autor: LadyKay
„Tak Marion, kdo je to?“ dožaduji se odpovědi a vstanu od stolu.
„Vogue… Šéfredaktorka Arpová.“ Moje asistentka mi konečně prozradí jméno volajícího a definitivně tím uhasí malinký plamen naděje, který ve mně dosud hořel. Jak jsem mohl být tak naivní a myslet si, že je to on. Nezavolal mi předtím, nevolá mi teď a nezavolá mi nikdy. Měl bych se s tím smířit a jít prostě dál, jako to pravděpodobně udělal i Tom, ale nemůžu. Vždycky jsem byl na něj fixovaný, bez něj jsem neudělal takřka ani krok. Život s ním byl občas stresující, protože Tom je typem člověka, co mě spolehlivě dokázal vytočit jediným slovem, ale zlobit jsem se na něj dovedl maximálně hodinu. Doba, kdy jsme byli jedno tělo jedna duše, byla plná nejrůznějších barev a zvuků, ale už je definitivně pryč. Místo ní mi zůstal šedivý svět teskných melodií, který se snažím ze všech sil nějak přeměnit k vlastní spokojenosti a udělat jej co nejsnesitelnější.
„Tak mi ji přepojte…“ usednu znovu na židli, napiji se a vyčkám okamžiku, kdy mi Marion přepojí hovor.
„Dobrý den, pane Kaulitzi, Arpová…“ představí se mi do telefonu žena, ač by to nebylo nutné. I kdyby mi Marion neřekla, že je to ona, její hlas bych poznal. Je to vždycky ona, kdo mi volá, jakmile Vogue projeví zájem o interview se mnou, a sama ho i se mnou udělá. Ještě se nikdy nestalo, že by za mnou poslala někoho ze svých podřízených. „Náš magazín by s vámi rád udělal rozhovor ohledně chystané jarní kolekce… Zaujala mě ta vaše myšlenka o tisíceru tváří muže…“
Tak to bych strašně rád věděl, jak se to dozvěděla. Oproti předešlým kolekcím jsem se rozhodnul více se zaměřit na mužskou část, což většina mých konkurentů v poslední době podstatně zanedbává. Jistě, žena je pro ně inspirativnější, ale mým cílem je ukázat, že i pro nás chlapy se dá navrhovat jiné oblečení než to, co dosud všichni předvedli. Z některých pytlů, co jsem měl možnost vidět na přehlídkových molech, se mi dělalo zle. To bych na sebe nikdy nenavlíknul! Každý pořád prohlašuje, že žena je bytost mnoha tváří, inspirativní jedinec a dokonalá bytost, ale ruku na srdce. Dělají to jen proto, aby si všechny zazobané paničky naklonili na svou stranu a zajistili si tak přísun peněz. Já to vezmu za opačný konec…
Proto i to tisícero tváří, v té kolekci si pro sebe každý něco najde. Abych se mohl na svou práci plně koncentrovat, vyškrtnul jsem naprosto ženské modely, což by podle některých mých poradců mohlo být riskantní. Ale risk je zisk! Pokud všechno půjde, jak má, přetáhnu si k sobě i pánskou část a ostatní ostrouhají. Dal jsem přísný zákaz zmiňovat se o tom před kýmkoli, a jak se zdá, někdo si pustil pusu na špacír. Teď nemám čas pídit se po tom, kdo to byl. Stejně by se mi nikdo nepřiznal.
„Dobrý den přeji, Christine,“ snažím se působit mile, ač bych nejraději zaškrtil toho, kdo jí prozradil můj úmysl. „Je milé, že voláte.“
„Pane Kaulitzi, mohla bych mít jednu otázku, ač bych si ji měla ponechat až na interview, pokud tedy budete tak strašně laskavý a našemu magazínu věnujete část svého drahocenného času,“ švitoří na mě. Jistěže budu tak laskavý. Co jiného mi asi zbývá? Vogue bylo v mých začátcích jedním z mála plátků, co o mně a mých modelech psal a pomáhal mi s reklamou. Možná na tom má zásluhu i drahá paní šéfredaktorka, která je, jak jsem se později dozvěděl, naší bývalou fanynkou, a shodou okolností jsem byl právě já její dlouholetou platonickou láskou. Co by pro svého idola neudělala, že? Ale jsem jí a magazínu opravdu vděčný, pomohli mi.
Bohužel se nemůžu ubránit tomu, že se Christine stále nevzdala myšlenky, že mě jednou dostane, alespoň tak na mě působí při každém našem setkání. Její pohledy, gesta a mnohdy i dvojsmyslné narážky jsou důkazem, že se mnou dost ostře flirtuje a nejraději by si mě nastěhovala hezky k sobě do postele. V tomhle ale posloužit nemůžu, tak jí alespoň zodpovím její otázku. I když jsem si skoro stoprocentně jistý, že vím, na co se mě chce zeptat.
„Jistě, ptejte se.“
„Opravdu chcete jarní kolekci věnovat pouze mužské části populace?“ vychrlí na mě takovou rychlostí, že okamžik trvá, než si slova poskládám do věty. Takže je to pravda, někdo neudržel jazyk za zuby. Proč se ale divím? Chris je fanynka, tedy bývalá, a už v době naší slávy o nás ty holky dokázaly zjistit absolutně všechno. Někdy mi nad tím zůstával rozum stát.
„No, jisté to ještě není. Mým původním záměrem bylo…“
„Takže je to pravda,“ nenechá se Chris nachytat. V jejím tónu je zcela jasně slyšet nadšení, že mě dostala, a že Vogue bude s největší pravděpodobnost první, s kým se o svůj nápad podělím. „To je ale naprosto fenomenální myšlenka, pane Kaulitzi. Riskantní, ale přesto fenomenální. Od vás bychom ale také nic jiného očekávat nemohli,“ polichotí mi.
„Děkuji vám, paní…“
„Slečno,“ opraví mě přátelským tónem. Ano, slečna Arpová, jak jsem si mohl dovolit označit ji za vdanou paní. Musela mi dát najevo, že je svobodná zrovna jako já, a tudíž stále k mání, i když já zcela bez závazků nejsem.
„Omlouvám se, slečno Arpová, kdy…“
„Vy se omlouvat nemusíte, vy ne,“ skočí mi moje obdivovatelka znovu do řeči, „ale abych vás už dále nezdržovala, jistě máte spoustu práce. Ohledně toho rozhovoru… Kdy by vám to tak přibližně vyhovovalo?“
„Okamžik…“ sáhnu po svém diáři a zalistuji v něm. Nevím, kam si to interview nacpu, v poslední době jsem dost vytíženej, ale někam ji strčit musím… Lepší mít ji na své straně. Sem se mi to nehodí… To přijdou vzorky látek, takže taky ne… Oběd s Karlem… Mamčiny narozky. Ježiš, mamka bude mít narozeniny a já ještě nemám ani dárek! Sakra!!
„Co v úterý šestnáctého, řekněme kolem desáté?“ navrhnu nakonec jediný termín, kde bych se mohl trhnout a vytoužený rozhovor jí poskytnout.
„Skvěle. Je od vás velice milé, že si na mě uděláte chvilku. Budu se na vás těšit,“ zajásá slečna na opačném konci telefonu. To aby ses Bille, pomalu začal psychicky připravovat na její svody…
„Taky… Příjemný zbytek dne, slečno Arpová. Nashledanou.“
„I vám. Nashledanou, pane Kaulitzi.“
S hlasitým oddechnutím zavěsím a plácnu sebou o opěradlo židle. Pořád si nemůžu zvyknout na oslovení ‚pane Kaulitzi‘, každý novinář mi říkal Bille, i když mi vykali, byl jsem pro ně prostě Bill. Teď kam se hnu, všude na mě volají mým příjmením, div se mi neklaní k zemi. Ano, chápu, je zdvořilejší oslovovat mě takto, ale je mi to nepříjemné i z jiného důvodu. Když kdokoli vysloví pan Kaulitz, každému se vybaví moje tvář, všichni okamžitě vědí, že se jedná o mě… o mě a o nikoho jiného… Jako bych byl jediný toho jména na světě, jako by pro ně druhý slavný nositel tohoto jména dočista přestal existovat.
„Ach Tomi, Tomi, copak na tebe všichni už nadobro zapomněli?“
Tom
S hlasitým zívnutím se protáhnu a rozhlédnu se kolem sebe. Konečně doma… Jak jsem se těšil. Začnu hezky znovu a líp. Poslední měsíce, možná by se líp hodilo říct roky, se celý můj život točil jen kolem jediné osoby. Mého bratra… Na něm jsem si stavěl svůj život, neexistovalo pro mě nic jiného než on. To byla chyba, dnes už to vím. A zrovna tak jsem si vědom, že svět přece nestojí jen na Billovi, ne? Existuje i bez něj! Co se týče mého osobního démona. Jsem pevně rozhodnutý, že se chlastu už nikdy, ale opravdu nikdy ani prstem nedotknu, nehodlám do toho padnout znovu a vrátit se tam! Jednou mi to bohatě stačilo!! V tom vězení to bylo šílený. Člověk tam nemá vůbec žádný soukromí a ani chvilku sám pro sebe. Věčně je pro něj nachystaná nějaká děsně zábavná činnost nebo společná sezení. Každej se pitvá v problémech ostatních…
Když jsem tam vlezl, hned se na mě sesypali a chrlili na mě jednu informaci za druhou. Té babě, co se mnou mluvila jak s naprostým debilem, a co mi chtěla za každou cenu pomoci, jsem musel vyklopit celej svůj životopis dětstvím počínaje a dospělostí konče. Nejprve se ze mě snažila dostat, jak jsem se cítil, když se naši rozvedli a vypátrat, jestli to ve mně nezanechalo nějaké následky, o kterých bych nevěděl. Další, co ji zajímalo, byl můj vztah k opačnému pohlaví. Opravdu hrozně příjemné, co jsem jí měl asi říct. Že jsem teplej a zabouchlej do Billa?!
Nabulíkoval jsem jí, že jsem prostě ještě nenatrefil na tu pravou. Nakonec se začala vrtat ve vztahu mě a Billa, což bylo ještě méně příjemné. Asi hodinu jsem jí vyprávěl o svém bratrovi, a přitom jsem si musel dávat velkýho majzla, abych zůstával v rámci čistě sourozeneckého vztahu a baba tak nepojala podezření, že pro mě Bill znamená něco mnohem víc. Povedlo se, na nic nepřišla, já jsem odsud vypadnul a zbavil se jí jednou provždy.
Zničehonic se bytem ozve zběsilé bušení na dveře. Nevím proč, ale jako první mě napadne, že je to Bill. Což je upřímně blbost největší, protože ten ani nemá páru, že jsem v nějaké léčebně byl a že jsem se vrátil. Ani mamka, která byla jediná, komu jsem řekl, že na léčení nastupuju, nemá tušení, že mě už pustili. Líně se zvednu ze sedačky a sunu se ke dveřím, které pomalu otevřu a mezerou nakouknu ven.
„To to trvalo, pane Kaulitzi. Koukám, že jste už doma,“ vychrlí na mě domovník, „to je dobře. Potřebuji, abyste splatil tohle…“ strčí mi pod nos papír.
„Co to…“ okamžitě sklapnu, když uvidím tu cifru skoro na spodu papíru. Kde mám teď vzít tolik peněz? Vrátil jsem se včera a v peněžence mám možná tak padesát euro, což mě opravdu nevytrhne.
„Pane Weido, já…“
„Copak?“ zamžourá na mě zespoda přes skla svých brýlí, „Doufám, že jste s tím počítal.“
To si piš, že jsem s tím počítal. Že mám něco někomu zaplatit, bylo to poslední, na co jsem myslel.
„Víte, vrátil jsem se včera a nemám u sebe tolik peněz. Budu muset zajít do banky…“
„Nemusíte mi to přece dát hned teď, já vám nějaký čas počkám,“ zazubí se na mě Weida a mně spadne kámen ze srdce. Nikdy ke mně nebyl nijak moc přátelský, obzvlášť když si na mě chodili skoro všichni sousedi stěžovat a on to musel řešit, ale aspoň teď mi dá čas, abych ty prachy sehnal, a nevyrazí mě na ulici.
„Řekněme do pozítří, ano?“ otočí se ke mně zády a mně spadne čelist. Prý nějaký čas a dá mi dva dny, to je opravdu velkorysý. Ještěže mám prachy na účtu a chodí mi ještě nějaký procenta z prodeje našich CDček a DVDček. Sice to už není taková sláva jako tenkrát, ale pořád to lidi kupují. Naši fanoušci nás prostě milovali a očividně jejich láska i přes všechny moje maléry stále trvá.
Ani se s ním nestihnu rozloučit a zmizí mi z dohledu. „Slušná pálka…“ pronesu, když se znovu podívám na cenu. Hochu, máš sakramentský štěstí, že seš to pako z Tokio Hotel, jinak bys byl namydlenej.
***
Konečně nějakej bankomat! Lítám tu jak idiot už skoro hodinu a kromě jednoho, u kterého byla nehorázná fronta, jsem na žádný další nenarazil. Z kapsy volných džín vylovím peněženku a následně kartu. Už jsem ji docela dlouho nepoužíval, ale snad to nijak nevadí. Kartu vsunu do příslušného otvoru, navolím si částku, kterou bych rád naplnil svoji prázdnou šrajtofli a volbu potvrdím. „TRANSAKCE NEPOVOLENA“ vybalí na mě ta mašina. „Co je to za blbost?“ vyvalím oči a pokusím se o výběr znovu. Třeba jsem zadal blbě PIN… Ani druhý pokus ale není úspěšný, znovu mi bankomat hlásí, že je transakce nepovolena. Jak nepovolena? Kdo to nepovolil?
„Nešlo by to trochu rychleji?“ bručí za mnou nervózně jakási ženština. Ještě ona ať mě vytáčí. Snažím se, jak nejrychleji to jde. Můžu snad za to, že ten automat blbne? Je fakt, že jsem kartu nějakou dobu nepoužíval, ale to snad na výběr nemá žádnej vliv. Super, teď abych se táhnul do banky a zjistil, co se stalo. Tohle mi byl čert dlužnej!!!
***
„Dobrý den, jaké máte přání?“ zazubí se na mě chlapík za přepážkou.
„Dobrý den,“ opětuji mu pozdrav, úsměv však nikoli. Hlady div nešilhám, bankomat mě vypekl, a ještě jsem tady skoro hodinu čekal, než na mě dojde řada. Den za všechny prachy, fakt! Navíc se na mě ten chlápek od ostrahy díval, jako bych se právě chystal přepadnout banku, a po celou dobu, co jsem posedával na sedačce, mě nespouštěl z očí. „Mám takový problém. Dnes jsem si chtěl vybrat z účtu určitou hotovost a bankomat mi ohlásil, že transakce byla nepovolena. Tak by mě zajímalo, co se stalo. Je sice pravda, že jsem kartu nějaký čas nepožíval, ale…“
„Podíváme se na to,“ přeruší mě. Neřeknu sice ani půl slova, ale alespoň se na něj zamračím. To je slušný chování nenechat někoho ani domluvit? Poté, co mu sdělím potřebné údaje, se zadívá do počítače. „Kaulitz Tom jste říkal?“ optá se mě znovu na jméno.
„Ano,“ přikývnu. Tak je blbej nebo co? Dvakrát jsem mu moje jméno opakoval a on není schopnej si je zapamatovat. Zvláštní, že mě nepoznal, můj obličej zdobil ještě před nedávnem všechny titulky bulvárních časopisů a v televizi o mně taky pořád něco mleli. Pán má zřejmě jiné zájmy, no. To je fuk, hlavně ať mi řekne, v čem je problém, ať můžu sbalit prachy a vypadnout odsud.
„Váš účet jste zakládal společně s bratrem… Kaulitz Bill, souhlasí?“
„Ano,“ přisvědčím. Byl to hlavně Billův nápad a oběma nám to tehdy přišlo skvělé. Dělili jsme se o všechno, tak proč ne i o účet. Jen kartu měl každej svou.
„Pane Kaulitzi, chyba není v kartě, ale jinde. Váš bratr, Bill Kaulitz, je jediný, kdo může disponovat s penězi. Pouze on má podpisové právo a může provádět transakce.“
„Co je to za blbost? Jak jediný? Ten účet je nás obou!! Jsou tam i moje peníze!!“
„Uklidněte se, prosím. Váš bratr vám znemožnil nakládat s hotovostí uloženou na účtu. Účet je sice i nadále veden na jména vás obou, ovšem vy nesmíte činit transakce bez souhlasu vašeho pana bratra…“
„Jak bez souhlasu pana bratra? To jako že se musím Billa nejprve dovolit nebo co?“ Ten maník si ze mě asi dělá srandu!!! Co je to za demenci? Copak mi Bill může odepřít přístup k mým penězům?!
„Dobře, když to nejde z bankomatu, nemohl bych si vybrat peníze přímo u vás?“ zkusím to, ač si myslím, že je to předem ztracené.
„Ne, nejde,“ podívá se na mě jako na naprostýho blázna. „Jak jsem řekl, bez souhlasu pana Kaulitze je to vyloučeno. Musíte jej kontaktovat a až v momentě, kdy vyjádří souhlas, aby vám bylo znovu uděleno podpisové právo, budete moci s financemi libovolně nakládat.“
„Tak vám tedy děkuju,“ zašklebím se na toho skřeta a mám chuť ho uškrtit. Sice to není jeho vina, ale patří k nim. K těm zmetkům, co dopustili, aby mě Bill „ožebračil“! Úžasné, jen co je pravda. Nejprve kvůli němu padnu do chlastu, a teď ještě skončím na ulici. Prý kontaktovat! To je to poslední, co chci! Ráno jsem si říkal, že budu žít bez něj, a teď za ním mám dolízt a prosit jej?! Budu si muset poradit jinak, když mě můj povedenej bratříček tahle převezl!!!
Jenže za kým jít? Za mamkou? Ta mě zfleku pošle za Billem… Takže nepřipadá v úvahu. Za Davidem? To tak, ten by mě zabil nebo alespoň přizabil hned, co bych se před ním zjevil. Kluci z kapely mě nejspíš taky proklínají, že jsem zničil všechno, na čem jsme roky dřeli. Obzvlášť setkání s Gustavem bych moc neriskoval, nejsem kamikadze a jsem rád, že mám všechny zuby a kosti v pořádku. Georg nikdy nebyl tak prudký jako náš Juschtel, vždycky jsem si rozuměl líp s ním. I když jsem ho nenechal chvilku na pokoji, měl jsem ho, a vlastně mám opravdu rád, a věřím, že i on mě, tedy spíš doufám, že mě má pořád alespoň trochu rád, a že víc než na to, jak jsem všechno podělal, vzpomíná na to dobrý a hezký, co jsme společně prožili. Ale i pro něj znamenala kapela hodně, možná skoro všechno, a mojí vinou o to přišel. A teď babo raď…
autor: LadyKay
betaread: Janule
och, úžasný! já jsem myslela, že volá Tom, tak nic no 😀 ale mohl by…co mu jako zbývá tedkon? je fakt, že se po tak dlouhý době dokázal od billa jakžtakž odpoutat a ted tohle, ale tak..no..těšim se na další díl 😀
Ať jde za Billem .. :-/
tak tohle bude ještě zajímavé…
Teda představa Toma bez peněz mě docela pobavila, i když ne tak jako představa Billa bez peněz xDDD ,a jsem zvědavá, za kým se rozhodne jít =)
Tak to by ma naštvalo. A ani sa to nedá, pokiaľ nemá súdny príkaz. Ale tak nápad je fajn. Možno chcel donútiť Toma ozvať sa?
Chudák Tom doufám že se mu podaří sehnat peníze.