Midnight Sun II 13.

Viktorovy zuby se zahryzávaly hlouběji a hlouběji pod Billovu kůži a Bill trpělivě držel. Bolest se ho dotýkala hluboko uvnitř, jako kdyby se Viktor zuby setkal až s jeho srdcem. Isis, která postávala opodál, si zarývala nehty do dlaní a sledovala Billovu proměnu. Byla vyděšená tím, co viděla. Po chlapcově krku stékal pramínek krve, zatímco Viktor se k němu tiskl jako hladově zvíře ke kořisti. Byla to děsivá podívaná.

Bill najednou vyklouzl z Viktorovy náruče a skácel se na podlahu, jako kdyby byl v mdlobách. Přesto se na svět díval doširoka otevřenýma očima a nepravidelně dýchal. Vlastní tep mu zněl až v uších. Díval se na vysoký strop a lapal po dechu, jako kdyby se dusil.

Isis se postavila vedle Viktora a zatřásla s ním.

„Udělej něco!“ zakřičela jako smyslů zbavená. Měla o Billa strach. Byl to její jediný přítel, a teď se zdálo, jako by se topil sám v sobě. „Viktore, prosím, pomoz mu!“ ječela na svého pána.

Viktor zakroutil hlavou. „Nemůžu. Proměna už nastala, nezastavím to, dokud nebude konec,“ odvětil a s bolestí v očích se díval na černovlasého chlapce, který se svíjel na podlaze. Vypadal, že ho ukrutná bolest sužuje zevnitř.

Bill měl pocit, že celé jeho tělo je v mrazivém ohni. Ostré bodání pod kůží cítil po v každém nervovém zakončení. Dala se do něho neskutečná zima. Stočil se do klubíčka, zakryl si rukama obličej a samou bolestí se hlasitě rozplakal. Pomyslný bodavý mráz se každou žilou v jeho těle dostával až k jeho srdci. Když ho zasáhl, srdce se naposledy roztlouklo, jako když poraněný kolibřík tluče křídly. A pak se najednou rozhostilo ticho a Bill ztuhl. Jeho červenající se pleť získala nádech křídově bílé jako čerstvě napadený sníh. To znamenalo konec. Billovo srdce přestalo tlouct.

Černovlasý chlapec ještě chvíli ležel na zemi, nebylo mu vidět do obličeje přes bledé hubené ruce. Nehýbal se. Isis s Viktorem stáli jenom metr od něho a netrpělivě čekali. Dhampýrka cítila, jak se jí nervozitou třesou ruce a je nejistá. Neměla by být. Přesto její srdce nepravidelně tlouklo. Viktor udělal krok k Billovi, aby se ujistil, že žije, když v tom vampýr vstal, a upřel na oba dva fialové oči, jiskřící víc než kdy předtím. A v nich bylo jediné – touha po pomstě. Bill možná ztratil pocity, ale neztratil vzpomínky, čehož mohl Viktor jen litovat.

„Jak se cítíš, Bille?“ zeptala se Isis potichu. Její hlas zněl i jí samotné přiškrceně a cize.

Bill se na ni podíval.

„Kde je Tom?“ Neměl v hlavě nic jiného, než Tomovu smrt za zradu vlastního bratra. Bill si pamatoval každou vteřinu, kterou mu Tom ubližoval, a pomalu ale jistě drtil jeho srdce na kousky. Teď Bill srdce neměl, a to pro něho bylo výhodou. Nic ho nemůže zastavit. Dokonce už ani nepociťoval lásku k Tomovi. Zdálo se mu to zvláštně osvobozující.

„Bille, uklidni se, musíš se nejdřív vzpamatovat,“ položil mu Viktor ruku na rameno.

Bill ji nevděčně setřásl. „Zabiju je oba.“

„Koho oba?“ podívala se Isis na Viktora a téměř nedýchala. „O kom to mluvíš?“

Bill na ni upřel celou tíhu pohledu a Isis cítila, jak se pomalu dostává do její mysli a ona se mu nemůže bránit. Dokonce ani Viktor, který byl v její hlavě, ho nedokázal zastavit a až teď si uvědomil, jak moc je Bill silný. Udělal chybu, když ho proměnil. Billa poháněla nenávist, což bylo děsivě bolestivé. Když se chlapec silou myšlenek opřel do jejich, oba dva zasyčeli bolestí.

„Přestaň, přestaň!“ zakřičela Isis a padla na kolena, držíce se za hlavu. „Bille, dost!“

„Kde je Tom?“ zeptal se Bill znovu a jeho hlas zněl jako ledové ostří.

„U Massena v sídle,“ odpověděl mu Viktor a Bill přestal, smířený s odpovědí. Nechal je oba dva, aby se vzpamatovali z jeho útoku a opustil Viktorovu pracovnu. Věděl přesně, kam jde, protože teď bylo jedno jediné místo, kde chtěl být. Prošel dlouhou chodbou, sešel několik schodů k hlavním dveřím. Nijak ho netížilo svědomí, dokonce ani neměl strach, co ho u Massena může čekat. Byl si vědom síly, kterou v sobě má a byl ochoten ji plně využít, bez ohledu na to, komu ublíží.

Vyšel ven do tmy. Na jasném nebi zářily miliony hvězd. Bylo vidět i několik souhvězdí. Bill krátce pohlédl na oblohu, což ho donutilo se na vteřinu zastavit. Pozoroval drobné jasné body v té oslepující tmě. Nepřemýšlel, jen se díval na oblohu, jako kdyby na ní hledal něco, co by ho mohlo osvobodit. Každá hvězda byla jako stéblo, kterého se chytá tonoucí, zapomenutý v té temnotě. Bill se ale odmítal chytit. Raději se utopí. Sklopil pohled k zemi, nadechl se a udělal rázný krok. Po něm další a další, až se dal do zběsilého běhu, jako kdyby před někým utíkal. A možná ano. Utíkal sám před sebou. Před tím pravým a upřímným já. Tím já, které na něho křičelo, že dělá chybu. Měl by se otočit, vrátit se a zapomenout na všechno, co se stalo a co chtěl udělat.

Neudělal to, utíkal dál. Byl pevně přesvědčený, že to, co se chystá spáchat, je správné. Myslel si, že pomsta je správná. Pomsta pro něho byla únik. Záchrana, kterou mu nabízely hvězdy. Hvězd se nechytil. Pomsta byla jeho volba.

Tom se nedokázal ani pohnout. Měl pocit, jako kdyby ho jeho vlastní pocity uvnitř trhaly vejpůl. Celé tělo ho bolelo od neustálého třesení strachem a žalem. Z očí se mu řinuly vodopády slaných slz. Hlasitě vzlykal a choulil se na podlaze. Vypadal jako uplakaná hromádka neštěstí. Bál se o Billa. Věděl přesně, co chce udělat, ale neděsila ho představa, že Bill přijde a zabije ho. Na jednu stranu si to Tom přál. Chtěl, aby ho Bill zbavil těch otřesných vzpomínek. Ublížil mu, zaslouží si trest bez ohledu na to, jak Billa miloval.

Trvalo to, ale nakonec se mu podařilo vstát. Podíval se z okna do tmy. Viděl hvězdy a vycházející měsíc. Měl pocit, že je to všechno najednou tak nesmyslné a vzdálené, že nic z toho nemůže být pravda. Celý tenhle život byl jako noční můra, ze které se nedokázal probudit. Promnul si oči a několikrát zamrkal. Sklopil hlavu a zadíval se na podlahu. Měl dojem, že se celý svět točí jako na kolotoči a nejde zastavit. Tom zavrávoral, a kdyby se nechytil sloupku postele, upadl by zpátky na zem. Musel si sednout a vzpamatovat se.

Jeho mysl utrpěla bolestivý šok, když ho ze své hlavy Bill bolestivě vyhodil. Chtěl se mu omluvit, chtěl mu to vysvětlit, ale dokonce ani Viktor, který strážil Billovy myšlenky jako nejcennější poklad, ho odmítal pochopit. Všichni se k němu otočili zády a Tom je chápal. Udělal věc, odpornou věc, která se neodpouští.

Znovu ucítil, jak mu po tvářích stékají slzy a nesnažil se je nijak zastavit. Když tu byly slzy, Tom věděl, že je to pořád on a že se může svobodně rozhodnout, aby neudělal chybu. Pokud ho ovládal Massen, dělal chyby pořád. A za tu poslední chybu ošklivě zaplatí. Sklopil hlavu a slzy mu dopadaly na oblečení. Tom neviděl drobné skvrnky na černé tkanině. Měl dojem, že se jeho slzy ztrácejí dřív, než dopadnou.

Najednou ho někdo prudce popadl za vlasy a zvrátil mu hlavu naznak. Tom neviděl dotyčnému do obličeje a ani se nesnažil bránit, jenom bolestivě zasyčel.

„Přišel jsem si pro tebe, lásko,“ zavrněl mu do ucha ledový hlas a pak ho cizí prsty pustily.

Tom se postavil a prudce otočil. Zůstal zírat do Billova obličeje staženého do úsměvu. Bill stál na druhé straně pokoje, daleko od Toma, ale přesto by Tom přísahal, že ještě před vteřinu mu vrčel do ucha. Byl to klam. Bill byl silnější, než si kdo dokázal představit. Tom jen zalapal vyděšeně po dechu, když si uvědomil, jak moc mu Bill může ublížit.

„Věděl jsem, že přijdeš, Bille,“ odvětil a bratrovo jméno pronesl měkce a téměř neslyšně.

Billův úsměv se stáhl. „A víš taky, co tě čeká? A nejen tebe.“

Tom zvedl obočí. „Je tu snad ještě někdo, kdo si zaslouží smrt jako já?“

„Tvůj pán,“ odpověděl šeptem Bill.

Tomovi se snesla z oka další slza, když se na Billa díval. V očích měl divoký výraz krvežíznivé bestie a na rtech zlomyslný úšklebek. Tohle nebyl Bill, kterého Tom miloval. Tohle byl úplně někdo jiný. Tom si uvědomil, že takhle musí vypadat pod silou Massenovy magie a ten pohled ho zabolel. Nesnažil se zakrývat tu bolest. Bill o ní musí vědět. Musí alespoň tušit, že tomu, co se stalo, Tom nemohl zabránit, protože sám sebe neovládal.

„Bille, nedělej to,“ špitl do ticha. „Budeš toho litovat.“

„Litovat?“ Bill se na vteřinu podíval mimo Toma. Pak se jeho tvrdý pohled znovu upřel do jeho tváře. „Litoval bych jen tehdy, kdybych tě nechal žít. Ublížil jsi mi, jak jsi slíbil, zlomil jsi mi srdce a já tě za to zabiju, jak jsem slíbil. Oba dva jsme dodrželi svoje sliby.“

Tom sklopil poraženě hlavu. Nevydržel se dívat do té záplavy nenávisti, kterou k němu Bill choval a která se odrážela v jeho pohledu. „Tak dělej,“ zatnul pěsti. „Do toho.“

Bill se usmál. „Nebude to takhle snadné. Já chci, abys trpěl stejně, jako jsem trpěl já!“

Tom se na něho znovu podíval a věděl přesně, kam tím Bill míří. Nebude ho týrat fyzicky, protože to by bylo moc snadné. Zničí ho uvnitř, protože ví, že to bude bolestivé mnohem víc.

„Budeš mě prosit, abych tě zabil.“

Tom zakroutil hlavou. „To je to poslední, k čemu mě donutíš.“ Nevěděl, proč to řekl, ale byl si jistý, že takhle se před Billem neponíží. To, co provedl, nebyla jeho chyba. Neovládal se, ačkoliv to nebyla výmluva, kterou by před Billem použil na svou obranu. Teď bude muset přijmout následky.

Bill se nehýbal a jen se na Toma díval. „Ty netušíš, čeho jsem schopný. Už nemám city, nic mi nebrání v tom ti ublížit.“

„Tak to není, Bille,“ odvětil Tom. „Možná, že se chceš pomstít za to, co jsem ti provedl, ale city máš pořád. Ty mě nedokážeš zabít. Nikdy bys to nedokázal.“ Tom si nebyl jistý, ale říkal to, co mu napovídal hlas uvnitř jeho samotného. Znal Billa, byl to jeho bratr, jeho dvojče. Věděl o něm víc, než Bill tušil.

„Tome, ty nevíš, s čím si zahráváš,“ zavrčel Bill a upřel na Toma pohled.

Tom zakřičel a chytil se za hlavu. Jeho tělo dopadlo tvrdě na podlahu, kde se začalo svíjet bolestí. Měl dojem, že má v mysli nože, které se mu zarývají hloub do jeho myšlenek. Bill nad ním jen stál a nečinně přihlížel jeho bolesti…