autor: Tomi & Ainikki
Strávil jsem s Toriem pár hodin, ale pak už jsem začal být unavený nejen z pozdní doby, ale i z jeho přítomnosti. Byly nepředstavitelně vyčerpávající všechny ty vynucené úsměvy a hrané nadšení z toho, že je opět u mě. A on se ode mě ani na chvíli nevzdálil, takže mi vůbec nedal příležitost vydechnout si a zahodit masku. Když jsem už poněkolikáté demonstrativně zazíval, aby bylo naprosto nepřehlédnutelné, jak moc už mé tělo touží po spánku, teprve potom mě doprovodil do mých komnat.
V koutku duše jsem si přál, aby mě nechal odpočinout si, a jen mi popřál dobrou noc. To bylo ale nejspíš naivní a bláhové přání. Že to tak nebude, mi bylo jasné hned, jak jsem uviděl svůj pokoj. Musel to nechat někým připravit, protože se mnou byl skutečně po celou dobu večera. Celá místnost byla prozářená desítkami možná stovkami malých plápolajících různobarevných svíček. Nikdy jsem jich pohromadě tolik neviděl, už jen díky tomu, že tento zdroj světla u nás nebyl tak úplně běžný, a když už byly svíčky někde k dostání, byly docela drahým a luxusním zbožím, který si nemohl dovolit úplně každý. Vzduchem se neslo těžké aroma nějakých vonných tyčinek a na malém stolečku před rozprostřeným lůžkem byla připravená konvička pravděpodobně s čajem, a mísa s ovocem, které se ale nedalo skladovat přes zimu. Kde jej tedy mohl vzít teď uprostřed chladných měsíců, zůstávalo záhadou, ovšem tenhle detail byl tím posledním, co mě trápilo.
„Posaďte se, výsosti.“ Pokynul rukou k posteli. Když už jsem se chtěl usadit, jak nařídil, zadržel mě. Ohlédl jsem se přes rameno s otazníkem v očích. „Dovolíte?“ Přistoupil těsně ke mně, protáhl mi ruce kolem pasu a zatáhl za uzel, jenž držel mé kimono. „Takhle to bude pohodlnější.“ Zatrnulo ve mně, když mi došlo, že jeho záměrem je sundat ze mě šaty. Pár zručnými pohyby tak učinil a nechal mi na sobě jen tenkou spodní vrstvu. Úzkostně jsem si k sobě přitáhl cípy a snažil se nedávat najevo nelibost, kterou ve mně tahle situace vyvolávala. Skoro se mi ani nechtělo věřit, že se to stane hned první den jeho návratu. Málem jsem vzlyknul, když jsem si vzpomněl na Toma a zvednul se mi žaludek v momentě, kdy jsem se octl na lůžku, a v mé těsné blízkosti se mi on otřel o paži svým trupem, donášeje k mým ústům kuličku hroznového vína. Raději bez protestů jsem ji sežvýkal, i když mi to sladké ovoce nepředstavitelně trpklo v ústech.
„Chutná?“ Chtěl vědět a při tom se na mě pokřiveně usmíval.
„Jistě,“ přikývl jsem a stočil jsem koutky rtů také do mírného pousmání. „Je to vynikající.“
„Výborně, to rád slyším. Měl byste ještě ochutnat čaj.“ Nabízel mi, a hned mi i pohotově nalil. „Je úžasně aromatický s výraznou chutí, objevil jsem ho teď při svých cestách po severu země. Lidé tam o něj obzvlášť pozorně pečují.“ Podával mi výklad, zatímco já jsem doušek usrkl. Byl přesně takový, jak říkal. Jen já bych ještě dodal, že podivně omamující. Cítil jsem, jak otupuje moje smysly, a všechno kolem se rozostřuje. Pevně jsem k sobě stiskl víčka a následně párkrát rychle zamrkal. Pokoušel jsem se soustředit na jeden konkrétní bod před sebou, hlavně neztratit povědomí o tom, co se se mnou děje.
„Všechno v pořádku, veličenstvo?“ Jeho hlas mi nyní syčel v uších jako nějaký jedovatý had. Konečky prstů jsem si promnul spánky a zhluboka se nadechl, než jsem byl schopen odpovědět.
„V tom nejlepším.“ Hlesnul jsem namáhavě.
Zatvářil se pochybovačně, a pak se jeho výraz rozjasnil, jako by si na něco vzpomněl.
„Něco pro vás mám. To vám zajisté zvedne náladu.“ Odkudsi ze svých šatů vytáhl malou, dřevěnou, zdobně vyřezávanou kazetu a podal mi ji. „Je to umělecký kousek těch nejlepších mistrů ve svém řemesle.“ S nedůvěrou jsem si tu věc od něj převzal a opatrně otevřel. Musel jsem uznat, že vůbec nepřeháněl. Ten šperk, který byl uvnitř, byl skvostný. Zdobení vypracované do nejmenších detailů a osázený červenými a bílými třpytivými kameny.
„Děkuji, je překrásný,“ vydechl jsem s upřímným obdivem.
„Dovolte, abych vám ho nasadil.“ Přidržel jsem si vlasy, když mi šperk upevňoval kolem krku. „Sluší vám.“ Zhodnotil to a jako už dnes mnohokrát, znovu se usmál, ovšem tentokrát přidal ještě pohlazení po líci. Dřív jsem pod tímto dotekem automaticky přivíral víčka, dnes jsem na něj ale jen zůstal vyděšeně zírat v očekávání toho, co tento dotek předesílal.
„Jste celý napjatý. Dovolte mi vás uvolnit.“ Aniž bych se byť jen v myšlence dokázal vzepřít jeho počínání, stáhl mi z ramenou poloprůsvitný hedvábný pláštík a položil mě na břicho do přikrývek. V pěstích jsem stisknul cípy peřiny a hlavu zabořil do polštáře, aby neviděl, jak útrpná grimasa se mi usadila na tváři. V duchu jsem křičel Tomovo jméno a snažil se navenek nepropadnout hysterii, jež mě sžírala uvnitř. K mému překvapení ale nezamířil tam dolů, ale jeho ruce se mi rozeběhly po zádech navlhčené nějakou chladivou mastí. S precizní pečlivostí hnětl každý můj sval a věnoval se mu tak dlouho, dokud neucítil, že strnulá křečovitost opadává. Dalo mu to hodně práce, protože ač bylo jeho počínání v podstatě velice příjemné, moje psychika se bránila tomu si to užít, ale nakonec úspěch slavil. Uvolněný jsem spočinul zabořený v měkké matraci, zaťaté pěsti, pevně sevřená víčka a silně scvaknutá čelist povolila. Bylo snazší poddat se, než se pokoušet vzdorovat, což by v konečném důsledku mohlo přinést jen nepříjemnosti. Dech se mi zklidnil a prohloubil, a má mysl mi poskytla představu, že ty ruce, které se mě dotýkají a způsobují mi všechny ty příjemné pocity z masáže, jsou Tomovy.
Mé vědomí odplouvalo někam pryč, daleko od Toria, a toužebně se upínalo k mé lásce. Ocital jsem se na hranici snění, a stačilo málo, a mé oči by zastřel neproniknutelně černý závoj spánku. Ten mi byl ale odepřen. Dech se mi zadrhnul v hrdle a byl jsem hrubě mrštěn zpět do reality, když se do mého těla natlačily dva prsty velice záhy následovány třetím, a začaly mě neúprosně roztahovat.
„Ne,“ kuňknul jsem v slabém protestu, „prosím, jsem unavený.“ Pokusil jsem se dodat, i když jsem věděl, že vzdorovat si nemůžu dovolit. Ne tedy alespoň v takové míře, v jaké jsem si přál. Měl jsem chuť rozkřičet se na něj a poslat ho ke všem čertům, jen aby mě nechal na pokoji. Ovšem něco podobného nebylo myslitelné. Činilo mě to zoufale zdrceným, když jsem nemohl nic, jen se mu otevřít a zachovat tak zdání normálnosti.
„Pšš, já vím. Již brzy si odpočinete,“ šeptal mi ten jeho hadí jazyk přímo do ucha. „Já se ale na tohle tolik těšil. Stačí, když budete klidně ležet. Budu jemný. Bude se vám to líbit.“
Neodpověděl jsem. Jen jsem zůstal tak, jak si přál, nepohnutě ležet, a při tom jsem se v sobě snažil potlačit vlnu zvedajícího se hnusu, když do mě zvolna pronikal. Pochopitelně jsem si uvědomil již dříve, že s jeho návratem se tomuhle nevyhnu, přesto nebylo možné se na to připravit, i když jsem si nesčetněkrát před tím opakoval, že to zvládnu. Dokonce ani vybavovat si u toho Tomovu tvář nepomáhalo. Jen to ve mně prohloubilo moji bolest, výčitky a provinilost z mé slabosti, strachu a neschopnosti se vzepřít a bojovat o to, abych byl už jenom Tomův, a nevládl mi nikdo cizí.
Navíc mě ještě zrazovalo mé tělo. Nevěděl jsem, jestli je to způsobeno oním čajem, pronikavou vůní, jež se líně převalovala ve vzduchu a pálila mě v nose, či jeho něžností, se kterou ke mně v takové míře nikdy dřív nepřistupoval, a nebo to bylo pouze vzpomínkou na dřívější chvíle prožité s Tomem, ale byl jsem vzrušený. Mé mysli se to naprosto příčilo, ale tělo reagovalo nezávisle na ní. Tlačil mě můj pulzující tvrdý penis, který byl lisován mezi matrací a mým břichem. Zoufale jsem se vrtěl a zmítal, ve snaze ten tlak uvolnit. Bolest mého vzrušení ale nebyla zdaleka tak veliká, jako bolest mého srdce. Potřeboval jsem, aby to skončilo, a já tak mohl dát průchod skutečným emocím, které jsem už jen stěží držel za nestabilní hrází, která hrozila, že se co chvíli provalí.
„Rychleji,“ pobídl jsem ho. Čím dřív dopřeje nám oběma uvolnění, tím dříve budu moci být sám. Donutil mě vykřiknout a zalapat po dechu, když mé přání splnil a prudce a hluboce do mě přirazil. Ten bestiálně hrubý pohyb, který způsobil, že se mi zatmělo před očima a kolem hlavy se roztančila spousta bílých světélkujících bodů, byl jako povel pro nasazení toho správného tempa pro nás oba. Rychle a pravidelně se do mě nořil v krátkých úderech, které neomylně narážely na ono místo tam uvnitř. Dokonce jsem i sténal. Musela to pro něj být dokonalá iluze vášně, kterou jsme spolu vždy prožívali. Z mé strany to ale tentokrát bylo jen mechanické, skutečná touha se nedostavila ani zdaleka. Navíc za sténání se velice snadno daly skrýt první drobné vzlyky, které vyplouvaly napovrch. Cítil jsem se totiž jako ten největší odpad, když jsem pod sebou ucítil vlhko z mého vyvrcholení, a hned na to se on s chraplavým zvukem, který vybublal až někde z hloubky jeho hrdla, udělal do mě. Dnes už po několikáté se mi chtělo zvracet. Zhluboka jsem dýchal, abych to nutkání zahnal.
„Teď odpočívejte, výsosti. Mějte dobrou noc.“ Popřál mi tak, jak bylo u něj zvykem, a neopomněl mě zabalit do přikrývky. Ani se neobtěžoval s tím, aby mě očistil, to Tom by to udělal. Při téhle vzpomínce na něj jsem to již nevydržel a rozeštkal se naplno. Mohl jsem si to dovolit. Torio odešel a já měl konečně svoji vytouženou samotu. Polštář ochotně vpíjel všechny ty ohromné přívaly mých slz.
„To… mi. Tomi.“ Škytal jsem mezi jednotlivými trhanými nádechy. Byl jsem špína. Jak mě po tomhle bude ještě vůbec chtít? „Odpusť.“ Zašeptal jsem do ticha místnosti, a pak se vyčerpáním propadl do neklidného spánku.
Venku sněžilo čím dál tím víc. Seděl jsem na terase a bylo mi trošku zima. Chvílemi jsem se cítil prázdný a osamělý, i když mi Tatsuya dělal společnost. Napil jsem se čaje, ale neuklidnil mě tak jako jindy. Mé myšlenky se neustále vracely k paláci. Přemýšlel jsem, jak se Benjiro asi má. Tolik jsem si přál být s ním, sevřít ho v náručí a už nikdy nepustit. Kdyby to tak šlo, utekl bych s ním někam daleko, ale on si nemohl ve svém postavení dovolit jen tak utéct, takže toto řešení nepřipadalo v úvahu.
Dokonce jsem si vzpomněl i na Amayu. Jak se vlastně má? Snad Billovi poctivě píše. Musí se cítit strašně osamělý, drobek můj malý.
„Smím si k vám přisednout?“ Místo odpovědi jsem se nahnul a v rychlosti vytvaroval sněhovou kouli, kterou jsem hodil po Tatsuyovi. Zatvářil se překvapeně a vzápětí pohoršeně. Nicméně mě pohotově nazpět obdaroval pořádnou sněhovou nadílkou. Neovládl jsem se. Byli jsme jako děti, sypali jsme na sebe sníh a já se ho snažil nalákat pod větev. Prokoukl můj ďábelský plán nasypat mu jiskřivé vločky za krk, a nedal se. Bránil se zuby nehty, přesto byl celý promáčený. Na kimonu se rýsovaly mokré fleky.
„Prosím, už dost.“ Zaprosil celý udýchaný. Smiloval jsem se nad ním a vzal ho do svého pokoje. Nalil jsem mu čaj, nicméně na něm bylo vidět, že se do něj dává zima a rád by se zbavil svého vodou ztěžklého oblečení. Nezaváhal jsem ani minutu.
„Nechcete se převléknout?“ Zčervenal. „Vydržte, pošlu někoho pro vaše oblečení.“ Měl jsem štěstí, sotva jsem vyšel na chodbu, uviděl jsem mladého novice a požádal ho o Tatsuyovy věci. Mlčky přikývl.
Tatsuya začal drkotat zuby.
„Takhle to nejde, nastydnete. Nechtěl bych vás mít na svědomí.“ Stáhl jsem z postele dlouhý hedvábný přehoz. Pochopil. Začal se rychle svlékat. Po očku jsem ho sledoval. Pohled na jeho dokonalé tělo mě, ač jsem nechtěl, vzrušil. Bojoval jsem sám se sebou. Kdy to bylo naposledy, co jsem se miloval s Billem? Má touha začínala být až bolestná. Nikdy bych však nezklamal ani důvěru Benjira, kterou ve mně vložil, ani tu Tatsuyovu. Nevzal bych si nikoho proti jeho vůli, i kdyby byl sebe přitažlivější. Dokonce ani kdyby se mi nabídl sám. V mém životě byl v tomto směru už pouze Bill.
„Vypadám jako nějaká princezna.“ Zachichotal se. Přitáhl jsem k němu ohřívadlo a on se naprosto přirozeně uvelebil na posteli. Podal jsem mu čaj. Chvíli jsme si povídali a on nakonec usnul. Přikryl jsem ho a zůstal na něj dozírat.
Nemůže mi dělat náhradu za Billa, přesto jsem neodolal a dotkl se jeho tváře. Zavrtěl se a já se málem rozplakal. Připomínal mi ho, a nebo si se mnou hrála jenom má fantazie? Čert ví.
„Promiňte mi, že jsem usnul. Bylo to ode mě nevkusné.“ Roztomile se omlouval a protíral si ospalé oči.
„Nic se nestalo. Mně to nevadí.“ Kus přehozu mu sjel z ramene. Kdybych o něm nevěděl pravdu, podezříval bych ho, že se chová nadmíru koketně. Možná si to ani sám neuvědomoval. Už jsem se nedivil, že se ho Xaniro nedokáže za žádnou cenu vzdát.
„Vaše šaty už uschnuly.“ Dotkl jsem se jemného vypodšívkovaného hedvábí. Sotva se oblékl, a to si dával na čas, ozvalo se zaklepání. Otevřel jsem dveře a za nimi stál mnich s věcmi na převlečení. To brzo, napadlo mě, ale Tatsuya na sobě nedal nic znát a s úsměvem je přijal.
Zbytek dne jsem strávil čtením a přemýšlením. Celý unavený jsem si zalezl do vyhřáté postele. Stoupala z ní příjemná vůně vanilky a cizího mužského těla. Omamovalo mě to. Neodolal jsem a začal jsem se uspokojovat.
**
Ani jsem už nedoufal, že dostanu pozvání k císařovně matce. Bylo to krátce po Tatsuyově odjezdu zpět do paláce. Toho jsem se snažil přesvědčit, aby mi posílal informace. Výsledkem byl jeho neurčitý souhlas. „Uvidíme.“
Cítil jsem trému, když jsem kráčel studenou chodbou k bohatě vyřezávaným dveřím. Za pár okamžiků jsem byl uveden k Benjirově matce. V přetopené místnosti seděla starší dlouhovlasá žena v prostém kimonu. Měla pravidelné rysy a dříve musela být velmi krásná, přesto jsem marně hledal podobu s Benjirem a Amayou. Byla až příliš mohutná. Představil jsem si Billovu vyhublou postavu a bylo mi do pláče. Tolik jsem toužil být s ním. Dotýkat se ho. Milovat ho.
Mlčky mi ukázala, ať se posadím. Dlouze si mě prohlížela a já si připadal jako dobytek na porážce.
„Tak vás má můj syn rád…“ čekal jsem jen, kdy dodá – odporné. Pokračovala dál, ale v tom duchu, ve kterém jsem to nečekal. „Démon se bojí psů, ti ho poznají. Jste oba ve velkém nebezpečí. Jsou dvě cesty – buď se neotočíš a odjedeš do své země, a nebo budeš setrvávat zde a klidně čekat, až se bělovlasý muž zničí sám. Jedině pravá láska překoná nástrahy všudypřítomného zla.“ Nechápal jsem, o čem mluví. Copak zvěsti o tom, že zešílela, jsou pravdivé? Chvíli nepřítomně zírala před sebe a pak mi pokynem ruky dala vědět, že můj čas vypršel. Možná za to mohl datum úmrtí jejího manžela. Mniši už týdny před tím pálili v chrámu ty odporné tyčinky, ze kterých se mi zvedal žaludek a na dřevených tabulkách bylo zaznamenáno jméno bývalého císaře. Tak snad proto byla tak bláznivá, a proto mě nechala tak dlouho čekat, než mi bylo povoleno se s ní sejít. Žal nad ztrátou milovaného člověka dokáže ovlivnit celý život těch, co zůstali. Celý zmatený a nesvůj jsem vyšel na terasu. Stmívalo se a sněžilo. Nevím, co mě to napadlo, ale natáhl jsem dlaň a dlouze foukl.
Seděl jsem ve svém pokoji a vybrnkával si nějakou melodii, tiše si k tomu pobrukujíc, a vychutnával jsem si pár tolik vzácných chvil samoty, které mi po dlouhých dnech Toriovy přítomnosti byly dopřány, když se zvedl nenadálý poryv větru. Neměl jsem ani otevřená okna, přesto závěsy v místnosti se rozpohybovaly a lucerna, jež zaplavovala pokoj příjemně zlatavým světlem, zhasla. Nedbale upevněná stuha, jež mi svazovala vlasy, se povolila a vítr mi prameny vlasů rozprostřel po zádech a pár mi jich nafoukal do obličeje. Dal jsem je pryč, uhladil dlaní a šťastně jsem se usmál. To Tomův dech a jeho vůně se usadila na křídlech větříku a navštívila mě v mé teskné samotě.
„Lásko, cítím tě.“ Zašeptal jsem, přivřel víčka a stočil všechny své myšlenky k němu ve víře, že mu dokážu podobně na dálku odpovědět. ‚Miluju tě.‘ Poslal jsem mu svou myslí zprávu, a když se mým tělem rozlil v teplých vlnách zvláštně uklidňující pokoj, byl jsem si jistý, že mou zprávu obdržel.
autor: Tomi & Ainikki
betaread: Janule
Do prčic, tak jestli tohle celé dopadne dobře…..
Vážně mě nenapadá, jak by mohli porazit Toria… mimochodem, je to fakt hnusák. Nedivím se Billovi, že mu bylo špatně. Prakticky ho znásilnil, to bylo fakt síla. Obdivuju Billa, kolik je toho schopný vydržet… ve jménu lásky je člověk schopen udělat vážně hodně, ale tohle je vážně extrém. Tak mě napadá, že až takhle noční můra skončí, Benjiro už asi nebude ten dětinský císař, pravděpodobně mu tohle pomůže dospět… no rozhodně ho to trochu změní.
Stále to hltám se zatajeným dechem, je to velmi čtivé. Těším se na další kapitolu:-)
P.S. Přečetla jsem posledních pár částí naráz až během včerejška a dneška, nesměla jsem to posledních pár týdnů přehánět se čtením, musela jsem šetřit oči, tak proto jsem nestíhala číst. Snad už to bude lepší a já budu komentovat zase pravidelně:)
Musím říct, že jsem se docela bála, že Tom neodolá, a bude Benjirovi nevěrný, naštěstí je Tom milujícím a oddaným partnerem, tekže k ničemu nepřístojnému nedošlo =) Jinak, chudák Bill, že musí tohle všechno od Toria snášet, a ještě vydržet to odloučení od Toma.
Ještě chci znovu říct, že celá povídka je perfektní a hrozně se mi líbí. Je originální, poutavá a dobře napsaná se vším všudy ♥
chudáček Billí, takhle se muset nechat nedobrovolně znásilňovat. Ať na toho bělovlasýho úchyláka Tom vypustí smečku psů a ti nejen, že ho poznaj, ale při troše štěstí ho i sežerou…no a je to:o)
som rada, že Tom odolal, to čo sa deje Billovi mi je hrozitánsky ľúto. Neznášam to. A tá jeho maminka toho veľa neprezradila. To majú iba nečinne čakať??? Ale koniec bol nádherný. Ja tak veľmi chcem aby boli spolu:(