Láska 69.

autor: B-kay

„Prosím, neplakej. Nechtěl jsem tě rozplakat, chtěl jsem ti jenom říct, jak moc pro mě znamenáš,“ Bill proti Tomovu hrudníku neslyšně zavzlykal, a ještě pevněji se přitiskl na jeho tělo. Potřeboval jej cítit. Potřeboval slyšet jeho hlas, vnímat ty krásné doteky a užívat si chvíle, kterou trávili společně. Přesto všechno však nedokázal přestat plakat. Slzy, jež mu stékaly po tváři, však nebyly znakem bolesti nebo úzkosti. Nevyjadřovaly ani trápení nebo strach. Byly to slzy štěstí. Ta chvíle pro něj byla nesmírně silná. V hrudi mu mocně bilo srdce, třásl se v Tomově náručí jako malé dítě a v mysli si neustále přehrával slova, jež byla nedávno vyřčena.

„Pokud já jsem anděl, co bys měl být ty? Nezasloužím si, abys o mně tak hezky mluvil. To ty bys měl být tím andělem, Tome. To tys mě zachránil, ne já tebe,“ Bill k němu zvedl své dětsky nevinné oči a zadíval se na něj pohledem, kterým mu dával jasně najevo, že se možná spletl v tom, co řekl.  

„Než jsem tě poznal, nedokázal jsem se pro nic nadchnout. Nic pro mě nebylo kouzelné, nic nebylo natolik nádherné a důležité, abych o to bojoval. Brouzdal jsem v temnotách světa mého otce a Chantelle, a sám sebe jsem se ptal, proč se cítím pořád tak prázdný? Nedokázal jsem být šťastný a pomalu jsem přestával věřit, že by se to někdy mohlo změnit. A pak ses v mém životě zjevil ty,“ zašeptal, zlehka vzal Billovy rty mezi své, vzápětí je však opustil a zhluboka se nadechl. Očima prolétl jeho krásnou tvář, plnou očekávání a něhy. Rty se mu samovolně měnily v zamilovaný úsměv, i vážnost, s jakou před chvilkou mluvil, se z jeho hlasu náhle vytratila.

„A já jsem se konečně pro něco nadchl. Pochopil jsem, co to znamená, když člověk považuje druhého člověka za kouzelného a důležitého. Všechny mraky mé temnoty se náhle rozplynuly, protože jsi do mého života vnesl slunce. Pokud tohle není záchrana, Bille, pak už nevím.“  

Bill se na něj díval přímo dojatým pohledem. Všechna slova, která mu měl, nebo spíš chtěl povědět, se náhle rozplynula, a on zůstával tichounce, topící se v pohledu kluka, bez kterého by nemohl žít. Opatrně se naklonil k jeho rtům, jazykem zlehka ochutnal jejich měkký povrch, aby se do nich vzápětí mohl naplno ponořit. Tohle byly ty chvilky, pro které by oba dokázali i zemřít. Chvilky, kdy se líbali, pevně se objímali a okolní svět, pro ně přestával existovat, protože vstupovali do svého světa…

„Víš co?“ Tom se na Billa vesele usmál, rychle se přitiskl k jeho rtům a objal jej kolem boků.

„Půjdeme nahoru za maličkým, hmm? A samozřejmě si vezmeme tvoje gumídky,“ Bill překvapeně zamrkal.  

„Moje gumídky?“ zeptal se tichým hláskem, to už se ale ocitl v Tomově náručí, pomalounku unášen do jejich společného pokoje. Tom jej něžně políbil do vlasů a přikývl.

„Vyhrál jsem je přeci pro tebe. Kdybys jen věděl, jak těžké to bylo,“ Bill se musel zasmát. Určitě bylo nesmírně těžké porazit pětileté dítě v pexesu. Ale tak Sami byl na druhou stranu hodně šikovný, takže se raději přestal smát a uznale přikývl.

„A stejně, já žádné medvídky nepotřebuju. Toho nejkrásnějšího mám přeci v náručí.“ Bill děkoval Bohu za tmu, jež je obklopovala, jinak by jistě prozradil své rozpaky červeným nádechem své tváře…  

„Myslel jsem, že bude spinkat,“ Bill se naklonil přes zábradlí postýlky a měkce pohladil miminko po tváři. Malý Tom hravě zadupal nožičkama a svýma zvědavýma očima dal oběma jasně najevo, že mohl být jakýkoliv, ale unavený určitě ne.

„Zřejmě mu bylo smutno, viď, drobečku,“ Tom k němu promluvil tichým hlasem, který Billa pokaždé dostával. Měl tak nádherně zbarvený hlas, že mu pokaždé vystoupila husí kůže, stačilo slyšet jedno jediné slovo.

„Chceš jít k tatínkovi?“ Bill se musel pousmát. Opět ten nádherný tón hlasu. Když se tak díval, jak Tom opatrně bere do rukou jejich malé štěstíčko, a láskyplně jej líbá na hlavičku, bylo mu opět do pláče. Nemohl uvěřit tomu, že jim to všechno tak krásně vyšlo. Byli spolu, nacházeli se v tom nejkrásnějším kousku ráje, jaký kdy Bill viděl, a jediné, co tomu všemu chybělo, byl milý úsměv a vřelá slova Tomova dědečka.

Na krátkou chvilku se mu hrdlo stáhlo úzkostí, přesto se to snažil potlačit. Nechtěl Tomovi jeho dědečka připomínat. Beztak věděl, že na něj myslel skoro pořád. Kdykoliv se zadíval na rozlehlou louku, nebo na to nádherné jezírko, byly jeho oči smutné a bezmocné.  

„Jediné, co mě trápí je to, že je pořád hodně hubený a maličký. Doktor říkal, že někdy se stává, že taková miminka začnou v průběhu několika týdnů přibírat, ale on je pořád tak křehounký. A také nechce pít, vždycky vypije jenom trošičku,“ Bill se opatrně posadil na postel vedle spícího Samyho, pečlivě jej přikryl a zlehka políbil na tvář. Když se opět podíval na Toma, byly jeho oči spíše utrápené. V dlaních žmoulal balíček gumových medvídků a sžíral se pocitem, že by snad někde udělal chybu.

„Bille, je přeci hodně malinký. Narodil se předčasně, a proto nemůžeme očekávat, že vypije tolik mléka jako ostatní miminka. Naše miminko přeci nikdy nebude jako ostatní.“ Tom maličkým v náručí zlehka houpal, konečky prstů se dotýkal jeho malých pěstiček a pokaždé, když se na něj miminko spokojeně zadívalo, se šťastně usmál.

„Já vím. Neměl bych být takový, ale mám hrozný strach. Celé těhotenství jsem se snažil smířit s myšlenkou, že o něj můžu i přijít. Snažil jsem se s tím smířit, protože jsem si skutečně nevěřil, že bych jej mohl donosit. Ale teď, když je tady s námi… nevím, co bych udělal, kdyby se mu něco stalo.“  

Tom pomalu popošel k Billovi, posadil se vedle něj a vložil mu maličkého do náruče. Tváří se opřel o Billovo rameno a s lehkým úsměvem sledoval, jak se Tomi zvědavě natahoval po Billově tváři a nevědomky upustil dudlík pokaždé, když mu jej Bill dal zpátky do pusinky. V bílých dupačkách Tomovi připomínal nějakou malou zářivou hvězdičku. Když se na něj pozorněji zadíval, uvědomil si, že měli Bill se Simone pravdu. Byl mu dost podobný, ale z veliké části se také podobal i Billovi.

„Určitě cítí, že ho oba moc milujeme a děláme pro něj všechno, co je v našich silách. Časem jistě přibere, ale jelikož je po své mamince, bude křehounký celý život,“ Tom se na Billa hravě usmál. Nesmírně rád používal to oslovení „maminka“ a miloval výraz Billovy tváře pokaždé, když jej uslyšel. Oči se mu mírně rozšířily, tváře se jistě polily roztomile červenou a on se stydlivě pousmál.

„Moc se těším na to, až bude dělat své první krůčky, nebo na chvíli, kdy řekne svoje první slůvko. Pořád mi to přijde jako nádherný sen. Mám dítě. Dítě, které jsme zplodili v den, kdy jsem se ti poprvé odevzdal,“ natočil tvář tak, aby mohl pohlédnout Tomovi do očí a tiše zasténal, jakmile spatřil, že je měl omámeně přivřené.

„Byl to ten nejkrásnější den mého života,“ Tom se k Billovi přisunul o něco blíž, a zatímco jednou dlaní hladil miminko po bříšku, tu druhou pomalu přesouval na Billův pas.

„Byl si tak krásně čistý a nevinný.“ Bill také přivřel víčka a zaklonil hlavu. Nechal se unášet pouze Tomovým tichým hlasem a jeho vůní.  

„Pořád takový jsem. Milování s tebou mě přeci nemohlo pošpinit. Něco tak nádherného, jako chvíle, kdy jsem ti poprvé patřil, by mě nemohlo pošpinit. Místo toho mě pošpinil někdo úplně jiný a s tím ty nemáš nic společného, Tome,“ Bill si smutně skousl rty a pomalu popošel k dětské postýlce, do které opatrně položil drobounké tělíčko toho malého tvorečka… Do pusinky mu vložil dudlík, přikryl jej dekou a naposled jej pohladil po líčku. Poté se se skloněnou tváří otočil k Tomovi.

„Víš, co bych si moc přál?“ Tom se zatajeným dechem sledoval, jak se Billova tvář pomalu zvedala do úrovně té jeho, a on tak mohl spatřit jeho dech beroucí úsměv. Nikdy nic podobného neviděl. Ještě nikdy nepotkal osobu, která by v něm dokázala vyvolat tolik pocitů, jako právě Bill. Netušil, co by měl dělat dřív. Zdali se smát nebo plakat. Pokaždé, co se na něj díval, nemohl uvěřit, že tak krásné stvoření k němu zahořelo vášnivou láskou.

„Co by sis přál?“ nevědomky opětoval jeho úsměv a vstal.

„Je to hloupost, ale moc mi chybí naše foukání bublinek,“ plaše sklopil pohled a nevinně se usmál.

„Není to hloupost,“ překvapeně vydechl, jakmile ucítil Tomovy dlaně, plazící se přes jeho boky, a několik vlhkých polibků, jež věnoval kůži, obepínající jeho klíční kosti…  

Stačilo několik kratičkých minut a Billovo přání bylo splněno. Tom by pro něj dokázal udělat i mnohem víc než takovou drobnost. Právě v takovýchhle chvílích si uvědomoval, že Billova nádherná skromnost neměla mezí. Dokázal se těšit i z foukání do bublifuku. Stačilo tak malinko, aby se usmíval. A přitom, když takhle spolu foukali do bublifuků poprvé, nebylo mu do smíchu.  

„Bublifuk?“ zadíval se směrem, kam Tom ukazoval a plaše se pousmál.

Najednou mu do pláče nebylo.

„Můžu to taky zkusit?“ Bill nejdříve překvapeně pootevřel rty, poté však vzal do rukou svou dětskou radůstku a podal ji Tomovi. Na zlomek vteřinky se jejich dlaně dotkly. Opět na sebe pohlédli.

„Proč jsi plakal?“ Tom si všiml mokrých cestiček na Billově tváři. „To je jedno,“ Bill se trpce díval na bublinky, které vytvářel Tom, když si vzpomněl na Sama, který byl už jistě vykoupaný.

„Už budu muset jít,“ řekl, rychle vstal a bez ohlížení se rozběhl pryč ze zahrady. Tom se za ním ještě chvilku smutně díval, než to vzdal. Odložil bublifuk stranou, smutně stiskl víčka a tvář složil do dlaní. Nedovedl si vysvětlit Billovo chování…  

Náhle to však bylo tolik jiné.

Společně rozfoukali po celém pokoji desítky malých bublinek, a pak se v té záplavě drobných a nanejvýš křehounkých útvarů, láskyplně objímali…

Andělé bez křídel neexistují… stejně tak, jako nemohou existovat lidé bez lásky. Pokud měl být Bill andělem, pak si byl jistý, že svá křídla konečně našel. Objevila se přesně v tu noc, co poprvé spatřil Tomovu tvář. To on se stal jeho křídly. Křídly, která dokázala unést svého zranitelného majitele do bezpečí a ukázat mu všechnu krásu světa. Teprve s ním tvořil jeden celek.

Teprve s ním pochopil, jak nádherné může být, vznášet se samou láskou v oblacích…