autor: Doris
„Bille, už jsem skoro doma.“ Zasmál se Tom do telefonu. Byl u Billa, tak jako již snad každý den po škole. Měl výbornou náladu. Za prvé jeho test z matematiky dopadl na výbornou a za druhé, byl jednoduše nadšený z Billovy přítomnosti a pozornosti. Bill ho ale celou dobu popichoval. Koukali spolu na horor a Tom byl rád, že na něj koukají přes den. Večer by to asi jen tak nezvládl. Bill si z něj dělal legraci a jen co se za Tomem zavřely dveře, volal mu, aby ho mohl popichovat celou cestu domů.
„No tak teď pozor. V blízkosti domu se vždycky potulujou vrazi.“ Pronesl Bill zcela vážně, přestože mu pobavením cukaly koutky. Ležel na gauči s dlaní na čele a vychutnával si alespoň Tomův hlas, když už nemohl jeho živou osobu. Tom jen protočil oči.
„Není to vtipný.“ Zakřenil se a Bill se upřímně zasmál.
„No to není. Ale směješ se.“
„To je jedno, ale není to vtipný.“ Na oko se urazil Tom a zalovil v kapse po klíčích. Bill se jen usmál, i když to Tom vidět nemohl.
„Dobře Tome… Už toho nechám. Zavolám ti večer. Mám ještě práci.“ Promluvil pro změnu vážně a vlídně, až se Tomovi podlamovala kolena.
„Dobře… měj se, Bille.“ Rozloučil se a hovor ukončil. Strčil klíče do zámku a vpadl do domu. Hned mezi dveřmi ho do nosu udeřila vůně palačinek. Miloval je. Skoro až vtančil do kuchyně, kde Simone tuhle pochoutku chystala.
„Jsem doma…“ přihopsal k ní a líbnul ji na tvář. Lehce ho zarazil Simonin výraz. Tvářila se příliš vážně a na jeho pozdrav skoro nereagovala.
„Děje se něco?“ nakrčil čelo a ukradl jí pod rukou jednu malinu, kterou si strčil do pusy.
„Až se najíš…“ odvětila Simone a Tom zkoprněl o poznání víc. Tak tohle musí být něco vážného. Urychleně vzpomínal, co mohl provést. Nebyl si ničeho vědom. Simon namazala několik palačinek marmeládou, přisypala do nich čerstvé maliny a s pořádnou dávkou šlehačky a čokoládové polevy je podala Tomovi.
„Díky.“ Pípnul Tom a s jídlem se usadil ke stolu. To napjaté ticho mu zalézalo až do morku kostí a on to nechápal. Nevěděl, jestli má jíst rychle, aby se dozvěděl, co se děje, a nebo to co nejvíc protahovat, jelikož se očividně nejednalo o nic pozitivního. Ať tak či onak, jednou do finiše s jídlem dojít musí. Polknul poslední sousto a prstem z talíře setřel ukápnutou marmeládu. Talíř odsunul stranou a chvíli mlčky sledoval Simone opírající se o kuchyňskou linku.
„Takže?“ ozval se opatrně. Nerad měl průsery. Simone se možná nezdála, ale uměla pekelně vybuchnout.
„Potkala jsem dneska Andreasovu mámu…“ spustila a nespouštěla z Toma zrak. Tom nasucho polknul. Tak teď už bylo jasné, že je malér. „Nikdy jsi u něj nespal. A hlavně jsi mi nikdy nelhal.“ Dodala ostře a Tom uhnul pohledem. Nevěděl, co říct. Nerad lhal, ale pravdu říct nemohl.
„Kde jsi byl, Tome? A byla bych velice ráda, kdybys mi řekl pravdu.“ Založila si ruce v bok a její pohled jasně nepřipouštěl žádné výmluvy. Tom zakroutil pusou.
„Venku.“ Vypadlo z něj po chvíli. Taky to nebyla pravda, ale byla to přijatelnější varianta, než kdyby řekl, že spal u Billa. Simone zaskřípala zuby.
„Slíbil jsi mi, že do půlnoci budeš doma Thomasi. Můžeš mi říct, co jsi dělal venku celou noc? A nepokoušej se mi tvrdit, že kluci byli s tebou. Dost silně o tom pochybuju.“ Nebezpečně na něj mířila dlouhým nehtem ukazováčku. Pro Toma se tahle situace vyvíjela stále hůř a hůř.
„Ne, byl jsem sám. Já nevim… nějak jsem tak přemejšlel a coural se venku,“ pokrčil Tom rameny. Rozhodně si moc nepomohl, ale něco říct musel.
„A nezbláznil ses náhodou? Co kdyby se ti něco stalo? Na takovéhle extempore jsi poněkud malý. A to, že jsi kluk, neznamená, že by ti nikdo nic nemohl udělat. Uvědomuješ si, kolik je venku po nocích opilců a podobně?“ Lamentovala Simone přísně. Byla rozčilená a tohle ji navádělo na další věc, o které chtěla s Tomem mluvit.
„Tohle už se nebude víckrát opakovat, jasné?“ dokončila svoje kázání a Tom se zmohl jedině na němé přikývnutí. Co jiného mu zbývalo. Už teď ale věděl, že tenhle zákaz stejně dřív nebo později poruší. Prostě musel.
„A teď další věc, Tome.“ Promluvila po chvíli ticha už poněkud klidným tónem. Byla přesvědčená, že za tuhle věc, kterou s ním chce probrat, se na něj zlobit nemůže.
„Co je další věc?“ zatěkal Tom zmateně pohledem. Jeho matka najednou přešla z naštvanosti až do lehké úzkosti. Sedla si na židli vedle Toma a chvíli volila slova.
„No… slyšela jsem, že tu jednomu muži venčíš psa.“ Zadívala se do Tomovy tváře a Tom na okamžik přestal dýchat. Srdce se mu nebezpečně rozbušilo a on cítil jeho údery až v krku. Tohle už vůbec nebylo dobré. To by raději přežil pár pořádných facek za svůj první prohřešek, než tohle.
„Jo… no a?“ snažil se působit pokud možno klidně a přirozeně. Nedat na sobě znát, že tahle zmínka ho uzemnila víc než cokoliv jiného.
„Víš, Tome… je to od tebe hezké, ale tohle ti musím zakázat.“ Promluvila Simone měkce, ale přesto pevně. S Tomem se zamotal svět.
„Víš, Tome… je to od tebe hezké, ale tohle ti musím zakázat.“ Promluvila Simone měkce, ale přesto pevně. S Tomem se zamotal svět.
„Proč?“ bylo jediné, na co se v daný moment zmohl. Simone se zatvářila trochu zmateně. Tomův výraz v očích ji poněkud zaskočil.
„Víš, ten muž… je nebezpečný. Nesmíš se s ním stýkat. Nezlobím se na tebe. Nemohl jsi to vědět, ale vážně, Tome… nesmíš tam chodit.“
Tom tiskl zuby k sobě a chtělo se mu brečet. Nějak ho nenapadlo nikdy přemýšlet nad tím, že by se to jeho máma mohla dozvědět, a už vůbec nebyl připravený na takový scénář. Simone se mírně zamračila, když zaznamenala Tomovy lesknoucí se oči.
„Zlato, co se stalo? Ublížil ti snad?“ pohladila ho, konejšivě a vyplašeně zároveň, po vlasech. Tom jen okamžitě nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Ne, proboha, to ne. Nic mi neudělal.“ Opáčil Tom a mermomocí se snažil uklidnit. Všechno uvnitř ho svíralo a oči nepříjemně štípaly.
„Určitě?“ dívala se Simone na svého syna trochu podezíravě. „Tome, jestli ano, musíš mi to říct.“ Snažila se uvědomit svého syna, ale ten dál jen kroutil hlavou. Zoufalství se v něm hromadilo.
„Ne… ne. Nic mi neudělal. Nikdy nic.“ Skoro vykřikl a při poslední větě ho vlastní hlas zradil. Zajíknul se. Simone svěsila ruku z jeho vlasů a něžně chytila jeho dlaň.
„Tome, co se děje? Je tu něco, co bych měla vědět?“
Nechápala to. Nechápala, proč Tom najednou brečí. I když se snaží držet, několik neposlušných slz mu přesto uniklo. Nevěděl, co má dělat. Jeho matka mu právě zakázala vídat Billa. V domnění, že je násilník. Tak jako si to myslí všichni. Tom sám si nebyl stoprocentně jistý, zda je nebo není. Konec konců Bill mu tu situaci nevysvětlil. Ale věřil, že to neudělal. Nebo tomu aspoň věřit chtěl. Několikrát cuknul rameny, jak zavzlykal. Simon to nechápala. Byla rozrušená z Tomovy reakce.
„Zlato, no tak. Co se děje. Vyděsila jsem tě? To jsem nechtěla.“ Objala Toma a ten jí jen rezignovaně zabořil obličej do ramene. Nechtěl plakat, ale teď už to nešlo zastavit. Slzy tekly sami. Nedokázal si představit, že by prostě už Billa neviděl. Že by se ho nedotkl. Potřeboval ho. Cítil, že ano. Simon ho tiskla na svoji hruď a zmateně těkala pohledem po stěně za Tomem. Nerozuměla tomu. Přikláněla se k možnosti, že se Tom prostě jen vyděsil tím zjištěním, že Kaulitz by mu mohl ublížit. Ona sama byla zděšená, když se to dnes dozvěděla. Pochopitelně ihned věděla, o koho se jedná. Však byli také z Berlína a ten případ tenkrát plnil všechny televizní zprávy a noviny. A přestože věděla, jak skončil soud a s jakým verdiktem Bill odešel… nevěřila mu.
Tom seděl zasmušile za svým stolem a na kus papíru si kreslil grafitti. Lehce sebou škubnul, když jeho mobil začal po stole poskakovat. Tom se podíval na display a hnusné slzy ho opět zaštípaly v očích. Bill. To jediné jméno blikalo na displeji a nedočkavě žádalo o přijetí hovoru. Tom si povzdychl a mobil odsunul stranou. Jeho máma byla doma, hned ve vedlejší místnosti a Tom nechtěl riskovat, že by jeho hovor zaslechla. Jistě by ho zaslechla a jen těžko by vysvětloval, s kým mluvil. Kor, když hovor s Billem by nebyl ukončený během pěti minut. Popotáhl a tvář si otřel do rukávu, když jeho telefon přestal vydávat jakýkoliv zvuk a blikání ustalo.
autor: Doris
betaread: Janule
Bohužel, stalo se nevyhnutelné, tohle jednou přijít muselo, a je mi z toho smutno, chudáci kluci, hlavně Bill, takový cejch si nést celý život, vůbec z toho nevidím východisko, a bojím se co bude, až to všechno praskne…Úžasná povídka ♥
Tom tam ale stejně chodit bude ne? 😛
Neeeeeee! 🙁 To je ale děsnej malér! Tys mi teď dala zabrat! Ueeee, tkhle neeee!…..já na tohle prostě nemám slova! To-je-prostě-dokonalost!
Tuhle povídku miluju snad nejvíc, je DOKONALÁ! nic v ní nechybí a bohužel ani pár těch překážek nu…ale klucí to zmáknou 😉 :´)
nééééééééééé chudáci:-(
Néééé 🙁 Takhle to nemá být! Ale co jiného jsem taky mohla čekat, že? mě je to tak líto. Vůbec nevím, jak se tohle dá vyřešit…:(