Déšť 4.

Byl to týden, co se pořád Tomovi zdály podobné sny. Nechápal proč, ale vždy se probral a musel jít do koupelny a tam se uspokojit.

„Tome, dělej nebo nestihneš školu!“ Křikla zpoza dveří koupelny jeho matka a on něco zamrumlal a vylezl.

„Vždyť už jdu,“ protočil Tom oči a vydal se i s taškou ke svému autu. Tam nasedl a vyjel se svou audinkou pryč. Kurňa, škola, samá nuda, půl dne se pro nic zabývat učením. A nebude stíhat ani běhat. Sakra.

Tom se utápěl dlouho ve svých myšlenkách, než zastavil u školy. Zaparkoval, vzal tašku a vystoupil. Zase pršelo. Skvělé, nic horšího už snad být nemohlo. Tak šel rovnou do třídy. Sednul si na svoji židli, ke svému stolu a koukal z okna. Takhle mu déšť nevadil.

Koukal dlouho, než se zastavil pohledem na bandě nějakých kluků. Zamžoural hlavně na jednu osobu, která mu někoho připomínala. Nebyl si jistý, ale už jen ty černé havraní vlasy, upravené nehty, červenočerná bunda, tmavě modré kalhoty. Prostě to musel být Bill. Stále na ně upoutaný koukal, dokud se banda nepřemístila do školy.

Takže Bill musí chodit sem do školy. Pomyslel si Tom a dál dělal, že nic nevnímá. Vtom někdo přišel k jeho lavici.

„Můžu?“ optala se osoba a Tom kývnul. Ani nezjišťoval, kdo to je. „Děkuju moc,“ odpověděla osoba a Tom kývl. „Nebavíš se se mnou? U rybníku jsi byl celý žhavý se mnou mluvit, a teď nic…“ To Toma donutilo se podívat.

„Oh, Bille, promiň, já jsem nevěděl, že to jsi ty.“ Šeptnul na omluvu Tom a Bill se uculil.

Tom si s Billem povídal dlouho, až když vešla učitelka, tak už nemluvili a jen se na sebe šklebili.

Po dvou hodinách mučení je pustili domů, Tom se zvedl a šel ze třídy s Billem.

„Já tě klidně opravdu odvezu…“ Navrhnul po několikáté Tom a Bill po několikáté zaváhal a pak zakroutil hlavou.

„Ne, to je dobré, já půjdu pěšky, jsem na to zvyklý… A stejně chci jít k jezeru, dokud prší,“ odpověděl chlapec a vydal se do deště. Tom šel tedy do svého auta, avšak než nastartoval, tak se k němu přiřítil Bill. „Beru odvoz.“ Tom kývnul, nastartoval a vyjel.

Celou cestu si povídali. Probrali snad vše, co šlo. Pak Tom zastavil, byli na místě. Bill vystoupil a poděkoval. Tom koukal na Billa, jak jde k jezeru a pak se na něj otočil. „Prosím, jeď domů. Brzy přestane pršet, neboj, a já se chci podívat, jak ten déšť klape,“ naléhal Bill. Tom tedy nastartoval a zklamaně odjel.

„Tome, je večeře!“ Křikla z kuchyně matka, aby to její syn slyšel. Ten se z postele zvedl a šel dolů, usednul ke stolu, popřál všem dobrou chuť a pustil se do jídla. Všichni na něj zírali, jak rychle to snědl a šel nahoru. Nechápali to, tak se dál věnovali svému jídlu.

Tom padnul na svou postel a povzdychnul. Nechápal, proč Bill nechtěl, aby se s ním díval na déšť. Asi mu tam vadí. Povzdychnul a zahrabal se do deky.

Celou dobu přemýšlel. Proč? Sakra, to ho nemá rád? Nebo mu vadí? S podobnými myšlenkami se dal do říše snů.

o_o

„Sakra, jak ti mám, Tome, říct, že to nejde!“ křiknul Bill naléhavě a díval se na Toma s vážným pohledem.

„Tak prostě řekni, proč mě nemáš rád. Řekni mi: „Nesnáším tě a vypadni z mého života,“ a já to tedy udělám!“ křikl Tom na Billa s trochou strachu, ale i hněvu.

„Do prdele, říkám, že nemůžu říct, proč tě vídám v dešti! Jednoduše si mě nevšímáš, když je slunce! Kdybys chtěl, tak mě vidíš!“ odpověděl Bill a sednul si na kamínky, co jsou u jezera.

„Ale houby! Já si tě všímám dost, protože…“ zasekl se Tom a radši uhnul. „Ne, to je jedno,“ zakroutil hlavou, když viděl Billův tázavý pohled.

„Proč ne? Jen to řekni,“ koukal stále tázavě Bill.

„Ne… No… víš… Protože… Mám tě rád nejen jako kámoše!“ Vydechnul Tom. Bill se na něho díval a usmál se, pak se zvedl a šel k němu.

„Opravdu?“ zeptal se, aby se ujistil. Tom kývnul.

„Teď budeš nesnášet ty mě. Nikdy jsem nemiloval kluka. A teď miluju tebe,“ odpověděl Tom. Bill se usmál a dal menší polibek na Tomovy narůžovělé rty. Ten vydechl a Billa si za boky přitáhl k sobě.

Bill mu na oplátku vydechl na krk teplý vzduch a Tom zasténal.

„Sakra, Tome, tohle mě dostává,“ zalapal Bill po dechu hned, když cítil, jak se Tom blíží k jeho podbřišku.

„Hmmm… a co s tím uděláme?“ Zaculil se Tom a Bill zakňučel, když cítil, jak se Tom dostává prsty do jeho kalhot.

o_o

„Tome, sakra, co to s tebou poslední měsíce je?! Dělej, nebo zaspíš!“ Křikla jeho matka ve dveřích a šla dolů. Sama měla svou práci.

Tom se nevrle zvedl a šel ke skříni. Vůbec nebyl šťastný, že zase musí do školy. Za ty dva měsíce si až moc zvykl na vstávání a chození spát, kdy chce. Došel ke skříni a vyhrabal tričko, kalhoty a mikinu, a začal se oblíkat.

Když se oblíkl, kouknul na čas. Skvělé… pět minut do hodiny, přijde pozdě. To si na něm učitelka smlsne. Učitelka? Houby.

„Sakra!“ syknul Tom. Běžel do auta, nastartoval, a hned vyjel rychle směr škola.

„Kurva, máme ředitele, ten mě zabije. S mým spisem by si mohl topit nadosmrti,“ říkal si Tom pro sebe a jel.

Když dojel, bylo pozdě. Bylo už deset minut po začátku hodiny. Tom vyběhl z auta, zamknul a běžel rychle do třídy. Před třídou se nadechl a věšel.

„Ale… pan Kaulitz dorazil?“ Hned začal ředitel a zapsal pozdní příchod.

„Promiňte, pane řediteli. Já jsem zaspal,“ omluvil se Tom a ředitel se podivil.

„Nebojte, my jsme slyšeli, jak vaše…“ ředitel se zasekl a kouknul z okna na Tomovo auto, „Audi zaskřípala brzdami.“ Dořekl ředitel větu a Tom si šel sednout.

„Já vím. Pospíchal jsem, abych stihnul vaši hodinu,“ odpověděl Tom, a hned se ušklíbl. Nesnášel ty lži ředitelovi, jak je úžasný… Zasedl do své lavice a povzdychl, když viděl, že Bill tu není.