autor: Tomi & Ainikki
V prvních momentech mi nedocházelo, co mi Benjiro sděluje. Měl jsem pocit, jako by nás od sebe dělilo slabé sklo. Jeho slova jsem vnímal jako ve snu. Copak jsme nebyli šťastní? A najednou přišlo tohle. Sotva jsem ho získal, už zase bych měl jít a nechat ho zde svému neradostnému osudu. Čím lépe bude Bill předstírat, tím bude ve větším bezpečí. Ničilo mě to a mé srdce se stahovalo úzkostí. Znovu se ho bude dotýkat, vlastnit jeho tělo, ale rozdíl tu přesto byl. Já měl už navždy to nejcennější – jeho duši a srdce. Ty byly jenom moje.
Nezvládl prodlužovat tyto bolestné okamžiky. Po polibku se na mě naposledy podíval a zmizel ve tmě. Povzdychl jsem si a rozsvítil lucernu. Místností kroužily prchavé doteky jeho parfému. Začal jsem si balit nejnutnější věci. Plány jsem hodil na stůl. Bůhví, jestli jich ještě bude potřeba. Ironií osudu se bouřlivák jako já dostává do kláštera. Uslyšel jsem zaškrábání na dveře a následně dovnitř vešlo několik služebníků. Jeden z nich ke mně přistoupil, poklonil se a polohlasem mi vysvětlil:
„Pane, posílá nás císař, abychom vám pomohli s věcmi.“ Udílel jsem jim tedy tiché rozkazy, co mají vzít s sebou. Naposledy jsem se podíval po mém příbytku a zhasnul lampu.
Nasedl jsem do vozíku. Měsíc se mi drze smál do obličeje. Přitáhl jsem si plášť ještě více k tělu, protože mi začínala být protivná zima. Zavrtávala se mi svými miniaturními prstíčky až do morku kostí. Chvílemi jsem se pokoušel usnout, ale mou mysl zaměstnávalo tisíce otázek a odpovědi nepřicházely. Nechtěl jsem, aby mu ublížil a užíral jsem se představou, že bych snad někdy stál nad jeho mrtvým tělem. Neznal jsem dobře Toria a netušil jsem, čeho je schopný ve vzteku. Jestli by ublížil svému… miláčkovi. Ne. Bill je přece můj. Nikdy se nedozví, co se stalo, a my najdeme způsob, jak být spolu. Z očí mi skanula osamělá slza. Nic už nebude jako dřív. Náš osud v rukou drží tenhle bělovlasý muž a nejen to. Ovládá celou říši. Tolik bych ho chtěl porazit, ale nevím jak.
Měsíc zmizel za mraky a kolem mě se rozprostřela černá tma. Drncání vozu na nerovné cestě mi šlo na nervy. Za svítání jsem konečně uviděl bránu kláštera, mého nového domova. Snad dočasného. Chvíli jsem se musel dohadovat s představeným, ale nakonec jsem mohl zůstat. Vybalil jsem si věci v krásně zařízeném pokoji. Překvapilo mě to. Čekal jsem prostotu a holé místnosti, aby neodváděly pozornost od modlitby. Nenapadlo mě, že mě ubytovali v křídle pro šlechtice, kteří občas v klášteře přenocovali, aby meditovali a oprostili svou duši od nejrůznějších hříchů, a nebo aby se modlili za zdraví svých blízkých. Svlékl jsem se a své unavené tělo uložil do hedvábných pokrývek. Okamžitě jsem usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale probudil jsem se zmatený. Chvíli mi trvalo uvědomit si, kde jsem.
Převlékl jsem se a vyšel ven. Mniši v hnědých rouchách malými hráběmi vytvářeli nejrůznější obrazce z písku okolo velkých kamenů. Jednoho z nich jsem se zeptal, kde je představený. Ukázal mi neurčitě rukou. Nakonec se mi ho podařilo najít. Byl sdílnější, než při našem prvním setkání. Ukázal jsem mu dopis od císaře.
„Je mi líto, ale tady to není jako v paláci. Vše má svůj čas. Budete muset vyčkat.“
Vyšel jsem na zahradu. Má úzkost se stupňovala a nutila mě pořád dokola myslet na Billa. Byl jsem skoro šílený obavami o jeho zdraví. Neustále jsem doufal, že Torio je civilizovaný muž a nebude se chovat jako zvíře. Pořád dokola jako mantru jsem si opakoval, že se nic nedozví. I ten jeho čmuchal Xaniro měl jiné starosti. Ten na nás snad donášet nebude. Pořád byl zalezlý v té své svatyni, jako by si myslel, že Minoru vzkřísí. I když překvapil mě, netušil jsem, že je schopen nějakého citu kromě sebelásky. Počínali jsme si přece nanejvýš opatrně, tak, jak nás mohl odhalit?
Pokoušel jsem se zklidnit. Krev ve spáncích přestala tepat jako splašená. Začalo drobně sněžit. Ve své domovině jsem měl sníh rád, ale tady mi byl protivný. Připomínal mi Toriovy vlasy. Vrátil jsem se do svého pokoje. Byl příjemně vyhřátý. Dopis jsem položil na stolek a studoval dlouhý prastarý svitek nad ním. Byly tam vyobrazeny nejspíš postavy z japonské mythologie. Vybledlí démoni pořád naháněli hrůzu. Hlavně ten s modrými vlasy.
Ozvalo se zaškrabání na dveře. Vstal jsem. Mé smysly byly napjaté k prasknutí. Otevřely se a v nich stál mladý novic s jídlem. Mlčky mi předal tác a zmizel v labyrintu chodeb. Už začínám bláznit a hledám nepřítele tam, kde není.
Uplynulo několik dní a já se stále nemohl setkat s Benjirovou matkou. Byl jsem zoufalý. Seděl jsem na terase a sledoval sníh. Stále ho přibývalo a každým dnem byl zlověstnější a zlověstnější. Najednou bělost závěje narušila blankytně modrá skvrna.
„Jauuu!“ Výkřik proťal ticho. Vstal jsem. Kolem se plácaly rukávy a já viděl narůžovělou podšívku. Vstal jsem a šel k tomu stvoření. Čekal jsem mladou ženu podle oděvu. Chytil jsem tu drobnou ruku, abych té krásce pomohl na nohy. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděl známý obličej a podivně ostříhané vlasy po lopatky.
„Tatsuya.“ Xanirův mladý milenec. Vyškubl se mi a dal se na útěk. Vypadalo to komicky, málem znova několikrát upadl. Zůstal mi po něm ulomený sandál geta. Úplně jako v pohádce o Popelce. Přesto mě zajímalo, co zde dělá. Nechtěl jsem ho vyděsit. Muselo pro něj být překvapením, že cizinec zná jeho jméno, i když ho nikdy neviděl.
Umíral jsem nudou. Celé hodiny jsem se procházel sem a tam. Prošel jsem už většinu kláštera. Ztrácel jsem naději na setkání s císařovnou. Ano, vše má svůj čas a já touto nečinností ohrožuji život toho nejdůležitějšího člověka v mém životě. Toho sladkého a roztomilého stvoření. Nevadilo mi, že je Bill někdy jako dítě. Bavilo mě starat se o něj.
Pohrával jsem si s tím červeným sandálem. Neuvěřitelně nepraktická obuv. Není divu, že se chlapec málem zabil. Přesto mi dál vrtalo hlavou, co zde může Tatsuya pohledávat? Že by ho už zpracoval, a nebo mu utekl? Jeho vlasy byly vážně divné, jako by si je ve vzteku ostříhal sám. Rozhodl jsem se prozkoumat hlavní svatyni kláštera. Tam jsem ještě nebyl. Vonné tyčinky už zdálky dráždily můj nos a chtělo se mi zvracet, přesto jsem to překonal. Nechtěl jsem si kazit dojem z této prastaré památky.
A znovu jsem ho potkal. Měl ty samé šaty jako včera. Jeho rty se pohybovaly, ale já neslyšel slova. V rukou držel růžovou doutnající tyčinku. Dělal s ní pohyby do stran, a pak ji zapíchl k ostatním. Nechtěl jsem ho poplašit, chvíli jsem přemýšlel, že bych se nenápadně ztratil, ovšem on mi nedal příležitost. Prudce se otočil a měl ve tváři slzy. Promluvil na mě první.
„Omlouvám se za včerejšek. Choval jsem se nevkusně. Vyděsil jste mě. Nikdy jsem neviděl někoho jako vy.“
„Mám vaši botu.“
„Ach tak.“ Přišel až ke mně a dotkl se mých vlasů. „Opravdu divné. Trčí vám z hlavy provazy.“ Pohledem zavadil o podlahu. Bylo na něm vidět, že se stydí. „A jak víte, jak se jmenuji? Je to snad nějaké kouzlo? Jste snad démon nebo čaroděj?“ Přemítal jsem, jestli mu říci pravdu. „Mlčíte… tak přece je to opravdu nějaké kouzlo, i to, že znáte naši řeč.“ Probral jsem se.
„Nechcete jít ke mně na čaj? Je tu zima. Vysvětlím vám to.“
„Já…nevím.“ Usmál jsem se.
„Nebojte se, neublížím vám.“
„Tak dobře,“ přikývl. Chlapec šel poslušně pár kroků za mnou.
Vyklepal si ze svrchního oděvu sníh a sundal ty nepraktické boty. Vystrašeně se posadil na rohož a upravil si rozcuchané vlasy. Nalil jsem mu čaj do misky. Nikdy jsem si nezvykl na ty jejich hrnky. Bál jsem se, že mi vypadnou z dlaní.
„Děkuji.“ Ruce se mu chvěly. Pár kapek potřísnilo jeho kimono.
„Nic se neděje. Můžu vám dát další.“ Usmál se.
„To je v pořádku. A odkud mě znáte?“ Sobě jsem nalil taky a posadil se naproti němu. Přemýšlel jsem, jestli mám lhát. Nedokázal jsem to však. Nejsem člověk, který by vymýšlel dlouhé složité konstrukce, a nechtěl jsem se nechat chytit v pavučině výmyslů.
„Viděl jsem vás s Xanirem. Měl jste svázané ruce a…“ Skočil mi do řeči.
„Už nic neříkejte. Je to trapné. Tolik se za to stydím, ale nemohl jsem… neměl jsem jinou možnost. Radši bych umřel, ale rodina…“ Po jeho bílé tváři sklouzla osamělá slza. „Ty vlasy jsem si ostříhal kvůli němu,“ pokračoval, „myslel jsem, že když se mu zošklivím, dá mi pokoj. Omyl. Řval na mě, že jsem se snažil zbytečně, a ať nepočítám, že se vzdá své oblíbené hračky.“ Vyhrnul si rukáv a já uviděl několik obrovských modřin. „Mám je všude… všude…“ Zlomil se mu hlas a rozbrečel se naplno.
Nemohl jsem mu pomoci. Nemohl jsem se ho dotknout, i když nesnáším něčí pláč, bral bych to jako zradu na Billovi. Možná přeháním, ale Tatsuya mi nebyl natolik blízký, abych byl ochoten to udělat. Vytáhl modrý kapesník a začal si jím utírat obličej. „Po tom, co ten jeho přítel umřel, s ním není k vydržení. Jeho osoba mi je odporná. To jeho mlácení… nejhorší je muset ho přijmout do sebe několikrát za den, jestli víte, co tím myslím… strašné. Naštěstí i on musí respektovat předky a rodiče, a proto jsem zde. Modlím se za zdraví své matky. Není nemocná, ale musel jsem pryč, jinak bych zemřel. Neměl jsem už sílu to snášet. Nejsem schopný už vůbec jíst. Všechno je to tak odporné. Vyžívá se v tom, že tohle nemám rád, vzrušuje ho to k nepříčetnosti. Po pravdě mám radši dívky.“ Bylo mi líto té úzkostné postavičky, krčící se přede mnou. Jak někdo může ubližovat tak krásnému stvoření? Vzpomněl jsem si na Benjira a bylo mi těžko u srdce. Musím být víc trpělivý. Vše se určitě v dobré obrátí.
Celý zbytek noci jsem probděl. Neměl jsem sílu už ani plakat. Jen jsem koukal do prázdné tmy, která mě obklopovala, a vzpomínal na každou chvilku, kterou jsem s Tomem mohl strávit. Můj rozum byl rád, že mě poslechl, a souhlasil s odjezdem do kláštera, ovšem mé srdce krvácelo a zoufale toužilo po jeho návratu, blízkosti, hřejivé náruči. Byl jsem tak nešťastný, že mi momentálně připadalo nemožné dokázat se přetvařovat před Toriem, až dojde na naše setkání. Cítil jsem, že na to nemám sílu, že to jednoduše nedokážu, i když jsem měl stále na paměti, jak zlé by to pro nás bylo, kdyby nabyl podezření, že všechno není tak, jak by mělo a jeho domněnky se nakonec i potvrdily, protože on by po pravdě jisto jistě pátral.
Dopoledne mi dva sloužící, kterým jsem důvěřoval, a v noci je požádal, aby šli Tomovi pomoci sbalit a doprovodili ho do kláštera, přišli sdělit, že cesta proběhla v pořádku a mladého pána, žádajícího azyl, nakonec představený přijal. Malinko se mi ulevilo. Alespoň o něj jsem se už nemusel tolik bát. Přesto mi bylo celý zbytek dne nepředstavitelně špatně. Nedokázal jsem nic pozřít, žaludek se mi houpal jako malá bárka na rozbouřeném moři a hlava nesnesitelně třeštila. Nebyl jsem schopný vůbec konstruktivně přemýšlet a ujasnit si, čeho všeho bych se měl vyvarovat, a jak se co nejpřesněji chovat, aby ve mně Torio viděl toho starého císaře, kterého tu před pár měsíci zanechal. Jediné, co mě napadlo, bylo shánět se po jeho dárku, který mi poslal k narozeninám. Potřeboval jsem minimálně vědět, co je uvnitř, kdyby na to došla řeč. Navíc mi slabý hlásek kdesi uvnitř mé mysli našeptával, že se bělovlasý muž vrátí mnohem dříve, než uplynou dva dny, o kterých mluvil Xaniro. Nemýlil jsem se. Má předtucha se vyplnila zoufale brzo.
Již k večeru se palácem rozeběhl vzrušený šum a spousta hlasů ke mně přinášela zprávu o šogúnově návratu. Bylo na čase vzpamatovat se a najít v sobě alespoň zlomek síly, o které mluvila Amaya. Byla přesvědčená, že ji v sobě mám a mně teď nezbývalo nic, než důvěřovat jejím slovům a přestat být malým ustrašeným dítětem. Měl jsem nyní zodpovědnost za Tomův život, který bylo potřeba zachránit, udržet v bezpečí. Pod náporem úleku a stresově vypjaté situace, že je tady a nejspíš čeká na nádvoří na to, až ho jeho císař přijde přivítat, jsem zuřivě roztrhal květinový papír na krabici, kterou jsem našel povalovat se v malé místnosti za mými komnatami, kam sloužící odkládali věci, které jsem už nepotřeboval nebo o ně nejevil zájem.
Odklopil jsem víko a musel jsem uznat, že být to za jiných okolností, možná v životě před Tomem, tak mě obsah uvnitř naprosto ohromí. Bylo tam karmínově rudé kimono z materiálu, který se lesknul, když se látka pohnula, s černým lemováním a zlato černými květinovými výšivkami. Jednoduše překrásný kus, snad až umělecké dílo. Neměl jsem ale čas se nad tím jakkoli rozplývat. Vytáhl jsem ho ven, a jak nejrychleji jsem byl schopen, shodil jsem ze sebe župan, ve kterém jsem se celý den poflakoval, protože jsem stejně neměl nejmenší chuť opustit svůj pokoj, a natáhl ho na sebe. Přivolaná služka mi pomohla zavázat pás a uhladit záhyby látky, a pak už jsem jen pospíchal navrátivší se družině v ústrety.
V jednu chvíli jsem se ale musel zastavit a rukou se podepřít o stěnu chodby, kterou jsem právě procházel. Zmocnila se mě malátnost a v hlavě mi podivně hučelo. Kdybych si myslel, že je to možné, řekl bych, že stejně jako ta rudá látka halila mé tělo, snažila se spoutat mé vnímání a pocity. Trvalo to ale jen slabou chvilku a přešlo to, aniž by se snad něco změnilo. Pořád jsem byl zamilovaný do Toma, který mi scházel, a vystrašený z toho, co se nyní dělo, ale především odhodlaný zabojovat a nevzdat se.
Odlepil jsem se od zdi a spěšně pokračoval dál. Na nádvoří jsem přimhouřil oči pod náporem větru, který mi do tváře vehnal řezavé krystalky zledovatělé vlhkosti, kterou zimní profukování rozmetávalo všude po okolí, ale mému zraku neuniknul. Stále byl dechberoucí, ale obdiv, se kterým jsem k němu vzhlížel dříve, se nedostavil. Předal uzdu svého koně stájníkovi, ten si ji přezval a s pár dalšími muži odváděl i koně samurajů do stájí.
Věděl o mojí přítomnosti, a to i přesto, že ke mně stál zády. Otočil se na jisto mým směrem a pusa se mu roztáhla do úsměvu, ovšem jeho oči byly zúžené do zlostně podezřívavé štěrbiny. Nenechal jsem se tím ale rozhodit. Torio vždy všechno kolem sebe zkoumal tímhle pohledem, a pokud já se nechám ovládnout tím, že mě musí okamžitě prohlédnout, všechno se pokazí. S velkým sebezapřením jsem mu úsměv vrátil a s otevřenou náručí udělal pár kroků k němu. Pospíšil si ke mně a schoval mě do svého objetí. Dřív jsem měl takto ukrytý u něj pocit naprosto opojného bezpečí, ale nyní to ve mně vyvolalo jen úzkost. Pevně jsem k sobě stiskl víčka a soustředil se na to, abych se nezapomínal nadechovat.
„Tak rád tě vidím,“ dostal jsem skrz stažené hrdlo.
autor: Tomi & Ainikki
betaread: Janule
Néé Torio 🙁 Musí něcovymyslet a převézt ho..
ou jé, pedofil zpátky na scéně!!! tak kluci, koukejte s ním bojovat! a toho Tomova kamaráda mi tam je líto, snad to s ním dopadne dobře. a doufám, že Bill zmákne nějakou přetvářku aspoň do doby, než je napadne záchranná mise, že ho nepráskne ten debil na X.
jo a to jsem taky chtěla říct… zvláštní, takřka neuvěřitelná a přitom nádherná představa – v Japonsku sněží! docela se i na zimu začínám těšit, doufám, že bude aspoň zpoloviny tak bohatá na sníh a mráz, jako ta letošní!
[2]: proč pedofil? 😀
[4]: tak Benjiro je o nějakou tu stovku let mladší, ne?
V Japonsku sněží, hmm, aby Billímu neumrzly packy v těch sandálkách, co jsou na obrázku. Pěkné kimono, mimochodem. Mně se líbí, míň se mi ovšem líbí jeho dárce. Pryč s bělovlasým mužem! Zhyň ošklivý pedofile (to označení mně docela chytlo)!!!
Snad Tom už brzy promluví s císařovnou matkou a třeba skrz svého nového kamaráda objeví zbraň, jak se zbavit Xanira i jinak než šípem do srdce 🙂
I když tu vážně moc komentářů není, pořád si myslím, že tahle povídka si zaslouží, aby byla psána i s tou hrstkou lidí, kteří se tu projevují. Já jí zbožňuju a kdyby tu neměla být, tak se nejspíš zbláznim, protože se jí nemůžu dočkat. Chybí mi její pravidelný řád, ale co se dá dělat… 🙂 Jsem z toho víc a víc nadšená, jen mě tu štve Torio. Je mi tu zvláštně úzko nad tím Tomem a Benjirem… 🙁 Musí to být vážně hnusná představa, když ví, že se bude Bill oddávat znovu Toriovi a začínám se bát toho, aby nebyl zase Benjiro opojenej Toriovou vůní a nezblbnul !
Se vsadím, že to kimono má v sobě napuštěný nějaký oblbovák…Benjira je mi strašně líto, chudáček malý, opuštěný, připomíná mi zatoulané štěńátko =) A to kimono je opravdu nádherné…
[7]:Presne to mi napadlo keď si ho Bill obliekal. Ach toto bude ťažké čítanie.