autor: Sch-Rei
„P-rosím?“ nechápavě vypadlo z Toma.
„J-jak… Jak to myslíte, že už ho… Co?“
„Slyšel jste. O Billa už nemusíte mít starosti, je v dobrých rukách. Terapie, kterou jsme mu nasadili, mu pomůže.“ Muž v křesle se ušklíbl, a začal psát něco do papírů. Tom nehybně stál, a pokoušel se rozdýchat ta slova.
„J-jakou terapii jste mu nasadili?“ zašeptal, a nasucho polknul, obávajíc se nejhoršího.
„Budeme ho léčit v osmém patře,“ odpověděl.
„P-… Poslední patro,“ zašeptal Tom spíš pro sebe.
„Ano,“ vydechl bez zájmu blonďák v křesle a dál se věnoval papírům.
„Nemůžete! Chápete, že ho to zabije?“ vyjekl Tom téměř hystericky. Muž se jen ušklíbnul a zakroutil nad tím hlavou.
„Tome, uvědomte si, že je to pro něj nejlepší cesta. Napadl dnes jednoho z ošetřovatelů, a zakousnul se mu do ruky. Má hodně hlubokou ránu, nechtěl ho pustit. Nemůžeme riskovat, že se tohle bude opakovat.“
„Proto mu radši vymyjete mozek nějakýma lékama, a zavřete do klece jako nějaké zvíře?“ křikl Tom. Mísil se v něm vztek. Hodně velký vztek, ale i strach.
„Je to nejlepší cesta.“
„Jak se ho zbavit,“ probodl ho Tom nenávistným pohledem.
„Nedělejte z toho takové drama, Tome, ani jste ho pořádně neznal, nepotřebuje vaši pomoc. Postaráme se o něj, jak nejlíp umíme. Bude mu dobře.“ Tom měl najednou slzy v očích. Slzy beznaděje. Byl proti situaci tak beznadějný… Slabý.
„Proč myslíte, že je dobré držet člověka stranou, dávat mu elektrické šoky, cpát do něj nějaké omamné pilulky, a držet ho v kleci, když potřebuje pochopení, cit, pocit bezpečí… a…“ odmlčel se.
„A?“ zvedl k němu pohled blonďák.
„…Potřebuje lásku,“ zašeptal Tom. Muž za stolem se opřel o opěrku křesla a založil ruce. Chvíli bylo ticho.
„Terapie už začala. Je mi líto, Tome. On byl milován, ale zabil. Zabil své nejbližší, kteří ho nade vše milovali. Tohle nemá cenu víc rozebírat, stalo se.“ Řekl tišším hlasem.
Černovlasé klubíčko se klepalo v rohu velké kovové krabice s mřížemi. Vzlykalo, a třáslo se strachy. Chtělo mít u sebe milovanou osobu. Někoho, kdo mu dodává pocit bezpečí, lásky. U koho se cítí skvěle, jako by mohlo vzlétnout. Zápěstí má odřené od koženého řemínku, který ho dře každý den na křesle plném drátů, které do něj vpouští šílenou bolest. Tělo má samou modřinu od každodenních trestů, a tváře uplakané. Uvnitř je to ale nejhorší. Tisíckrát horší než navenek. Uvnitř je prázdno. Jen trosky života, které pomalu mizí do nenávratna. Jeho duše touží po lásce, která mu byla nedávno dopřávaná. Ztrácí naději, ztrácí víru, ztrácí sama sebe. Čokoládová očka, ve kterých vyhasla jiskra života, a ve kterých se odráží pouhá bolest. Na jeho těle není jediné místo, které by nebylo pošpiněno nebo zneužito. Opravdu, není.
Už teď vím, co hvězdám šeptají,
když se den za nocí zvolna střídá.
Kam s ránem mizí potají
a kdo si mne ve své duši hlídá.
když se den za nocí zvolna střídá.
Kam s ránem mizí potají
a kdo si mne ve své duši hlídá.
autor: Sch-Rei
betaread: Janule
To je šíleně depresivní!!! Kdo to má číst, už aby se něco stalo, než Billa úplně utýrají. Tome, udělej něco!!!
Ou neee…
tyjo… ten poslední odstavec je smutnej… málem jsem se rozbulela jak fakan…