autor: B-kay
Láska…
Pouhých pět písmenek spojujících se do jednoho slova. Slova, které vás nutí zamyslet se nad podstatou, jež je v něm ukryta. Lásku nemůžete pochopit, protože něco tak nádherného se pochopit nedá. Na světě jsou miliony vzorců nebo různých pouček, přesto neexistuje jedna jediná, která by vysvětlila pravý smysl tohoto slova.
Malé děti si to vše vysvětlují po svém. Na papír nakreslí veliké srdíčko a dlouze se na něj dívají. Tak jednoduchý obrázek jim dokáže říct mnohem více než tisíce slov dospělých.
Bill to jako malý kluk dělal skoro pořád. Moc dobře si pamatoval, jak povytahoval ze šuplíků různě zbarvené pastelky, pobíhal po pokoji a hledal ten nejhezčí papír. Mohlo mu být tak pět let, byl ještě malý kluk, a přesto se mu barevné srdíčko moc líbilo. Simone mu vysvětlila, co takové srdíčko pro lidi znamená, a on jí je kreslil skoro každý den. V duchu si přitom neustále opakoval její slova: „Srdíčko dáš pouze člověku, kterého máš moc rád…“
Teď však lásku chápal zcela jinak. Stačilo jenom pohlédnout do Tomovy tváře a na jazyku jej pálily stovky odpovědí. Když jste s člověkem, kterého skutečně milujete, nedokážete vnímat nic jiného než jeho blízkost. V uších vám hučí přes zběsilý tlukot vlastního srdce, nedokážete zřetelně naslouchat slovům, jež jsou vám věnována. Nemůžete dýchat, potí se vám ruce a vaše myšlenky bloudí jediným směrem. Cítíte, jako by se s vámi točil celý svět. Toužíte po něm, potřebujete ho a nedokážete déle potlačovat to, jak moc vám na něm záleží. Jak moc jsou pro vás důležité ty krásné drobnosti jako jemné pohlazení, každý drobný dotek, nebo pouze pohled, ztrácející se v hloubce jeho očí…
Bill se už nedokázal déle ovládnout. To, zdali se na ně Simone dívala nebo ne, už pro něj nebylo důležité. Najednou nevnímal ani to, jak bylo to křesílko malé a jejich pozice nepohodlné. Jediné, co v tu chvíli skutečně potřeboval, bylo líbat jej. Ukrýt se v jeho hřejivém náručí a zapomenout na všechno to trápení, kterým si museli projít. Zapomenout na všechno kolem, a přesto myslet na jednu jedinou věc. Pouze na toho druhého…
„Tome,“ ještě více se k němu přitulil, svou unavenou tvář opřel o jeho rameno a nosem jej hladil po odhalené kůži. Tom, do té doby snažící se poslouchat to, o čem Simone povídala, svou snahu vzdal. Konečně se na Billa odvážil pohlédnout, něžně se na něj usmál a konečky prstů jej pohladil po bledé tváři.
„Copak?“ s úsměvem na tváři sledoval, jak Bill omámeně přivřel víčka, opřel se do jeho doteku a uvolněně vydechl. Hlava mu klesla ještě níž, nosem se přímo zabořil do Tomova trička a zhluboka se nadechl jeho vůně. Byl si jistý, že musí vypadat jako malé dítě, přesto mu to přišlo úplně přirozené. Tulil se k Tomovi jako raněné zvířátko, hledající pomoc. A tu pomoc také našlo. Tomův tichý hlas, jeho kouzelná vůně a něha, s jakou se jej dotýkal… to všechno mu dodávalo pocit bezpečí.
„Kdybys ode mě někdy odešel, moc by mě to bolelo.“ Simone se s nevinným úsměvem na tváři raději tiše vytratila, a šla se podívat na své dva vnoučky.
Tom vzal Billovu jemnou tvář do svých dlaní, opatrně jej hladil po čelisti a očima se přitom utápěl v těch jeho.
„Opravdu si myslíš, že bych od tebe někdy dokázal odejít?“ při pohledu do Billových očí, mu bylo přímo do pláče. Do pláče mu bylo téměř pokaždé, co k němu vzhlížely smutné, nejisté a unavené. Přesně jako teď.
„J-já… mám moc veliký strach, že se jednou probudím a ty vedle mě nebudeš. Že u mě nebude ani náš drobeček a já se budu muset smířit s tím, že jsi byl jenom mým nádherným snem.“ Tomovi bylo z jeho slov smutno, přesto jim až moc dobře rozuměl. Na jeho místě by svému vrtkavému štěstí také nevěřil. Pro kluka, který tak dlouhou dobu trpěl a poddával se své bolesti, bylo určitě neuvěřitelné, zvyknout si na to, že se něco změnilo. Zvyknout si na to, že všechna ta bolest, jako by utekla. Utekla ze strachu před láskou, která zaplavila celé jeho nitro. Před láskou, která byla mnohem silnější než cokoliv jiného.
„Nádherným snem,“ Tom tiše zopakoval jeho slova.
„Ano,“ Bill se nesměle naklonil a vzal Tomovy rty mezi své.
„Tím nejkrásnějším,“ vydechl, jak oba rty zoufale pootevřeli a jejich jazyky se téměř okamžitě potkaly. Bill zaklonil hlavu, zavřel oči a jediné, co vnímal, bylo to, jak vášnivě a zároveň opatrně, byly jeho rty líbány. Tom se k němu pokaždé choval tak hezky. Nikdy na něj netlačil, nebyl prudký ani divoký. Pokaždé jej držel v náručí jako tu nejcennější věc na světě. A tou také pro Toma byl.
„Řeknu ti jedno tajemství, chceš?“ nemluvil, jeho slova byla směsí šepotu a tichounkého sténání. Bill jej sledoval oddaným pohledem, tváří mu prolétl měkký úsměv, jak rychle zakýval hlavou a dál visel na Tomových rtech.
„Věříš, že existují andělé?“ dolehla k němu tichá, přesto jasná otázka. Krátce zapřemýšlel, neustále se snažil najít smysl v tom, na co se jej Tom zeptal. Byl jím však natolik okouzlen, že na nic rozumného nedokázal přijít, a proto jenom opět přikývl a dál zůstával potichu. Cítil, jak Tomovy prsty láskyplně bloudily jeho tváří, a díky tomu, se cítil mnohem krásněji, než před chvílí. Náhle mu přišla jeho otázka hloupá a úplně zbytečná.
„Chci ti věřit, chci věřit v to, že zůstaneme už jenom spolu, ale bojím se té bolesti, která by přišla, kdybych o tebe náhodou přišel,“ svou nevyřčenou odpověď se snažil Tomovi ukázat svýma očima. Nechtěl mluvit. Schopnost otevírat ústa a vyslovovat slova, mu přišla náhle tak těžká. A krom toho chtěl naslouchat jenom Tomovu hlasu. Miloval, když k němu přimlouval tiše, na hranici mezi šepotem a mlčením.
„A věříš také v to, že se lidé a andělé můžou setkat?“ Bill překvapeně pootevřel rty. Pořád tomu všemu nerozuměl, ale Tomovy dětsky nevinné oči mu to nechtěly prozradit. I když je neslyšně prosil a promlouval k nim těma svýma, nic mu neříkaly, jenom se na něj dívaly.
„To je nemožné,“ vydechl, opřel se o Tomův hrudník a ještě jednou zapřemýšlel nad tou otázkou.
„Já si to nemyslím. Mým tajemstvím totiž je, že jsem se s andělem již potkal,“ Tom málem zapomněl dýchat, když se na něj Bill udiveně zadíval, a přitom se překvapeně usmíval. Přišel mu nádherný. Dokonce víc než to. Nádherně nádherný. I když to možná znělo poněkud obyčejně, v souvislosti s Billem nic nemohlo být obyčejné a všední. On sám byl neobyčejný a nevšední kluk, a díky tomu se do něj Tom zamilovával každým dnem pořád víc.
„A jaký byl?“ Bill byl jako malé dítě. Dokázal se vžít do světa fantazie a nehrál si na to, že je dospělý, a že by na takové hlouposti neměl myslet. Uměl být dospělým, ale teď takovým být nechtěl. Chtěl se nechat unášet představou anděla, o kterém mu Tom vyprávěl.
„Byl moc krásný, ale neuvěřitelně plachý. Bál se přiblížit lidem, bál se toho, že není dost silný na to, aby žil život jako všichni ostatní. A přitom zapomněl na jednu jedinou věc. On nemohl být jako všichni ostatní, protože byl jiný.“ Bill se se zavřenýma očima pousmál.
„Měl veliká, krásná křídla?“ Vydechl a čekal na další Tomova slova. Místo toho však ucítil ještě pevnější objetí a několik polibků, jež mu bylo vtisknuto do dlouhých vlasů.
„Neměl křídla… nepotřeboval je.“ Bill nakrčil čelo a přemýšlel, zdali někdy slyšel o tom, že by andělům chyběla křídla.
„Všech kolem sebe se bál, a přesto mi dovolil, abych se na něj dlouze zadíval. Dovolil mi, dotknout se jej. Když jsem jej sevřel v náručí, silně se ke mně tiskl a já bojoval s touhou unést jej někam hodně daleko a už nikdy, nikdy jej nepustit.“ Bill k němu zvedl svou tvář, krátce jej políbil a zůstával přitisknut svými rty k těm Tomovým.
„Přál bych si být andělem, o kterém mluvíš,“ při každém slovu, se nevědomky vpíjel mezi ty měkké polštáře, otíral se o ně, zlehka ochutnával jejich sladkost a hořkost, která z nich sálala.
„Nemusíš si nic přát, Bille. Tím andělem bez křídel, do kterého jsem se bezhlavě zamiloval, jsi totiž ty.“ Billovo srdce nevynechalo pouze jeden, ale hned několik úderů. Nevěřícně hleděl do očí své lásky a cítil, jak mu po tváři pomalounku stékají stříbřité slzy.
„A co bylo pak?“ zeptal se téměř bez dechu. Jejich pohledy se zoufale proplétaly.
„Co bylo pak? Přestal se bát, protože pochopil, že jsem se do něj skutečně zamiloval. A když jsme se poprvé milovali, získali jsme oba mnohem více než jenom nádherní uvolnění. Zplodili jsme dítě. Miloval jsem se s andělem, a on porodil nádherného chlapečka. Našeho syna.“ Bill se nedokázal více udržet. To, co mu Tom říkal, bylo přímo neuvěřitelné. Nazval jej andělem. Mluvil o něm, jako o nadpozemské bytosti, jako o něčem neskutečně krásném a kouzelném. Bill sám se tak nikdy necítil. Díky Chantelle si připadal ošklivý a méněcenný.
„Prosím tě jenom o jediné.“
Tom vzal jeho uplakanou tvář do svých dlaní a naléhavými polibky stíral všechny ty slané kapičky.
„Cokoliv, lásko. Cokoliv na světě.“
Bill se zhluboka nadechl a opřel se svou vlhkou tváří o Tomovy líce.
„Neopouštěj mě. Nikdy, prosím,“ zasténal, nechal se Tomem pevně obejmout a naplno se rozvzlykal.
„Nikdy, rozumíš? Nikdy, lásko moje“…
autor: B-kay
betaread: Janule
Tak toto bylo moc moc nádherné tahle povídka je pro mně jediná, která se mi opravdu zamlouvá a čtu si jí s radostí a usmívám se jak všechno od začátku na sebe navazuje. Tohle by se dalo říct že tuhle povídku stvořil anděl, který zpočátku trměl a pak našel bitost, která ho zachránila od smutku a bolesti. Krásné, opravdu krásné už se těším na další díl 🙂
[1]: Musím souhlasit. Usmívám se od začátku až do konce a asi se u příštího dílu natočím na kameru a pošlu to autorce, aby viděla, co se mnou její příběh dělá. Je to tak neuvěřitelně krásné, žádná jiná povídka se mnou nedokáže udělat to, co tahle…♥
Absolutně souhlasím s holkama, tahle povídka je jedna z nejlepších a taky nejkrásnějších ♥♥♥