autor: Rachel
Odpolední slunce jasně zářilo na všechny strany a zlatavě se třpytilo na blankytně modré obloze. Opět, už poněkolikáté, se zablyštilo duhovými odlesky a vyslalo náruč svých hřejivých paprsků k černovlasému mladíkovi.
Billovy oči pozvedly svůj pohled k oknu a na okamžik se nechal pohladit příjemným letním větříkem, jehož chvějivé doteky teď ucítil na tváři. Zhluboka se nadechl a nato se opět vrátil k čerstvé zelenině a k salátu, který si připravoval.
Tiše se pustil do své práce a neodvažoval se promluvit ani slůvko. Zvuk jeho nože, dopadajícího na dřevěné prkénko bylo to jediné, co narušovalo až tíživé ticho v kuchyni. A nejen v kuchyni. Celý dům byl podivně klidný a tichý už ráno u snídaně… a za těch několik hodin se na tom nic nezměnilo. Atmosféra uvnitř byla podivná a dusná, stejně jako těžký letní vzduch před bouří. Jakoby to přirovnání Billovi chtělo něco naznačit…
Pomalu vzhlédnul od své práce a pohled jeho očí se stočil k obýváku. Tom přišel z práce teprve před chvílí, poobědval a s novinami se uvelebil na gauči před plazmovou televizí. Hailie určitě zmizela ve svém pokoji hned, co talíř s obědem plácla Billovi div ne do obličeje, a teď po ní nebylo ani dechu ani slechu.
Billovy oči sklopily svůj pohled a s lehkým zavrtěním hlavou se vrátil k čerstvé zelenině. I přes tu atmosféru, která mezi nimi panovala, bylo všechno v pořádku… tak proč mu už od rána svíral jeho nitro ten divný pocit a ticho, panující v domě, jej přímo ničilo? Věděl, že tohle není obyčejné ticho. Tohle bylo ticho před bouří…
Dětské nebesky modré oči pozvedly svůj pohled a Hailie udělala pastelkou poslední tah na papíře, který jí teď sloužil jako výkres. Zamračila se, znuděně odhodila pastelku mezi ostatní a pohodila svou zlatou hřívou. Vstala ze své židle a rychle odcupitala k velkému oknu, už asi po sté během posledních několika minut.
Zvědavě nakoukla skrze sklo ven, když se však jejímu pohledu naskytla jen prázdná ulice, zklamaně sklopila oči a na prst si namotala jednu z tisíce svých zlatých lokýnek. To čekání jí přišlo až nesnesitelné.
Zavrtěla hlavou a otočila se zády k oknu, míříc ke stolu… její kroky však přerušilo něco jiného. Něco, na co už od poledne čekala. Otočila se a rychle přiběhla k velkému oknu. Její srdce se rozbušilo očekáváním a narůstajícím vzrušením, když na poloprázdné cestě spatřila známé nablýskané auto…
Hlasité zazvonění protrhlo ticho v celém domě a rychle se doneslo k oběma mladíkům, kteří rázem jakoby procitli ze svých myšlenek. Bill odložil nůž a vzhlédnul k Tomovi, který však zavrtěl hlavou.
„To je dobrý, já tam jdu,“ nabídl se a rychle vyskočil z gauče, oplácejíc Billův úsměv. Odložil noviny na skleněný stůl a zamířil do předsíně. Byl velmi zvědavý, kdo k nim bez ohlášení přichází takhle odpoledne… odpovědi se mu však dostalo hned v prvním okamžiku, kdy otevřel domovní dveře.
„Dobrý den, pane Kaulitzi,“ vysoká štíhlá blondýna zamrkala dlouhými řasami a zářivě se usmála na Toma, který na ni upřel svůj překvapený pohled. Byla to Nickova matka.
„Dobrý den, potřebujete něco?“ optal se poněkud stroze a pohledem si měřil Marilyn, která se na něj stále usmívala. V této chvíli jej nenapadalo nic, co by mohlo být důvodem její neohlášené návštěvy. Nikdy si neřekli víc než pozdrav, a to jen proto, že spolu jejich děti chodily do jedné třídy. Marilyn však jen lehce pokrčila rameny.
„Neřekla bych, že já, ale spíš Hailie. Včera, když u nás byla, říkala, že si potřebuje půjčit od Nickyho sešity na dopsání, protože prý byla nemocná. Říkala, že jí je máme s Nickym přivézt… ale to vy určitě už víte, že ano?“ koketně se usmála a v duchu se těšila pohledem na Tomovu tvář, ve které se teď zračil údiv, až neskutečné překvapení. Netušil, jestli mu něco uniklo nebo ne, ani v nejmenším však neměl ponětí, o čem tady byla řeč.
„A-ale, já…“ než však stačil něco namítnout, přerušila jej Marilynina slova.
„Ale, tady ji máme,“ usmála se a podívala se někam za Toma ke schodům, ze kterých se řítila Hailie se zářivým úsměvem na tváři. Prosvištěla kolem Toma, a aniž by mu věnovala jediný pohled, zářivě se usmála na maminku svého kamaráda.
„Bezva, díky moc,“ poděkovala a s hromadou sešitů, které jí Marilyn dala, proklouzla mezi oběma dospělými zpět ke schodům, ještě však stačila věnovat svůj nanejvýše spokojený pohled Nickovi, který na ni z auta na cestě spiklenecky zamrkal.
Bleskem vyběhla schody nahoru, sešity bezmyšlenkovitě hodila na postel a po špičkách se přikradla zpět k zábradlí, s nastraženýma ušima připravena naslouchat všemu, co si ti dva budou povídat.
Marilyn se opět usmála a pohledem vyhledala mladíka před sebou. Konečně tu byli úplně sami, teď už jí nic nebránilo v jejím plánu. Mladý pohledný Kaulitz se jí líbil už dávno, on byl jediným důvodem, proč chodila svému synovi na třídní schůzky. Vždycky se mu podařilo se jí vyhnout, ale teď… Teď už neměl kam utéci.
Svůdně se rukou opřela o rám dveří, popošla k němu blíž a prsty lehce spočinula na jeho rameni… aniž by jen koutkem oka zaznamenala pohled dvou čokoládových očí, který se na ni a na Toma upíral.
„Ehm… pane Kaulitzi, kdybyste měl někdy čas…“ zašeptala svůdným hlasem a prsty přejela po límečku na Tomově košili, dotýkajíc se tak jeho kůže na krku. Ani jeden z nich nezaznamenal přítomnost černovlasého mladíka, který je pozoroval zpoza rohu.
Billovy oči sklopily svůj pohled a nevědomky se přitulil k chladné zdi, za kterou se až doposud schovával. Neměl už dále sílu se na dvojici před sebou dívat a ani poslouchat flirtovací řečičky, kterými ta kráska sváděla Toma. Jeho Toma…
Plaše sklopil svůj pohled a rychle přeběhl do kuchyně… co už však neviděl, bylo Tomovo rázné zavrtění hlavou a lhostejný pohled, který Marilyn věnoval.
„Ne, já opravdu nemám čas,“ odvětil chladně a chtěl dveře zabouchnout, Marilyn však byla rychlejší než on. Prudce dveře odstrčila, zabraňujíc tak Tomovi v úniku a znova se usmála. Prsty zajela do svého hlubokého výstřihu a z krajkové podprsenky vytáhla lístek s adresou a svým telefonním číslem.
„Ale no tak. Můžete mi zavolat kdykoli, nebo i sám přijít… ráda vám obětuju noc…“ zašeptala svádivě v až nebezpečné blízkosti u Tomova ucha a zatímco dlouhými, rudě červenými nehty zanechala na Tomově krku pár jemných škrábanců, druhou rukou mu vtiskla do dlaně malý papírek.
To už však bylo i na Toma dost. Rychle se od ní odtáhl a popošel o pár kroků dozadu do předsíně.
„Děkuji, ale nemám zájem. Nashledanou,“ odvětil stručně a hlasitě prásknul domovními dveřmi, aby si alespoň trošku ulevil.
Vztek a zloba v něm začínaly narůstat, všechno v něm začínalo vřít a on věděl už teď, že celé tohle divadýlko, do kterého byl nevědomky zatáhnut i on, bude mít ještě dohru. Hněv a všechny ty okolnosti a problémy posledních dní, které v sobě snažil držet a tutlat, si rychle našly cestu ven a Tom už se nedokázal déle ovládat. A ani nechtěl. Zloba a neskutečný vztek jej plně ovládly a během několika vteřin a on se zatnutými pěstmi a lístkem v ruce zamířil do obýváku.
„Hailie?! Hailie, pojď sem,“ zavolal, stále ještě klidným hlasem ke schodům, ze kterých se mu okamžitě dostalo odezvy.
„Proč zase, co jsem…“
„Pojď sem, povídám!“ neovládl se a zakřičel… a během několika vteřin opravdu uviděl malou postavu, kráčející po schodech dolů. Hailie seskočila z toho posledního, zamířila do obýváku a postavila se přímo před Toma.
„Takže,“ začal prvním slovem, zatímco si v hlavě rychle ujasňoval myšlenky. Hailie pokrčila rameny a bojovně si založila ruce na prsou.
„Takže?“ vybídla Toma k řeči a ani na okamžik se nepokusila o jiný výraz, než ten lhostejný, se kterým teď k Tomovi vzhlížela. Tom si odkašlal a založil ruce v bok.
„Takže… Můžeš mi vysvětlit, proč si půjčuješ od Nicka sešity na dopsání a tvrdíš, že jsi byla nemocná?“ začal první otázkou, která mu padla na jazyk, a nervózně začal přecházet po obýváku. Billa, který jen tiše naslouchal jejich rozhovoru z kuchyně, si ani nevšiml.
„Pokud vím, naposledy jsi byla nemocná v lednu, všechny sešity sis dopisovala a já na to osobně dohlížel, abys dohnala všechno učivo. Od té doby chodíš do školy každý den, proto nechápu, proč si půjčuješ sešity na dopsání. A proč to zdůvodňuješ tím, že jsi byla nemocná. Kdo tě naučil lhát, Hailie?“ zeptal se další otázku a stále klidně přecházel po obýváku, jeho oči teď však stočily pohled na malou dívenku, která jen tichým mlčením ignorovala jeho otázky, aniž by k němu pozvedla pohled. Nic. Ani jedno jediné slůvko vysvětlení.
„To je všechno, co mi k tomu řekneš?“ Tom klidně vyslovil svou poslední otázku, když se mu však ani do třetice nedostalo odpovědi, jen volně pokrčil rameny. Věděl, že se jejich rozhovor bude ubírat tímto směrem, pokud si ale Hailie myslela, že jí tohle jen tak projde, krutě se zmýlila. To nejhorší mělo teprve přijít.
Jeho kroky se zastavily přímo před ní a Tom si založil ruce na hrudi. Moc dobře věděl, že svými slovy teď nejspíš vyvolá u Hailie překvapení… rozhodně však od nich nechtěl upustit. Tohle bylo totiž i na něj moc.
„Tak, a teď mě dobře poslouchej, kočičko. Tohle bylo naposled, naposled, co jsi něco takového udělala a prošlo ti to jenom tak. Varuju tě, protože příště to bude mnohem horší. Pokud jsem tvůj otec, tak ty to budeš respektovat a řídit se podle toho, co řeknu a udělám. A jestli si myslíš, že ze mě takhle budeš dělat blbce, tak se mýlíš! Myslíš, že jsem nepoznal, proč sem přijeli?“ zeptal se, téměř bez dechu a svou otázkou Hailii na okamžik vyrazil dech. To bylo však to poslední, co jej v této chvíli zajímalo. Zloba jej ovládla natolik, že už nebyl schopen se déle ovládat. Ne teď, když už moc dobře věděl, že za tou nevinnou zástěrkou v podobě sešitů je něco víc.
„To, že ti Nick doveze nějaké pitomé sešity je ok, ale že se mnou bude koketovat jeho matka, to by mě ani ve snu nenapadlo!“ odvětil rozhorleně, odpověď, které se mu vzápětí dostalo však ani v nejmenším neočekával. Hailie přesně věděla, jak stočit rozhovor směrem, kterým chtěla ona.
„Pořád lepší, aby s tebou koketovala ona než on!!!“ vykřikla a vědomě tak uhodila hřebík na hlavičku. Věděla, čím Toma nejvíc vydráždit… a moc dobře věděla, že on je Tomovo slabé místo.
Tomova tvář zrudla narůstajícím vztekem a kloubky jeho prstů zbělely, jak je z posledních sil tiskl k sobě, aby nerozmlátil to první, co mu přijde pod ruku.
„Přestaň, Hailie! Už mám těch tvých bláznivin akorát tak plné zuby!“ rozkřikl se a znova začal přecházet sem a tam.
„Tohle řešíme každý den, pořád dokola! Nechápu, co sis od toho slibovala! Čeho sis myslela, že docílíš tím, když sem pozveš Nickovu matku, aby mě mezi dveřmi sváděla a dělala nějaké návrhy?!“ vyjekl a zalapal po dechu. Horkost se nahrnula do jeho tváří a Tom se, vzteky celý bez sebe, zadíval na Hailii, která ze sebe za celou tu dobu nevydala ani hlásku. Pořád nemohl uvěřit, že tohle celé udělala jeho malá princezna a celý svůj záměr opředla takovou lží. Nikdy ji neučil podvádět a ani lhát… výsledek své výchovy měl však teď přímo před očima. Až teď mu začínalo docházet, jak moc svou milovanou dcerušku hýčkal a rozmazloval.
Hailiiny oči však nečekaně vzhlédly k těm jeho a Hailie se na Toma nevinně podívala.
„Mně se Nickova máma líbí, podobá se mojí…“ nedořekla, její slova přerušila ta Tomova. Moc dobře věděl, kam tím směřuje.
„K čertu s tvou matkou! Přestaň o ní pořád mluvit, jakoby tu byla! Je mrtvá a nikdy už se nevrátí!“ odvětil hlasitě a zachraptěl, jak ho z křiku zabolelo v krku. Nemohl si ale pomoct. Tato hádka byla horší, mnohem horší, než ty před ní, a vysilovala jej stále víc a víc. Nesnášel, jak Hailie vždycky dokázala stočit rozhovor k její matce. Nikdy se příliš nezamýšlela nad svými slovy a jejich významem… a ani tentokrát to nebylo výjimkou.
„Tak proč nemůžeš být s Nickovou matkou?“ plácla otázku, nad kterou přemýšlela už od včerejška a s očekáváním se zadívala na Toma, který rázně zavrtěl hlavou.
„Protože nemůžu! Tohle je svět dospělých, kterému vy děti nerozumíte. Nelíbí se mi a já nechci ani ji, ani kohokoli jiného. Mám Billa…“ zašeptal o něco tišším hlasem… a aniž by si to uvědomil, svými posledními slovy vykouzlil na rtech černovlasého mladíka jemný úsměv.
Billovy ruce se zastavily v půli pohybu a jen pomalu si uvědomoval význam Tomových slov, která jej zbavila všech jeho pochybností.
Tom se zhluboka nadechl a ignorujíc zhnusený výraz Hailiiny tváře v okamžiku, kdy vyslovil Billovo jméno, pokračoval.
„Bill je moc milý a hodný kluk… a já ho mám rád, tak už se s tím konečně smiř!“ dodal zoufale… to, co mělo přijít, však ani v nejmenším neočekával. Hailie prudce zavrtěla hlavou a zadívala se na Toma pohledem, plným hněvu a nenávisti.
„Nikdy se nesmířím s tím, že mi sebral tátu takový parchant, který…“ nedořekla, Tomova ruka byla rychlejší než její slova plná zloby. Byl to jen okamžik, zlomek vteřiny, kdy na své tváři ucítila hrubost Tomovy dlaně. Její slova byla až příliš, přesáhla tu hranici, přes kterou nikdy nešla, stejně, jako právě přetekl pohár Tomovy trpělivosti.
„Tak dost!!! Ještě jednou něco takového vypustíš z úst a neznám se!“ zakřičel a znova napřahoval ruku… nato však ucítil, jak její činnost zastavila ta Billova.
„Tome!“ vykřikl strachy celý bez sebe a prudce chytnul Tomovu paži, čímž dal Hailii nevědomky možnost k útěku. Stalo se však to, co by ani v nejmenším neočekával.
Tom se mu prudce vyškubl a v obličeji přímo zezelenal vzteky.
„Jednou je to ksakru moje dcera, a dokud já jsem její otec, tak se takhle chovat a mluvit nebude!“ rozhodl rázně a až teď se konečně nadechl, aby nabral ztracený dech.
Zadíval se k hornímu patru, kde Hailie zmizela a vysíleně se svezl na gauč. Opřel lokty o svá kolena a zoufale složil hlavu do dlaní. Ještě nikdy si nepřipadal tak zoufalý a bezmocný jako právě teď. Hlavou mu vířily tisíce a tisíce myšlenek, otázky, na které neznal odpověď. Proč to muselo dopadnout takhle? Proč byla Hailie taková? Až teď, teď když jej vztek opouštěl, si uvědomoval, co v návalu zloby a afektu udělal. Uhodil vlastní dítě, křičel na Billa… tak daleko celý jejich spor zašel.
Jeho víčka se přivřela a první slza si našla cestu zpod jeho hustých řas. Lehce ji setřel bříšky prstů a vzhlédnul k černovlasému mladíkovi, který u něj postával. Cítil, že je tady. Byl tu pořád, vždycky stál po jeho boku i přes to všechno, co se stalo během několika dní… a on? Odvděčil se mu jen křikem, který si Bill vůbec nezasloužil.
Poníženě sklopil svůj pohled před tím jeho a vzal jeho dlaň do těch svých.
„Bille, omlouvám se, j-já… Nechtěl jsem být takový, nechtěl jsem nadávat, ani na tebe křičet. Odpusť, lásko, prosím odpusť mi to,“ zašeptal zlomeně a čelem se zoufale opřel o hřbet Billovy ruky… jemný hřejivý dotek na jeho tváři mu však vyrazil dech a zbavil jej všech jeho slov a omluv, která teď byla podle Billa úplně zbytečná.
Plaše vzhlédnul k jeho očím, nenašel v nich však hněv a ani zlobu. Bill se díval do jeho tváře pohledem, který Tomovi nikdy nedokázal prozradit, na co právě myslí. Pomalu zavrtěl hlavou.
„Potřebuje tě, Tome. Moc tě teď potřebuje,“ zašeptal a setkal se s pohledem Tomových očí.
„Myslíš?“ namítl nejistě, jediný pohled do očí jeho lásky však vyvrátil všechny jeho pochybnosti, které až dosud měl. Bill vytrhl svou dlaň z jeho sevření a jen nesměle přikývl hlavou.
„Běž, Tome. Běž za ní,“ zašeptal… a za okamžik se díval pohledem, plným slz za vzdalujícím se Tomem, který pomalu zamířil ke schodům.
autor: Rachel
betaread: Clarrkys
Proč mám pořád pocit, že Bill to nevydrží a udělá něco čím situaci rozsekne? Tom si vychoval pěkného spratka, teda 😀 😀 Snad se to tý malý rozleží dřív, než všechno zničí…
Btw…nechápu, jak můžeš po tolika dílech pořád vědět, co psát a orientovat se v ději a tak vůbec…obdiv. 😀 😀
myslím že se to obrací k lepšímu:))
no to je vrchol, jenom dobře, že jí jedna přiletěla!:D rozmazlená až až a takhle si bude vyskakovat:D no Tome, Tome žádný ťuťu ňuňu, chudák Bill bože
[1]:
[3]:
Souhlasim s váma oběma 🙂
Já nebudu souhlasit :D:D:D Protože mám pocit, že se to obrací k horšímu 😀 Ale jdu ti Rach udělat radost s komentářem, i když jsem tě už informovala o tom, jak to mám, viď? 😀 ^___^ Těším se strašně na další díl *in love* ♥ ♥ ♥ Ty víš, jaký DALŠÍ díl myslím:-*
Taky bych řekla, že se to zhoršuje…Chudák Bill, se divím, že už nepřišel o rozum, i když Tom to má ještě horší, nevím, jak si s tou malou dračicí poradí…
[5]: Vím, jaký další myslíš xD Máš oproti ostatním velkou protekci… ale já s tím bohužel nemůžu nic udělat *shit* xD
Děkuju za komentáře, jen si lámejte hlavičky, jestli je to dobře nebo ne xD