Please, Breath 4.

autor: Sch-Rei

Tom za sebou zavřel dveře, a čekal snad z pohledu té paní snad trest smrti.

„Děje se něco?“ usmál se nervózně Tom. Vůbec netušil, o co by mohlo jít. Paní si odkašlala.

„Tome, vím, že jste tady dnes poprvé, ale takové věci, jako jste právě dělal, jsou ze strany ošetřovatele prostě zakázané. Nemůžeme dopustit, aby si k vám pacient vytvořil nějaký citový vztah. Bylo by to pro něj horší, zvlášť v případě pana Trümpera, četl jste jeho kartu, že?“ zvedla obočí.

„Ne, ještě jsem se k tomu nedostal, chystám se na to při pauze po obědě,“ přikývl Tom a usmál se. Paní přikývla.

„Dobře, ale ať už se to neopakuje,“ kývla na něj, otočila se na podpatku, a ztratila se za rohem chodby. Tom si povzdechl. Jak mu měl pomoci, když ho nemohl ani utěšit? Nabídnout mu bezpečí a nějaký ten cit pro to, aby se z toho dostal dřív? To snad čekají na to, že se z toho vyhrabe sám? Nebo ho tady nechají žalem umřít? Bylo mu z toho na nic. Nelíbilo se mu to, ani trošičku ne. Pokrčil rameny a vešel zpátky, opět zavřel dveře. Billův pohled padl nečekaně hned na něj. Nikdy se na nikoho nedíval. Jenže tento chlapec přitahuje veškerou jeho pozornost, každý smysl jeho těla i mysli.

„Bille, omlouvám se za to, co jsem před tím udělal, já… Neměl jsem,“ pokrčil rameny s lítostí v očích.  

Omlouváš se? Omlouváš se mi? Za co? Že jsi mi setřel slzy, a já jsem pocítil pocit, který mě teď hřeje v hrudi? Za to se mi omlouváš? Že jsem konečně po dlouhé, nejdelší době cítil…  

Z Billových úst se ozval vzlyk. Sklopil pohled dolů. Nechtěl se na něj dívat. Ne, nechtěl! Nedokázal se podívat na někoho, kdo lituje toho, že mu přinesl dobrý pocit, snad i ke komu si za několik sekund vytvořil… Cit.

„Ne, ne, ne, ne, prosím,“ začal dokola šeptat. V Tomovi hrklo. Bill stále dokola opakoval ta slova. Začal se třepat a vzlykat.

„Ne!“ vykřikl a do rukou vzal polštář. Hodil jej po něm, a znovu vykřikl. Složil hlavu do dlaní a naplno se rozvzlykal.

„Proč, pro-proč?“ vzlykal. Tom k němu hned přišel a položil mu ruku na rameno.

„Bille, uklidni se, Bille klid, prosím, to bude dobré,“ začal ho uklidňovat. Bill jen opět křikl. Odžduchl Toma od sebe.

„Nesahej na mě! Nedotýkej se mě!“ křičel hystericky, a začal se na posteli posunovat dozadu.

„Ne!… Já nechci, nechte mě být!“ křičel a do toho vzlykal.

„Prosím,“ zašeptal se vzlykem, a padl na postel. Zaryl hlavu do polštáře a vzlykal.  

Asi má  to takhle být.