ vydechl nakonec a krátce zapřemýšlel, zdali použil skutečně dostačující výraz pro to, co s ním Bill provedl. „Děkuju,“ oplatil Billův úsměv a krátce jej políbil. „Ale teď se ještě prosím vykupme, ano? Musíš se umýt,“ Toma to opravdu mrzelo, a proto byl moc rád, když Bill vesele přikývl a skočil do jezera jako první.
Jakmile se vynořil, byl už zcela čistý a poslal Tomovi několik vzdušných polibků. Tom je všechny do jednoho s úsměvem oplatil, ještě jednou zkontroloval maličkého a skočil za ním.
Jejich koupání však stejně skončilo úplně jinak. Vůbec si neuvědomovali, kdy a jak skončili na břehu a něžně se milovali…
autor: B-kay
betaread: Janule
aaach bože já s té povídky upa teču .. je to tak krásně popsaný a ty slova co autorka používá .. sem upa z toho hotová miluju to … další díleček plosím plosím :))))
Miluju tuhle povídku, neskutečně moc a tenhle díl mě nejenom opět, jako vždycky rozněžnil, ale taky pobavil:-D
Je to nádhera, typická rodinná idylka… prostě milování u jezera je romantika jak něco…♥
Zbožňuji tuhle povídky je perfektní a čte se úplně nádherně. Jen tak dál. Prostě boží
Tohle je přece tak nádherná povídka ♥ I když dneska mě i trošičku pobavila xD Billova nesmělost a Tomova něžnost ♥ Fakt perfektní =) Kdyby tak u jezera mohli zůstat navždy…