autor: S & Doris
Bill nakrčil čelo, když do něj narazilo cizí tělo a ještě ho oslovilo „Přízraku“. Chvíli jen konsternovaně stál, než mu došlo, že to je zase ten bezdomovec. Billa v první chvíli napadalo, co bude muset udělat jako první, aby nedostal svrab nebo nějakou jinou svědivou chorobu. Jen mírně ucouvl a alespoň se snažil tvářit normálně a nekřivit ústa znechucením. Je to asi půlhodina, co se po práci sprchoval, a teď rovnou mohl znovu.
„Zase ty?“ Bylo jediné, co ze sebe vypravil a pohledem se zastavil na Tomově lahvi, kterou tak ochranitelsky tisknul k sobě. „Co tu děláš? Neměl bys být… no tam?“ kývnul hlavou směrem ke skate parku, ze kterého Tom utekl. Tom jen nejistě přešlápl.
„Dneska ne. Moje… moje místo je zabrané a já… nechci dostat,“ pípnul Tom. Celkem se styděl, že se bojí výprasku, ale to nikdo nemohl chápat. Nikdo, kdo tu partičku zbohatlíků nezná.
„Ach tak,“ přikývl Bill na znamení, že rozumí, i když mu to bylo celkem ukradené. Rozhodně ale musel uznat, že bude muset změnit směr svojí cesty. Chtěl jít parkem, ale pokud tam má být nějaká sebranka, raději by se jí vyhnul. Pár nepříjemných setkání už taky měl. I když nikdy nedostal. Spíše poslouchal oplzlé komentáře.
„Přízraku….“ vydechl šeptem Tom. Spíše sám k sobě a měl tendenci natáhnout k němu ruku a dotknout se ho. Připadal si jak v jiné dimenzi, jen z toho, že ho vidí. Jistěže si přál ho vidět, ale ani nedoufal, že by se to stalo tak záhy.
„Uhm, tak… pospíchám domů,“ snažil se z toho vykroutit Bill. Nechtěl se tu s tímto klukem zdržovat.
„Ne, zůstaň,“ vyvalil oči Tom a dychtivě se přitiskl k Billovi blíž. Neuvědomoval si, co dělá. Znova ho viděl, měl tady svou záchranu. Tiskl se svou hrudí na tu Billovu a hlavu si položil na jeho rameno. Cítil se tak v bezpečí a v klidu. Nechápal, proč je pro něj černovlásek taková modla. Z minuty na minutu se jí stal. Všechno se odehrávalo tak krátce, trvalo to snad až nanosekundu, ale Tom to vnímal jinak. Nechtěl Billa pustit pryč. Byl jako smyslů zbavený.
Bill z toho byl natolik zaskočený, že zůstal konsternovaně stát na místě a snažil se si v hlavě dát jedna a jedna dohromady. Ustoupil o krok, když mu došlo, co Tom dělá.
„A co tady asi budu dělat. Jsem unavený z práce,“ rozhodil mírně rukama a natáhl je mírně před sebe, když se Tom znovu přiblížil. Billa to svým způsobem trochu děsilo.
„Mluv na mě,“ zaprosil dredáček a zůstal na místě, když ho Billovy ruce zastavily. Nebyl schopný si ani pořádně uvědomit smysl toho Billova gesta. Prostě ho poslechl. Bill jen nakrčil čelo. Byl z toho krajně nervózní.
„Nemám ti co říkat,“ zakroutil hlavou a prošel kolem Toma. Tom se chvatně otočil a kráčel mu po boku. Bill se to snažil ignorovat, ale dost dobře to nešlo.
„Dneska jsem hodně pil,“ promluvil Tom, zírajíc do cesty. Nevěděl, proč zrovna tohle zmiňuje. Přišlo mu to důležité. Věc, která pro něj nebyla zrovna běžná, a tak měl potřebu o ní mluvit. „Ooh… máš nové boty,“ pousmál se, když si všiml Billovy červené obuvi. „Ooh, že to jsou ty, cos chtěl předtím?“ skočil téměř před Billa a dřepl si k jeho nohám. Bill zvedl ruce, jako by překračoval cosi ohavného a zamračil se. Proboha, co to ten kluk dredatý vyvádí?
„Jo, jsou nový,“ jen jednoduše odpověděl a stál jako přimrzlý ke kusu ledu.
„Jsou moc hezký, nebudu ti na ně sahat, ale určitě jsou kožený,“ zkonstatoval Tom, vzápětí vstal a svými zanedbanými zuby se na Billa usmál. „Hey, ty máš i nové brýle, žejo? A kdes byl nakupovat? Vidíš, nosím pořád tvou flašku u sebe,“ ukázal mu. „Dívej, jak piju,“ odšrouboval víčko a předváděl Billovi, jak do jeho žaludku tečou doušky vody.
Bill vzdychl a kostnatýma prstama si promnul spánky. Snažil se zachovat klid. Vůbec ho nezajímalo jak ten kluk pije, a už vůbec neměl v úmyslu s ním nějak mluvit. Dredáček se ale očividně nehodlal nechat odbýt.
„To je dobře. Aspoň k něčemu ti ta lahev je,“ vzdychnul a s otráveným výrazem se usadil na zídku. Zalovil v kabelce po cigaretách a jen zavrčel, když zjistil, že už má jen tři.
„Nakupoval jsem ve svým oblíbeným obchodě,“ vydechl dým, když zapálil cigaretu a nohu si hodil přes nohu. „U Diora,“ dodal a jen krátce se po Tomovi podíval. Tom se usadil vedle něj a lahev znovu zavřel.
„Dior je drahý. Moc drahý,“ znalecky se poškrábal na nose.
„Jo, je… ale jsou dražší obchody,“ kouřil a jeho snaha se mu docela dařila. Zauvažoval. Kdyby ignoroval Toma, bylo by to ještě horší. Jednou dáš hladovému zvířeti najíst a chodí za tebou pořád. Teď toho Bill zalitoval. Jestli jej bude špinavý blonďáček pronásledovat, zcvokne se.
„Máš hezkou kabelku. Ta je taky nová, že?“ otočil se čelem k Billovi a usadil se do tureckého sedu. Cítil takový adrenalin z havranovy blízkosti.
„Hm,“ broukl Bill a típnul hříšnou tyčinku. „Byla dražší než ty boty.“
„Dáš si druhé cigáro? A kouříš moc? Moje máma neměla ráda cigarety. A kdy si půjdeš udělat nehty? Mohl bych jít s tebou? Rád bych viděl, jak se takové nehty dělají,“ začal Tom drmolit a zaplavoval Billa vlnou otázek a poznatků.
Bill jen mrkal a snažil se pochytit alespoň třetinu z těch všech otázek.
„Počkej, počkej. Postupně,“ zarazil ho v dalším mluvení. Hned na to si v duchu zanadával. Kdyby ho nechal mluvit a prostě se zvedl a odešel, udělal by nejlíp. Teď se upsal k rozhovoru. „Půjdu na nehty až příští týden. Teď jsou ještě dobré a určitě by tě to nebavilo sledovat,“ zakroutil hlavou ve snaze tak Toma odmítnout, pokud možno taktně. I když v první moment mu naskočila v hlavě věta typu: Ani omylem… podívej se, jak vypadáš.
„Ty jsi nikdy nekouřil?“ pozvedl tázavě obočí. Bylo to něco, co ho krajně překvapovalo. U člověka jako byl Tom mu přišly cigarety automatické. Tom jen nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Ne, nikdy. Proč ty kouříš?“ Bill jen pokrčil rameny.
„Teď už, protože mi to chutná. Kouřím už dlouho. Docela hodně.“
„Co ti na tom chutná?“ krčil Tom čelo a čichal dým, co Bill vypouštěl mezi rty. „Ale jo, bavilo by mě to. Lakoval jsem holkám ve třídě nehty a líčil je. Máma říkala, že cigarety jsou tyčinky smrti,“ pokýval znalecky hlavou a ztišil hlas. „Ona totiž nevěděla, že se cigaretám říká cigarety,“ skoro až šeptal. Opravdu vypadal jak pomatený člověk. Od té doby, co v Billovi viděl naději na kontakt s člověkem… jako by se i změnil. Možná takový byl i předtím, ale to nemohl vědět. Byl pořád jen sám. Přiblížil se znovu k černovláskovi a nos téměř zabořil k jeho ústům. Chtěl onen tabákový smrad cítit přímo z něj.
Bill vyvalil oči a znechuceně odtáhl hlavu.
„Hel,e brzdi jo. Jestli chceš cítit jaký to je, tak ti cigáro dám, ale tyhle manýry si nechej,“ připadalo mu krajně nechutné, že ho ovíval Tomův dech, který rozhodně nevoněl po mentolu.
„Ne… nechci. Jen to chci čuchat,“ zazubil se Tom, jemuž nejspíše zase nedocházel význam Billova odtažitého gesta. Byl až příliš zaměstnán myslí, že tu ten kluk je, než aby přemýšlel nad tím, jak mu musí připadat odporný.
„Tak toho nechej. Myslim, že to cejtíš dost dobře,“ zatlačil do jeho hrudi, aby ho tak oddálil. „Navíc jsou to tyčinky smrti, tak to nečuchej,“ trochu odsekl. Nesnášel ta kdejaká upozornění, jak kouření škodí zdraví a podobně. „A jak to, že nevěděla, co jsou cigarety? To je nikdy neviděla nebo co?“ krčil čelo když zapaloval druhou. Nehodlal riskovat fakt, že se k němu bude Tom naklánět. To mu raději udělá cigaretovou atmosféru kolem.
„Viděla,“ zmírnil se Tom a snad se i uklidnil. Přitáhl si kolena k bradě a obejmul je. „Říkal jsem, že jim tak říkala, takže je logické, že věděla, jak cigareta vypadá…“ začal šeptat a pohupovat se mírně dopředu a dozadu. Uklidňovalo jej to. Dělal to vždy, když byl rozrušen. Už jako malý kluk. Bill nepobíral, oč jde. Znělo to, jako by Tom něco tajil. Nechtěl o něčem mluvit nebo tak podobně. Bylo mu to divné.
„Tak… jakto?“ napodobil hlasitost Tomova hlasu.
„Ne… já nebudu nic říkat. Budeš se mi smát jako všichni ostatní,“ připlácl si Tom dlaně na uši a zavřel oči. V hlavě se mu vybarvovaly vzpomínky na základní školu.
**flashback**
Tom se vpotácel do třídy a zraky všech se na něj otočily. Přišel později. Vyučování už začalo.
„Omlouvám se. Já zaspal,“ breptnul směrem ke katedře, kde se jeho třídní učitelka jen zaksichtila a poznamenala si jeho příchod v třídní knize. Neměla ráda, když někdo chodil pozdě. Tom urychleně vyndal učebnice a snažil se, aby mu víčka neklesla úplně. Měl kruhy pod očima a vypadal o pár let starší než všichni jeho spolužáci.
„Copak… máma ti v noci šílela?“ šťouchnul mu do zad propiskou jeden z jeho spolužáků. Neměl ho rád. Byl zavalitý a Toma neustále urážel, nebo si z něj dělal srandu.
„Polib si prdel,“ zavrčel přes rameno a snažil se být v klidu. Moc dobře věděl, kam tím jeho spolužák míří. Ale nechtěl dostat ještě poznámku za vyrušování, nebo dokonce rvačku. I když měl chuť po něm skočit.
„No řekni, mám si před ní zase zapálit cigáro? Co to bude tentokrát?“ provokoval obézní chlapec zvesela dál, píchajíc neustále mezi Tomovy lopatky. Tom si držel klidnou tvář, ač uvnitř sebe pociťoval erupce vzteku. Nesnášel, když se mu někdo navážel do jeho matky. Nenáviděl to snad ze všeho nejvíc, co mohl nenávidět. Zatínal pěsti a zuby odíral o sebe, skřípaly.
Mladík nepřestával.
„Tvoje máma je blbá asi jako moje dvouletá ségra,“ začal se smát na celou třídu, ignorujíc ruch kolem sebe, způsobený učitelčiným hněvem křiku.
„Drž hubu, debile!“ Tom to nevydržel a prudce se otočil za sebe, pěstí míříc rovnou do jeho tváře.
*konec flashbacku*
„Nikdo mi na ni nebude nadávat. Nikdo neví, jaký to bylo. Nevyměnil bych svou maminku,“ z Tomových očí kanuly slzy. Bill ho zaraženě sledoval. Nechápal to. Však nic neřekl.
„Nenadávám jí. Nic jsem přeci neřekl,“ ohradil se. Tom popotáhl a nos otřel do rukávu.
„Ty ne… ostatní. Když o ní slyšeli, nebo ji viděli,“ Možná ji neměl vůbec zmiňovat. Nechtěl o ní vlastně moc mluvit.
„Aha,“ přikývl Bill a z kabelky vylovil papírové kapesníčky. Jeden Tomovi podal. Nemohl se koukat, jak si Tom otírá nos do rukávu. „Nemysli na to. Ať si lidi říkají, co chtějí. Ty víš, jak to je, ne,“ pohodil mírně rameny. Sice neměl ani nejmenší tušení, co se děje, ale nechtěl ani vyzvídat. Tom jen přikývl a vysmrkal se do nabízeného kapesníku.
„Děkuju,“ pousmál se. Rychle přemýšlel nad jiným tématem, o kterém by s Billem mohl mluvit a nebyl u toho přecitlivělý.
„Ty jdeš z práce? Pracuješ takhle pozdě?“
„Ne vždycky…“ típnul Bill druhou cigaretu a mračil se na posmrkaný kapesník odložený na zídce. Založil zimomřivě ruce na prsa a předklonil se, aby pocítil trošku teplo. „Pokaždé jinak… někdy mě zavolají jen tak přes den a musím tam jít. Nebo taky jezdím na pár dní pryč,“ Billovi byla zima. Tom si toho všimnul a zkroutil pusu.
„Rád bych ti půjčil nějakou mikinu, ale žádnou nemám. Dal bych ti i tričko, jenže to nepřipadá v úvahu,“ zakroutil hlavou. „Za prvé by sis ho nikdy na sebe nevzal,“ ukazoval na prstech. „Za druhé je strašně špinavé a staré, no a za třetí… už asi… nevím,“ našpulil pusu a měl chuť Billa obejmout. Bill na něj s pozvednutým obočím zíral, na jeho počítání na rukou, a na tváři se mu snad poprvé objevil úsměv.
Nemohl si pomoct, ale to Tomovo počítání na prstech mu přišlo docela roztomilé. Opravdu by si na sebe Tomovy věci nevzal, ale ta nabídka byla velice milá.
„V pohodě. Stačí, když budu chodit a ne sedět na místě,“ zvedl se na nohy a vydal se směrem k náměstí. Delší cesta, ale zato bezpečnější. Tom ihned vyskočil k němu a šel vedle něj. Nemohl si nevšimnout Billova úsměvu. Už jen proto, že to bylo něco tak nezvyklého v jeho tváři. Měl z toho radost.
„A co děláš? Jakou práci? Když tě takhle volají?“ vyzvídal Tom neskutečně vděčný za Billovu ochotu ho poslouchat, a dokonce odpovídat.
„Nemluv o práci. Jsem rád, že z ní teď jdu. Nechci na ní teď ani myslet,“ zakroutil Bill hlavou. Tom jen přikývl. Asi to musela být náročná práce, když byl tak unavený.
„Dobře,“ zakopl o tkaničku, ale dál vesele pokračoval dál. Jako Billův stín. „Bille, nevadí ti, že za tebou pořád chodím jak stín?“
autor: S & Doris
betaread: Janule
to je tak krásne. neskutočne… a Tom je tak milý a Bill ho tiež má rád, len to ešte nevie… ale my to už vieme 😀 teším sa na pokračovanie.
Mohlo by se v Billovi něco hnout a mohl by vzít Toma k sobě, aby se vykoupal a najedl, ale to bych asi chtěla moc, já vím…=)
těšim se na pokračko takovíhle povídky miluju…<3
Krásný =) chudák Tom jko =D prej já sem hodně pil…bo koukej jak piju =DDD chudák =D takhle se ztrapňovat a doprošovat =D a Bill taká fajnovka ne =D rychle dál =DDD
nádhera! Miluju tuhle povídku, je to to nejkrásnější co jsem kdy četla 🙂 vážně paráda, ten námět mi přijde hodně roztomilý :))rychle pokráčko prosím 🙂
náádhera !! :-* skvělý !!! Bill už není tak ošklivej jako předtím :)) těším se na další díl 🙂
Ooh Billí se usmál?! no wau jako 😀 no ale taky by mě zajímalo co dělá za práci 😀 prostě úžasné :))
Nejlepší povídka všech dob.Už se nemůžu dočkat dalšího dílu:)Máte nejkrásnější a nejlepší blog v Evropě=o)
Bill není přeci z kamene, jen si to nechce přiznat. Jinak by Toma poslal do zadních míst a odešel. Místo toho však kouká na jeho pláč a ještě mu dá kapesník 🙂 I za ocelovým výrazem je mnoho citu…
Pobavilo ma keď Tom povedal na Billa "prízrak" 😀
Bill v obchode bol hnusný, ja len dúfam, že taký nemôže byť aj v skutočnosti, ale akonáhle je s Tomom prestáva hrať divadlo a začína byť krásne normálny. Je to veľmi pekná poviedka.
Tom je zlatý 😀 a príbeh veľmi zaujímavý.. rýchlo zaujme a nepustí 🙂