autor: Tomi & Ainikki
S vděčností jsem přijímal jeho polibky a nechával tak svou mysl, aby se na pár okamžiků odpoutala od obav, jež mě tolik sužovaly. Jeho hřejivá náruč, doteky, blízkost, to všechno mi umožňovalo zapomenout. Věděl jsem, že tenhle pocit vydrží jen chvíli, a pak znovu budeme muset čelit té trpké skutečnosti, že nejsem volný, nemůžu být s ním, pokud nechci ohrozit jeho život.
Byl tolik něžný a cituplný, když mě hladil a líbal. Ještě nikdy dřív ke mně nepřistupoval s tak velkou opatrností. Již vcelku zručně mě vymotal z mého oblečení, sám si přes hlavu přetáhl košili, a pak mi mírným tlakem proti mé hrudi naznačil, abych se položil. Nechal jsem tedy svou hlavu klesnout do polštářů a chytl ho za paži, abych si ho mohl přitáhnout k sobě. Kolenem mi od sebe oddálil nohy a uvelebil se mezi nimi, podpíraje se rukama vedle mé hlavy, aby mě tak nezatížil celou svou vahou. Byla to ale zbytečná ohleduplnost. Chtěl jsem ho cítit naplno. Když tedy znovu začal líbat mé rty, přitahoval jsem si ho za ramena k sobě. Pochopil, co po něm chci, a já si spokojeně zamručel, když se jeho tělo ocitlo na tom mém.
Pohnul se proti mně, až jsme oba naráz tlumeně zasténali do úst tomu druhému. Naše rozpálená pokožka po sobě bez problémů klouzala a já toužil zažít to jediné, k čemu jsme se s Tomem ještě nikdy nedostali. Tohle totiž možná byla poslední příležitost a já ji hodlal plně využít. Musel jsem vědět, znát ten pocit, jaký mi přinese naprosté odevzdání se osobě, která zakořenila hluboko do mého srdce. Nechal jsem ho, aby ještě jednou zanořil jazyk do mé pusy, a pak jsem náš polibek přerušil. Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se mu do očí.
„Vezmi si mě, Tome,“ zašeptal jsem svou prosbu potichu, přesto zřetelně. Všiml jsem si, že se malinko zarazil. Při našich schůzkách, které se staly tak moc častými v poslední době, se mi svěřil se svojí nezkušeností s chlapci a drobnými obavami, aby mi neublížil právě proto, jak moc mu na mně záleželo. „Neboj se,“ povzbudivě jsem se na něho pousmál. „Milujme se. Nezraníš mě, pomůžu ti,“ dodával jsem mu odvahu a při jednotlivých slovech mu vtiskával drobné polibky po celém obličeji. „Chci tě. Udělej to, Tomi.“
„Dobře,“ chraplavě se mu vydralo z hlasivek a přikývl.
Těkavě se rozhlédl kolem sebe a mně neuniklo napětí v jeho svalech. Chtěl jsem ho ubezpečit o tom, jak zbytečný je jeho strach. Nemohl udělat nic, co by se mi příčilo, už jen díky tomu, že to byl on, moje láska, moje spřízněná duše. Místo ujišťování jsem ho ale znovu políbil. Hluboce a dlouze. Líně jsem se nořil jazykem do jeho úst, laskal a konejšil ten jeho, sem tam zlehka skousával jeho polibky naběhlé a rudě prokrvené rty. Zatlačil jsem proti němu, abych mu tak dal najevo, že chci, aby si on nyní lehl na záda. Vyhověl mi a já pokračoval v líbání a hlazení, dokud jsem si nebyl jistý, že veškerá rozechvělost je ta tam a jeho touha se vrátila v plné síle. Jeho naběhlý penis mi tlačil do stehna a třel se o něj. Bylo rajskou hudbou pro moje uši slyšet ho zrychleně dýchat, tichoulince vzdychat a občas šeptat mé jméno.
Nespokojeně zamručel, když jsem se od něj odtáhl a snažil se mě za paži držet si mě u sebe po tom, co jsem se od něj začal vzdalovat na druhou stranu lůžka, kde byly odhozené mé šaty.
„Vydrž chvilku.“ Usmál jsem se a setřásl ze sebe jeho ruku, jež svírala mé předloktí. Nevyptával se, co dělám, ovšem nespouštěl ze mě lačné oči. Rychle jsem prohmatal svoje kimono a vytáhl z něj malinkou lahvičku. Nosil jsem ji u sebe od doby, kdy se věci mezi mnou a Tomem zlepšily a my se sblížili, až doteď jí ovšem nebylo potřeba. Oddělal jsem špunt a trochu vonného oleje jsem si nalil do dlaně. Tom mě dál zaujatě pozoroval, ale ne dlouho. Donutil jsem ho stisknout víčka k sobě a hlasitě zasténat, když jsem mastnou dlaní promasíroval jeho penis od kořene až po vrchol, a potom začal pravidelně pohybovat zápěstím, zatímco druhou rukou jsem připravoval sám sebe.
„Oh, můj Bože!“ Uniklo mu, když se na mně opět byly jeho duhovky ztmavlé vzrušením schopné podívat. „Bille,“ vydechl téměř neslyšně a vyhoupl se do sedu. „Můžu… můžu to vidět?“ Mumlal si ne zcela srozumitelně. Nejspíš to nebyla otázka, na kterou by čekal odpověď. Posadil jsem se mu na stehna a on, objímajíc mě kolem ramen, nakoukl, co přesně dělám. Prudce vydechl zadržovaný dech, když se ve mně ztratil druhý prst velice rychle následovaný třetím. Tom neuvěřitelně trhaně dýchal, skoro až hlasitě funěl a nehty mi zarýval do kůže na pažích, kterých se křečovitě přidržoval, aby mu nic z té podívané neuniklo.
„Líbí se ti to?“ Chtěl jsem vědět. Když Tom bez dechu přikývl jako že ano, vyšpulil jsem ještě více zadeček a zasunul do sebe své prsty, jak nejvíc to bylo možné. Povzdechnul jsem si, když jsem tam uvnitř zavadil o to správné místo, a hned na to je všechny ze sebe vyndal. Tohle stačilo, protože jak jsem se tam toho dotknul, podnítilo to ve mně tak velkou touhu, že už jsem to nedokázal déle odkládat. Chtěl jsem, potřeboval jsem něco mnohem víc, něco většího v sobě, co by mi přineslo mnohonásobně vyšší potěšení. Povalil jsem Toma zpět na záda a kousek jsem povylezl nad jeho klín. Nebyl pro mě nejmenší problém nasměrovat jeho chloubu na to správné místo, a i když jsem se poprvé malinko lekl té velikosti, nyní jsem se přímo těšil, až bude ve mně. Tak horký, pulzující a tvrdý. Bolest byla jen velice krátká a slabá, a jakmile jsem ho pohltil celého, dočista zmizela a vystřídala ji ta nejúžasnější rozkoš, jakou jsem kdy zažil, když se ve mně Tom začal zvolna pohybovat.
I on sám na tom musel být velice podobně. Hlasitě sténal, přidržoval si mě za boky a pomáhal mi nadzvedávat se ve stále rychlejším tempu. Cítil jsem, jak mi po zádech a skráních stékají kapičky potu, i Tomova pokožka se leskla, ve tvářích byl červený a krátké vlásky, lemující jeho čelo, které mu vyklouzly z těch jeho zapletených pramenů, se mu lepily na spánky. Bylo fascinující pozorovat jeho vášní pokřivený výraz, který se měnil s tím, jak blízko byl jeho orgasmus. Ten můj byl téměř tady, začala se mi motat hlava a nekontrolovatelně jsem se třásl. Než to ale přišlo, Tom mě jedním prudkým pohybem překulil pod sebe. Nechtěně při tom ze mě vyklouzl, ale pohotově se do mě ponořil znovu. Moje doširoka roztažené nohy uchopil pod koleny, přitiskl mi je k trupu a nalehl na mě. Náš závěr se nesl přímo ve zběsilém tempu, při kterém až s bestiální razancí narážel do mého kouzelného bodu. Mé vidění zatemnily černé fleky, které mi poskakovaly před očima, v uších mi hučelo tak, že jsem téměř ani nebyl schopný jimi zachytit, jak oba křičíme ve společném orgasmu.
Když jsem dostal svůj zběsilý tlukot srdce do normálu a byl schopný normálně vnímat, Tom už ležel vedle mě, podpíral se na lokti, shlížel na mě, a krásně se usmíval, hladíc mě ve vlasech.
„Tohle bylo to nejnádhernější…“ Svěřil mi a vtiskl mi pusu na čelo. „Lásko moje, děkuju ti za to.“
„Neděkuj,“ přitiskl jsem mu svou dlaň na tvář a nechal ji tam položenou. „To já bych měl. Prozářil jsi moje osamělé dny.“ Přitáhl jsem si ho blíž a krátce polaskal jeho rty. Tom zavrtěl nesouhlasně hlavou, když se odtáhl.
„Mýlíš se. To ty jsi to světlo. S tebou v mém životě opět vyšlo slunce. Už jsem v to ani nedoufal. Miluju tě a nevzdám se naší lásky.“ Jeho slova mě dojala. Přál jsem si, aby to bylo možné, abychom dokázali překonat všechny překážky, které nám stály v cestě, ovšem zdálo se to tolik nemožné. Smutně jsem se pousmál a otočil se na bok, aby se vedle mě mohl položit. Nereagoval jsem již více na jeho poslední věty. Nechtěl jsem tu krásnou chvíli zkazit tím, že bych řekl něco o tom, že my dva spolu budoucnost nemáme. Raději jsem se k němu jenom přitulil, hladil ho po zádech a poslouchal jeho zvolna se prohlubující dech. Usínal.
Když jsem si byl jistý, že spí natolik tvrdě, abych ho neprobudil, opatrně jsem se vymanil z jeho náruče, vstal z postele, a co nejtišeji jsem se oblékl. Najednou jsem se prostě bát jakkoli déle se tu s ním zdržet. Měl jsem nepříjemnou předtuchu, která mě ponoukala odejít a vrátit se do paláce. Zlehka jsem našlapoval po místnosti a zvolna odsouval dveře, které by mohly udělat nejvíce hluku. Než jsem vyklouzl ven, ohlédl jsem se a zadíval se na něj. Vypadal tak spokojeně, jak se ze spaní usmíval a tulil k sobě polštář, který jsem mu místo sebe vtěsnal do náruče. Bylo mi z toho úzko. Jak rád bych se rozeběhl nazpět a zůstal tu ležet s ním. Zkroušeně jsem si povzdychl a honem odešel. Stát tam ještě o chvilinku déle, nedokážu odejít a udělám to, po čem jsem prahnul.
Má předtucha se naplnila hned, jak jsem se objevil v hlavním sále. S pokrčeným hřbetem se ke mně přiřítil Xaniro a začal mi vykládat, jak už mě nějakou dobu bez úspěchu hledá po celém paláci. Neměl jsem chuť vysvětlovat svoji nepřítomnost nějakou smyšlenou historkou, proto jsem ho vybídl, aby přešel rovnou k věci a řekl mi, proč se po mně tak vehementně sháněl.
„Přijel posel z družiny našeho velectěného šogúna. Vracejí se. Budou tu do dvou dnů.“ Oznámil mi tu skvělou novinu s úsměvem od ucha k uchu a ve mně se bolestně sevřely snad všechny útroby. Zeslábla mi kolena a bylo mi na zvracení. Tohle nemohla být pravda. Vždyť ještě v posledním dopise, který přišel nedávno, mi Torio psal, že stále netuší, kdy se vrátí. Domníval jsem se, že to znamená ještě hodně dlouhý čas k čekání a najednou tohle. To bylo snad to nejhorší, co se mohlo stát. Nebyl jsem připravený, my nebyli. Jak bychom teď jenom mohli stihnout se připravit?
„Je vám něco, veličenstvo?“ Ta starost musela být předstíraná, přesto jsem byl docela rád, že mě Xaniro pohotově zachytil, když hrozilo, že slabost, která mě zachvátila, mi nedovolí udržet se na nohou, a nenechal mě skácet se na zem před zraky všech dvořanů.
„Jsem v pořádku,“ zachraptěl jsem namáhavě a pracně jsem sbíral zpět svou ztracenou rovnováhu.
„Nemáte snad radost, že se Torio vrací?“ Ušklíbl se a já nabyl obavu, že v jeho pohledu se zalesklo více vědění, než by mi bylo milo.
„Ale samozřejmě,“ snažil jsem se honem vzpamatovat a nasadit si masku, kterou by neprokoukl. „Mám velkou radost. Takovou, až se mi z toho zatočila hlava.“ Hraně jsem se pousmál.
„Doprovodím vás do pokoje.“ Nabídl se a pokynutím ruky odvolal samuraje z mé osobní stráže, kteří si všimli, že je něco v nepořádku a chtěli mi přispěchat na pomoc. Vymanil jsem se z Xanirova sevření a zvolna jsem kráčel sám. On se mi vlezle držel po boku v těsné blízkosti, kterou objasňoval tím, že kdybych se mi znovu udělalo mdlo, aby mohl co nejefektivněji pomoci, aniž bych si ublížil. Měl jsem chuť odfrknout si nad tou jeho přehnanou péčí a podrážděně se na něj rozkřiknout, aby mi dal pokoj a neotravoval mě v mé tíživé situaci.
Neudělal jsem to a nechal ho, aby se mnou došel až před mé komnaty, kde už jsme byli z doslechu a dohledu všech lidí, kteří se po paláci potulovali, a celé mé trápení ten podlý skřet ještě stonásobně zhoršil, když tím svým jedovatým hlasem pronesl:
„Dokážete velice dobře předstírat, výsosti, ale nejste opatrný,“ nechápal jsem. Otočil jsem se na něj s pozvednutým obočím a nepříjemně mi zamrazilo v zátylku, když jsem si všiml jeho poťouchlého a zlověstného pohledu. „Řekněte, jak moc si ceníte života vašeho nového přítele?“ Stáhlo se mi hrdlo, protože jsem začínal tušit, kam tím vším nejspíš míří. Pokud ale jen hádal, nechtěl jsem mu poskytnout jednoznačnou odpověď.
„Nechápu, o čem to mluvíš a je mi to jedno. Nechej mě být, chci si odpočinout.“ Odseknul jsem a sáhnul na kliku dveří s úmyslem otevřít je a co nejrychleji se před ním ztratit. Bolestivě mi ale stisknul paži a donutil mě znovu mu věnovat pozornost.
„Au, pusť! To bolí. Co si to vůbec dovoluješ?!“ Snažil jsem se mu vymanit, ale držel mě pevně, na tváři stále ten zlověstný škleb. Naháněl mi husí kůži. Xaniro nebyl dobrý člověk, to jsem věděl vždycky. Zároveň to byl ale také zbabělý patolízal, který si vůči mně nikdy nic nedovolil.
„Tak tedy dovolte, abych vám osvěžil paměť. Časté tajné schůzky v zadním areálu paláce. Malý domek s předzahrádkou……… cizinec, jež ho obývá, spousta doteků a sténání,“ v očích se mi odrazila čirá hrůza a já zapomněl i dýchat, „tak co, už si vzpomínáte na vaše nové povyražení?“
Nebyl jsem schopný slova. Rozechvěl jsem se a hlavou mi začaly zběsile vířit ty nejstrašlivější představy toho, jak zle to s námi oběma musí dopadnout, když nás tenhle jedovatý had odhalil. Zřejmě bylo na mně jasně viditelné, jak moc mě to zasáhlo, proto aniž by mě nutil do nějaké reakce, pokračoval. „Ale nemusíte mít strach. Nepovím to,“ vykulil jsem na něj oči. Co to tu povídá? Hraje si snad se mnou? „Chci peníze. Pravidelnou vysokou rentu. Plaťte a vaše malé tajemství u mě bude v bezpečí.“ Tak přeci jenom. Bylo by bláhové myslet si, že nebude nic chtít.
„Ty sprostej vyděrači!“ Prsknul jsem na něj, ale byl to jen zoufalý výkřik, o kterém jsem věděl, že mi bude k ničemu. Měl mě v hrsti a já neměl na výběr. Musel jsem kývnout, jinak by byl Tom mrtvý mnohem dříve, než by stačil alespoň někam utéct.
Když Xaniro dosáhl svého, nechal mě konečně být. Mnul si ruce, když odcházel, a tlumeně se uchichtával. Zavřel jsem za sebou dveře svého pokoje a udělal pár kroků hloub do místnosti. Opět tu byla ta nevolnost. Jak jsem osaměl, zaútočila na mě ukrutná zoufalost, strach, beznaděj obřích rozměrů. Vnímal jsem to jako naprostý konec svého života, mého štěstí. Připadalo mi, jako kdyby přede mnou neležela už žádná další budoucnost. Jen utrpení a pak smrt následkem stesku, protože nebudu moci být s tím, koho nadevše miluji. Zhoupnula se se mnou podlaha, rozmazalo se mi vidění, a pak jsem jen krátce vnímal, jak mě mé nohy odmítly dál nést a já se jako list stromu na podzim snesl na zem.
Pak bylo dlouhou dobu jen černo. Z mdlob jsem se probral, až když se slunce na obzoru ukládalo ke spánku. Jen stěží jsem se alespoň posadil. Třeštila mi hlava a po tvářích se mi rozkutálelo spousta pramínků slané vody. Zajíkal jsem se hysterickými vzlyky a mezi zoufalým lapáním po dechu jsem, tlumeně naříkajíc, volal Tomovo jméno. Když se mi slzy z očí přestaly valit s tak velkou intenzitou, a já byl schopný alespoň něco vidět, aniž bych vstal, po zemi jsem se doplazil k malému stolku, který sloužil k psaní. Zapálil jsem malou lucerničku, která stála vedle, a roztřesenou rukou na papír napsal pár vět adresovaných mé matce. List jsem pečlivě složil, zapečetil a ukryl ho do šatů. Teď jen stačilo počkat na úplnou tmu.
Třásl jsem se obavami, že jsem opět sledován někým nepovolaným, když jsem se v noci plížil zahradami. Všude kolem mě byl ale klid. Občas se jen ozývalo šumění listí stromů nebo stébel bambusu, to jak se v nich prohnal vítr. Xaniro měl nejspíše jiný program. To, co chtěl, ze mě už vymámil. Zřejmě nepotřeboval vědět víc. To, co na mě měl, bohatě stačilo k tomu, aby zničil nejen Toma, ale i mě.
Neobtěžoval jsem se s klepáním a rovnou vklouzl do Tomova domku. Slabé světlo vycházející zevnitř mi napovědělo, že ještě nespí. Našel jsem ho sklánějícího se nad nějakými plány, jak do nich soustředěný něco zapisuje. Zvedl hlavu, když slyšel šramot, a nádherně se na mě usmál, když poznal, kdo k němu přichází.
„Bille, vydechl potěšený a vyskočil na nohy. Úsměv se ale stáhl do ustaraného zakabonění hned, jak ke mně přišel blíž a všiml si, jak zbědovaně vypadám. „Lásko,“ šeptnul a pohladil mě po tváři. On samozřejmě předpokládal, co mě trápí, proto se zbytečně nevyptával a jen mě objal. Netušil ovšem o kolik hrůz se to ještě nabalilo za ten krátký čas, co jsme se neviděli. Znovu jsem se neubránil vzlykům. Pevně mě držel, kolébal mě v náručí a nechával mé slzy, aby se vpíjely do hrubé látky jeho košile.
„Tome, musíš odjet.“ Kuňknul jsem do jeho ramene tlumeně. On ale rozuměl a kousek si mě od sebe odtáhl, aby se na mě mohl zadívat s otazníky v očích.
„Proč?“ Nechápavě vrtěl hlavou. „Bille, já vím, že se bojíš, ale ještě máme čas.“
„Nemáme!“ Vyjeknul jsem. „On se vrací. Možná zítra, možná za dva dny. Musíš zmizet, hned!“
„Já nechci,“ odporoval a mě tak činil ještě více zoufalejším. „Slyšíš, Bille, já tě neopustím. On přeci nebude o ničem vědět. Můžeme to dál tajit, být velmi velmi opatrní, a mezitím vymyslet, jak se ho…“
„Ne! Poslouchej!“ Skoro jsem zakřičel, ale pak jsem si uvědomil, že být tak moc hlučný, není zrovinka nejlepší nápad. „Xaniro to ví. Nemůžeme… nejde to. Musíš pryč. Prosím, tolik se o tebe bojím. Tome, prosím, odjeď.“ Naléhal jsem na něj.
„Jak to myslíš? Kam? Neopustím Japonsko. Neopustím tebe.“ Umíněnec. Předpokládal jsem, že tohle řekne, a abych byl zcela upřímný, ani já sám nechtěl, aby opustil zemi. Vytáhl jsem z jednoho ze záhybů svého oblečení obálku a podal mu ji.
„Jeď do kláštera za mojí matkou. Tohle je dopis pro ni. Vysvětluji v něm celou naši situaci a to, jak důležitý pro mě jsi. Tam budeš na nějakou dobu v bezpečí.“
„Ale co ty?“
„Jak co já?“
„Kdo ochrání tebe? Nemůžeš tu zůstat sám.“ Pevně jsem k sobě stisknul víčka. Tolik mě tohle vyčerpávalo. Nebylo tu místo na jeho obavy o mě. Já nebyl zdaleka v tak velkém ohrožení. Alespoň jsem o tom byl přesvědčený.
„Mně se nic nestane. Když tu nebudeš, Toria zvládnu. Neměj strach. Já jen musím vědět, že ty jsi v pořádku, abych měl sílu být tím jeho starým císařem, jakým jsem byl, než odjel, než jsem poznal tebe.“ Téměř neslyšně jsem hlesnul těch posledních pár slov.
„To znamená, že budeš… zase jeho.“ Zlomeně si Tom uvědomil, co všechno to bude obnášet, aby se zakrylo, co se tu za šogúnovy nepřítomnosti dělo.
„Nejspíš,“ připustil jsem rezignovaný a svým způsobem smířený s tou ohavností. Hnusila se mi představa, že by se mě měly kromě Tomových rukou dotýkat ještě nějaké jiné, ale pokud to zajistí bezpečí pro moji lásku, tak to podstoupím. „Já tě ale ujišťuji, že miluji jenom tebe. Rozumíš, Tomi. To jenom ty jsi v mém srdci, a aby nepuklo, potřebuji vědět, že se ti nic nestane.“ Vysvětloval jsem mu. Trhalo mě na kusy vidět ho, jak při té myšlence trpí, ale vyhověl mi. Kývl.
„Dobře. Vydej se na cestu ještě dnes v noci, ano?“ Znovu přikývnutí. Viděl jsem, jak se mu nepatrně chvěje brada, a oči lesknou potlačovaným pláčem. Nedivil jsem se. I mě tohle loučení mučilo.
„Miluju tě, lásko. Slibuju, že přijdu na to, jak být spolu.“ Přislíbil, když mě znovu objal. Pak mě naposledy naléhavě políbil. Byl to hořkoslaný polibek plný bolesti a míchajících se slz nás obou.
autor: Tomi & Ainikki
betaread: Janule
to je sajrajt!!! hej proč Bill nevyužil post císaře, nenechal ho předvést a dát popravit? bylo by to vyřešený! rychle a jednoduše! a je mi jich dost líto 🙁 ale snad to Bill brzy vymyslí a Tom vypadal i, jako by snad pochopil, že to je jen nutnost, aby Bill byl zase Toriův… a zase se nezjistilo nic o tom dárku!!! že by zůstal zavřený schválně a Torio mu ho pak omlátil o hlavu? těžko říct… no už se těším dál!
Takové hezké to bylo, až se to muselo zkazit 🙁 Xanira bych pověsila za koule do průvanu. Docela hodně mi vadí, možná by ho mohl někdo úplně nenápadně odstranit? Tiše podříznout v zahradě, aby nedělal trable? Snad Tom v klášteře přijde na řešení, jak se zbavit všech šikmookých, co jim kazí vztah (krutá rasa, jak jsem říkala na začátku, matka Bridget Jones má pravdu 😀 )
Tak za prvé, jak to, že Bill tu svoji lahvičku nevytáhnul z rukávu???!!! To je neodpustitelné xD!!! A nejvíce jsem se bála, že ten zmetek bude za mlčení chtít, aby s ním Benjiro spal, ještě, že chtěl jenom peníze…Skvělá povídka ♥