Forgive me… do not lie 16.

Gustav mi hned ze začátku položil zákeřnou otázku, prý jestli si ho pamatuji. Blázní? Taky by měl jít na nějakou terapii.

„Ne, byl jsi součástí mé terapie,“ odpovídám s klidem.

Gustav jen nechápavě kroutí hlavou. Hážu na něj frajerský úsměv.

„Kde je Georg?“ ptá se najednou Bill.

„Je ještě se svojí nevlastní sestrou. Ale brzy přijede, vezl ji domů,“ odpovídá Gustav.

Bráška se usadil u laptopu a nás nevnímá. Rozhlížím se po místnosti.

„Nejsou tu nějaké noty?“ ptám se.

Dívám se střídavě do tváře Billa a Gustava. Bill na mě nechápavě zírá a Gustavovi cukají koutky.

„Je to vtipné?“ ptám se ironicky.

„Ne… jsou buď ve vedlejším studiu, a nebo je má David. Já nevím, nikdy jsme se o tvoje texty a noty nestarali,“ dodává už s klidem Gustav.

Kývám. Jdu ke dveřím a vcházím do druhé místnosti. Jsou tu stojany, na nich noty a na jednom text. To musí být to, co Bill zpívá. Beru do ruky kytaru, která tu stojí ve stojanu opuštěná. Sedám si na jednu z těch barových židliček, kytaru položím na koleno. Klepou se mi ruce.

„Neboj, paměť můžeš ztratit… ale talent nikdy,“ šeptá za mnou Bill.

Usmívám se na něj.

„Nechám tě o samotě,“ zavírá za sebou dveře.

Zavírám oči a nechávám mé prsty běhat po pražci kytary. Je to ona. Písnička, kterou Bill zpíval. Naše píseň, náš text… o nás dvou. Po tvářích se mi samovolně kutálí slzy. Nevím, čím to je, ale vím, že až si vzpomenu, už nikdy Billa neopustím. Ať se stalo, co se stalo, miluji ho. Dohrávám song, odkládám kytaru zpět na své místo a vracím se k bratrovi a Gustavovi. Sedí tu jen Gustav a David.

„Kde je Bill?“ ptám se nechápavě.

„Odešel, jen co jsi začal hrát In die Nacht,“ odpovídá mi David.

Tak, tak se ta píseň jmenuje. Lovím v kapse od kalhot svůj mobil. Hledám v seznamu bratrovo jméno. Přikládám telefon k uchu a čekám, co se bude dít.

Hrál ji. Hrál In die Nacht, ale proč? Proč zrovna tuhle píseň. Procházím parkem, zastavuji se vedle dětského hřiště. Jdu po jemných kamínkách až k houpačce. Je kryta stromy, takže sem není vidět. Sedám si, zakláním hlavu a zavírám oči. V hlavě mám zmatek a miliony otázek, na které se ani nikdy nedovím odpověď.
Kdybych mohl vrátit čas, udělal bych tenkrát všechno jinak.

Jsem v rozjetém vlaku, není zde brzda, nejsou dveře k vyskočení. Když ne dveře, tak ani okna. Jen čekání na náraz, či zastavení. Co bude, až si Tom vzpomene? Zbije mě hodně? Vždyť já… on se mnou spal, měl se mnou sex. Při této myšlence se musím pousmát, třepu hlavou, abych tuhle myšlenku vystrnadil ven. Je to šílené, já jsem šílený. Vždyť já tady lžu do očí bratrovi, který ke mně chová jediný cit – nenávist? Lhostejnost? Ba dokonce ignorace. Někdy… Musím se tomu zasmát. A zasměju se tomu, až se mu vrátí paměť a já z toho vyváznu bez zranění. To se budu smát, až se budu za břicho popadat. V kapse mi vibruje telefon. Nemám náladu se s někým bavit, takže ho ponechávám jeho osudu. Jsem tak pesimistický. Ale co, myslím dopředu hůř než líp. Lepší, než být naivní. Chlad mi přejíždí od nohou, až ke konečkům vlasů. Ošívám se. Začíná být zima a já blázen si vyběhl jen v tričku. Ale vyděsilo mě to, překvapilo mě, že zrovna tu píseň hraje jako první. Vstávám z houpačky, rozhlížím se kolem. Stmívá se, červánky na obloze mě přivádí ještě k větší melancholii. Pouliční lampy už též svítí, sice je ještě světlo, ale asi mají peníze na rozhazování. Mé kroky vedou zpět do studia, v kapse se mi znovu k životu probouzí telefon a vibrací žádá o pozornost, spíše volající je netrpělivý. Rukou zajíždím dovnitř, vytahuji telefon a automaticky zahájím hovor.

„Ano?“

„Bille, sakra, kde jsi a proč nebereš telefon?!“ křičí do přístroje Tom.

Vzdech se dere ven z úst, ale nedovolím mu dokončit jeho cestu.

„Jsem na cestě do studia. Byl jsem se projít.“

„Dobře,“ ukončí hovor.

Kroutím hlavou, telefon vracím zpět na jeho místo a protahuji krok, aby o mě neměli strach. Jestli ho vůbec mají. Myšlenkami lítám bůhví kde, ani si nevšímám, že stojím u studia. Stoupám po schodech, vcházím do místnosti a zavírám za sebou dveře. Otáčím se, když v tom mě něco tiskne k sobě. Poznávám bratrovu vůni a jeho hebkou černou mikinu. Obtáčím ruce okolo jeho těla. Hladí mě konejšivě po zádech.

„Kdepak jsi byl? Měl jsem strach,“ šeptá mi do vlasů.

Choulím se do jeho mikiny.

„Provětrat hlavu, projít se a přemýšlet.“

Nevím, zda je mi rozumět, když mám obličej zabořený v kusu jeho oblečení. Odtahuji se od něj, dívám se mu do očí. Jeho tvář se blíží k mé, hladově se vpíjím do jeho rtů, jeho jazyk mi vychází vstříc, hebké rty a Tomův pierc. Vnímám jejich chuť, doteky. Je to úžasné. Nikdy jsem z líbání neměl tak krásný pocit jako s Tomem. Tiskne mě k sobě víc a víc. Odtahuji se od něj s úsměvem.

„Blázníš? Udusíš mě, nebo nás někdo uvidí.“

„Ať. Měl jsem o tebe strach,“ znovu tiskne své rty k mým.

Hladové polibky střídají něžné a procítěné. Své ruce přemisťuji z jeho pasu, po zádech, až ke krku a lokty si přitahuji jeho hlavu blíž k mé. Jeho ruce bloudí pod mým tričkem, hřejivý dotek zahání chlad z procházky a střídá ho horkost vzrušení. Znovu odtahuje svoji tvář od mé.

„Pojď, nebo si budou myslet bůhví co,“ usmívá se na mě.

Odlepuji se od dveří, ty se za mnou otevírají.

„Nazdar, kluci.“

Uf, o vteřinu později a Georg by vše viděl na vlastní oči, nebo by se divil, proč nejdou otevřít dveře.

Naštěstí nás Georg neviděl. Vcházíme s Billem do místnosti, která mi šíleně připomíná obývák než studio. Bill si sedá za Gustavem a Davidem, já se usazuji za otevřeným laptopem, u kterého seděl bratr. Je tu nějaká stránka, klikám na ni. Okno se rozšíří na celou obrazovku a já poznávám bulvární stránky.

Nemám chuť dál číst. Proč si Bill čte takové články? Co s tím má co dělat Anita? Zvedám oči od obrazovky a zjistím, že jsem tu sám. Kam všichni šli? Zvedám se od stolu a mířím ke zkušebně. Již slyším bratrův zpěv. Zkouší. Vcházím do dveří vedle zkušebny. David tu sedí na židli a vesele si podupává nohou. Otáčí na mě hlavu.

„Á, Tome. Pojď se přidat. Bill se dneska snaží,“ rty má roztáhlé do širokého úsměvu.

Procházím až k němu. Bill je jako ve výloze v obchodním domě. Se zavřenými víčky, s jeho rtů linoucí se text za doprovodu již nahraných nástrojů Georga a Gustava, vypadá skvostně.

„Davide, můžu se tě na něco zeptat?“ pronesu do místnosti.

„Ptej se,“ vyšle odpověď, aniž by se na mě podíval.

V hlavě mi létá otázka za otázkou.

„Proč se s Billem nemáme rádi?“

„Víš, Tome, párkrát jsem o tom s tvým bratrem mluvil. Jednou se mi dokonce sesypal na rameno, ale nikdy mi neřekl pravý důvod.“

Moje naděje na odpověď se právě bortí jako Berlínská zeď.

„Dobrá, Bille, dneska končíme. Jsme domluveni,“ mluví do mikrofonku a drží malé tlačítko.

Bráška se na něj usmívá a kývá. Sluchátka věší na příslušný stojan a mizí nám z dohledu. Během minuty se ale objevuje ve dveřích.

„Bylo to dobré?“ ptá se s jiskrami v očích.

David mu s úsměvem přitaká, že ano. Spokojeni odcházíme z místnosti. Georg s Gustavem už jsou pryč. Loučíme se s Davidem a též odcházíme ze studia, k autu a směr domov.

„Jo, mamka mi psala, že odjíždí domů. Prý, aby ji Gordon s přáteli nerozbili dům.“

Směji se. Představa našeho nevlastního otce, jak pořádá nějakou akci s přáteli u nás doma, mě opravdu rozesmála.

„Bille… proč si čteš takové nesmyslné články?“ ptám se tiše.

Upřeně hledí před sebe, jen tichý motor auta protíná tuhle napjatou a tichou atmosféru.

„Nesmyslné? Nejsou nesmyslné, čtu je pořád. A jsou pravdivé. Anitu beru takovou ,jaká je, nikdy jsem o ní neřekl, že ji nemám rád, akorát se mezi nás postavila. A tvá slova? Jsou taky pravdivá. Nevím, proč jsi to tenkrát do těch novin řekl.“

Cože? Proč bych říkal takové blbosti. Dívám se z okna a přemýšlím nad tím článkem a bratrovými slovy. Z myšlenek mě vytrhne příjezdová cesta k domu. Jasně, od Billa je to jen chvilka. Vystupujeme z auta až v garáži. Mlčky stoupáme po schodech až do horní části domu. Až tady se Bill odváží promluvit.

„Nedělej si s tím starosti. Teď je teď. Jsme tu a to je důležité.“

Choulí se mi do náruče, tisknu mu do vlasů polibek na souhlas.

„Skočím si do sprchy, hned jsem zpět,“ oznamuje.

Kývám na souhlas. Jdu do ložnice, konečně mám čas se tu trochu rozhlédnout a snad pochopit, proč se s Billem tak nemáme rádi, když je to ve skutečnosti jinak. Dívám se na jeho psací stůl, procházím k němu a vztahuji ruku na zásuvku. Otevírám ji, leží v ní kniha, je ale otočená zadní stranou. Beru ji do rukou a otáčím ji na její titulní stranu. Různé oblasti filozofie. Co to Bill proboha čte? Kloužu po knize očima. Je tu záložka. Nalistuji stranu, které tento papírek náleží. Filozofická antropologie. Co to ksakru znamená? Má tu potrženou větu. S jistotou můžeme říci, že člověk je pro člověka tou největší záhadou, tím tajemstvím, které se snaží nejintenzivněji odhalit. Proč si tohle potrhl?

„Proč si v ní listuješ?“ slyším za sebou.

Otáčím se a dívám se do jeho zmatené tváře.

„Proč ji čteš?“ ptám se pro změnu zmateně já.

„Hledal jsem v ní sám sebe, svůj smysl života…“