autor: B-kay
„Prosím, už neplakej. Najdeme tatínka, ano? Za chvilku budeme zase všichni spolu, Tomi,“ Bill tichým hlasem promlouval k nespokojenému miminku, které jako by cítilo, že něco není v pořádku. Soustavně plakalo, odmítalo nabízený dudlík a Bill jej snad poprvé nedokázal uklidnit ani líbáním ručičky. Pomalu kráčel okolím chaloupky, zlehka našlapoval vlhkou trávou, a i když se cítil opravdu sklíčeně, byl rád, že směl mít u sebe alespoň toho drobečka. Jeho tichý pláč mu vůbec nevadil. Bojoval o to miminko ze všech sil, a teď, když jej směl držet v náručí, věděl, že nic krásnějšího nikdy předtím necítil. Pocit, že je to Tomovo dítě, v něm pokaždé vzbudil nesmírnou radost, stejně jako uvědomení si skutečnosti, že jej zplodili spolu.
Smutnýma očima bloudil okolím. Byl si více než jistý, že nemá šanci najít jej, a proto se pomalu, ale jistě vzdával.
„Kdybys jen věděl, jak jsem hloupý. Tvůj tatínek chce být už jenom s námi, a já se pořád něčeho bojím,“ jeho nejisté kroky směřovaly k průzračně čistému jezírku s dřevěným můstkem, na který se posadil a přitulil si k sobě malý uzlíček ještě pevněji. Zoufale se zadíval na třpytivý jas vodní hladiny, a také na zářivý odraz měsíce, díky kterému získalo to místo zvláštní tajuplnost.
„Proč se pořád bojím, hmm? Proč nedokážu být stejně silný jako Chantelle? Proč nedokážu být vůbec silný?“ zasténal, sklánějíc se k miminku a noříc se do jeho malých očiček. Teprve v té chvíli si uvědomil, že chlapeček v jeho náručí přestal plakat a zvědavě pozoroval svět kolem sebe.
„Přeju si, abys nebyl jako já. Já jsem hodně trpěl a nikdy bych si neodpustil, kdybys kvůli ní trpěl stejně jako já,“ zlehka chytil maličkého za ruku a něžným pohledem sledoval, jak byly jeho dlaně, v porovnání s těmi jeho, veliké.
„Tomí má malinké prstíčky?“ jeho tváří prolétl krásný úsměv, jakmile se miminko na jejich spojené dlaně zvědavě zadívalo a vzápětí pohlédlo do Billovy tváře. Spokojeně si zadupkal nožičkama, a poté konečně přijal nabízený dudlík.
„Ty jsi vlastně malinký úplně celý, viď?“ Tom, který je z povzdálí sledoval smutnýma očima, se vesele pousmál a naslouchal každému slůvku, jež vyšlo z Billových rtů. S miminkem v náručí mu přišel ještě krásnější. Ještě křehčí, a ještě více zranitelný. Už dávno litoval, že na něj zvýšil hlas. Nepotřeboval se dokonce ani omlouvat a skrývat za svou bezmoc nebo zoufalství, jež drásaly jeho nitro. Cítil se hloupě a byl si vědom toho, že to prostě přehnal.
Chtěl jej chránit před dalším utrpením, a sám mu ublížil. Nechtěl se dívat na to, jak jejich chlapeček roste v rodině, kde jej někdo nebude mít rád a bude se mu neustále mstít, ale za jakou cenu? Jediné, čeho dosáhl, bylo to, že Billa vyděsil. Nyní už věděl, že kdyby měl ještě jednu šanci a mohl čas vrátit zpět, zareagoval by určitě jinak. Ne hloupě a ne tak zbaběle, jako tentokrát.
Co bylo vlastně jejich hříchem?
Je snad láska něco špatného a nekalého?
On si přeci nevybral, do koho se zamiluje. Nikdy ani nesnil o tom, že jednou potká chlapce se sladkým jménem a neskutečně skromnou povahou. Nikdy si nepředstavoval, jak nádherné bude, až bude moct nacházet v jeho očích lásku, potkávat se s ní v jeho náručí a zahořet jí pokaždé, co na vás pohlédne. Zvykl si na všechny tyhle maličkosti, které celičký život postrádal.
Miloval, když Billovi zrůžověla líčka, miloval, když skláněl tvář s nesmělým úsměvem, nebo to, jak se na něj pokaždé díval. Sledoval jej očima, které mu každou vteřinou víc a víc připomínaly malé, nevinné dítě…
„Podívej, Tomi, kolik je na obloze mráčků. Zřejmě bude pršet,“ Bill se na malého chlapečka smutně pousmál, vzápětí však zvedl svůj utrápený pohled k noční obloze a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Nevědomky se stočil do klubíčka, tváří se opřel o hlavičku miminka a tiše vzlykl. Po tváři mu náhle stékaly drobné, třpytivé krystaly a on se jejich síle nechtěně poddával.
Jakmile na zádech ucítil měkké pohlazení, zoufale zavzdychal a zvedl své uplakané oči k JEHO tváři.
„Tatínek nás našel, Tomi,“ zašeptal roztřeseným hlasem miminku, které chránil před slabším větrem svým objetím, a opět vzhlédl ke své lásce. Jejich pohledy se proplétaly hodně dlouho, jako by si vzájemným očním kontaktem chtěli říct tisíce omluv, a přesto nevyslovili jednu jedinou. Nepotřebovali mluvit. Náhle jako by byla všechna slova úplně zbytečná. Ani netušili, jak snadné může být, porozumět tomu druhému, i naslouchat nevyřčeným slovům, ukrytých v hloubce jejich očí.
Tomova tvář se zdála být nepřirozeně prázdná a smutná, avšak pohled, který Billovi věnoval, mluvil za všechno. Nevědomky se sesunul na kolena, vedle klečícího Billa, a smutným pohledem prolétl tvář jejich chlapečka.
„Omlouvám se,“ měkký výdech, se prodral Billovými rty ve chvíli, kdy vzal Tom do dlaní jeho bledou tvář a vroucně políbil semknuté rty. Nořil se mezi ně, i když jeho polibky nebyly opětovány. Bill byl celou situací natolik paralyzován, že se nedokázal ani pohnout. Jenom tichounce přijímal to, co mu bylo nabízeno.
„Ty se omlouváš mně?! Je to přeci moje vina. Tohle se nikdy nemělo stát. Bezdůvodně jsem na tebe zvýšil hlas a hloupě jsem tě vyděsil. Odpustíš mi to?“ drobnými polibky pokrýval Billovy horké dlaně.
„Tome, opravdu si myslíš, že jsi mě vyděsil? Myslíš si, že jsem se bál tebe? Jak bych se mohl bát člověka, který mě chce chránit a miluje mě i naše dítě?“ Tom sklopil pohled k miminku a vzal Tomovu maličkou ručičku, do své.
„Ve tvých očích se ukrýval strach. Když jsi se na mě díval, vypadal jsi vyděšený,“ jeho tichá slova způsobovala Billovi husí kůži snad po celém těle. Každým dnem si pořád víc a víc uvědomoval, jak moc toho kluka miloval. Tomova tvář byla více než krásná. A když byla smutná, přepadala jej nezkrotná touha udělat cokoliv, cokoliv na světě, jenom aby se opět usmíval, protože jeho úsměv byl pro Billa tím nejkrásnějším lékem na všechny rány, které mu Chantelle uštědřila.
„Bál jsem se, že o tebe přijdu. Ale ne tebe. Já tě miluju, Tome. Celým svým srdcem, a nyní vím, že jsi měl pravdu ve všem, co jsi řekl,“ nesměle se pousmál, jakmile ucítil, že je jeho tělo pomalounku stahováno do Tomovy náruče. Opatrně dosedl na jeho klín a podal mu maličkého, který po něm natahoval ručičky.
„Už to není jenom o mně. Mám rodinu, a ta je mnohem silnější než moje sestra. Krom toho není vyloučené, že budeme mít ještě nějaké miminko, a já nechci, aby naše děti rostly v takovém prostředí jako Sami. To není dětství,“ Bill se pohodlně opřel o Tomův hrudník a na krátkou chvíli zavřel oči. Opět mu bylo tak krásně. I když byla jejich budoucnost nejistá, cítil se opět šťastný. Zlehka vdechoval vůni Tomova těla a nevědomky zvedal svou tvář k té jeho. Jakmile na svých rtech ucítil horké výdechy, oči omámeně otevřel, přitáhl si Toma za týl a hladově se zmocnil jeho úst. Vpíjel se do nich, jako by to dělal úplně poprvé…
Někdy si člověk nedokáže uvědomit, jak rychle plyne čas, pokud jej trávíte s někým, na kom vám skutečně záleží. Dny pomalounku splývají a tvoří týdny, týdny nakonec vytvoří měsíce a ty se spojují a vytváří léta. Billův život plul pomalounku, sám jej chtěl již několikrát urychlit, ale od chvíle, co poznal svou pravou lásku, si připadal, jako by plul nekonečnou mléčnou dráhou, ze které jež nechtěl vystoupit.
Seděl na gauči a s něžným úsměvem se díval na to, jak se jejich malý chlapeček pevně držel svého tatínka a pomalounku dělal jeden nejistý krůček za druhým. Byly to jeho první krůčky.
Sami seděl vedle Billa, pevně se tulil k jeho bříšku, a také je s veselým úsměvem sledoval.
Byl z něj velice šikovný a roztomilý prvňáček, kterého život se od základů změnil ve chvíli, kdy si všichni koupili malý domek a odešli od Chantelle.
Tom vzal maličkého do náruče, rychle přiběhl k Billovi a pomohl mu vstát.
„Miminko má hlad?“ zeptal se jej měkkým hlasem a ve chvíli, kdy spatřil Billův nesmělý úsměv, se musel usmát také. Láskyplně jej pohladil po kulatém bříšku a pevně jej chytil za ruku.
„Nyní jsem si už jistý, že to bude holčička,“ vydechl pyšně, Bill však roztomile zavrtěl hlavou, naklonil se a dovolil, aby se jejich rty spojily ve sladkém polibku…
autor: B-kay
betaread: Janule
KONEC
nádherný
zase je v tom?:D
Dokonalej konec :). Už jenom ta představa Billa, Toma, Samyho a malinkýho Tomiho je hrozně roztomilá 🙂 Moc krásnej příběh.
dokonalé…. škoda že je koniec. jedna z najkrajších FF aké som kedy čítala.
Nádhera, já… vůbec nevím, co k tomuhle dodat. Povídku jsem četla pokaždé, když se tu objevil nový díl, komentovala jsem i když to bylo strašně moc těžké. Ani tento poslední, úžasný díl není vyjímkou, že mi opět došla slova a mě nezbývá než opět říct, že tahle povídka byla jednou z nejlepších, které jsem kdy četla. Celý ten příběh byl úžasně vymyšlený a něžný, zamilovala jsem si ho už v prvním díle a tahle moje láska s každým dalším dílem rostla. Jsem ráda, že konec byl takový jaký byl, víceméně jsem ho takový očekávala, holčička na konci mi ale udělala velkou radost a překvapila mě. Myslím, že s Tomem sdílím jeho přesvědčení…:-)
Chválím autorku, klaním se před jejím talentem a budu doufat, že nám ho opět ukáže v některé další povídce, na kterou se už teď neskutečně těším:-)♥
konec?!?neeee:( snad bude dalsi rada plskyyy…
Tak, a je tady konec, konec překrásné, křehké povídky plné něhy a citu, ale i bolesti a strachu…a s nádherným koncem ♥♥♥ Jedna z nejúžasnějších věcí, co jsem četla, krásně vymyšlená i napsaná, hluboce smekám před každým, kdo takový skvost dokáže převést na papír ♥ Opravdu nádhera ♥♥♥
Poézia, neha, láska, orgazmus… to všetko je táto nádherná poviedka. Sedela som pred obrazovkou a zabudla som, že čítam… ja som to celé videla. Dokonca mi ani veľmi nevadil mpreg čo u Billa vyslovene neznášam. Tá láska mi to všetko vynahradila. Bol to nádherný zážitok.
Krásna povídka.