autor: B-kay
Pár hnědých očí poletoval po rozlehlé místnosti. Jako by zmatené a nešťastné tápaly po místě, které mělo být jejich útěchou. Jenom ledové slzy. To jediné bylo výsledkem bolesti, kterou Simone nedokázala jinak projevit.
Čím déle zůstávali na chalupě Tomova dědečka, tím více to nádherné místo milovala. Milovala tu nádhernou, neposkvrněnou přírodu, šum tekoucího potůčku nebo všechna ta zvířata. Tomu místu by nedokázala vytknout jednu jedinou věc, přesto se však cítila osamělá. Osamělá z jednoho jediného důvodu – postrádala lásku.
Od chvíle, co poznala Billova tatínka, patřilo její srdce jenom jemu a s ním také i zemřelo. Od té nehody mohla uběhnout léta, přesto se její city nezměnily a ona si byla až příliš jistá tím, že se to zřejmě nikdy ani nezmění. Nešlo to. Bill byl až příliš živým obrazem jejich lásky a dennodenně jí připomínal, jak moc toho muže milovala. Bylo až neskutečné, jak moc mu byl podobný. Měli stejné oči, téměř identický úsměv a stejně hodné a obětavé srdce.
Tolikrát přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby se ta nehoda nestala.
Jaké by asi bylo, kdyby směli Billa vychovávat společně? Jak krásné mohlo být pro maličkého chlapce vyrůstat v prostředí, ve kterém jej všichni milovali?
To bylo totiž to jediné, čím si byla Simone zcela jistá. Věděla, že by jejich maličkého miloval. Když mu řekla, že je těhotná, nemohl tomu uvěřit. Pamatovala si přesně jeho reakci. Nádherně se usmíval, vyhazoval ji ve vzduchu a dlouze ji objímal. Oba si moc přáli chlapečka a Simone byla moc ráda, že mu alespoň to maličko mohla dát. I když se na něj nikdy nepodíval, ani jej nemohl držet v náručí, věděla, že se na ně seshora díval každičkým dnem a chránil je.
Byla si jistá, že i teď, ve chvíli, kdy tiše seděla na pohodlném gauči a dívala se do zářivým plamenů svíčky, byl u ní. Zavřela své uplakané oči a zhluboka se nadechla. Úzkostí se jí stáhlo hrdlo ve chvíli, kdy si uvědomila, že dovolila, aby jejímu synovi dlouhou dobu ubližoval muž, se kterým neměl v podstatě nic společného. Celá léta upřednostňoval Chantelle, a právě díky tomu vztah mezi Billem a Simone neustále sílil.
„Mami? Spíš?“ Simone poplašeně otevřela oči a zadívala se na siluetu, která k ní nesměle vzhlížela ode dveří. Rychle si setřela zbytky slz, jež jí ulpěly na bledé tváři, a zkusila se pousmát.
„Ne, Bille, ještě ne,“ odpověděla tiše a udělala mu vedle sebe na gauči místečko. Bill vešel do místnosti i se třemi hrníčky horkého kakaa, opatrně je položil na stůl a vesele skočil vedle Simone…
„Je to tady moc krásné, nemyslíš?“ rty zvlnil do měkkého úsměvu a spokojeně se rozhlédl kolem sebe.
„Vypadáš šťastně,“ Simone jej něžně pohladila po tváři a opětovala jeho široký úsměv. Ještě nikdy předtím si nevšimla, jak moc Billovi slušel úsměv. Veselou a šťastnou tvář svého syna poznávala teprve od doby, kdy se v jejich domě zjevil Tom a všechno převrátil naopak. Ani teď nenacházela vhodná slova na to, aby Tomovi mohla poděkovat za to všechno, co pro ně udělal. A co bylo nejkrásnější – udělal to proto, že jej miloval. Ne z lítosti, ne z povinnosti, ale z lásky.
„To taky jsem. Moc šťastný, i když se někdy hodně bojím. Nerozumím tomu, proč se to stalo právě mně. Čím jsem si takové štěstí zasloužil? Čím jsem si zasloužil Toma?“ Simone se nevědomky usmála. Pokaždé, když mluvil o Tomovi, nebo pouze vyslovil jeho jméno, tváře se mu zbarvily do růžova a pokaždé nesměle skláněl tvář. A Tom dělal totéž. Bylo roztomilé pozorovat, jak moc se měli rádi.
„Tom o tobě říká totéž. Má tě moc rád, Bille, stejně tak i Samyho, a to ani neumluvím o vašem drobečkovi. Dýchal by za vás. Ty se bát nemusíš, nesmíš dovolit, aby tě strach ovládl. Nemysli na to, že bydlí pod stejnou střechou se Chantelle. Tom měl přeci milion možností vrátit se k ní. Chodila za ním neustále, bojovala o něj, ale on se na ni ani nepodíval. Zůstal s tebou, a myslím si, že svého rozhodnutí také ani nikdy nelitoval,“ Bill sklonil tvář, mezi prsty hnětl lem svého trička a přemýšlel o tom, co právě slyšel. Možná měla Simone pravdu.
Tom se mohl k Chantelle kdykoliv vrátit, sám Bill mu to ze začátku navrhoval téměř pořád. Prosil jej, aby za ním už nechodil. Přemlouval jej, protože si byl jistý, že nedělají správnou věc. Nevědomky se jej snažil od sebe odehnat, a přitom bojoval sám se sebou a s vlastní touhou vrhnout se mu do náruče a už nikdy jej nepustit. I přes všechny ty sliby, že se na sebe už ani nepodívají, spolu strávili celou noc hned první den, co se k nim Tom nastěhoval. Bill si doteď pamatoval, jak zoufalé a hluboké polibky si vzájemně věnovali…
„Moc tě miluje, Bille,“ Simone se natáhla pro jeden z hrníčků s kakaem a podala jej Billovi. Další vzala pro sebe a zlehka k němu přiložila své rty. Bylo horké, ta hořkost ji na rtech lehce pálila, přesto to byl příjemný pocit. Sledovala, jak se Billova líčka opět polila lehce růžovou a on se něžně usmál.
„To já jeho taky. Možná bych měl dokonce i odvahu vzít si jej,“ zašeptal tiše a zamával Simone před tváří dlaní, kterou zdobil překrásný prstýnek. Simone rychle odložila hrníček zpátky na stůl a nevěřícně si přikryla dlaněmi ústa. Náhle jí bylo opět do pláče.
„On… on tě požádal, aby sis jej vzal?“ její hlas nepostrádal veliké překvapení, ale ani obrovskou radost. Bill se plaše pousmál a přikývl.
„A co jsi mu řekl?“ zeptala se nedočkavě, a nevědomky přitom hladila Billovu křehkou dlaň.
„Nejdřív jsem mu řekl, že potřebuju čas, ale pak jsem si uvědomil, jak moc je pro mě důležitý a souhlasil jsem s tím, že si jej vezmu, až se to miminko narodí. Jenomže jsme o téhle věci od narození Toma vlastně vůbec nemluvili. Nebyl čas,“ napil se svého kakaa a spokojeně pokrčil ramenem. To, zdali by se vzali nebo ne, přeci nebylo tím nejpodstatnějším. Měli se rádi, vychovávali spolu dítě, a to bylo to nejdůležitější.
„A ty bys chtěl?“ Simone spatřila jeho mírnou nerozhodnost.
„Chtěl co?“ zeptal se, jako by nic netušil, přitom se však jenom snažil zakrýt své rozpaky. Zamyšleně si prohrábl vlasy a zadíval se na Simone.
„Vzít si jej,“ Bill rychle pootevřel rty, vzápětí je však beze slova zavřel a sklonil tvář.
„Já? Na mně to přeci nezáleží. Náš vztah byl ze začátku založen na volnosti. Dal jsem mu možnost kdykoliv odejít, a to platí dodnes. Nechci, aby se cítil nějak vázán. Nikdy bych mu neublížil tím, že bych jej u sebe držel násilím. Nedovedl bych jej tak moc trápit, protože chci, aby byl šťastný. Teprve pak můžu být šťastný i já,“ Simone pečlivě poslouchala slůvko za slůvkem. A čím dál víc si uvědomovala, že něco podobného již slyšela. A přesně věděla odkud.
Smutně stiskla rty a oči se jí zalily slzami, jak pomalounku vzala Billovu tvář do svých dlaní.
„Kdybys jen věděl, jak moc jsi podobný svému tatínkovi,“ konečky prstů jej opatrně hladila po líci, a přitom uvnitř sebe bojovala. Bojovala s nevýslovnou touhou říct mu pravdu. Povědět mu úplně všechno, a tím zbořit jedinou neviditelnou překážku, jež stála v cestě jejich důvěry.
„Mami, takové věci mi neříkej. Nejsem vůbec jako on. Jsem úplně jiný, a díky tomu měl mnohem radši Chantelle než mě,“ Bill opětoval její pohlazení, přesto se začínal mračit. Neměl rád vzpomínání na svého otce. Už když byl malý, cítil, že otce ani neměl.
„Tvůj tatínek tě miloval, už kdy jsi byl u mě v bříšku. Mockrát mi říkal, že z tebe jistě vyroste úžasný kluk. Možnost, že bych čekala holčičku, úplně zamítnul. A měl pravdu. Měl pravdu ve všem, co mi řekl, Bille,“ Bill smutně stiskl rty a odvrátil tvář.
„Proč to nikdy neřekl i mně? Měl přeci tolik možností říct mi, že mě má rád. Tolik možností, aby mi to alespoň naznačil. A on nikdy nic neudělal,“ opět si přiložil ke rtům hrníček s kakaem, a zatímco z něj pomalu upíjel, přemýšlel.
„Raději na to zapomeneme ano? Trápíš se a tím trápíš i mě, mami. Táta je pryč a ty se nesmíš trápit tím, co bylo, ano?“ pousmál se a vtiskl jí lehkou pusu na tvář.
„Kde je vlastně Tom?“ Simone pohlédla směrem ke schodům a pak opět na Billa, který se tvářil naoko uraženě.
„Sami mi jej ukradl. A ten blázínek s ním letěl hrát pexeso. Prý je nemám rušit, protože když jsem tam, Tom se nemůže soustředit na hru,“ nevinně pokrčil rameno a věnoval Simone další měkký úsměv.
„A co maličký?“ Simone se nedokázala přestat smát nad Tomovou roztomilostí. I když se bránil, nedokázal vyměnit Billa za pexeso, a proto jej poslal pryč.
„Ten je napapaný, vykoupaný a teď zřejmě jenom tak leží v postýlce, protože pochybuji, že by při smíchu těch dvou dokázal usnout. Chudáček můj maličký,“ položil dopitý hrníček na stůl a uvolněně se opřel o měkký polštář.
„Vyhrál jsem!“ dovnitř přímo vletěl Tom s veselým úsměvem a pytlíkem gumových medvídků, jež si zaslouženě tiskl k srdci.
„Ty ses s ním vsadil o gumídky?“ Bill jen nevěřícně zavrtěl hlavou a sledoval, jak Tomův úsměv stydlivě mizí pod pobaveným pohledem Simone. Myslel si, že tam bude Bill sám.
„Vyhrál jsem je pro tebe,“ vydechl nevinně a posadil se na volné křeslo. Chvíli jenom tak pokukoval kolem, než zachytil Billův pohled, a už se nedokázal odpoutat. Simone se neskutečně bavila. Oba vypadali malinko nervózně a bylo vidět, že se jim ty vzdálené pozice vůbec nelíbily. Snažili se dívat kamkoliv, jenom ne jeden na druhého, přesto to vždycky skončilo vzájemným hltáním se očima.
Nakonec to vyřešil Tom tím, že si nesměle poklepal dlaní na stehna a Simone si ani nestihla pořádně uvědomit, co se děje, a najednou na velikém gauči osaměla a na malém křesílku se k sobě ti dva blázni všemožně tlačili, jenom aby se tam oba vešli. Nakonec se jim to ale povedlo, spokojeně se k sobě přitulili, rychle se políbili a zadívali se na Simone nevinnýma očima. Ona však nedokázala nic říct, pouze vřelý úsměv mohl vyjádřit, jak moc ty kluky milovala…
autor: B-kay
betaread: Janule
Já už vážně nevím co psát, protože díl od dílu mě slova k téhle dokonalosti víc a víc odcházejí… Snad jen, že se moc těším na další díly, protože už začínám tušit, čeho se budou týkat…;-)
Tenhle díl je opravdu nádherný. Čtu to od samého začátku a je to to nejlepší co jsem kdy četla tahle povídka je moc povedená a hrozně se těším na další díl. Jen tak dál 🙂
Další překrásný díl úžasné povídky ♥♥♥