Please, Breath 3.

autor: Sch-Rei

Ležel unavený na posteli. Jeho tvář zdobily slzy, a v jeho očích bylo prázdno. Pootevřená pusa a dokořán otevřené oči. Zeď od krve a slz, a to samé i Billovo tělo, a kus hadru, co mělo nahrazovat oblečení. Stejně tak i povlečení a postel. Uklidnil se, až mu došly síly. Až nebyl schopen jediného pohybu. Nyní není schopen ani vzlyku. Ani půl slova, tolik je slabý. Jediný pohyb by mu způsobil nepřekonatelnou bolest, námahu a vyčerpání. Jeho hlava byla bez jediné myšlenky, jeho oči bez jediné jiskry života, jeho tělo bledé bez jediného pohybu. Zachvěly se mu řasy. I přes příšernou bolest zavřel oči a zhluboka se nadechl, což mu přineslo příšerně bolestné píchnutí do žeber. Tiše zavzdychal. Začínala mu být zima. Cítil chlad, chtělo se mu spát. Chtěl se aspoň přikrýt dekou, nic víc. Věděl, že když se vyspí, bude to v pořádku, tak jako vždy.

Jen doufal, že ho za tohle nepošlou do klece, nebo ještě hůř – do posledního patra. O tom místě slyšel jen to nejhorší. Chodívali tam ti, kteří se neuměli ovládat, nedokázali udržet vztek, třeba se s někým poprali, nebo tak. Znal případ jednoho chlapce, ne-li staršího než on. Nedokázal ovládat vztek, prášky mu vymývaly mozek, a on se měnil v něco jako… Jako zvíře. Toužil po krvi. Napadl svou ošetřovatelku, a zakousl se jí do ruky. Prahnul po chuti lidského masa, po chuti krve. Slyšel, že prý je tam něco, nějaké křeslo. Vždy tam někoho posadí a ten dotyčný dostává šoky. Dokud není vysílený, dokud neodporuje, dokud jeho brada nepadne na hrudník. Není to nic pěkného, pár lidí se odtud už nevrátilo. Bill tam nechtěl. Smrti se bál, i když udělal, co udělal. Nechtěl to zažít. Bolest, která jej ničila do teď, a plus nějaké elektrické šoky… Zničilo by ho to úplně. Něco takového by jeho malé tělíčko nesneslo. Byl už tak moc slabý.

Na chodbě se ozvaly kroky. Bílé dveře se otevřely, a v nich se objevila postava. Postava mladého chlapce. Nevypadal jako ten, za koho tu byl. Nevypadal jako zaměstnanec ústavu. Měl oči plné čokolády, s jiskrou naděje, štěstí, a hlavně života. Volnější bílé tričko, světlé velké rifle, široké bílé boty. To mělo nahrazovat ‚uniformu‘ kterou všichni ošetřovatelé nosí. Všichni, kromě něho. Pousmál se, ale když viděl to, co viděl, úsměv mu sklesl. Vjel s vozíkem, na který se chystal Billa posadit, dovnitř, a zavřel za sebou dveře. Vozík nechal u dveří. Přišel k černovláskově posteli. Ten jen tiše oddechoval ze spánku. Chlapec se zděsil, když viděl tu spoustu krve, tu spoustu slz. Věděl, že to tady nebude nic pěkného, ale v podstatě mu nic jiného nezbývalo. Uvnitř sebe měl něco, co ho nutilo chtít dokázat chlapci pomoct. Jeho čokoládové oči zíraly na to, jak se ničí. Jak je bezmocný a slabý, právě teď. Musel do toho, co udělal, dát hodně síly, protože ve zdi byly pěstmi malé prohlubně, a spousta krve. Nevěřil tomu, že by tohle dokázal jen tak, přeci jen jeho ručičky jsou už od pohledu slabé, vyhublé. Skousnul si ret a naklonil se nad Billa. Trošku s ním zalomcoval, ale ne nijak brutálně.

„Bille?“ zašeptal. Billovy řasy se zachvěly, ale nechtěl otevřít oči. Stálo by ho to jen ještě větší námahu.

„Bille, proberte se,“ zašeptal chlapec, což už Billa donutilo oči pootevřít. Nad ním spatřil tvář. Tvář toho chlapce. Měl plné rty a spodní zdobily dvě kovové kuličky. Jeho vlasy stahovala čelenka a kšiltovka, z čehož trčely zlatavé dredy. Pousmál se na něj. Bill cítil zvláštní pocit.

„Já jsem Tom, ty budeš asi Bill, viď?“ usmál se na černovláska, který lehce přikývl. Tom mu pomohl se posadit a opřít o zeď. Šíleně Billa bolela hlava, ale ani nepípl. Tom se posadil k němu.

„Víš, nehodlám tě nijak trápit nebo vyslýchat, co se tady stalo, protože si to dokážu představit. Nemám sice s takovým povoláním zkušenosti, ale já doufám, že si budeme rozumět,“ usmál se znovu Tom. Bill jen koukal nepřítomně dolů. Po tváři mu opět sjelo pár slz. Tom cítil úzkost, bezmocnost. Přeci vypadá tak nevinně. Jak ho tady mohou držet, nevěřil, že by něco takového jako on, se mohlo vyrovnat těm bláznům okolo. Sám mezi čtyřmi zdmi, byl jako ve vězení.  

Natáhl se k němu a začal mu stírat slzy z tváře. Pod prvním dotekem se Billova pusinka pootevřela a přivřel oči. Zachvěl se a vydechl. Z jeho pootevřených úst vyšel tichoučký sten. Toma to trošku překvapilo, ale dál mu slzy utíral. Měl tak hebkou pleť. I když ji zdobily slzy, byla stále nádherná a hebká.

Otevřely se dveře. Dovnitř vstoupila ta žena, co byla nedávno Billovi oznámit Andreasovu situaci. Bill se ani nehnul, jen Tom otočil pohled ke dveřím.

„Tome?“ řekla s vážným pohledem.

„Ano?“ pousmál se a zamrkal, stále držel ruku na černovláskově tváři. Žena ověřila situaci, co se tady odehrává. Povzdechla si.

„Pojď, musím s tebou mluvit,“ otočila se a zmizela ve dveřích. Tom se otočil k Billovi.

„Bille, za chvilku se vrátím,“ pousmál se. Billova mysl křičela. Křičela, aby zůstal. Jeho přítomnost mu dodávala zvláštní pocity, mezi které se řadil i pocit bezpečí. Přitáhl si nohy k tělu a položil čelo na kolena. Naplno se rozvzlykal.

Ve snách.