Please, Breath 5.

autor: Sch-Rei

Tomova ústa nebyla schopna jediného slova. Nechápal Billovo chování, i když sebevíc by mu chtěl porozumět, nemohl.

„Ne! Už ne… Nechte mě být! Nenávidím vás, já nechci!“ křičel hystericky do polštáře, který tlumil vzlyky. Zoufalé vzlyky plné žalu, prosby, naléhavosti.

Mám mu pomoct? Mám udělat to, co nesmím? Jen proto, abych pomohl tak bezbranné osobě, která mučí sama sebe?

Tom přišel k Billovi, a posadil se na postel. Položil mu ruku na rameno. Bill zavzlykal, a otočil hlavu na Toma.

„Nenávidím tě! Proč mi tak ubližuješ? Tak proč?“ zakřičel po něm. Tom nechápal. Nechápal jediné slovo, nechápal význam. Chtěl tomu vlastně porozumět? Chtěl Billovi rozumět? Nedokázal si odpovědět, nedokázal se dál dívat na to, jak se Bill ničí. Neznal ho, ale něco ho k němu přitahovalo. Cítil po těle slastný pocit, cítil, jak mu něco silně buší v hrudi.

„Prosím, neubližuj mi,“ zavzlykal prosebně Bill, a z jeho očí se spouštělo stále více a více slz.

„Nechci ti ublížit, chci se ti pokusit pomoct, Bille,“ zamrkal, a pohladil černovláska po vlasech.  

Bill zavřel oči a trošku vzlyky utichly. Otřel se hlavičkou o jeho ruku, což Toma překvapilo. Má to zakázané. Nesmí s ním navázat žádný citový vztah. Co se porušování toho zákazu týče, zatím mu to šlo na jedničku. Tom stáhl ruku. Bill otevřel oči a z jeho úst vyšel další vzlyk. Tom začal chápat Billovu situaci.

„Bille, prozradíš mi něco?“ zašeptal prosebně a pohodlněji se usadil na jeho posteli. Bill přikývl. „Proč jsi tady? Já vím, že na to, aby ses takhle zpovídal, je dole ten tak zvaný kroužek důvěry, ale chtěl bych to vědět, pokud ti to nevadí.“ Bill hodil upřený pohled na dveře. Tom nejdřív nepochopil, ale pak vstal, a šel dveře zamknout.  

Až se ocitl zase ve stejné  pozici na posteli, Bill na něj upřel svůj pohled. Položil svou hubenou bledou a hlavně slabou ručku na nohu Toma.

„Můžu?“ zašeptal prosebně a zamrkal. Tom pod jeho pohledem i dotekem roztál. Nedokázal mu říct ne. Přikývl a pousmál se. Bill položil hlavičku na Tomův klín. Zavřel oči, a nasál jeho vůni. Zachvěl se, a tichounce zavzdychal. Tom se bál jakéhokoliv pohybu. Přeci jen v jeho klíně se právě uvelebilo něco překrásného. Sledoval každý milimetr jeho obličeje. Jak dokonalé, nevinné. Bill se k němu víc natiskl. Začal v rukách svírat jeho tričko. Zase mu tekly slzy. Tom už pochyboval, že by něco řekl. Byl tak plně zaujatý Tomovým tričkem, byl tak zaujatý Tomem.  

„Prosím ne, neubližuj mi, tohle mi nedělej, prosím,“ začal dokola šeptat a po tváři mu opět tekly slzy. „Tome, ne,“ zavzlykal. Tom se trhaně nadechl… Tome?

„T-Tome?“ šeptl překvapeně Tom. Bill přikývl.

„Proč mi to děláš?“ zavzlykal a zvedl k němu pohled. Tom jen nechápavě zamrkal. „Proč? Tak pověz,“ zašeptal Bill, a posadil se Tomovi obkročmo na klín. Tom jen šokovaně mlčel. Bill mu přejel dlaní po hrudi. „T-tak povíš mi to, Tomi?“ zašeptal Bill. Tom nevěřil vlastním očím. Do čeho se to dostal? Ne, že by mu Billova přítomnost takhle vadila, jen měl o něj čím dál větší strach.

„Bille, prosím,“ zašeptal a podíval se Billovi zpříma do očí. Byly prázdné. Ani náznak života, ani náznak naděje, víry, touhy.  

Čeho mám se bát.

betaread: Janule