Innocent BawdyHouse 105.

autor: Disturbed Angel & Clarrkys

Tom: Ne, to je dobrý. (Usměju se.)  

‎

Bill: Co se děje?

‎

Tom: Nic. To byl šéf.  

‎

Bill: A o čem jste se bavili? Proč jsi brečel?

‎

Tom: Ne, já nebrečel. Začalo mě něco štípat v oku. 

‎

Bill: (Přikývnu.) Dobře.

‎

Tom: Pojď si zase lehnout, jo? 

‎

Bill: (Přikývnu. Koukám na tebe.)

‎

Tom: (Odvedu tě do ložnice.)  

‎

Bill: (Lehnu si na bok. Přikryju se.) Lehni si tu se mnou… Prosíím.

‎

Tom: Dobře. (Pousměju se a lehnu si k tobě.)  

‎

Bill: (Přitulím se k tobě.)

‎

Tom: Už je ti líp? (Špitnu.)  

‎

Bill: (Přikývnu.)

‎

Tom: Nechceš něco přinést? Nemáš hlad? 

‎

Bill: (Zakroutím hlavou. Jakože ne.)

‎

Tom: Musíš něco popapat (Zašeptám.)  

‎

Bill: Nemám chuť. (Zaúpím.)

‎

Tom: Dobře. (Pípnu a políbím tě na líčko.)  

‎

Bill: (Už je to tři dny od toho, co mi Tom zavolal sanitku. Už je mi líp. Záda – to tetování už skoro necítím a teplotu taky nemám. Konečně jsem „vyhnal“ Toma do práce. Pořád chtěl být se mnou, ale nakonec šel. Chová se divně. Poznám to na něm. Kouká nervózně na mobil. Pořád se mě ptá, jak mi je, i když to není nic zvláštního. Navíc jsem ho našel už druhou noc dole. Nespal a po noci chodil po bytě. Prostě to na něm poznám. Jen nevím, jak mu pomoct. Dokonce se bál otevřít, když přišel pošťák s nějakým dopisem. Mám o něj strach.)

‎

Tom: (Už mám jenom sedm dní na to sehnat 500 tisíc. Netuším, co mám dělat. Chtěl  jsem být doma a přemýšlet, ale Bill mě nakonec donutil jít do práce. Má vlastně pravdu, musím vydělávat. Zrovna máme s Adamem polední pauzu. Šéf odešel někam na jídlo a Adam se chystá taky. Já nikam nepůjdu, nemám hlad a navíc, čím víc peněz ušetřím, tím líp.)  

‎

Adam: Tome, děje se něco?

‎

Tom: Mhhm, co? (Kouknu na tebe. Neposlouchal jsem tě.)  

‎

Adam: Něco se s tebou děje.

‎

Tom: Ale nic, to je dobrý. (Šeptnu.)  

‎

Adam: Hele třepeš se jak ratlík. Máš nervy?

Tom: Nech mě. (Odpovím mu protivně a zvednu se. Začnu chodit a zastavím se u okna, koukám se ven.)  

‎

Adam: Zkus tohle. (Položím před tebe na stůl. Malé plato prášků. Je jich v něm asi pět.) Pomáhá to.

‎

Tom: (Podívám se na to.) Co to je? 

‎

Adam: Jen takové prášky.

‎

Tom: Nejsou to nějaké  drogy, že ne? 

‎

Adam: (Plácnu tě.) Děláš si srandu? Mám je od svého doktora. Jsou prostě na uklidnění. Neškodné. (A staneš se neškodně závislým.)

‎

Tom: A… Vážně to pomáhá?  

‎

Adam: Dám si jeden, když potřebuju dva a do patnácti, dvaceti minut jsem v klidu a pohodě.

‎

Tom: Takže dva? To je ale málo. Mohl bys mi kdyžtak přinést další, kdybych potřeboval? 

‎

Adam: Jasně, ale to už  by nebylo zadarmo. Tohle máš ode mě, ale příští bys mi musel zaplatit.

‎

Tom: (Hned si jeden vyloupnu a zapiju.) Kolik? 

‎

Adam: Za těch pět deset eur.

‎

Tom: Není to moc? (Špitnu.)  

‎

Adam: No možná, ale jsou vážně dobré. 

‎

Tom: Dobře. Budu si je šetřit. (Strčím si to do kapsy.) A pak ještě uvidím.  

‎

Adam: Uvidíš, že to zabírá. (Řeknu a jdu na oběd.)

‎

Tom: (Sednu si a prohlížím si ty prášky. Mno, když si vezmu ještě jeden, tak mi to určitě neuškodí. Vezmu si i ten druhý.)  

‎

Adam: (Odejdu. To se mi vážně  povedlo.)

‎ ‎