
Tom jen nakrčil čelo, když ho probouzel ten pro něj nepříjemný zvuk. Zavrtěl se a promnul si oči. Zamžoural proti světlu a div neomdlel, když uviděl, kdo ho to probudil.
„Ty?“ vydechl nechápavě. Absolutně nepobíral, proč sem ten kluk chodil. Včera mu dal přeci dostatečně najevo, jak jím opovrhuje, tak proč se proboha snižuje k tomu, aby se vracel a ještě na něj mluvil.
„Ne asi… duch svatej,“ protočil Bill oči a opřel se o hranu rampy. Kotník přehodil přes kotník a sledoval Toma, jak se hrabe ven. Dlouhými nehty se poškrábal na čele. Teď zrovna nechápal ani sám sebe. Přišel a co jako? Proč vlastně chodil. Ten kluk byl očividně v pohodě, tak zase mohl odejít. Zalovil v kabelce po krabičce cigaret. Případně si svoje zdržování může omluvit jednou vajgl pauzou.
„Provedl jsem něco?“ optal se zcela z cesty. Mrkal. Prohlížel si toho podivného kluka, co vypadal jaksi jako dívka, i když měl krátké vlasy. Naskakovala mu husí kůže při pohledu na jeho propíchaný obličej. Piercing v obočí, zahlédl i v jazyku… tři náušnice v jednom uchu, jedna v druhém uchu. A nejvíc ho zarážel kroužek v nosní přepážce. Ne že by mu to připadalo ošklivé, ale z takovýchto okovaných týpků měl vždy respekt. Bůh ví, zda není po těle potetovaný. To by to celý jeho outfit podtrhlo.
„Co tak zíráš?“ štěkl nervózně Bill a vytáhl krabičku cigaret.
„Nic… jen se dívám na vaše ozdoby a kérku na ruce,“ řekl Tom.
„Ale ne dražší než ta, co mám na boku,“ dodal, zatímco při mluvě vydechoval kouř z úst. Rád se vytahoval. Konec konců, všechny kérky a percingy si nechával dělat pro obdiv.
„Mám ho už dlouho,“ hlesnul a zrak zabodl do asfaltu.
„Asi od čtrnácti,“ odpověděl okamžitě Tom a váhavě se usadil naproti černovláskovi. Zapřel se zády o svůj úkryt a zabolelo ho v zádech. Předklonil se. Tahal za špičky bot a nevědomky se pohupoval zepředu dozadu. Byl pořád tak zmatený a napjatý. Rád by vychrlil na toho kluka tolik otázek, ale Tom se jej bál. Už kolikrát se mu nevyplatilo zavést s někým řeč.
„Chceš cigáro?“ nabídl mu Bill, když si šel zapalovat do druhé nohy. Bill hulil jak fabrika. Dokázal vykouřit dvě krabičky za den jako nic.
„Ne, děkuju vám,“ odmítl Tom. Zavrtěl hlavou. „Já nekouřím,“ Tomovi přecházel zrak v hvězdičky. Asi se ten okovanec pomátl. Proč mu nabízí cigaretu? A Bill nechápal, proč mu špinavec vyká.
„To ne, ale neznám vás a… je to přeci slušnost vykat,“ pokrčil Tom rameny a sledoval, jak Bill odklepl přebytečný popel. Napadla ho myšlenka, zda jsou ty dokonale dlouhé nehty umělé, a nebo si je tak pěstuje.
„Proč… proč jste přišel?“ položil nejistě otázku, která ho v daný moment zajímala snad nejvíc ze všeho. Bill protočil oči. Za černými brýlemi to nebylo vidět, ale Tomovi to bylo víc než jasné. Bill najednou nevěděl, co má odpovědět. On sám si nebyl úplně jistý, proč vlastně přišel.
„Já se omlouvám za ten kotník a za všechno,“ ponižoval se před ním Tom. Bill měl tohle chování rád, když ho lidé brali jako něco extra. A Tomovo chování pro něj bylo důkazem, že k němu vzhlíží.
„Omlouvám se,“ šeptnul Tom.
„Můžeš přestat s těmi omluvami?“ zvýšil Bill hlas. Připadal si blbě. Jako nějaký…
„Víc než ten kotník mě serou ty boty. Ale to je jedno. Koupim nový,“ pokrčil rameny. „Takže to neřeš,“ dodal, když se Tom nadechoval, a Billovi bylo jasné, že to je k další omluvě. Tom ji tedy spolkl na jazyku a jen přikývl. Na jednu stranu se mu ulevilo. Omluvil se a bylo mu tak nějak odpuštěno. Na druhou stranu mu bylo nepříjemné poslouchat, jak si ten kluk může dovolit utrácet. Několikrát si olízl vyprahlé rty. Měl žízeň.
„V celku. To neřeš. Stejně jsem je chtěl v jiný barvě.“
„Kde je mám?“ pohlédl na něj Tom, pozorujíc Billův obličej. Byl tak ledový a bez výrazu… „Doma. Měl jsem je doma.“
„To ti nic nezůstalo?“ zvolil raději tuhle variantu otázky. Tom sklopil pohled o poznání víc.
„Ne,“ pípnul a jeho tváře zahořely červení. Styděl se. Cítil, že mezi ním a tímhle klukem je vskutku veliký rozdíl. Byl by i tenkrát. Černovlásek působil, že si opravdu může dovolit cokoliv.
„Chceš?“ naklonil k němu zavřenou lahev. Tom se zatvářil trochu rozpačitě, ale mile rád nabízený nápoj přijal.
„Díky… díky moc.“
„Tak nekoukej a pij,“ pobídl jej Bill. Tom z něj nemohl poznat, co se mu honí v hlavě. Ani podle hlasu, pohledu… Ten opiercingovaný kluk byl podivín. Tom si nedočkavě přiložil hrdlo flašky k ústům a dychtivě polykal. Voda v něm lačně mizela, obličej červenal. Měl takovou žízeň, sucho v ústech jej zužovalo. Pil tak moc rychle, až se začal dávit.
„Prosim tě, v klidu. První pomoc zrovna neovládám,“ zahleděl se na své nehty, aby nepřipustil, že si právě udělal jistou starost o Tomovo zdraví. Tom zakašlal, až mu vyhrkly slzy do očí. Nevypil veškerý obsah, a tak zbytek podal zpátky Billovi. Nebylo to jeho, cítil povinnost mu lahev vrátit. Bill se dlouze zahleděl na hrdlo flašky a sjel na Tomovy zanedbané a ušpiněné ruce.
„Dobrý, nech si to,“ zakroutil hlavou. Při představě, že by z toho měl ještě pít, se mu nedělalo dvakrát dobře. Tom si to zkrátka neuvědomil, když mu nápoj vracel. Došlo mu to až ve chvíli, kdy Bill svoje pití odmítl. Zahanbeně sklonil hlavu a petku si zarazil mezi kolena. Ten černovlasý kluk vypadal tak svěže. Sálalo to z něj na dálku. Čistota a podmanivá vůně. Tom se cítil vážně hloupě. Nervózně krčil prsty na nohou ve svých ošoupaných botách.
„Tom?“ odmlčel se Bill. Třeba by si Tom mohl do té láhve natočit vodu. Přemýšlel černovlásek.
„Pěkný jméno,“ pronesl Bill co možná nejvíc ledabyle, přestože tohle jméno se mu vážně líbilo. Přišlo mu takové zvučné. Tom… jo, znělo to hezky.
„Jsem Bill,“ prozradil po chvíli i své vlastní a natočil na dredáčka hlavu. Zkoumavě si ho prohlížel. Tom se nějak neodvažoval na něj koukat. Byl zmatený. Možná i vystrašený. Rozhodně nebyl zvyklý na to, aby v jeho společnosti vydržel někdo déle než minutu. Přestože to bylo pro něj neskutečně potupné, nedivil se těm lidem. A právě proto se teď velice divil… jak že to říkal… Bill? Ano, Bill. Divil se Billovi.
„To… to jsou vaše nehty, Bille?“ pokýval bradou k Billovým rukám.
„Jo,“ olízl si jmenovaný rty. „Ale teď už ne. Takže vlastně ne, nejsou moje. Dřív jsem měl svoje, ale strašně se mi lámaly… a tak jsem si dal pryskyřicové,“ zamotal se Billovi jazyk. Když byl jaksi nějakým způsobem roztřesený, strašně rychle povídal, a poté ani nevěděl, co říkal.
„Takže umělé. Nejsou přirozené,“ breptal spíš sám k sobě, než aby to oznamoval Billovi.
„Jo. Ale vypadaj jako pravý, ne?“ poklepal s nima hrdě o sebe. Tom jenom přikývl. Když se teď tak na toho kluka díval, přemýšlel, jestli je na něm vůbec něco přirozeného. Vzhledem k tomu, že byl ozdobený tolika kousky kovu a měl dvě tetování, o kterých Tom věděl. Tyhle věci prostě dodávaly umělý vzhled. Ne, že by to Tom odsuzoval. On sám měl lesknoucí se kuličky ve rtu, ale v případě Billa to působilo trochu jinak. Navíc ho trochu znervózňovalo, že mu nevidí plně do obličeje. Bill rozhodně neměl v úmyslu svoje brýle sundávat.
„Vypadají moc hezky,“ vrátil své myšlenky raději zpět k nehtům a zřetelně si všiml Billova potěšeného úšklebku. Černovláskovi očividně dělalo uznání a komplimenty víc než dobře.
„K tobě by se dlouhé nehty nehodily,“ promluvil Bill, nedíval se na mladého bezdomovce. Zrak měl upřeně zabodnutý před sebe, do jednoho z kmenů stromů.
„Já… já už půjdu,“ jako by se Bill probudil z letargie a rychlostí stíhačky stál na svých nohou nad Tomem. Ten k němu s pootevřenou pusou vyhlížel jako k něčemu… nevěděl čemu. Najednou mu bylo zvláštně. Úzkostlivě a těžko.
„Vy už jdete?“ naděje v hlase. Kde a proč se v něm brala?
„Už musím. Mám… mám ještě nějakou práci,“ jak chabá to výmluva. Ale Billa momentálně nic rozumnějšího nenapadlo a neviděl důvod se ještě zdržovat. Udělal, co chtěl. Přišel, a teď zase může jít. Už když sem šel, tak jemu samotnému bylo jasné, že větu Omlouvám se, stejně nevysloví. Takže ho samotného překvapilo, že tu strávil tolik času. Tom pochopitelně nebyl v pozici, aby mu bránil. Přestože nechtěl, aby ten tajemný kluk odešel. Po dlouhé době na něj někdo mluvil. I když povýšeně, ale mluvil. Někdo kdo přišel za ním. Nebo možná ne, možná to byla jen náhoda a havraní chlapec tudy šel jen náhodou. I tak to bylo pro Toma důležitých pár chvil.
„Děkuju vám, Bille,“ zrudl snad až na zadku a nervózně přešlapoval. Ruce měl zaražené hluboko v kapsách a vrtěl se, zkoumajíc si v mírném předklonu špičky bot. Stydlivost byla hmatatelná. Bill povytáhl obočí.
„Nechápu, za co mi děkuješ, ale budiž. Nemáš zač,“ pokrčil rameny a otočil se na podpatku. Ještě se ohlédl přes rameno.
„A nevykej mi pořád,“ dodal, a teď už bez jediného ohlédnutí nebo zaváhání zamířil pryč. Tom stál na místě a sledoval jeho vzdalující se záda. Bill se mu ztrácel z dohledu, jako se ztrácí sny nad ránem. Vzdychl sám pro sebe, slabě se usmál na plastovou lahev, která tu po Billovi zůstala. Jakožto jediný důkaz toho, že tu vážně byl. Tom si ji přitiskl k hrudi jako největší poklad. Cítil ve svých žilách jistou dávku energie. Či prostě pozitivní nálady. A tak málo k tomu stačilo. Za celý den ho nemohlo rozhodit, nebo snad rozčílit, vůbec nic. Ne dneska.
Tahle povídka se mi líbí čím dál víc 🙂 těším se na další díl. Bill se určo vrátí Tome, neboj 😉
super povídečka:D těšim se na další:)
tak tuto poviedku ja naozaj milujem 😀 veta: povytáhl obočí a dal se do likvidace svých plic. =) az som sa musela zasmiat…proste lne pokracovanie 😀 chcem chcem tak vela?? =)
haha, egoista strávil nějakou tu minutu dobrovolně u bezďáka? asi se mu začíná rozsvěcet v kebulce 🙂
krááásný mooc ! :)* akorát Bill je ošklivej na Toma, doufám že se brzy probere 😛 těším se na dalšíí díl :))
niceeee 😀 😀 Billouš mě začíná pěkně štvát x) xD prý hulí jak fabrika 2 krabky za den 😀
Teda, kde jste toho Billa splašily xDDD No, už se začíná polepšovat, už se těším, jak se zabouchne =)
Pěkný,holky, opět chvála, však víte Chci spíš reagovat na komentáře ostatních! Tom si přeci nezaslouží lítost, ale spíš obdiv ne? Už tim jak dokáže takhle přežít na ulici, takže bych z něj nedělala chudinku, ale machra! A je vážně dobrej, že dokázal reagovat odsekávajícímu Billovi! Spíš Bill je ten chudák, nad kterým by člověk brečel! Je zajatcem komerčního světa plného pěněz a drahých hadrů. Sám se vězní ve své samolibosti. Věřím však, že Tom z něj udělá lepšího člověka! Jinak tenhle díl je moc povedenej, takže velký plusko Bude to láska jak trám
[8]: premýšľam nad tým, ako neľutovať Toma… ale nech premýšľam akokoľvek, je pravda, že prežije, má odvahu a hlavne akú takú sebaúctu, aj tak mi ho je ľúto, že sa nemá kam vrátiť nemá domov, tá rampa mu ho predsa nenahradí. Ale je to len z môjho pohľadu, našťastie z pohľadu bezdomovca si to predstaviť nedokážem, aj keď občas som sa pokúšala ale nejde mi to. Ale každopádne je to skvelá poviedka a z Billa mám celkom radosť. Pre tak rozmaznaného zazobanca muselo byť veľmi zložité prísť sa pokúsiť ospravedlniť, aj keď to ešte neurobil,aspoň sa zamyslel…
Tenhle díl byl strašně krásný! :))
Moc mě potěšilo, že se Bill za Tomem vážně vydal a mluvil s ním. I přesto, že byl pořád povýšenecký, tak to musí něco znamenat. Kdyby v něm Tom nezanechal nějaký dojem, tak tam ani nepůjde. Natož kvůli takové blbině, aby se omluvi za své chování, když by Toma už nikdy nemusel vidět.
Toma je mi pořád strašně líto, i když ho děsně obdivuji! On je prostě úžasný člověk, který si dokáže zachovat alespoň nějakou důstojnost a úctu k ostatním, i přes to, jak na tom je. Je to jedinečný člověk! 🙂