autor: Tessyna
„Bože, Bille, vždyť už ty mývaly máš aspoň na dvaceti snímcích,“ dušoval se Tom svému miláčkovi a snažil se ho odtáhnout pryč. Jako by nestačilo, že skoro dvě hodiny stáli na přímém sluníčku venku před branou na lístky, teď ještě musel Bill každé zvíře stokrát vyfotit a ještě na něj dělat ksichty. Byli teprve na začátku parku a on už by se nejradši otočil na podpatku a jel domů. Jenže jednou to Billovi slíbil a tak se nedalo svítit.
„Ale když oni jsou tak strašně krásný,“ rozplýval se Bill, a přitom na jednoho medvídka vyplazoval jazyk. Pak se ale konečně zvednul, oprášil si kolena od písku a přešel k další kleci.
V téhle byl skutečný medvěd. Billísek se usmál a už vytahoval foťák, ale Tom se napřáhnul a sebral mu ho. Udělal tři fotky a táhnul Billa dál. Ten za ním cupital, a přitom se příšerně mračil.
„Koukej, tady krmí surikaty, nechceš taky…?“ zeptal se Tom ohleduplně svého miláčka, a přitom po očku pokukoval po nedalekém stánku s buřty.
“ Jooo…“ zapištěl jeho malej bráška a už si to frčel přímo k výběhu. Tom se jen zasmál a namířil si to k červeno-bílému stánku.
Když se vracel i s občerstvením, viděl Billa, jak sedí na malé zídce, na klíně maličkou surikatu a krmí ji živými červy. Zajímavé. Normálně se červů štítil, a teď jich z malého kyblíku nabírá celé hrsti a je mu jedno, že jsou živí. Když si Toma všimnul, zamával mu a poslal vzdušnou pusinku a pak BUM! Bill se převrátil přes zídku a spadl rovnou do nádrže s tuleni. Zvířátko mu jen tak tak vyskočilo z náruče do jeho výběhu a černovlásek si zatím užíval koupele s tuleni.
Tom upustil buřta s cibulí na zem a vrhnul se k Billovi, který plaval ve vodě oťukávaný tlustokožci. Zanedlouho už se klepal v Tomově náruči a mračil se na něj, protože se mu smál.
„Čemu se jako směješ…? To není vůbec vtipný. Co kdybych se utopil…?“ Vztekalo se pískle a Toma tím rozesmávalo ještě víc.
„Ale no tak, hned se nečerti. Buď rád, že jsi… chichich… že jsi nespadl k žralokům. To by pak byl větší průšvih.“ Zkonstatoval dredáč a vysloužil si pořádný pohlavek.
„To by se ti líbilo, že…? Aspoň bys měl o starost míň a mohl si v klidu žít s Kathrin a tím dítětem, že…?“ Billovi začalo jiskřit v očích a začínal ho chytat vztek, když si vzpomněl na Kat. Tomovi ale zmizel úsměv z tváře taktéž.
„Prosím tě, teď o tom nezačínej. Jsme tu, abychom se odreagovali a ne abychom se dohadovali. Náhodou jsem se kvůli tobě vzdal i toho buřtu… a s cibulí…“ kouknul nevinně po Billovi a ten se jen zvednul a zasyčel „Já ti dám buřta s cibulí, hulváte…“ a kráčel do stánkové osady.
Po dalších asi čtyřech hodinách už konečně dvojčata vycházela z brány ZOO. Tom byl unavený, spálený a bolela ho hlava ze sluníčka. Zatímco Bill si vitálně cupkal k autu, pusu jako balonek s uraženým pohledem. Za celou zbylou dobu v Zoologické spolu prohodili jen pár slov. Bill chodil od klece ke kleci a fotil zvířátka, zatímco Tom za ním jen poslušně funěl a ucucával svou Coca-Colu. A ani teď nepromluvili. Tiše nasedli do auta a vyjeli z areálu.
„Jedem ještě na ten zámek na tu výstavu těch kaktusů…?“ zeptal se po dalších sedmi kilometrech Tom svého kocourka.
„Hm… klidně…“ odvětil jen stroze.
„Nemáš u sebe jehlu…?“ zeptal se znova. „Já jen, že bych ti prasknul tu tvoji nafouklou papulu.“ Usmál se a po očku kouknul na reakci svého spolujezdce.
„Blbče…“ zavrtěl se na sedadle Bill a otočil se ještě víc k oknu.
„Fajn, jak chceš, nebav se se mnou. Teď jedeme na ten zámek a pak uvidíme.“ Druhou větu jen tak zkonstatoval a zahnul do leva, jak mu radila jeho GPS.
Když dvojčata vstoupila do zámeckých zahrad, nestačila zírat. Byla to nádhera. Všude kolem byly různé květiny, stromky střižené do zajímavých tvarů, fontány plné vody a celou tu nádheru doplňovali volně pobíhající pávi.
„To je totální nádhera,“ zašeptal Bill, snad aby nepokazil tu nádhernou chvíli a chytl Toma za ruku. Ten se na něj kouknul, a když viděl bráškův smířlivý úsměv, oplatil mu ho.
Ruku v ruce pak procházeli zahrady. Zastavili se v kousku zahrady, kde byla výstava nazvaná Pohádkový Les, pak se vydali na exkurzi do samotného zámku a na závěr podle šipek zamířili zpět do zahrad, do části, kde měla své místo výstava kaktusů, které Bill již od 6 let sbíral. Doma u mámy jich měl stovky, ovšem domů si převezl jen ty nejoblíbenější.
Teď už ale pobíhal po vyhrazené části zahrady a nevěděl, který kaktus dřív vyfotit.
„Tomi, koukni, tenhle je krásný a tenhle ten mám doma, dovezený z Vídně, a támhle ten mi předloni rozkvetl, pamatuješ…?“ Šlo vidět, že je ve svém živlu, a proto si Tom sednul na lavičku ve stínu a čekal, až Bill přijde s kupou kaktusů, co si bude chtít koupit. On si mezitím vybral jednu inteligentní rostlinku. Masožravou. A zanedlouho se vedle něj vážně objevily další dvě pichlavé rostliny a on věděl, že jich bude víc.
„Já zvoním, já zvonííííím,“ začal se Tomovi v kapse ozývat telefon. Proto Tom položil svou zmrzlinu na kousek papírku a začal šmátrat v kapse po malé ječící věcičce, která mu nadávala.
„Prosím…“ konečně Tom mobil vylovil a zvednul ho.
„Dobrý den, tady Elke Grünwaldová z nemocnice U Svaté Anny…“ Tom ji také pozdravil, zeptal se, co se děje a nechal tu slečnu mluvit. „No… jde o vaši přítelkyni, slečnu… slečnu Kathrin Goldsteinovou.“ Nakousla sestra Elke.
„Cože…? Co s ní je…? Ona… ona je těhotná… je v pořádku…?“ vychrlil Tom několik otázek a netrpělivě čekal na odpověď. Přeci jen šlo i o jeho dítě.
„No… slečna Goldsteinová měla nehodu. Mohl byste prosím přijet…? Takhle po telefonu vám toho nesmím víc sdělit. Prý jste jediný, koho má, takže i když nejste člen rodiny, ani jiný příbuzný, můžu vám říct o jejím stavu víc, ale osobně.“ Dokončila sestra a čekala, co se bude dít na druhém konci. Tom ale nebyl schopný to vstřebat. Kathrin měla nehodu…? Něco s ní musí být, když mu volají. A co jeho miminko. Naskytovalo se tolik otázek a žádná odpověď.
„Pane Kaulitzi, jste tam?“ zeptala se sestra Elke.
„A-ano jsem… já… já už jedu… do dvaceti minut jsem tam, nashledanou,“ ukončil Tom hovor a vystřelil, jako když do něj praští. Rychle našel Billa, chňapnul ho a i s kytkami ho táhl do auta.
„Tome, sakra, Tome, co se stalo…?“ nechápal Billda co se děje. Proč jej tak surově odtáhl pryč. A proč je bledý jako stěna.
„Bi-Bille, Kathrin měla nehodu. Teď mi volali z nemocnice. Musíme za ní.“ Vysvětloval Tom, zatímco se snažil nastartovat.
„Fajn, ale první mě zavezeš domů.“ Řekl Bill klidně.
„Cože…? Blázníš…? Musím rychle za ní. A ne se zdržovat doma.“ Odvětil Tom a konečně se rozjel.
„Tak mi zastav. Slyšíš…? Zastav a nech mě tady! Já nepojedu do špitálu za tvou těhotnou milenkou…!“ zavřeštěl Bill, až Tom nadskočil.
„Ježííš Bille, copak to nechápeš? Tady jde o to maličké a ne o Kathrin.“ Mluvil dál Tom.
„No právě,“ zašeptal už více méně pro sebe Bill, nasadil si sluneční brýle a otočil se k okýnku, aby Tom neviděl, že pláče. Tohle mu nebylo ani trošku příjemné. Proč on musel pořád trpět tyhle problémy? Byl na pokraji zhroucení.
„Dobře no, tak já tě odvezu domů, spokojený?“ promluvil Tom na začátku města, po asi desetiminutovém bobříku mlčení.
„Jo,“ zahuhlal jenom černovlásek, aby jeho partner nepoznal, že pláče. Ten si toho ale vůbec nevšiml. Měl úplně jiné starosti a Bill ho momentálně zajímal úplně minimálně, což se samozřejmě jeho drahé polovičce vůbec, ale vůbec nelíbilo.
Tom vysadil Billa před domem, do rukou mu nacpal květiny a bez rozloučení mu sprostě ujel. Bill byl namíchnutý, jak se k němu kvůli NÍ chová, ale co mohl dělat. Nic. Jen čekat, jak to všechno dopadne a užírat se ve vlastní sebelítosti. Tak, jak to dělal, když Toma vyhodil. Teď ho měl sice zpět, ale ten nejstrašnější kostlivec i nadále zůstával v jejich skříni. A ne a ne vypadnout.
autor: Tessyna
betaread: Clarrkys
P-E-R-F-E-K-T-N-Í-!-!-! pokračuj, honem!!
Bill by si zasloužil pořádně nafackovat, aby si uvědomil, že svět se netočí jenom kolem něj….