Midnight Sun II 14.

Massen seděl ve zdobené židli z dubového dřeva ve velkém sále, když najednou na vlastní kůži pocítil závan chladného větru, který v místnosti neměl být. Vampýří vládce se narovnal a jeho tělo ztuhlo v přílišném soustředění. Selenia, která seděla vedle něho na měkkém polštáři a dívala se do prázdna, si všimla, jak je její pán nesvůj. Zvedla k němu oči.

„Děje se něco, můj pane?“ zeptala se potichu, na hranici slyšitelnosti.

Massen se na ni podíval. „Máme tu nezvaného hosta.“

Vampýrka se podívala před sebe a ucítila stejnou sílu cizí moci. Sama byla schopná poznat, že ten někdo pečlivě stráží svoje myšlenky a je mnohem silnější než Massen. Mlčela a jen vnímal nápor něčeho neznámého na svojí kůži. Pociťovala mravenčení, jak se jí magie otírala o pokožku. Chloupky vzadu na krku se jí zježily. Měla dobrý důvod mít strach.

Massen se prudce zvedl. „Půjdeme nezvaného hosta patřičně přivítat,“ řekl odhodlaně a ohrnul horní ret, aby byly vidět jeho silné špičáky. Selenia se jediným plynulým pohybem ocitla za jeho zády a následovala ho. Chtěla vidět někoho, kdo by dokázal Massena porazit a nedalo by mu to ani příliš práce. Musel to být někdo velice starý a zkušený.

Oba dva rychlým krokem prošli chodbou, směřovali k pokojům, odkud vycházela cizí síla. Massen začínal potichu, ale vztekle vrčet. Nedokázal si ani představit, kdo si dovolil vniknout na jeho území, a ještě se nesnažit skrývat svůj potenciál. Kdyby to byl Viktor, poznal by to, protože Viktor je jeden z mála vládců, kterého by porazil. Jenže tohle je někdo mnohem silnější než Viktor, silnější, než sám Massen. Starší vampýr to ale nepřiznal ani sám sobě. Představa, že existuje někdo s větší silou, pro něho byla přímo bolestná a urážející.

Vrazil do dveří, zpoza kterých cítil cizince, aniž by si uvědomil, které dveře to jsou. Oproti němu, Selenia si toho všimla a zůstala zaraženě stát před prahem. Nedokázala si ani představit, že ten dotyčný by byl tolik mocný. Ta představa, která se stala skutečností, ji děsila.

Bill prudce zvedl oči od Toma, svíjejícího se v křečích na podlaze. Ubližoval mu již několik minut a Tom se odmítal vzdát. Ležel na studené zemi, tělo svinuté do ztuhlého klubíčka a tiše naříkal. Oči měl rozšířené strachem a hrdlo se mu svíralo pomyslnou bolestí. Sám netušil, že by Bill byl něčeho takového schopný, ale právě teď pokoušel Billovu sílu na vlastní kůži a bylo to mnohem víc, než jenom mučení. Takhle nějak musela vypadat smrt v plamenech slunce. Když Bill uviděl Massena, jeho rty zvlnil úsměv. Massen vypadal překvapeně a zaraženě zároveň. Čekal kohokoliv, kromě Billa, kterého sám stvořil.

„To není možné,“ zavrčel potichu a stáhl obočí.

Bill jenom zamrkal. „Massen, znovu se potkáváme. Rád vidím i tebe, Selenio,“ podíval se na dívku, která stála ve dveřích a vypadala vyděšeně.

Selenia sebou trhla při zvuku Billova studeného hlasu. Nedokázala se ani nadechnout, nedokázala mu odpovědět. Hrdlo měla stažené strachem, ale cítila, jak se jí chce s křikem utéct.

„Nemusíš se bát,“ zavrněl Bill měkce. „Tobě jsem nepřišel ublížit. Nejednou jsi mi pomohla.“

Vampýrku jeho slova neuklidnila, spíš měla větší obavy z toho, co bude následovat. Pokud Bill dokáže přemoci Massena a udělá to, zůstane sama. Pokud zabije i Toma, nezbude jí vůbec nic, pro co Massen žil. Co potom bude s ní? Billovi nebude k ničemu. Zabije ji taky?

Tom se pomalu vzpamatovával z té hrozné bolesti a teď se pomalu zvedal na nohy. Opíral se přitom o sloupek postele, nedokázal by sám vstát. Bill postřehl pohyb a podíval se na něj. Tom mu pohled nebojácně oplatil a očekával další nával bolesti ve vlastních myšlenkách. Mezitím se ale stalo něco jiného. Massen nehodlal nechat Billa, aby mu bral jeho důstojnost a hrdost. Vyrazil proti černovlasému chlapci, ruce křečovitě natažené před sebou, zuby namířené na jeho krk, chystal se ho roztrhat na kusy. Ale Bill byl rychlejší. Jediným máchnutí ruky přirazil Massena ke zdi a zavrčel. Oči se mu zlověstně leskly ve světle plamenů. Jeho zjev byl ještě děsivější díky tančícím stínům na jeho obličeji. Vypadal jako smyslů zbavený.

„Tohle je moje hra, Massene. Tentokrát já zničím tebe,“ zasyčel.

„Bille, nedělej to!“ ozvala se Selenia. Sama byla překvapená, kde se v ní vzala odvaha najít hlas a promluvit. Přitáhla k sobě Billovu pozornost. Chlapec na ni upřel oči.

„Proč? Vždyť tak dlouho týrá i tebe. Týral Vaniu. Týral mě. Týrá nás všechny.“

Selenia přikývla. „Ano, ale ty nechceš být jako on. Nechceš být vrah.“

Bill zamrkal. „Jsem tady jen z jediného důvodu, a ty mě nepřesvědčíš o opaku,“ zavrčel a podíval se zpátky na Massena.

Selenia k němu udělala krok blíž. „Pokud ho zabiješ, jsi stejné zlo, jako je on. Pokud ho necháš žít, dokážeš tak, že jsi lepší.“

„A co když nechci být někým lepším,“ odsekl Bill.

„Tomu nevěřím.“

Bill se na ni znovu podíval. Pod tíhou jeho pohledu se dívce podlomila kolena a upadla na zem. Vampýr nemusel vůbec nic říct, jeho oči mluvily za něho. Jediným pohybem, který se zdál bez námahy, hodil Massena přes celý pokoj. Massen dopadl tvrdě na podlahu a prudce vstal. Byl připravený s Billem bojovat o vlastní hrdost. Bill tu byl ale kvůli něčemu jinému. Massen může počkat. Jeho vlastní bratr má přednost.

Tom se podíval na Massena a potom zase na Billa. Měl dojem, že se znovu učí dýchat. To, co viděl, nebyl jeho bratr, ale obyčejná zrůda. Nestvůra. Tohle nebyl Bill. Upřel oči do tváře Billa a čekal, co nastane. Očekával všechno, kromě reakce, která nastala. Bill k němu pomalu přistupoval a Tom ostražitě sledoval každý jeho pohyb. Najednou stál ale Bill za ní, aniž by Tom zachytil jediný rychlejší krok. Zatemnil jeho mysl, dokázal ho obelstít, udělal mu temno před očima. Chvíli se vzpamatovával, zatímco Billovy prsty putovaly po jeho krku. Cítil nepříjemné mrazení v zádech a neurčitou podobu strachu. A když Billovy prsty obemkly celé jeho hrdlo, Tom promluvil.

„Děláš velikou chybu, Bille.“

Bill lehce stiskl. „Nedělám. Jsem si tím jistý.“

„Budeš toho do smrti litovat,“ nenechal se Tom odradit.

„Musel bych toho litovat až na věky. A to se nestane,“ zavrtěl chlapec hlavou.

„Bude příliš pozdě, až si uvědomíš, co jsi spáchal.“

Bill unaveně vydechl. „Ne, Tome. Budu se dívat, jak umíráš a bude mě to těšit.“

„Neuvidíš moji krev. Neuvidíš nic, co by tě potěšilo. Budeš plakat a naříkat. Budeš mě volat zpátky, ale já se zpátky nevrátím, Bille.“

Bill stál najednou před Tomem, aniž by ho někdo viděl se pohnout. Dvojčata se na sebe dívala a Bill se poprvé po nějaké době uvolil, že promluví k Tomovi jen v jeho hlavě. Nikdo jiný nebude vědět, že spolu mluví. Nikdo nebude vědět, co se odehrává. Čím víc pouštěl Toma do svých myšlenek, tím něžněji tiskl jeho krk. Ale nebyl to bolestivý stisk, spíše se to podobalo pohlazení.

„Proč si myslíš, že budu litovat tvojí smrti?“ zeptal se Toma uvnitř mysli.

Tom odpověděl bez přemýšlení. „Protože ti na mně záleží. Miluješ mě, stejně jako miluju já tebe, Bille.“

Bill zavrtěl hlavou. „Přestal jsem tě milovat ve chvíli, kdy jsi zlomil moje srdce.“

„Co tím myslíš?“ Bill se zamyslel a začínal být nejistý.

Tom vydechl. „Massen nás chtěl zničit oba. Byl to on, kdo mluvil skrze mě a kdo ti tak ublížil. Vždyť ty to víš, a stejně trestáš mě. Ano, bylo to moje tělo, které ti ublížilo, ale Bille, kdybych to byl já, kdo dával tomu tělu rozkazy, nikdy bych ti neublížil. Miloval bych se s tebou, ale nebylo by to tak bolestné. Bylo by to něžné a láskyplné.“

Billovy prsty najednou stiskly, až Tom zasyčel bolestí.

„Lžeš,“ zasyčel Bill. „Nevěřím ti. Je jedno, kdo to udělal, byl jsi to ty, kdo mě zradil.“

„Ne, nemusím, ale ty věř mně. Zničím tě. Zabiju tě, Tome!“ S těmihle slovy opustil Tomovu mysl a zaryl nehty do jeho tvrdé chladné alabastrové kůže.

Tom zalapal po dechu a obejmul vlastníma rukama Billova útlá zápěstí. Bill se přitiskl až k němu a Tom mohl jeho dech ochutnávat. Cítil ho na tvářích, pomyslně ho pálil uvnitř mysli, zatímco se Billovy nehty pomalu, ale jistě tlačily pod jeho kůži.

Bill vydechl a jeho tvář najednou nabyla bolestný výraz. Vypadal, jako kdyby trpěl tím, co dělá. Jako kdyby to nechtěl udělat, ale musel. Cítil se jako Tom, když ho ovládal Massen. Chápal, jaké to je, být někým veden. Stáhl obočí v zoufalém pohledu a trpělivě se díval na Toma. Sklonil svoje rty k jeho a jemně se o ně otřel. Tom to cítil jako poslední polibek, ve kterém byla všechna láska, bolest, zoufalství, nenávist. Každá část jeho těla cítila to samé, co pociťoval Bill.

„Bille, nedělej to,“ zaskuhral. Jeho vlastní hlas mu zněl vzdáleně a cize, jako kdyby byl pod vodou. Bill už ho neškrtil, chtěl mu rozervat krk.

Bill zavrtěl hlavou a v očích se mu objevily slzy. Naplnily fialové oči plné bolesti a vzteku, a vyvalily se na povrch, jako kdyby protnuly silnou bariéru, kterou v sobě chlapec měl. Pod nehty ucítil malé trhlinky v Tomově kůži. Zaplavil ho nepříjemně bolestivý pocit, ale nehty se zarývaly dál.

Tom stiskl Billova zápěstí, ale neměl dost síly na to, aby si Billa oderval od krku. „Bille, děláš chybu. Budeš toho litovat!“ zašeptal chraplavě.

Bill polkl a zamračil se, aby zahnal slzy. Nechtěl, aby ho Tom viděl plakat. Přitiskl rty k jeho uchu. „Miluju tě, Tome,“ zavrněl něžně a pak jeho prsty začaly drásat vší silou.