Klietka 1.

Tom

Sedím ve své laboratoři. Mám před sebou takovou menší televizi. Jsem na černém křesle a nohy mám na stole. Vedle mě stojí Andy.
„Vidíš ho?“ ušklíbnu se a ukážu na obrazovku.
„Je pro to dokonalý, Andreasi,“ vydechnu a založím ruce.
„Thomasi,“ povzdechnul si. Otočil jsem na něj pohled.
„Bude velmi těžké se k němu jen přiblížit. Je to syn z prezidentské rodiny. Nebude to tak lehké.“ Na mých rtech se vykouzlil lehký úsměv.
„Ale Andy, věřím ti. Dokázal jsi už hodně i horších věcí. Tohle nebude tak těžké, co?“ zvednul jsem k blonďákovi pohled. Zhluboka se nadechnul. Nastala chvíle ticha.
„Jistě.“

Bill

Jsem ve svém pokoji a mám puštěnou hudbu. Ležím na posteli a užívám si ji každým douškem. Pro hudbu žiju. Kdekdo si myslí, že když jsem z prezidentské rodiny, že jsem šprt, ale opak je pravdou. Mám soukromé učitele, takže mě nechají prolézt tak jako tak… Tatíček jim dá prachy. Bože… Jak já tohle nenávidím. Chci něco dokázat sám, ne za pomoci táty. Ozve se klepání na dveře. Vyzvu osobu, aby vešla dál.
„Bille, běž. Přišel klavírista.“ Řekne mi máma, která má na sobě jako už typicky nažehlený kostýmek. Protočím oči. Nebaví mě hrát na klavír, ale to nikoho nezajímá. Zvednu se a jdu pomalu do hudební místnosti.

Tom

Sleduji jeho každý krok, jeho každý pohyb. Jak má dokonalé tělo, jak je nadaný. Vše o něm vím. Mám ho vyhlídnutého už nějaký ten týden. Musím ho získat za každou cenu. Jedině s ním můžu dokázat, co potřebuji. Jedině s ním můžu dokončit svůj sen. Dobře, nepotřebuji na to konkrétně jeho, ale svým způsobem jsem si ho prostě zamiloval. Chci se ho dotknout, chci vidět jeho oči. Nechci nikoho jiného, než je on. Jediný, kdo pro mě znamená víc než on, je Andreas. Toho bych ani za toho kluka nevyměnil. Dobře, je to můj podřízený, ale my víme své.

Bill

Sedím u klavíru a poslušně hraji důvěrně známé tóny. Nevnímám matku, která nadšeně sedí v křesle. Chtěl bych být normální kluk… Žít normální život, chodit s kámošema ven. Díky svému životu nemám ani šanci se opravdu zamilovat. Láska je to, po čem toužím nejvíc. Nepotřebuji nikoho, kdo je jako já. Chci někoho obyčejného. Ale copak mám šanci někoho potkat? Nemám. Když jdu ven, mám okolo sebe spoustu lidí, aby se mi náhodou něco nestalo…
Dohraji poslední tóny a zvednu se. Hodina utrpení skončila. Oddechnu si. Nepodívám se na matku, nepodívám se na nikoho. Jdu zpátky snít do svého pokoje. Alespoň, že existují sny. Můžu si představovat, jaký život by byl, kdyby táta nebyl prezident…

Tom

Povzdechnu si. Má těžkej život, chlapec. Ale až bude se mnou, utrpení skončí. Už nebude prezidentův rozmazlenej synáček. Ne, ne. Bude to moje hračka. Moje milovaná, nejmilovanější, nejhýčkanější hračka. Nebude mu nic chybět. Budu dělat pro něj vše, co budu moct, na oplátku dostanu zase já to, co chci. Není to tak složité. S Andreasem už je to… Nevím jak to říct, už mě to po těch letech omrzelo ale i přesto, je jediný. Někdo, koho bych nedokázal zradit. Někdo, koho snad… Mohu říct miluji? Ušklíbnu se a zakroutím nad tím hlavou.

Bill

Povzdechnu si. Zase slyším dotěrný paparrazi, jak se snaží ukořistit fotku mého táty. Nechápu, že je to baví. Já bych nedokázal ničit takhle komukoliv život… Schovám hlavu pod polštář a zavřu oči.
Opět se ozve klepání na dveře. Bude to asi paní Widrnbergová. Je to milá, starší paní. Když jsem byl malý, dělala mi chůvu. Vyzvu osobu ke vstupu. Nepletu se. Vidím její stále usmívající se obličej.
„Bille, pojď na večeři.“ Jediná ona mi tady nevyká. Vyrůstal jsem s ní odmala, byl jsem odjakživa zvyklý na tykání. Jsem za to rád. Připadám si alespoň úměrně ke svému věku. Je to nepředstavitelné, když vám každý říká pane Kaulitzi. Nemám to rád…
„Děkuji za upozornění.“ Usměji se a zvedám se z postele. Nechám svojí bývalou chůvu vyjít první ze dveří a zavřu je. Jdu do jídelní místnosti, kde je už vše připraveno, tak jak má být. Posadím se na své místo.
„Bille, jak ti to dnes šlo?“ Zeptá se mě otec. Je mi jasné, že se ptá na hodinu klavíru. Nahodím naučený úsměv.
„Dá se říct, že mi to šlo.“ Tato odpověď tátovi ke spokojenosti stačí. Usměje se a dál čeká na první chod večeře…

Tom

Jen ho pozoruji a jsem unavený. Mít takový život, unudil bych se k smrti. Zakloním hlavu a pěkně zavřu oči. Pousměji se. Měl bych si trošku odpočinout, moc pracuji a ponocování s Andreasem mi taky moc nesvědčí, i když to miluju. Je, pěkně podle mých představ, nadržený dvacet-čtyři hodin denně. Kdykoliv bych si řekl, můžu ho mít. To není pořád samé ‚teď ne, bolí mě hlava,‘ nebo takové. V žádném případě. Andy tohle pro mě dělá rád, jde to i na něm vidět. Dělá mu to radost a uspokojuje tím i sám sebe. Jistě, že v tom mají roli i city. Bez citů by to nešlo, i když by si každý pomyslel, že můj projekt, na kterém pracuji, dosvědčuje opak, že jsem bezcitný. Ne, tak tomu opravdu není. Uslyším za sebou kroky.
„Ale ale… Thomas Trümper.“ Z hlasu osoby šel poznat úsměv. Aniž bych otevřel oči, věděl jsem, kdo to je. Že ten blonďáček, co vedle mě právě stojí, se překrásně usmívá.

Bill

Vezmu si v pokoji své věci. Jdu do koupelny a položím je na poličku. Do vany si začnu napouštět vodu. Jsem rád, že mohu na chvíli ve vaně ‚vypnout‘, nemusím čekat, kdy a kdo bude po mně něco chtít. Je to má jediná chvilka klidu…
Vodu obohatím o vanilkovou pěnu. Strčím do vody ukazováček, jestli není příliš horká, nebo naopak studená. Zdá se mi tak akorát, a tak se začnu svlékat. Povzdechnu si nad svým hubeným tělem. V novinách se pořád objevuje, že prezidentův syn trpí zhoubnou nemocí pro dívky a to anorexií. Nechápu, proč to pořád řeší. Kolikrát jsem jim já i rodina vysvětlovali, že mám jen rychlý metabolismus. Zakroutím hlavou a svléknu si i boxerky. Opatrně si do vany vlezu a zavřu oči.

Tom

Andy se mi posadil na klín. Nezvedal jsem hlavu, ani jsem nepootevřel oči. Jen jsem si užíval pocit jeho zadečku na mém klíně. Schválně se vrtěl a přirážel zadečkem proti mně. Ujelo mi z pusy několik tichých stenů.
„Thomasi,“ zašeptal a naklonil se nade mě. Narovnal jsem hlavu a otevřel jsem oči tak, abych na něj pěkně viděl.
„Andy?“ usmál jsem se a jazykem jsem si přejel přes celý spodní ret a navlhčil tím dva stříbrné kulaté kovy v něm.
„Miluj se se mnou. Teď, hned,“ šeptal, a přitom mi zpříma koukal do očí. Jeho prosebnému pohledu, jeho hlasu, pohybům, něžnosti. Jemu samému. Nedalo se odmítnout, ještě když se nabízí sám. Ano andreas miloval sex se mnou. Vždy ho miloval, tak jako já miluji sex s ním. Je to vzájemné. Pousmál jsem se a natáhl jsem se k jeho rtům. Vášnivě a dlouze jsem je políbil.

Bill

Celý rozmočený vylezu z vany. Osuším se a natáhnu si boxerky. Učešu se a vyčistím si zuby. Všechny své věci si sbalím. Vycházím z koupelny a potkám Bibi. Je to dcera jedné z dam, která se stará o to, aby to tady vypadalo tak, jak to tu vypadá. Je do mě zamilovaná a já to dost dobře vím. Necítím k ní ale nic. Řekl bych jí to, ale bojím se, abych nezranil její city. Nechtěl bych jí ublížit. Je to fajn kamarádka, ale nikdy jsem neuvažoval nad tím, že by mohla být něco víc.
„Ahoj, Bibi.“ Usměji se na ni. Vidím, že nese velkou květinu. Je opravdu hezká. Bibi miluje květiny a práci s nimi. Na naší velké zahradě má svůj vlastní malý záhon, o který se stará. Vypadá kouzelně…
„Ahoj.“ Odpoví a usměje se. Tím naše konverzace končí. Někam spěchá… Asi nese matce čerstvé květiny. Potrpí si na květinovou výzdobu. Zalezu do pokoje a sednu si k notebooku. Připojím se na internet a zkouším se alespoň nějak zabavit…

Tom

Odtáhnu se od něj a podívám se mu do očí.
„Myslíš to vážně?“ zašeptám a pohladím ho hřbetem ruky po tváři. Jeho oči se rozzářily, tak jako jeho úsměv.
„Nic jsem ještě nemyslel vážněji,“ zašeptal a políbil mě nedočkavě na rty. On je jediný, komu jsem kdy dovolil líbat mě na rty. Opravdu jediný. Nikdy bych nepolíbil nikoho jiného a Andy to moc dobře ví, váží si toho tak, jako já si vážím jeho dlouholeté věrnosti. Mezi mnou a Andreasem není velký věkový rozdíl. On je ode mě starší sotva o měsíc. Jsme spolu od mých šestnáctých narozenin, kdy jsem laboratoř zdědil po otci. Je to taková rodinná tradice. Andy tady byl prý už od malinka, na pokusech. Vždy, když jsem byl malý kluk a chodil jsem za otcem do práce, hráli jsme si spolu. Vlastně byl vždy něco jako můj jediný a nejlepší přítel. Nikoho jiného jsem neměl. Měl jsem soukromé učitele a rodiče mě nepouštěli na krok z domu. Nevím, asi přehnaná péče či co. Ale jsem spokojený. Vždy jsem měl, co jsem si řekl, ale nebyl jsem jeden z těch rozmazlených fracků. Naši mě milovali. Milovali mě nade všechno na světě, dokud se nestalo to, co se stalo.

Bill

Není nikde nic zajímavého. Chvíli jsem si psal i s kámošema, se kterýma se znám jen z internetu… Nedá se jim říkat přátelé… Neznají mě, jaký opravdu jsem, tak jako neznám já je. Jsem ale vděčný i za ně. Je to alespoň chvilkové odreagování… Každý by si přál žít můj život. Já ho nechci… Dal bych cokoliv za to, abych byl „normální“ kluk. Tátovy peníze pro mě nic neznamenají. To nejcennější si za ně stejně nekoupím…. Nemám ani přátele ani žádnou lásku. Vím, že se ani jednoho jen tak nedočkám. Povzdechnu se a přesunu se k posteli. Každý den zažívám to samé. Tedy… Pokud nejedu s rodiči na služební cestu. To se jen hraně usmívám do cvakajících fotoaparátů… Po chvilce se mi podaří usnout. Dnes nějak brzy, ale jsem za to rád. Nemusím přemýšlet nad svým životem…