autor: Rachel
Kroky černovlasého chlapce, až doteď procházejícího rušným městem, zamířily známou cestou a Bill pohledem rychle spočinul na hodinách na nedaleké kostelní věži. Úlevně si vydechl, když zjistil, že je teprve půl dvanácté a rychle přeběhl rušnou silnici, na které se právě začínala tvořit kolona aut. Zamířil po známém chodníčku a pár minut nato už vcházel do velké školní zahrady.
Prošel otevřenou školní bránou a jen letmo se rozhlédnul kolem. Stejně jako vždycky tu byla spousta maminek a babiček, které čekaly na své malé ratolesti. Billa jejich přítomnost vůbec neudivila, za ty tři týdny, co chodil pro Hailii do školy, si na to stihl zvyknout. Rozhlédl se kolem, a když se jeho pohledu naskytla prázdná lavička, volným krokem k ní zamířil.
Pohodlně se na ni usadil a nechal příjemný chladný větřík pohrávat si s jeho uhlově černými vlasy. A vůbec mu nevadilo, že si je sotva před hodinou pečlivě upravil. Pousmál se, naklonil hlavu na stranu a s přivřenými víčky pohledem spočinul na zahradě před sebou…
Jeho pozornost upoutala jedna mladá, usmívající se maminka, která ve své náruči svírala asi dvouleté dítě a nepochybně čekala na svou starší ratolest, krátíc si čekání povídáním s kamarádkou. Billův pohled se od ní odtrhl a spočinul na další mladé mamince, stojící jen kousek od něj.
Pozoroval maminky malých školáčků jednu po druhé a pohledem klouzal po každé z nich, dokud se jeho zamyšlený pohled neodtrhl od té poslední, sedící na lavičce jen kousek vedle něj. Když se nad tím tak zamyslel, byl tu vlastně jediný mladík, jediný mezi všemi těmi maminkami, které čekaly na děti stejně jako on. Nebyl tu žádný tatínek, dědeček nebo starší bratr… jen on, stále čekající. A navíc na dítě, které ani nebylo jeho vlastní…
Tohle bylo však to poslední, co Billovi vadilo. Zaráželo jej úplně něco jiného.
Znova se rozhlédl kolem sebe a pohledem spočinul na všech těch maminkách, které už doslova počítaly poslední zbývající minuty do zvonění. Odtrhl od nich pohled a zamyšleně jej upřel na své nalakované a pečlivě upravené nehty.
Jak se asi Hailie musela cítit, když ji po škole nevyzvedávala její maminka, ale on? Byla tu jediná mezi všemi dětmi, na kterou nečekala maminka, ale někdo úplně jiný. Někdo cizí, někdo, kdo s ní neměl nic společného, někdo, kdo se až příliš zajímal o jejího mladého tatínka…
Bill podvědomě zavrtěl hlavou, aby z ní vyhnal myšlenku na Toma, myšlenku na Hailii však v mysli potlačit nedokázal. A ani nechtěl. Nechápal, že mu tohle nedošlo dřív. Nad tímto nikdy nepřemýšlel, dokonce ani tehdy, když se do Toma bezhlavě zamiloval. Nikdy si neuvědomoval tu druhou stránku jejich vztahu… teď, když se však na celou vzniklou situaci díval z Hailiina úhlu pohledu, uvědomoval si to moc dobře.
Jeho vztah s Tomem mu nikdy nepřišel zvláštní, divný a ani nijak nepřípustný… až do chvíle, kdy se o nich dvou dozvěděla malá Hailie. Nemohl si pomoct, ale nad podobnými otázkami přemýšlel v posledních dvou dnech stále, každou chvíli, kdy byl o samotě. A byl za to rád. Zčásti Hailii i chápal, věděl, že je to v jejím životě něco zcela nového a neobvyklého, přesto však stále doufal a věřil, že není všem dnům konec. Od neděle, kdy jí Tom o jejich vztahu řekl, uplynuly teprve dva dny a Bill věděl, že ta nová skutečnost je pro Hailii ještě příliš čerstvá na to, aby se s ní vyrovnala a zvykla si na ni. Stále se utěšoval myšlenkou, že potřebuje čas a také v to věřil – stejně jako Tom. Čekat – to bylo to jediné, co jim v jejich situaci zbývalo…
Hlasité zazvonění zvonku se rozneslo celou školní zahradou a přinutilo tak Billa odtrhnout se od všech myšlenek. Rychle vstal, poupravil si tričko a jeho pohled automaticky zaletěl k velkým školním dveřím, které se otevřely dokořán.
Chumel dětí okamžitě vyběhl ven a každý utíkal za svou maminkou nebo babičkou. Zahrada se v jednom okamžiku změnila v bzučící úl, ve kterém nebylo slyšet jediného slova. Bill se pousmál nad jedním aktivním školáčkem, kterému se pusa ještě ani nezastavila a očima hledal v davu, vycházejícím ze školních vrat, hustou střapatou kštici. Neměl ani nejmenší ponětí, co všechno jej ještě čeká…
Marně si stoupal na špičky a díval se do dálky, marně procházel mezi tlačícími se dětmi a hledal známou hřívu a aktovku. Maminky s dětmi opouštěly zahradu a ty poslední stále ještě čekaly na posledních pár opozdilců, kteří kvapně vyběhli ze školy a s těžkými aktovkami na zádech pospíchali za svými rodiči. Všichni vycházeli školní bránou ven, zahrada se začala vylidňovat a nořit do obvyklého ticha, které ji až do zvonění naplňovalo.
Billovy oči párkrát zamrkaly a on se poplašeně rozhlédnul kolem sebe. Nebyl tu nikdo, všechny děti, kterým právě skončilo vyučování, už odešly s maminkami… jen on tu zůstal sám. Otočil se, pohledem přelétnul prázdnou zahradu a spočinul jím na velkých školních vratech… a na malém chlapci, který z nich jako poslední vyběhl. Cítil, jak jeho tělo strnulo, když se s hlasitým bouchnutím zavřely… a nato si s hrůzou uvědomil jen jediné…
Tomovy oči pohledem přelétly jednu z mnoha smluv a Tom si dlaní vysíleně podepřel hlavu, přivírajíc víčka. Tiše vydechl a unaveně se natáhl pro šálek kávy, který byl dnes už asi desátým v pořadí. To bylo však to poslední, čím měl teď Tom chuť se zaobírat. Káva byla to poslední, co jej dnes vůbec udržovalo při životě a alespoň trochu mu zpříjemňovalo tento, už tak dost šílený den.
Napil se lahodného nápoje a vůbec poprvé, alespoň na okamžik, dnes přivřel víčka slastí. Od rána stihl seřvat už čtyři lidi, klienti si sjednávali schůzky jednu za druhou a práce mu ani trochu neubývalo i přesto, že se dnes ještě ani nezastavil. Odložil šálek s kávou a unaveně se zadíval do monitoru počítače. Bolela jej hlava a celé tělo mu hořelo, jako by měl silnou horečku.
Zavrtěl hlavou a přemýšlivě svraštil čelo. Měl pocit, jako by měl za pět minut umřít… ještě však potřeboval dodělat svou nekonečnou práci.
Hlasité cvaknutí a silné bouchnutí dveří donutilo Toma odtrhnout se od svých myšlenek, týkajících se pracovních povinností, a vrátit se zpátky do reality. Tázavě pozvedl pohled ke dveřím… jaké však bylo jeho překvapení, když před sebou spatřil třesoucího se Billa, který jen sotva popadal dech.
Rychle vyskočil na nohy a přeběhl k černovlasému stvoření, které jen tak tak stálo na nohách. Zdálo se mu to… nebo v jeho očích opravdu spatřil stopy po slzách? Podvědomě zavrtěl hlavou a vzhlédl k dvěma vystrašeným čokoládovým očím.
„Bille, co tady…,“ nedořekl, jeho otázku přerušila Billova slova… a slzy, které se v jednom okamžiku objevily v jeho jindy rozzářených šťastných očích.
„Tome… Hailie…,“ vydechl, stále ještě popadajíc ztracený dech z běhu, a už se ani nesnažil bránit slzám, které si našly cestu z jeho očí.
Tomovo tělo ztuhlo jako solný sloup a Tom pootevřel ústa zděšením.
„Co je s Hailií?! Kde je? Co se s ní stalo?“ vystrašeně chrlil jednu otázku za druhou a očima těkal po Billově tváři, na níž se zračily mokré stopy horkých slz. Tohle nevěstilo nic dobrého.
Bill zoufale zavrtěl hlavou.
„Já… j-já nevím… nevím. Čekal jsem na ni před školou jako obvykle, ale vůbec jsem ji neviděl. Byl jsem vevnitř, ptal jsem se učitelek, a dokonce i Sue… nikdo o ní nic neví a všichni ji přitom dnes viděli ve škole. Ptal jsem se všech, prohledal jsem celou školu… Už nevím, co mám dělat,“ vzlykl tiše, sklopil svůj uplakaný pohled… a zoufale vzlykl do Tomovy košile.
Tom si jej k sobě něžně přivinul a konejšivě dlaní pohladil jeho hubené tělo, které se i v jeho teplé náruči třáslo strachem a zoufalstvím. Bill byl v koncích, bezmocně se k němu tiskl, plakal a třásl se, a to Toma přímo zabíjelo. Zavrtěl hlavou a přivřel víčka.
„Ššš, klid, lásko. Klid, jsem tady,“ zašeptal konejšivě do jeho vlasů a cítil, jak jej Bill objal ještě pevněji.
„Mám strach… b-bojím se… co když se jí něco stalo… nebo jí někdo ublížil?“ vzlykl tiše a jen při té představě se zachvěl ještě víc.
Tomova víčka se přivřela a on rázně zavrtěl hlavou. Nechtěl myslet hned na to nejhorší… a chtěl, aby na to nemyslel ani Bill. Stále ještě přeci měli nějakou naději…
Rázně zavrtěl hlavou, vzal Billovu uplakanou tvář do svých dlaní a zadíval se do jeho očí s neskrývaným odhodláním.
„Klid, lásko, všechno se vyřeší. Mám v telefonu kontakty na nějaké rodiče pár Hailiiných kamarádů, zkusíme jim zavolat a možná o Hailii budou vědět… uvidíme. Hlavně se netrap, ano? Slibuji ti, že všechno dobře dopadne,“ zašeptal a přivinul Billovo křehké, třesoucí se tělo do své měkké, hřejivé náruče.
autor: Rachel
betaread: Clarrkys
Tak jsem zpátky a nemůžu uvěřit, že tady nenáš ani jeden komentář, to je prostě neuvěřitelné, anebo, že by všichni odjeli na dovolenou zrovna ve stejnou dobu jako já…?
Teda Hailie jim pěkně zatápí, se vsadím, že se někam schovala, nebo utekla oknem, aby ji Bill neviděl, ďáblice jedna malá xD