autor: Clarrkys
Po pár desítkách minut, možná i po hodině, plazení se po zemi po kolenou a hledání ztracené želvy, ji našel. Schovala se do pytle od brambůrek pod postelí. Tom z něj želvu vytáhl a uviděl pár poslední malých kousků smažených lupínků a strčil si je do pusy. Měl hlad.
V ten moment si vzpomněl na Amandu. Jeho Amandu. Moc mu chyběla, jenže Tom neodpouští. No, možná někdy ano, ale tohle je něco, co se odpustit nedá. Za ty tři dny mu Amanda nespočetněkrát volala, napsala mu spoustu smsek, ale on nereagoval. Zasáhla jeho srdce tak velkou bolestí, že Tom sám byl zoufalý a bezradný. Bez pomoci Andrease by se z toho počátečního opojení vzteku ani nedostal, jenže Andy ví, jak na něj. Udělali si želví závody.
Tom si ani neuvědomil, že se usmívá při vzpomínkách na časy s Amandou. Vzpomínal na jejich první setkání.
Byl na párty u nějakého kluka, kterého ve skutečnosti ani neznal, ale protože Tom Kaulitz byl velký frajer, tak musel být všude. Tenkrát se šíleně opil a bylo to vážně tak moc, že se poprvé z alkoholu pozvracel. A zrovna od zábradlí balkonu dolů nějaké dívce na hlavu. A to byla Amanda.
Skutečně krásná událost na první setkání. Změnila ho. Kvůli ní se během těch let absolutně změnil. Z frajera, jakého ho znali všichni, na usedlého kluka, který se učí, jak se vaří guláš a jak se žehlí košile. Opravdu si myslel, že ji miluje. Samozřejmě, že jí to říkal častokrát, ale nikdy se nezamýšlel nad tím, jestli je to upřímné, jestli je to opravdu ten cit, který se v něm probouzí. Myslel si, že láska ke vztahu patří a prostě je normální říkat slovíčka lásky a něhy tomu druhému. Všechno bylo tak nějak automatické. Až teď mu dochází, že asi lhal sám sobě.
Ano, brečel. Ale nebrečel kvůli Amandě jako takové, ale kvůli tomu, že musí opustit svůj byt, který měl rád, že ztrácel čas s nějakou děvkou, která si jenom hrála na hodnou paničku, a přitom Toma využívala.
Pořád tak bloudil ve svých myšlenkách, až dokud neuslyšel klíče v zámku. Je šest hodin večer, Andreas se vrací.
„Ahoj, Tome,“ usměje se. Tomovi se ale tato slova vybaví z úst Eliota. Toho, který mu sebral radost ze života. Zamračil se a zůstal pohledem strnule na dveřích, absolutně ignorujíc Andrease. Ten se na Toma ze začátku usmíval, ale když viděl jeho pohled teď, posmutněl. Zase na ni myslí a zase se chce utrápit.
„Tome, přestaň. Musíš zase začít žít, a ne se k tomu pořád vracet. Hele, proč tady pořád sedíš a nejdeš taky někam ven? Zkus si najít nějakou práci, nebo prostě jen tak choď na procházky, ale tohle nejde. Celý dny tu sedíš a koukáš na můj nepořádek kolem. Ani ho neuklidíš…“ dodal s mírným úšklebkem. „No tak, Tome, posloucháš mě vůbec? Tome…?“
„Eh… co?“ Měl pravdu, vůbec ho neposlouchal, ale tak nějak tušil, co mu říkal. „Andy, našel jsem si tady v novinách takovej inzerát na jednu zajímavou práci a myslím, že by to mohlo být dobrý. Chtějí ošetřovatele asi pro nějaký děcko. Nejsem žádnej specialista, ale kvůli tomu plavčíkování jsem tehdy dělal zdravotnický kurz, tak aspoň můžu zkusit štěstí, co říkáš?“
Upřímně, Andy si myslel, že je to blbost. Pokud byli ti lidi tak bohatí, aby si mohli dovolit někoho „na hlídání“ dítěte, tak si určitě vyberou někoho, kdo za to bude opravdu stát a bude mít lepší vzdělání, než základku a zdravotnický kurz. Nechtěl ale, aby si Tom myslel, že ho nějak shazuje, tak se jenom usmál.
„No vidíš, to bude super. Můžeš to aspoň zkusit, a když tě nevezmou, tak jsem na náměstí viděl leták, že bys mohl překládat ryby. No hele, nemrač se. To dojede náklaďák s rybama a budeš překládat ty kontejnery do nějakýho druhýho náklaďáku. Je to jen na pár dní, ale za docela slušný peníze.“
Tohle se zase jako blbost zdálo Tomovi. Nebude ze sebe dělat idiota s makrelama.
„Mhhm, radši bych byl, kdyby mi zítra vyšel ten pohovor.“ Usmál se. Andy už se mu do toho radši dál nemíchal.
Společně povečeřeli a ustlali si na svých místech. Ještě si chvíli večer povídali o želvách a rybičkách a Tom usnul s úsměvem na tváři a myšlenou na následující den.
Druhý den ráno vstal brzo, aby se stihl hezky upravit, aby udělal dojem. Osprchoval se, oholil se, dal si svoje nejlepší oblečení, co měl u sebe. Jelikož se neodvažoval jít si do bytu pro svoje věci, tak musel těchto pár dní přetrpět v pár hadrech. Tyhle si šetřil na speciální událost. Teď nastala.
Nasypal krmení rybám a časně ráno vykročil do města. Koupil si ke snídani čerstvé pečivo, které snědl během pár minut, ale o to déle mu trvalo, než ze svého šátku dostal všechny ty drobky.
Vytáhl si z kapsy papírek, kde byla napsána adresa. Musela to být nějaká vila, nebo něco podobného, protože se to nacházelo až za centrem města v dobré čtvrti. Tomovi se vyplatilo vyjít dřív, protože musel jít pěšky. Žádná veřejná doprava tudy cestu neměla a na taxíka Tom opravdu neměl.
Asi po hodině chůze a pěti cigaretách dorazil na ono místo. Vyděsil se, když uviděl, že ho čeká cesta do velkého kopce po schodech. O hodně schodech. Vážně na okamžik zapřemýšlel, jestli má cenu se takhle trápit, ale nakonec to zkusil. Prvních pár desítek schodů to byla hračka. Pak se ale podíval na hodinky a zjistil, že už má deset minut zpoždění. Začal schody rychle vybíhat a nejednou málem spadl, jak se snažil brát schody po dvou. Když vyběhl nahoru, byl zpocený snad úplně všude. Sundal si svůj šátek, protože ten mu právě připadal jako přenosná trouba na pověšení okolo krku. Nacpal si ho do zadní kapsy kalhot a vykročil vstříc honosné budově, která by se mohla rovnat leckterým zámkům.
Když vešel dovnitř, ani nemohl stačit divit se všem krásám interiéru a už ho vyrušil nějaký pán. Vypadal fakt divně a Tomovi se zdálo, jako by se posunul v čase. To byl komorný? Málem vyprskl smíchy, ale raději to ustál.
„Pohovory už skončily, pane.“
„C-cože? Promiňte, ale… ale já. Dejte mi prosím šanci.“ Snažil se Tom toho staršího muže přemluvit.
„Děkuji, my se vám ještě ozveme.“ Vyšel jiný muž ze dveří a doprovázel nějakou pevnější paní.
„Vy jste další?“
„E-eh,“ Tom byl zaražený, „a-asi ano.“ Usmál se, ale nerozuměl tomu, co se děje. Vždyť tenhle mu řekl, že je konec a ten druhý ho volá dovnitř? Ale neváhal a šel, taková šance už se nemusí naskytnout. Vešel do velké nádherné místnosti a na pokyn si sedl. Pochopil, že tohle je muž, který dával inzerát do novin. Než stihl ale něco zaregistrovat nebo poslouchat to, co mu říká, stočil hlavu k zadním dveřím.
Uviděl skrze malou škvíru oči, které se do něj zabodávaly a silně ho propalovaly pohledem. Byla tam tma, ale poznal, že se jedná o tmavé oči. O velice krásné hnědé oči.
autor: Clarrkys
betaread: Janule
a my vime ci jsou ze ano xD tesim se na dalsi dil 🙂
jak se ho chtěl zbavit, ne… dědek jeden 😀
OH…rychle další dílek, jedu na holiday a tohle si prostě nemůžu nechat ujít…těším se na jejich sbližování :o)
No paráda…xD Já věděla, že Tom od svého nápadu neupustí xD Idiot s makrelama… Né, sranda xD
Nepochybuju, komu patřily ty krásně hnědé oči na konci dílu. Jak vidím, Bill bude asi z pěkně zazobané rodiny… jenom ta vila s tisíci schodama a ten komorník *omg* xD To bude pěkně bohaté hnízdečko.
Jsem strašně zvědavá, jak to bude pokračovat, doufám, že Toma přijmou. A strašně se těším na Billa…♥
Je to skvělé, taky se nemůžu dočkat Billa, jsem zvědavá, jak dopadne jejich první setkání…=)
😀 😀 😀 ty schody mi připomněly Kung-fu pandu 😀 😀