Život dvojčat – Proč právě on…? 1.

Tom lítal po celém zákulisí koncertní haly v Praze. Hledal Billa, za chvíli měl začít koncert a on se někam ztratil. Jako by nestačilo, že už nabrali tříhodinové zpoždění při přesunu z Polska. Zástupy fanynek už stojí připravené pod pódiem a můžou si hlasivky vykřičet, jen aby je už dostali konečně na stage, a Bill se někde fláká.

„Bille?“ zavolal znova, už asi po desáté. Nic se však neozvalo.

„Co je?“ vykoukla jeho hlava z nějakých dveří po chvíli.

„Jak co je? Už jsme měli dávno hrát!“ Tom chytil Billa za ruku a nemilosrdně ho vytáhl ven.

„Oblečený už jsi, tak si vezmi mikrofon a pojď, prosím tě.“ Tom nad ním jen zakroutil hlavou.

„Kde jsou kluci?“ staral se Bill.

„Už čekají na kraji pódia, kochají se pohledem na ty davy.“ Bill se na to jen pousmál a následoval Toma za zbytkem kapely.

Koncert skončil. Tom, Gustav a Georg se rozloučili s publikem a v zákulisí čekali na Billa, než vyleze z té obří kovové koule, ve které zmizel z pódia. Pak se šli všichni převléct a osprchovat. Géčka se někam vypařili a Tom s Billem seděli v šatně a nic neříkali. Jen na sebe koukali. Najednou se Bill zvedl a mířil pryč z místnosti. Tom nechápal, co to dělá, vstal a Billa následoval. Bill mířil na stage. Všecka aparatura už byla složená a tým ji právě nakládal do aut. Bill si stoupnul na kraj pódia, kde strávil většinu dnešního koncertu a díval se do prázdné haly. On ji ale prázdnou neviděl. Před očima měl fanoušky, viděl je skákat, slyšel jejich křik. Usmíval se a tiše si pobrukoval písničku, kterou dnešní koncert zakončili – Für immer jetzt. Tom k němu přišel a zezadu ho objal kolem pasu. Položil mu bradu na rameno a poslouchal Billův zpěv.

„Dneska jsem si to opravdu užil, byli skvělí.“ Bill se usmál a bradou ukázal k prázdné hale.

„To oni jsou vždycky, úplně mi vlili novou krev do žil.“ Přitakal Tom a políbil Billa na krk.

Bill se vymanil z Tomova sevření, místo toho ho chytil za ruku a posadil se na kraj pódia, Tom za ním. Zase ho objal kolem pasu a společně hleděli do prázdna.

„Zpívej ještě.“ Zaprosil Tom šeptem. Bill se po něm tak zvláštně podíval.

„Zpíval jsem celý dvě hodiny, to ti nestačilo?“ pozvedl obočí. Tom jen zavrtěl hlavou.

„To jsi zpíval pro lidi…“ pokrčil rameny.

„Ne, pro všechny, komu se to líbí.“ Usmál se Bill. Dneska už by měl nechat svoje hlasivky odpočinout, do vystoupení dal opravdu všechno. Jenže když Tom se tak smutně kouká.

Bill zavřel oči, zhluboka se nadechl a spustil:

„I hate my life, I can´t sit still for one more single day

Když dozpíval až do konce, otevřel oči. Tom na něho hleděl s úsměvem na rtech.

„Děkuju…“ zašeptal a pak Billa políbil.

Najednou se ozvaly kroky mířící přímo k nim. Tom rychle pustil Billa z objetí a trošku se od něho odsunul, i když nerad.

„Nerad ruším,“ řekl jim chlapík, který má na starosti pódium. „Ale musíme to tady rozebrat a připravit k převozu.“

„Jasně. Už jdeme.“ Kývnul Bill a už se zvedal. Prošli kolem toho muže a mířili do šatny.

„Nepůjdeme už do busu? Celkem bych si šel lehnout.“ Navrhoval Bill.

„Proč ne. Aspoň budeme mít víc soukromí.“ Zazubil se.

„Ok, jdi napřed, mám ještě věci v šatně.“ Narozdíl od Billa si je tam Tom přenesl už po koncertě.

„Necourej se dlouho.“ Varoval ho Tom a odešel. V buse si sedl na sedačku a díval se z okna. Bylo tam nějak živo, pozoroval, jak muži z týmu nakládají pódium kousek po kousku do náklaďáků.

Bill si posbíral všecky saky paky a už se chystal opustit budovu pražské Tesla arény. Rozhodl se vyjít některým z hlavních východů, protože se nechtěl plést pod nohy pracujícímu štábu. Zavřel za sebou dveře a naposled se ohlédl. Nad dveřmi zářilo číslo 21.

„Bille?“ nějaký neznámý mužský hlas na něho zavolal. Bill se po něm otočil a spatřil ve tmě pod stromy stát nějakou skupinu lidí. Myslel si, že jsou to nějací vytrvalí fanoušci, proto k nim vykročil. I oni mu šli vstříc. Když se potkali, Bill se na ně usmál a čekal, co přijde, určitě budou chtít podpis a fotku.

„Mohl bys nám věnovat pár minut?“ zeptal se ho jeden z pětičlenné party kluků.

„Jasně.“ Bill se znova usmál a udělal ještě jeden krok k nim.

„Víš, chtěli jsme se tě na něco zeptat…“ mluvil pořád ten samý kluk a Bill si všiml, že něco schovává za zády.

„Klidně.“ Kývnul a obezřetně sledoval, co se bude dít.

„Vydržíš ránu pěstí do obličeje?“ zeptal se jízlivě ten kluk a nato hned Billovi jednu ubalil, přímo do nosu. Bill to nečekal, ztratil rovnováhu a skácel se na mokrou zem.

Tom pozoroval Billa z okna tourbusu. Už kolikrát mu říkal, aby nechodil za nikým bez ochranky, ale on si prostě nedá říct… Když viděl, že se jeho bráška sesouvá k zemi, vyletěl z busu ven a běžel k němu.

„Okamžitě přestaň!“ křičel na toho, který Billa prve uhodil, a teď do něho kopl jako do míče. Celá parta z toho měla neskutečnou legraci. Ovšem jen do té doby, než se k nim přihnal k smrti rozzuřený Tom. Cestou ještě zburcoval ochranku, takže na násilníky nebyl sám. Chlapci ze security služby se rozběhli za utíkajícími antifanoušky. Tom se zastavil u Billa a sklonil se k němu.

„Jsi v pořádku, Bille?“ ptal se ho starostlivě a pomáhal mu zase na nohy.

Bill si držel nos a v očích měl slzy bolesti. Jenom po Tomovi koukal, neřekl však nic.

„Pojď.“ Tom ho podepřel a odvedl do busu, kde ho posadil rovnou na postel.

Bill už se částečně probral z toho šoku.

„Co to mělo znamenat?“ ptal se Toma.

„Někdo tě zřejmě nenávidí natolik, že ti chtěl rozbít hubu.“ Konstatoval Tom a prohlížel si Billův zarudlý obličej.

„Myslel jsem, že jsou to fanoušci a že budou chtít podpis…“ soukal ze sebe Bill omámeně.

„Kolikrát už jsem ti říkal, abys nikam nechodil bez ochranky? Vidíš, teď se ti to vymstilo.“ Tom si přisedl k Billovi na postel a objal ho kolem ramen.

„Jak ti je?“ ptal se tiše a vážně na Billa hleděl.

„Fyzicky to nic není, ale mám takový zvláštní pocit… chce se mi úplně brečet.“ Bill se na Toma zoufale podíval.

„No tak, nic si z toho nedělej, víš kolikrát já už dostal ránu? A kolikrát dokonce od tebe?“ Tom Billa objal a snažil se ho uklidnit.

„To bylo ale něco jinýho, Tome.“ Protestoval pořád.

„Moc ne. Pokaždé to bolí skoro stejně.“ Zavrtěl Tom hlavou.

„Teď budu mít strach vyjít na ulici.“ Poznamenal Bill smutně.

„Tak víš co? Něco vymyslíme, najdeme ti osobní ochranku, co ty na to?“ Tom si vzpomněl na film Osobní strážce, který tolik nenávidí.

„To ne.“ Bill zavrtěl hlavou a opřel se o Tomovo rameno.

„To jo! A dost řečí, zítra to proberu s manažerem!“ rozhodl a Billův nesouhlasný pohled ignoroval.