autor: LadyKay
Pomalinku se začnu otáčet za hlasem, který jsem tak dlouho neměl možnost slyšet. Po tolika týdnech znovu hledím do tváře osoby, již jsem neuvěřitelně postrádal, k níž mi neustále odbíhaly myšlenky. Tento moment jsem si představoval snad tisíckrát, ale že se Tom bude tvářit takhle, mě nenapadlo. Zpočátku na mě udiveně koulí oči, s pusou dokořán a jistě nevěří vlastním očím, že před ním stojím já. Několikrát zamrká a zatřese hlavou, jako by se domníval, že se mu to všechno jen zdá a že před sebou vidí nějaký přízrak. Když udělám krok k němu, stále sledován jeho sousedkou, couvne dozadu a ještě více vytřeští oči.
„Co tu chceš?“ štěkne na mě. No, aspoň mluví, i když není moc příjemný. Ale vlastně jsem s tím trošku počítal…
„Přišel jsem za tebou, Tomi,“ věnuji mu úsměv a o kousínek se k němu přiblížím. Tom se konečně zmátoří a pohne se z místa. Nevšímaje si zvědavé babky, která celou tuhle scénku sleduje, zamíří ke dveřím svého bytu. Z mikiny vyloví klíče a strčí je do zámku. Všimnu si toho, že se mu třesou ruce, asi jsem mu opravdu způsobil šok. Využiji toho, že se nemůže strefit do zámku k tomu, abych k němu došel a postavil se vedle něho. Bratr po mně vrhne nevraživý pohled a dál svádí boj se zámkem.
„Nemám to…“
„Ne!“ štěkne na mě znovu. „Proč seš tady? Nezval jsem tě.“
Ani nestihnu odpovědět, protože se za našimi zády ozve povzdechnutí a babka cosi zamumlá o způsobech mého bratra. To neměla dělat. Tom se na ni totiž okamžitě otočí, propaluje ji pohledem a než k ní promluví, párkrát se zhluboka nadechne. „Jděte si laskavě po svých!“ Upřímně? Čekal jsem, že ji hezky seřve, ale bratr se krotí. Jeho sousedka se na něj ošklivě podívá a s mumláním, že tu byl klid, když byl pryč, a že je spratek nevychovaný, co nemá úctu ke starším, přibouchne dveře.
Tomovi se konečně podaří odemknout. Otevře dveře a vstoupí do bytu. Už se chystá přibouchnout mi před nosem, ale nakonec to neudělá. Nechá pootevřeno a dál mi nevěnuje pozornost. Beru to jako tichou výzvu, abych vešel za ním. Chvilku zaváhám, ale nakonec přece jen vstoupím do bytu. Opatrně za sebou zavřu a podruhé zaváhám, zda se zout anebo ne. Přece jen jsem v jeho bytě, ne u sebe doma, tak abych nedostal vynadáno, že mu tu dělám nepořádek. Jak tak řeším svoje dilema, ani nezpozoruji, že se přede mnou znovu objevila postava mého dvojčete.
„Co to je?“ ukáže prstem na kňučící stvoření v mém náručí.
„To je pro tebe,“ natáhnu k němu ruce a chci mu ten chlupatý poklad předat. Vlastně to nebylo v plánu. Jenže Marion se mi zmínila, že její bratr má doma štěňata bernského salašnického psa, dvě si prý už někdo zamluvil, ale že neví, co si počne s dalšími třemi. Jedno by si prý nechat mohl, ale co bude s těmi dvěma, je ve hvězdách. V ten moment jsem si vzpomněl na Toma. Poprosil jsem svoji asistentku, jestli by mi nemohla dát adresu svého bratra a zajel jsem se na ta klubíčka podívat. Povalovala se v pelíšku, vzájemně do sebe šťuchala čumáčky a nejraději bych si je vzal všechny domů, ale to nešlo. Mám doma už jednoho psa… No psa, spíš tele, a vlastně ani není můj. Já bych si dobrmana nikdy nekoupil… Ale to je vedlejší.
Dlouho jsem mezi těmi třemi vybíral, a nakonec jsem si vybral štěně, které působilo nejklidnějším dojmem. Schovávalo se za svoje sourozence a sem tam na mě zvědavě vykouklo. Kdybych vybíral pro sebe, vzal bych si toho rošťáka, co se hned cpal do mojí tašky, kterou jsem odložil na zem vedle sebe, když jsem si dřepnul k nim. Ale volil jsem pro Toma, raději jsem tedy sáhnul po tom klidném. Nerad bych pak poslouchal výčitky, že jsem mu daroval malého ďábla a že jsem to jistě udělal schválně a kdesi cosi.
Bratr si štěně zvědavě prohlíží a stejně tak si pejsek prohlíží jeho. A když se na něj Tom zašklebí, začne vrtět ocáskem. Čekám, že si jej ode mě vezme, ale neudělá to. Místo toho mě probodne pohledem a kysele se na mě usměje.
„Dáreček? Nech si ho, o nic jsem se tě neprosil,“ zabručí a otočí se ke mně zády. Následuji ho i s malým v náruči, a nevěřím tomu, co vidím. Co to kde s ním provedli? Vymývali mu mozek nebo co? Tenhle protiva přece není můj Tom!
„Myslel jsem, že ti udělám radost…“ hlesnu a zastavím se na prahu. Dál si netroufnu. Hladím prcka, který znovu zakňučí. Asi vycítil, že o něj jeho nový potencionální páníček nemá moc velký zájem. Tom mezitím zaloví v kuchyňské lince, vytáhne hrnek a k mému překvapení hned na to i druhý. Mlčky pozoruji jeho počínání, a když pak na stůl postaví dva kouřící hrnky s kávou, ztuhnu úžasem. Čekal jsem spíš, že mě co nevidět vyrazí, odpovídalo by to jeho chování, ale neudělal to.
„Co stojíš? Sedni si, ne?“ vyzve mě a sám se posadí na jednu z židlí. Poslušně se posadím naproti němu a čekám, jestli nezačne sám od sebe mluvit. Tom si mě prohlíží a pro sebe se pošklebuje. Rád bych věděl, co se mu honí hlavou. Nebo raději ne, možná to není nic pěkného.
„Už se dozvím, čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu? Bill Kaulitz, ikona módního průmyslu, u mě doma,“ poznamená sarkasticky. Má štěstí, že se s ním nechci hádat a že sedím tak daleko, že na něj nedosáhnu. S chutí bych ho nakopnul.
„Jsi můj bratr,“ řeknu vlídně a chystám se pokračovat, jenže moje dvojče mi k tomu nedá prostor.
„Bratr povídáš…“ pronese zamyšleně. „Tak mi jako bratr bratrovi vysvětli, co měla znamenat ta akce s účtem?!“
Čekal jsem, že se na to zeptá. Jenže co mu mám říct? Že jsem to udělal jen proto, abych jej přiměl za mnou přijít? Tím ho akorát ještě víc naštvu, a už se mnou doopravdy vyrazí dveře. Jenže co jiného mám uvést jako důvod, kterým bych aspoň z části ospravedlnil svoje počínání. Naštěstí mě Tom tohoto ušetří, když mě vyzve, ať raději mlčím, že nechce nic slyšet.
„Zavolám tam a dám to do pořádku, Tomi… Tome.“ Opravím se. Vím, že tu zdrobnělinu nemá rád. Vždycky kvůli ní vyšiloval. Ne, když jsem mu tak říkával já, mně to dovoloval, ale jakmile ho tak oslovil někdo jiný, zuřil.
„To bych prosil. A teď k věci… Proč jsi sem přišel? Nechtěj mi tvrdit, že jen proto, abys mi předal tuhle chlupatou kouli,“ otočí se po štěněti, které jsem mezitím pustil na zem, protože se pořád vrtělo. Pejsek toho samozřejmě hned využil a vydal se, jak v duchu stále doufám, na průzkum svého nového domova. Cupitá po dlažbě a všechno očichává doprovázen bratrovým zamyšleným pohledem.
„Chtěl jsem tě vidět a jeho,“ ukážu na malého, „jsem neplánoval. Shoda náhod… Doufal jsem, že tě tím potěším.“
„No, to se povedlo,“ zvedne štěně, které sebou pláclo u jeho nohou, ze země. „Co já si s ním teď?“ S úsměvem pozoruji, jak se k němu důvěřivě tiskne a jak si jej se zájmem očichává. Tom pomalu taje, poznám to na něm. Vždycky miloval zvířata a pochybuji, že by to malé stvoření vyhodil na ulici. On zrovna…
„Hej, nech to,“ vytrhne mu konec copánku z tlamy. Pejsek zřejmě zatoužil okusit, zda jeho páníček chutná stejně dobře jako vypadá. Tomovo mínus, nemá se k němu tak naklánět a provokovat ho. „Takhle by to nešlo, to by z nás kámoši nebyli. Jak se jmenuje?“ obrátí se ke mně s otázkou.
„On nemá ještě jméno. Myslel jsem, že by sis ho rád pojmenoval sám.“
„Jsi tak velkorysý, Bille!“ Nelze přeslechnout ironii v jeho hlase. Holt se budu muset snažit víc. Nevím, proč je ke mně takový. Je to jen tím účtem, nebo má jeho současné chování i jiný důvod, který je mi zatím neznámý…
„Ty to nechceš?“ vyruší mě Tomův hlas z hlubokého přemýšlení. Ani jsem si nevšiml, že vstal. Stojí se spícím štěnětem v náručí a prstem míří na hrnek přede mnou.
„Ne, ne, jen jsem se zamyslel.“ Obejmu rukama hrnek a usrknu z něj trochu kávy. V následujících vteřinách nabudu dojmu, že mě můj bratr má v plánu asi oddělat. Takovej smrťák! Tom si mě ale už zase nevšímá, stojí u linky zády ke mně, povídá si se psem a něčemu se směje. Jsem tu navíc, sice to neřekl, ale jasně mi to dává najevo.
„Tome?“ oslovím jej opatrně. Chystám se mu sdělit svůj návrh, ač je mi odpověď předem známá.
„Co zase?“ zavrčí nevrle, ale nakonec se přece jen otočí tváří ke mně. Jediný jeho pohled stačí k tomu, aby mě opustila veškerá odvaha. Bojím se mu cokoli říct, aby nevybuchl. S každou další minutou, co tu jsem, mám pocit, že se bratr stále víc podobá papiňáku.
„Chtěl bych… Měl bych… Zajímalo…“ nemůžu se rozhodnout, které slovo použít. Tom obrátí oči v sloup a znuděně mě pozoruje. Jeho pohled jasně říká, ať už se konečně vymáčknu. „Kde pracuješ?“
„Pročpak?“ Nakloní hlavu na stranu, našpulí rty a nadzvedne obočí. Dělá to odmalička a já jen stěží potlačuji úsměv. Přece jen z mého brášky v tomhle návštěvníkovi z jiné galaxie něco zůstalo.
„No, mám firmu, víš? A potřeboval bych někoho…“
„To je gól! A co bych podle tebe měl dělat? Stříhat látky, navlíkat nitě? Nebo snad potřebuješ někoho, kdo ti bude dělat poskoka? Anebo jsi měl dokonce v úmyslu navléct mě do těch sexy hadříčků, co navrhuješ, a nahnat mě na molo? Ne!“
„Ne, to ne, jen mě napadlo, že bys mi mohl pomoci s přípravou přehlídky. Vždycky jsi měl skvělé nápady, tak jsem si myslel…“
„Co sis myslel? Že mě nejprve ožebračíš a já ti pak ochotně pomůžu s nějakou maškarádou? Jistě, blbej Tom něco vymyslí, bude makat jak šroub a Bill slízne smetanu. Za-po-meň, bratříčku!“
„Zaplatím ti to, jestli ti jde o tohle.“
„Ne, ne, ne, bráško. Tady nejde jen o peníze! Mně jde o princip, jestli víš, co to slovo znamená. Nebudu si lámat hlavu, navrhovat vizuální stránku mola, pomáhat při výběru hudby, aby pak za moji práci vynášeli do nebe někoho jiného. Toho jsem si užil až až.“
Tušil jsem to, je to v něm pořád. Ten někdo jiný jsem já… Bylo bláhové myslet si, že na to už zapomněl. Stalo se to v době, kdy jsme byli ještě skupina… Dalo by se říct, že pódium pro naši poslední tour navrhl Tom skoro celé sám, bavilo ho to a pořád přicházel s něčím novým. Každý jeho nápad byl lepší než ten předchozí, a když jsem viděl pódium postavené, ztratil jsem řeč. Bylo dokonalé! Bohužel jeho snaha nebyla oceněna tak, jak by si přál. Ale za to můžou noviny, překrucují všechno, co kdo řekne. A vinu na tom má i David. Měl tenkrát říct, že ten nápad pochází z Tomovy hlavy. Jenže náš manažer řekl, že se na pódiu podílel jeden ze členů kapely. A kdo to podle novinářů byl? Ten nejvíce kreativní. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem byl oslavován já a Tom soptil vzteky. Snažil jsem se vysvětlit jim to, jenže byli jako hluší, a místo toho, aby mě vyslechli, začali psát ódy na mou skromnost.
„Omluvil jsem se ti. Snažil jsem se jim to vyvrátit, ale copak mě poslouchali, Tome?“
„Měl ses snažit víc!“
Tom
Ten Bill… Bože, proč sem chodil? Je mi jasný, od koho se dozvěděl, že jsem se vrátil. Věděla to jen jedna jediná osoba. Georg! Teď mám sto chutí vrátit se za ním a zaškrtit ho. Sice mi pomohl ze srabu, to ano, ale za tohle „překvápko“ mu fakt děkovat nebudu. Prosil jsem ho, aby bratrovi nic neříkal. Ujišťoval jsem ho, že za Billem zajdu, až budu chtít já sám, dokonce jsem mu to dneska v té restauraci zopakoval. Dám krk na to, že to Billovi vyslepičil hned po tom, co jsem od něj odešel.
Už když jsem vycházel z toho nóbl podniku, měl jsem takový zvláštní pocit, že se dneska něco stane, a nespletl jsem se. Kdo ale mohl tušit, že hned po návratu domů na mě u dveří budou čekat ti dva. Tím myslím Billa a tu chlupatou kouli, co si spokojeně hoví v mém náručí. Když jsem je uviděl, tedy jsem spatřil své dvojče, měl jsem chuť nacpat jej do výtahu, zmáčknout čudlík a poslat jej šupem dolů, ale ta zvědavá rašple mi to překazila. Nechtěl jsem před ní dělat scény, už tak na mě má kecy, a abych byl zcela upřímný, byl jsem zvědavý, co tu Bill pohledává. Teď už to vím…
S mou pomocí ať ale nepočítá. Nebudu ze sebe dělat idiota, do noci něco vymýšlet, aby pak pan velký módní návrhář sklidil veškerý úspěch. Ani za nic!
„Tome, moc dobře víš, že to nešlo! Snažil jsem se, ze všech sil nějak jim to vysvětlit. Sám jsi byl s médii v kontaktu dnes a denně, takže víš, že tě poslouchají jen, když se jim to hodí a všechno, co řekneš, si upraví, jak se jim zlíbí.“
„Říkám, že jsi se měl snažit víc!“ zopakuji znovu tu samou větu. Ať mi tu nevykládá, že to nešlo. Novináři ho vždycky milovali, poslouchali by ho, kdyby se snažil vysvětlit jim to. Tohle jsou jen kecy! Bill byl rád, když ho vychvalovali, tenkrát tomu nebylo jinak. Užíval si obdivu na můj úkor.
„Co ta moje nabídka?“ vrátí se znovu k předešlému tématu. Jemu to snad nestačilo říct jednou nebo co? Jasně jsem mu dal najevo, že o jeho milosti nestojím.
„Odpověď znáš, a jestli tohle,“ nadzvednu štěně, které se v důsledku mého prudkého pohybu probudí, „měl být úplatek, tak si ho můžeš nechat. Nic od tebe nechci! Na.“ Vrazím mu jeho dáreček zpátky do ruky a hrdý sám na sebe, jak jsem mu to natřel, se opřu o kuchyňskou linku.
„Fajn.“ Billův výraz zkamení. Čekal jsem jinou reakci… Žádné prosby, sliby se nekonají. Dvojče místo toho vezme tašku a se štěnětem v náručí se chystá k odchodu. „Kdyby sis to třeba rozmyslel, víš, kde mě hledat.“ Na prahu se otočí a pak zmizí.
„Stůj!“ vykřiknu, když už se chystá stisknout kliku a opustit můj bejvák. Došourám se k němu a vytrhnu mu psa z náručí. On ať táhne ke všem čertům, ale bez psa.
„Dej ho sem,“ natáhne ruce a vyčkává, až mu jej předám. Neudělám to. Naopak o kousek poodstoupím, aby na malého nedosáhl, a přitisknu si ho k sobě. „Neříkal jsi, že ho nechceš?“
„Je můj!“ štěknu a natočím se k němu bokem, bráníc tak Billovi, aby se jej mohl dotknout. „Ty jdi, on zůstane!“
Přes bratrovy rty se mihne úsměv. Bill spustí paže dolů, narovná si tašku na rameni a sáhne po klice. „Dávej mi na bráchu pozor,“ pronese ještě směrem ke štěněti, které má zabořený čumák do mé mikiny a zase usíná. „Měj se, Tome! Uvidíme se.“
„Možná tak ve snu.“ Zamručím, když se za ním zaklapnou dveře. Zaplaťpánbůh, že je pryč!
Bill
Celou cestu domů se usmívám. Pořád mám před očima bratra, jak k sobě tiskne ochranitelsky štěně a nespouští mě z očí. Hlídá každý můj pohyb, aby se mi náhodou nepovedlo mu jeho nového kamaráda sebrat. Ačkoli na mě byl nepříjemný, nic jiného jsem ani nečekal, je pro mě moje návštěva u něj malou výhrou. Sice zprvu dělal ofuky, ale když jsem se rozhodl odejít a jemu docvaklo, že se jej doprošovat nehodlám, a že bych mu mohl psa odnést, zareagoval přesně tak, jak jsem chtěl. Ono to půjde, chce to jen čas.
„Už jsi doma?“ ozve se poblíž mého ucha příjemný mužský hlas, když se ocitnu v předsíni a přemýšlejíc o mně a Tomovi pozoruji svou tvář v zrcadle. Cítím paže ovinující se kolem mého pasu a následně i to, jak mě měkké rty políbí na ucho. „Kdepak ses mi toulal, co?“
autor: LadyKay
betaread: Janule
To stím štěnátkem bylo tak krásný!! ♥
Ale až Tom zjistí, že je Bill zadanej, tak jestli se do tý doby jejich vztah zlepší, tak pak to stejně nechci vidět…ách jo…
je to úžasná povídka, úžasná!
Ten konec se mi wůbec, ale wůbec nelíbí.. jinak dokonalost jako wždy! 😉
A že je to Bushido .. ! 😀
Krásné, úžasné, dokonalé… ostatně jako vždycky…
Ale ten konec se mi nelíbí!
[3]: Myslím, že není, ale líbilo by se mi to moc =)
Ten Billův dárek se Tomovi velice zamlouval, on to od Billa není špatný nápad, když se Tom bude muset starat o štěně, nebude mít čas na blbosti…=) No, ale až zjistí, že Bill někoho má, obávám se, aby nezahučel do první putyky na kterou narazí…
Skvělá povídka ♥
Tak, a je to tu, už trpím 🙁 Tom bol dosť protivný ale šteniatko je krásne 🙂 Ale čo ten koniec do kelu!!!
Až Tom zjistí že Bill někoho má to bude ještě horší než do teď.