autor: bmccray
**O 1 MĚSÍC A 3 TÝDNY POZDĚJI**
Billův pohled
Připravoval jsem se na charitativní akci, když mě začalo bolet břicho. Dole v břiše jsem cítil nepatrný tlak společně s křečí. Přestalo to a já se konečně připravil. Dnes se mi to stávalo celý den. Brzy ráno jsem zavolal doktorovi Michaelsovi a on řekl, že se mé tělo připravuje na přicházející porod, a že by to mohly být falešní poslíčci. To jsem vyloučil.
Oblékl jsem si outfit od Laury a jejího designového týmu. Padlo mi to a vypadalo to dobře. Zminimalizovalo to mé břicho, což bylo dobré. Zíral jsem do zrcadla a rovnal si vlasy. Rozdělil jsem je a nechal je rovné. Namaloval jsem se a oblékl si bundu. Šel jsem dolů po schodech, když jsem ucítil další bolest.
„Kurva…“ zašeptal jsem. Po chvíli to odeznělo a já pokračoval dolů po schodech. Tom byl dole, oblečený do tmavých džínů, černého trika a do černo-bílé péřové bundy od Adidas. Vypadal dobře. Pohlédl na mě a usmál se.
„Zatraceně, zlato, vypadáš dobře.“ Zachichotal jsem se a řekl mu to samé.
Popadl jsem svou tašku a vydali jsme se na místo činu.
_______________
Během naší jízdy jsem tu bolest ucítil znova. Bylo to, jako by bylo mé břicho v ohni. Zavřel jsem oči a pokoušel se zapomenout na tu bolest a pracoval na své dýchací technice, kterou jsem se naučil na Lamaze, když jsem čekal dvojčátka. Párkrát jsem to zkusil, ale bolest byla intenzivnější. Mé instinkty mi říkaly, abych jel do nemocnice, ale tahle noc pro mě byla opravdu důležitá. Povzdechl jsem si a opřel si hlavu.
‚Co se to tady kurva děje!‘ pomyslel jsem si.
Usykl jsem bolestí a Tom se na mě podíval. Vzal mě za ruku a pohladil po kloubech. Zvedl mou ruku a dal mi pusu do dlaně.
„Bille, jsi v pořádku?“ zeptal se mě.
Povzdechl jsem si, když se bolest opět projevila a přikývl.
„Jsi si jistý, Bille?“
„Yeah.“
_______________
Dostali jsme se na místo určení a já si vzal všechny své věci.
„Tome, prosím, chovej se slušně. Vím, že tam bude bar, tak se dnes prosím ovládej. Je to pro mě důležité.“
Políbil mě. „Já vím, zlato. Pojď, začíná to v 6 a je 5:55.“
Vešli jsme dovnitř a já se ujistil, že je všechno perfektně připravené. Každý, kdo přišel, mi potřásl rukou a lichotil, jak je to tu nádherné. Byl jsem překvapený, když přišel Bushido a objal mě.
„Party vypadá dobře jako ty. Jako posledně.“
Zčervenal jsem. Ale odtáhl jsem se od něj.
„Um… díky, Bushido…“
„Dostal jsi dárek, který jsem ti před pár měsíci poslal? Zapomněl jsem se zeptat.“
„Ano, dostal a je hezký. Nemůžu si ho nechat.“
„Ano, můžeš. Trvám na tom.“
Cítil jsem se vedle něj trochu nepříjemně, protože to, co se stalo minulý měsíc, se mi stále přehrávalo v hlavě. Rozhlédl jsem se kolem a viděl Toma, jak mluví s Monikou a Andreasem. Podíval se na mě a já mu nenápadně zamával. Okamžitě přišel a ovinul mi ruce kolem ramen.
„Bushido, to je můj manžel Tom a Tome, to je Bushido.“
Tom jen zesílil stisk kolem mě, až to začalo bolet.
„Ty jsi ten chlap z letiště,“ řekl stroze.
„Nekecej! Tak jsi mě odhalil, divoško. Máš krásného manžela. Být tebou, tak jsem opatrný,“ řekl a odešel k baru.
Věděl jsem, že si Bushido udržuje své tvrďácké rapperské
„Oh můj bože! Samy Deluxe! Bille! To je Samy Deluxe!!!“ řekl o překot a šel za ním.
Nasadil jsem úsměv, i když mi bolest projela celým tělem. Podíval jsem se ke dveřím a viděl, že právě vcházel Perez Hilton.
‚Kdo ho do prdele pozval,‘ pomyslel jsem si.
Prošel dveřmi a celého si mě prohlédl.
„Ahoj, Bille. Vypadáš trochu zavalitě… oh, moment, ty jsi zase zbouchnutej. Opravdu smutné.“
„Perezi, rád tě vidím. Koukám, že jsi stále závistivý nechutný zasraný hajzl-„
Nemohl jsem to doříct, protože přišel Tom. Perez nad ním slintal.
„Ahoj, Tome,“ řekl a zrudnul.
Tom jen přikývl, položil mi ruku na rameno a políbil mě na tvář. Perez zuřil. Věděl jsem, že zítra ráno budu na jeho webovkách, s hordou sprostých slov napsaných kolem mé fotky. Jak jsme odcházeli, otočil jsem se a zvedl prostředníček.
_______________
O chvíli později vstoupili Kiro a Yu, vypadali extra úžasně. Objal mě a potřásl Tomovi rukou. Yu a Tom se začali bavit o tom, která kytara a jaké struny jsou nejlepší. S Kirem jsme se smáli. Vždycky jsem věděl, že spolu budou skvěle vycházet. Odvrátil jsem od nich svou pozornost zpět ke Kirovi.
„Ahoj. Tak jste to zvládli!“
„Yeah, nemohli jsme si to nechat ujít. Je to vzrušující.“
„Tak tedy, nasměruj se k občerstvení a k baru.“
„Nemůžu pít. Pořád kojím.“
„Správně. Támhle je jablečný mošt a další sračky.“
Zachichotal se a potom se zesláble usmál. „Bille, později s tebou musím mluvit. Musím hlídat Strifyho, aby nebalil lidi.
Přikývl jsem a on mi dal pusu na tvář. On a Yu odešli do VIP místnosti. Pohladil jsem se dole na zádech a sledoval, jak vešli další dva lidé z ‚New Trends Germany‘. Potřásl jsem jim rukama.
„Ahoj. Milé, že jste přišli.“
„Ahoj. Díky, že jste nás přijali. Já jsem Romeo a to je Shin.
„Promiňte, jestli je to hrubé. Vy a Yu jste příbuzní?“
Přikývl a usmál se. „Ano, je to můj bratr.“
Usmál jsem se a otočil se na Shina. Stydlivě se usmál a pohladil si břicho.
„Oh, taky jste v očekávání?“
„Ano. Dvojčátka.“
„To znám. Je to úžasná zkušenost. Gratuluji Shine. Oh, VIP místnost je rovně přes halu a potom po schodech nahoru.“
Usmáli se a odešli. Do haly vstoupili Georg, Gustav a jejich manželky. Usmál jsem se a objal je. Georg mě pohladil po břiše, trošku jsem sebou trhl, nicméně jsem se usmál.
„Máte 35 minut zpoždění, lidi,“ zavtipkoval jsem.
„Za to může Georg,“ řekla jeho žena Christina, zatímco si sedala a žertovně ho praštila do ramen.
Usmál se a obtočil kolem ní ruce. Gustav a jeho žena Lauren se se mnou přivítali a Gustav se mě zeptal, jestli jsem ok.
„Yeah… trochu unavený, ale dobrý.“
Nevypadal přesvědčeně, ale zlehka mě poplácal po břiše. Usmál jsem se a řekl jim, ať jdou do VIP místnosti.
_______________
Opravdu pozdě dorazila Celia se svým novým italským přítelem Marcem.
„Bille, to je úžasné. Mnohem lepší než minulý rok. Oh, vidím, že jste se svým krásným manželem byli zaneprázdněni,“ usmála se a pohladila mi břicho.
„Velmi.“
„Jak jsi daleko?“
„7 měsíců a 2 dny, má se to narodit v listopadu.“
S Marcem se usmáli a pogratulovali mi.
„Prosím, jděte do VIP místnosti. Je tam bar.“ Objala mě a dala mi pusu na tváře.
Marco mi potřásl rukou. Dal jsem si ruce dolů na záda. Opět ta bolest. Tohle bylo zlé.
„Kurva…“ čekal jsem, až to přejde.
Chvíli to trvalo, ale když to přešlo, šel jsem pronést svou řeč.
„Dobrý večer a děkuji, že jste přišli na charitativní akci pořádanou ‚New Trends America‘. Jsme šťastni, že zde máme mezinárodní pracovníky z ‚New Trends Germany‘ a ‚New Trends Paris‘. Stejně jako mnoho evropských celebrit. Dnešní vybrané peníze věnujeme na pomoc proti rakovině prsu a vzdělávacímu zařízení.“
Udělal jsem pauzu, když jsem cítil tlak dole v břiše. Viděl jsem Toma, jak mi věnoval divný pohled.
„Užijte si dnešní večer a bavte se. Díky!“
Podal jsem mikrofon Monice a slezl z podia.
„To se ti povedlo, Bille.“
Spojil jsem s ní ruce a usmál se.
„Mohlo by se to vyvíjet dobře.“
_______________
Konečně jsem šel do VIP místnosti a viděl Toma, jak do sebe lil panáky jako vodu.
„Zlato… nepij tak rychle,“ řekl jsem a položil mu ruku na rameno.
Setřásl ji a vzal mě do náruče.
„Nedělej si starosti, zlato. Jsem v pohodě,“ řekl a podal mi pomerančový džus. Uvelebil jsem se v jeho náručí a pil svůj džus.
_______________
O chvíli později mě Tom všude líbal a jeho ruce se mi na zádech dostávaly pod triko. Jeho ruce doputovaly k mým bradavkám a on je štípl.
Zasténal jsem, ale když se jeho ruce dostaly níž, tak jsem ho musel stopnout.
„Zlato, voníš tak zatraceně dobře.“
Popadl jsem jeho ruce, dřív než to mohl vidět ten slizoun Perez Hilton. Nechtěl jsem další skandál ohledně mého sexuálního života.
„Tome, přestaň, přitahuješ pozornost.“
„Nevadí… ať kurva všichni žárlí, zlato,“ řekl a zaútočil na můj krk.
Věděl jsem, že se pokoušel o to, aby mi na něm udělal cucflek. Odstrčil jsem ho.
„Ne, Tome.“
„Co je s tebou? Projevuju ti náklonnost.“
„Yeah, ale nechci TENHLE typ náklonnosti na VEŘEJNOSTI!“
Povzdechl si a opatrně mě vystrčil ze své náruče.
„Tome, nebuď takový-“ Byl jsem přerušen tím, jak se podíval jiným směrem.
„Jak chceš, Bille.“
Povzdechl jsem si a snažil se nebrečet.
Hned poté, co jsem dozpíval karaoke, přišel fotograf, aby udělal pár našich snímků. Do objektivu jsem nasadil falešný úsměv. Tom se snažil zamaskovat svůj totální opilecký výraz… ale šlo mu to těžce.
Když odešli, otočil jsem se a mluvil s Natalií a Dunjou. Nevšiml jsem si, že Tom vstal a odešel. Rozhlédl jsem se kolem a Toma jsem neviděl, ale zpozoroval jsem Lauru u baru, tak jsem na ni zamával, aby přišla. Přišla a objala mě.
„Vypadá to na tobě fakt dobře! Fantasticky!“ řekla pyšně. Usmál jsem se a zčervenal.
„Díky tobě a tvému týmu.“
Chvíli jsme si povídali, než vstala a odešla. Zase jsem byl sám. Pozoroval jsem místnost a hledal Toma, kterého jsem nemohl najít. Pohladil jsem si břicho a posadil se. Najednou se mi vrátila ta bolest a byla intenzivnější. Trvalo to 15 minut.
‚Ok, něco se děje,“ pomyslel jsem si.
Opět jsem se podíval do davu a povzdechl si.
‚Tomi… kde jsi?‘ zašeptal jsem.
_______________
Tomův pohled
Byl jsem tak nasranej. Měl jsem 5 vodek s red bullem. Ten hluk zabíjel mou hlavu. Nemohl jsem dovolit, aby mě Bill takhle viděl. Měl by z toho pěkně debilní náladu.
Takže jsem odešel do jedné z prázdných místností, abych trochu vystřízlivěl. Ležel jsem tam kolem 15ti minut, když jsem si myslel, že vešel Bill. Pořád jsem viděl trochu rozmazaně. Zaostřil jsem a zjistil, že to nebyl Bill, nýbrž žena.
„Lorraine?“ zeptal jsem se a stále zaostřoval.
„Tome, potřebuju tě,“ řekla.
„O čem to mluvíš, Lorraine? Kde je Nick?“
Přešla do mé náruče a obmotala kolem mě ruce. Dal jsem je pryč a odstrčil ji.
„Přestaň… prosím. Co to kurva děláš?!?!“
Smála se a pokusila se mě políbit. Znovu jsem ji odstrčil a couval ke dveřím. Vytřeštila oči, jak si zakrývala tvář.
„Tohle je hrozné, Tomi… je mi špatně z toho, že to dělám Billovi,“ řekla.
Slyšel jsem, jak brečí. Šel jsem k ní a pohladil ji po zádech.
„Jdeme za Nickem, ať si tě převezme. Pojď.“ Pomohl jsem jí vstát a položil jí ruku kolem pasu.
Objali jsme se a šli ven z místnosti. Špatný nápad. Fotografové měli úrodný den.
„Oh, kurva,“ zašeptal jsem.
_______________
Billův pohled
Uběhla půlhodina a já stále nemohl najít Toma. Ta bolest v mém břiše se každou minutou zhoršovala. Prováděl jsem ta dýchací cvičení, ale nepomáhalo to.
Natalie mě viděla v tomhle stavu a přišla za mnou.
„Bille, co se děje?“
„Bolí mě břicho a záda,“ řekl jsem bez dechu.
Podívala se na mě a vytřeštila oči.
„Bille, myslím, že máš kontrakce. Miminko se dere na svět, Bille,“ řekla a pohladila mě po břiše.
Zavrtěl jsem hlavou a zafuněl.
„Ne… ne… ne. Nebudu rodit do… listopadu… ugh!… je moc brzo,“ zakňučel jsem a zavřel oči.
„Bille… kurva… zůstaň vzhůru! Bille, kde je Tom?!“ zeptala se zběsile.
„Já… já nevím,“ řekl jsem, jak mi slzy stékaly po tvářích. „Najdi ho… prosím… to… to bolí,“ brečel jsem.
Ta bolest byla jako zátěž bubnující do mého břicha. Sevřel jsem ho a klekl si. Zatřásla hlavou a zavolala na Andrease. Z obav rychle přispěchal.
„Co je s ním?! Kde je kurva Tom?!“ křičel. „Bille, podívej se na mě, jak dlouho máš bolesti?“ zeptal se.
„Nevím… hodinu, nanejvýš dvě, tedy pokud nepočítám mírné bolesti po celý den…“ vysypal jsem ze sebe, když další bolest projela mým břichem.
„Jsi pitomej? Celý den jsi měl kontrakce!“ řekla Natalie a držela mě za ruku.
„Já… volal jsem doktorovi a on říkal… byli to falešní poslíčci…“ řekl jsem bez dechu.
Začínal jsem se cítit slabě a ospale. Chtěl jsem zavřít oči, ale Monika do mě šťouchala, abych zůstal vzhůru.
„Andreasi, dostaň ho do nemocnice, hned! Bude rodit!“ řekla Monika a pomohla mi vstát, ale selhal jsem, jak jsem se odmítal pohnout.
Na to si mě začali fotit paparazzi a já jsem ještě více zasténal. Všichni stáli přede mnou, aby mě ubránili před foťáky. Andreas s Gustavem se mi snažili pomoct postavit, ale mé nohy neunesly mou váhu.
„Volám 911,“ řekla Lauren a vytahovala mobil.
„Ne… 2 měsíce, moc brzy… kde je Tom? Potřebuju Tomiho!“ řekl jsem a zřítil se na podlahu.
Ta bolest byla nesnesitelná a můj dech se zeslaboval. Lapal jsem po vzduchu, ale nepřicházel dost rychle.
„Nemů… nemůžu… dý… dýchat,“ dusil jsem se.
Andreas skoro brečel a poplácával mě po zádech.
„Do prdele, zavolejte sanitku! Musíme ho dostat do nemocnice, hned!“ křičel Georg.
V tu chvíli přispěchali dovnitř zdravotníci a já cítil, jak mě Andy zvedl a předal mě jim.
„Sežeňte… Tom… Tomiho… pro-,“ řekl jsem a zavřel oči.
„Bille! Oh můj bože! Pospěšte si, prosím!“ křičel Andreas.
To byla poslední věc, kterou jsem slyšel, než všechno zčernalo.
_______________
Tomův pohled
Šel jsem nasranej dolů po schodech. Lorraine mi právě řekla, že je těhotná. Nemohl jsem uvěřit, že pila během těhotenství. Zatřásl jsem hlavou a viděl houf lidí, jak se venku shromažďuje. Georg mě popadl a dostrkal mě do svého auta.
„Tome, kde jsi byl?!“ křičel.
Nedostal jsem se k odpovědi.
„Do prdele, ty seš takovej idiot!“
Vykuleně jsem se na něj podíval a všiml si, že Andreas nastoupil do sanitky.
„Kde je Bill?“ začínal jsem panikařit.
Podíval se na mě takovým výrazem, který jsem nebyl schopný rozluštit.
„Jede do nemocnice… to je to, kde je, Tome.“ Po tváři se mu skutálela slza.
„COŽE?!“ Zakřičel jsem a otočil se zpět, abych viděl odjíždějící sanitku.
„Věděl bys o tom, kdybys tu do prdele byl. Bill tě sháněl snad hodinu. Seděl tady v bolesti a čekal, až se vrátíš,“ řekl a utíral si oči.
„Bolest?! Co je s ním? Georgu, řekni mi to!“ zašeptal jsem.
„Bude rodit, Tome. Myslel si, že to byli falešní poslíčci, ale bylo to opravdové. Bolestí omdlel.“
„Pospěš si! Georgu, prosím, pospěš si!“ prosil jsem se slzami v očích.
Podíval se na mě a zrychlil.
Podíval jsem se z okna a modlil se ke kterémukoliv Bohu, který poslouchal, aby zachránil mého Billa a mého chlapečka.
_______________
Billův pohled
Probudil jsem se v bílé místnosti a uvědomil si, že mám mimotělní zážitek. Rozhlédl jsem se kolem a viděl sebe na operačním stole. Všude byla krev.
‚Kde je moje dítě?‘ pomyslel jsem si.
V tu chvíli se vedle mě něco objevilo. Podíval jsem se na to a viděl oslepující světlo.
„Wilhelme, zemřel bys, aby on mohl žít?“ zeptalo se mě to.
„Cože?!“ zeptal jsem se šokovaně.
„Vzdal by ses svého života, aby tvé nenarozené dítě mohlo žít?“ zeptalo se mě to znova.
Podíval jsem se na to a pak na své tělo na stole. Viděl jsem vycházet miminko, malé a modré. Vypadalo, že nedýchá. Otočil jsem se zpět do světla.
„Ano… vzdal. Prosím, zachraňte ho,“ zašeptal jsem.
Světlo ještě více rozzářilo a zachvátilo celý pokoj. Další věc, kterou jsem slyšel, byla má slábnoucí čára života a jeho zesilující. Slyšel jsem ho hlasitě plakat, když se mě doktor Michaels pokoušel oživit, bohužel marně.
Pořád to zkoušel, nevzdával se.
_______________
**O 20 MINUT POZDĚJI**
Sledoval jsem sestřičku, jak ukazuje miminko mému otci. Řekla mu, že doktor dělal všechno, co mohl, aby mi zachránil život. Všichni v pokoji začali brečet, obzvláště Andreas. V tu chvíli vpadli do dveří Tom s Georgem a s policií drželi paparazzi, aby se nedostali dovnitř. Zastavil se a rozhlédl se kolem na všechen ten zármutek, na tváře plné slz. Jeho rty se třásly a Simone ho šla okamžitě podepřít.
„Je mi to tak líto, pane Trümpere. Dělali jsme všechno, co jsme mohli,“ řekla sestřička ještě jednou.
Brečící Tom klesl na zem, zatímco ho Monika se Simone pevně objímaly.
„Ne! Ne! Ne! Ne! NE!!!!“ brečel Simone v náručí. „Takhle to nemělo skončit, mami… ne takhle…“
„Já… já vím, Tome…“ nakrčila nos, jak jí Gordon otíral oči od slz.
Můj táta pomalu podal Tomovi miminko. Podíval se na něj a objal ho nejtěsněji, jak mohl.
Sestřička si ho po chvíli vzala zpět a odešla na dětskou jednotku intenzivní péče.
‚Tomi… miluji tě…‘ zašeptal jsem a zmizel.
_______________
**O NĚKOLIK MINUT POZDĚJI**
Najednou jsem se vrátil zpátky. Podíval jsem se kolem a viděl na monitoru, že má životnost začala pomalu pípat. Uvědomil jsem si, že jsem byl na stole v té největší neuvěřitelné bolesti. Rozhlédl jsem se kolem a doktor Michaels přispěchal dovnitř, v zádech s Tomem, oblečeným do nemocničního. Vzal mou ruku a stiskl ji.
„Bille… hrozně moc tě miluju a omlouvám se za všechno, co jsem udělal. Miluji tě…“ plakal.
Nemohl jsem nic říct, kvůli kyslíkové masce na mém nose a trubičce v puse. Jen jsem se na něj díval a věděl, že ho také miluji. Políbil mě na čelo a opět stiskl mou ruku.
Doktor Michaels se umyl a zašil mě. Pokud jsem se nemýlil, tak měl slzy v očích. Byl jsem odvezen do soukromého pokoje a Tom byl po mé pravé straně.
_______________
Sotva jsem mohl vidět, jak mí nejbližší přátelé, táta a Tomovi rodiče vešli dovnitř. Táta měl slzy v očích.
„Myslel jsem, že jsem tě ztratil, Bille.“
Pomalu jsem se natáhl pro jeho ruku a stiskl ji. To ho zlomilo a začal plakat, Andy ho poplácával po zádech. Táta se omluvil a odešel na chodbu, kde plakal ještě víc.
„Všichni jsme tě chtěli vidět, abychom se ujistili, že jsi v pořádku. Milujeme tě, Bille,“ řekla Simone a hladila mě po vlasech.
Chvíli na mě mluvili a já poslouchal. Přišel doktor Michaels a řekl, že pro dnešek musí všichni odejít. Přikývli a řekli, že se zastaví, až budu silnější. Nakonec všichni odešli.
Tom si sedl do křesla vedle mé postele a já jsem mu pomalu podal ruku. Věnoval mi nepatrný úsměv, držel ji pevně a políbil.
„Bylo to šílené, zlato. Myslel jsem, že jsi odešel. Nevím, jak bych bez tebe mohl žít,“ řekl a opět políbil mou ruku.
„Miluju tě, Tomi,“ vykvákl jsem a zakašlal.
„Taky tě miluju, Billy. Odpočívej, ok.“
„Děťátko?“ zeptal jsem se a přemýšlel o svém synovi.
„Je v pořádku a zdravý, jak jsem slyšel, ale je opravdu maličký. Na jipce bude několik dní, nebo týdnů na pozorování, kvůli vývinu plic a mozku.“
Přikývl jsem a stulil se do peřin. Tom si opřel hlavu o postel a pohladil mě po tváři.
„Vím, že asi není vhodná doba to říkat, ale všechno nejlepší k narozeninám, Bille,“ zašeptal.
Stiskl jsem jeho ruku a držel ji, dokud jsem konečně neusnul.
_______________
Tomův pohled
Včerejšek byl jedním z nejhorších dnů v mém životě. Skoro jsem ztratil Billa a děťátko. Seděl jsem vedle něj v křesle a sledoval ho, jak spí. Byl mimo od brzkého rána, a teď se blíží šestá hodina večerní. Pustil jsem dovnitř sestřičku a ta mu do kapačky přidala o něco více léků proti bolesti. Sledoval jsem, jak se jeho výraz vrací do normálu. Sklonil jsem se, políbil ho na čelo a šel na dětskou jipku. Doufal jsem, že uvidím svého syna.
Vstoupil jsem na to oddělení a šel na sesternu. Zakašlal jsem, abych na sebe upozornil. Vzhlédla, usmála se a sundala si brýle.
„Mohu vám pomoci?“
Přikývl jsem. „Dobrej, mé jméno je Tom Trümper a rád bych viděl svého syna.“
„Zajisté. Jeho jméno?“
„Vlastně jsme ho ještě nepojmenovali,“ řekl jsem a rozhlížel se kolem na všechna ta miminka, putující z pokoje do pokoje.
„To je v pořádku. Příjmení Trümper,“ řekla, zatímco se dívala do počítače.
„Ano.“
„Ok. Je v sekci 5-G. Následujte Nancy, zavede vás tam.“
„Mnohokrát děkuji,“ řekl jsem a následoval ženu jménem Nancy.
„Jistě,“ usmála se sestra a vrátila se k práci.
Nejdřív jsem si musel dát peeling a pořádně si umýt ruce. Jakmile jsem byl hotový, tak jsme s Nancy vešli do místnosti plné inkubátorů. Prošli jsme kolem pár z nich a já viděl tu nejmenší věcičku na světě. Došel jsem k ní a s jejím svolením jsem skrz gumové otvory prostrčil dovnitř ruce. Pohladil jsem mu ručičku, ale snažil jsem se být opatrný, protože v ní měl zavedenou kapačku. Lámalo mi to srdce, vidět ho takhle a nemoci mu pomoct. Nechal jsem vyklouznout pár slz. Po chvíli jsem ho pustil a on čichal kolem. Naposledy jsem se na něj smutně usmál a otočil se na sestru.
„Bude v pořádku?“
„Možná je maličký, ale je to bojovník. Dnes by měl jeho dech dosáhnout správného bodu. Už to skoro je. Potřebuje 2 body. Plus, jeho váha se musí vyšplhat na 2,5 kg nebo více, dokud nebude moct jíst sám.“
Usmál jsem se a otočil se zpět na svého syna. Jeho oči byly stejné jako Billovy, ale jinak byl podobný mně.
„Nemůžu se dočkat, až tě tatínek uvidí,“ zašeptal jsem a usmál se.
Přiložil jsem ruku na kryt a odešel zpět k Billovi do pokoje s o něco lepší náladou.
_______________
**DALŠÍ DEN**
Billův pohled
Konečně jsem se kolem druhé hodiny ráno probudil z neklidného spánku a viděl jsem Toma, jak si mě s obavami prohlíží. Mrkl jsem a poděkoval Bohu, že jsem stále tady. Poslední dva dny pro mě byly příliš nereálné. Nemohl jsem uvěřit, že jsem málem položil zdraví svého miminka na druhé místo za charitativní akci. Pomalu jsem se otočil na Toma a on se na mě usmál.
„Ahoj, zlato. Šťastné pozdní narozeniny.“
Usmál jsem se a udělal znak pro vodu. Podal mi malý šálek a já ho vypil. Vzhlédl jsem na něj a on brečel.
„Tome… co se děje?“ zašeptal jsem jemně.
„Nebyl jsem tu pro tebe, Bille. Jsem takovej idiot.“
Pohnul jsem se, abych ho dostal blíž. Učinil tak, jen jsme se navzájem drželi a brečeli. Zůstali jsme tak, dokud nepřišel doktor Michaels.
„Bille, jste vzhůru. Poslední 2 dny byly tak neuvěřitelné. Nejsem si jistý, ale mohlo to být stresem, ve kterém jste byl. Vybralo si to tvrdou daň na vašem těhotenství. Zvláště, co se týče miminka. Plus, ještě jste se uvnitř neuzdravil, což bylo nutné k dalšímu těhotenství.“
Přikývl jsem.
„Měl jste mi zavolat, když se ta bolest začala vracet. Neměl jste čekat na omdlení.“
„Volal jsem.“
„Volal jste, když se jednalo o falešné poslíčky. Ale když bolesti přišly silnější a v kratších intervalech, tak to byly opravdové kontrakce, Bille. Měl jste to poznat, vždyť jste si tím prošel u dvojčat.“
„Omlouvám se,“ sklonil jsem pohled.
„Prosím, ať se to neopakuje. Ok, teď zkontrolujeme vaše břicho a řez.
Vyhrnul mi triko a jemně zatlačil na mé nyní neexistující břicho. Usykl jsem bolestí, když se dostal k řezu.
„Tady vypadá vše dobře, ale ne až tak moc. Možná jste si vytrhal několik stehů. S vaším synem zůstanete v nemocnici týden, nebo více, abychom se ujistili, že je vše v pořádku. Musíme se ujistit, že se jeho mozek dovyvine správně a potřebujeme si být jisti, že jste úplně zdráv. Oh, než zapomenu, tady je rodný list. Ten maličký potřebuje jméno.
„Christian Tomas Kaulitz -Trümper,“ řekl jsem tiše a on to zapsal.
„Hezké. Podívejme se. 2,1 kg, 31. 8. 2009, 23:51.“
„Mohu ho vidět?“ zeptal jsem se nadějně.
„Samozřejmě. Seženu vám kolečkové křeslo a můžete se na něj jet podívat. Hned jsem zpátky.“
Během chvilky byl zpět a Tom mi pomohl do mého úboru a do vozíku. Vyvezl mě z pokoje a následovali jsme doktora. S doktorem Michaelsem a Tomem jsme vešli na dětské oddělení a na dětskou jipku. Byl jsem vzrušený a zároveň nervózní, ze setkání s mým miminkem.
_______________
Christianův pohled
Vzbudil jsem se a konečně si všiml, že už nejsem v těch hebkých, teple růžových vodních hradbách mého tatínka. Nevěděl jsem, kde jsem. Měl jsem něco na tváři. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem plakal. Cítil jsem, jak mě sestřička zvedla a podala někomu, kdo voněl jako rodina. Začali zpívat ukolébavku. Poznal jsem ji, protože byla má nejoblíbenější. Tatínek mi jí v noci zpíval.
Jsi můj medíček, švestka v cukříku
Tykvi-tykvi-tykvička, jsi moje prdelinka
Jsi můj dortíček, bonbónové želé
Miluji tě a chci, abys věděl,
Že tu vždy budu pro tebe
A rád ti zpívám sladké písničky,
Protože jsi můj nejdražší
Tykvi-tykvi-tykvička, jsi moje prdelinka
Jsi můj dortíček, bonbónové želé
Miluji tě a chci, abys věděl,
Že tu vždy budu pro tebe
A rád ti zpívám sladké písničky,
Protože jsi můj nejdražší
To musel být můj tatínek. Utišil jsem se a otevřel očka.
„Ahoj, děťátko. Ahoj, Christiane…“
Zamrkal jsem a zavřel oči kvůli tomu oslnivému světlu. Pootevřel jsem jedno očíčko a viděl, že tatínek tomu světlu zabraňuje rukou. Znovu jsem je otevřel. Viděl jsem další osobu, jak se na mě smála. Vložil mi prst do dlaně a já ho pevně sevřel.
„Ahoj, chlapečku. Konečně jsi tady… neočekávaně, ale tady,“ řekl a usmál se.
Musel být také můj tatínek. Jeho vlasy vypadaly vtipně, ale měl hřejivý úsměv. Cítil jsem kručení v mém bříšku a začal jsem plakat, protože jsem byl zase hladový.
„Je hladový. Pokud chceš, mohla bych ti ukázat, jak ho nakojit.“
„Vím, jak na to.“ Smál se. „Kojil jsem dvojčátka, dokud neměla tolik zoubků,“ řekl tatínek a držel mě pevněji.
„No, to je dobře.“ Usmála se ta hezká sestra Nancy.
Sledoval jsem, jak se ke mně přibližuje tatínkův hrudník. Dal si mě blíž a ta sestra mi dala jeho bradavku do pusinky. Sál jsem a po chvíli začalo něco vytékat. Bylo to mňam.
„Nejdřív jsem nevěděl, že to mohu dělat,“ zašeptal a pohladil mě po vláskách. „Tom to navrhl a fungovalo to.“
„Někdy ne. Pro miminko je to opravdu dobré, protože od vás dostane všechny protilátky, díky čemuž lépe bojuje s infekcemi, a vy zhubnete opravdu rychle,“ řekla sestra a podala tatínkovi dečku, aby mě přikryl.
„Já vím, je to dobrá věc a já doufám, že nebude kousat jako holky.“
Chvíli jsem papal, než se má očíčka začala rychle zavírat. Tatínek si mě opřel o rameno a jemně mě poplácával po zádíčkách. Říhl jsem si a on mě podal mému druhému tatínkovi, který mě zabalil do deky. Kroutil jsem se a on mě položil zpátky do té studené plastové věci. Opět jsem začal plakat. Chtěl jsem být s mými tatínky. Sestra mi do pusy zase dala dudlík. Přestal jsem, sál ho a to mě uspalo.
„Dobrou, děťátko. Milujeme tě,“ řekli oba, dali mi pusu na čelíčko a odešli.
autor: bmccray
translate: Deni & Katie
betaread: Janule
nadherne..:)
To prostě nešlo nebrečet…ale aspon že bill žije…:))
krásný dílek 🙂 Lekla jsem se, že Bill výžně umřel, ale to jsem si říkala, že je blbost, že by byl konec, ale proč by se to pak nemohlo motat jen kolem Toma, že? Dokonalá povídka, jsem vážně ráda, že neumřel…
Taky jsem ráda, že to takhle dopadlo, doufám, že si z toho vezmou oba ponaučení a začnou se chovat k sobě líp =) Jinak se mi strašně líbilo, jak děj vyprávěl malý Christian, hlavně to o jídle, že to bylo mňam xD Moc krásný díl ♥