
„Proč? Ani mě neznáš. Nemůžeš mě mít rád,“ pokrčil rameny a zadíval se do betonu mezi svými koleny.
„Ale mám. Jsi na mě hodný. Jako jediný.“ Položil si Tom hlavu na kolena, která objal a mírně se pohupoval. Bill se nejistě kousnul do rtu. On, že je hodný? Spíše slýchával opak. Že je jen sebestředná svině. A ona to taky byla pravda. Věděl to. Ale Tom to nemohl vědět. Viděli se jen párkrát a Tom byl v situaci, že by si zamiloval i psí blechu.
„Ne, jsou tvoje,“ zamručel Bill mrzutě a podrbal se v hlavě. Najednou ho začalo všechno svědit a škrábal se na břiše. Ještě to tak, aby chytl od Toma nějakou nemoc.
„Nemám žádnou drbací nemoc,“ pípnul a zadíval se na dno igelitky. Bylo mu to nepříjemné, ale zároveň se Billovi moc nedivil. Bylo to v celku pochopitelné.
„A jsi si tím jistej. Ty už to třeba necítíš,“ zaprskal Bill okamžitě, aniž by nad svými slovy přemýšlel, a dál se snažil poškrábat mezi lopatkami. Dost dobře mu to nešlo. Neměl včera na Toma sahat. Určitě na něj něco skočilo.
„Tak jsi na mě neměl sahat, když se bojíš. Já se ti sice nedivím, ale připadám si dost poníženě, když si myslíš, že kvůli mně se škrábeš,“ vyhrkl ze sebe Tom a zamračil se. Chtěl dodat, že může klidně odejít a jít, že se o nic neprosil, ale věděl, že by se Bill mohl urazit, sebrat se a odejít. Už by se mu třeba nikdy nevrátil. „Promiň,“ špitl hned. Omlouval se mu. Teď litoval i toho, že mu řekl jaksi svůj pohled na onu situaci. Určitě mu teď Bill vynadá, naštve se i tak a půjde. Půjde pryč a nechá tu Toma samotného, opuštěného.
Tom se schoulil ještě více a pohupování zintenzivnil. V očích křišťálový déšť.
„On je dost ponižující celej tvůj život,“ vzdychnul Bill a trochu se zavrtěl, aby našel pohodlnější pozici na betonu.
„Já si ho takhle nevybral.“ Odseknul trochu Tom. Billova věta pro něj měla spíše účinek jako přilití oleje do ohně. Odvrátil hlavu stranou, aby Bill neviděl ty lesknoucí se duhovky.
„To je mi jasný. Myslel jsem to jako takovou větu zvolací. Nic konkrétního,“ snažil se trochu ohradit Bill. Plně si uvědomoval, když řekl nebo udělal něco nevhodného. Ale vždy se hodně rychle snažil to ze sebe nějak smýt. Nějak to okecat. Někdy kvůli tomu i lhal, aby zůstával pořád ten nejlepší. A někdy… někdy mu to bylo i jedno, co řekl nebo udělal. Teď ale mu to až tak jedno nebylo.
„Jdi pryč, jdi…“ houpal se Tom stále dokola s hlavou na zemi. Bouchal se o beton.
„Tome… Tome, jsi v pořádku?“ chytil jeho kymácející se tělo pevně za ramena, aby mu zabránil v dalším omlacování. Tom věděl, že to dělá. Nebyl vyšinutý. Jen se takovýmhle jednáním vždy snažil zahnat smutek nebo lítost. Trhaně se nadechl, když cítil Billovy dlouhé prsty ovinuté kolem jeho ramen.
„Jo, jsem,“ popotáhl a pomalu se narovnal. Cítil se hloupě. Chtěl, aby s ním Bill zůstal, a zároveň si přál, aby odešel. Třeba na věky. Pocity, které v jeho přítomnosti zažíval, ho až děsily. Nebyl na ně zvyklý a nevěděl, co znamenají. Nechtěl si lidi připouštět k tělu, oni o to ani nestáli, ale pak přišel Přízrak a všechno jeho přesvědčení a odhodlání zhatil. Tom si připadal prázdný bez svých předsevzetí, a zároveň plný Billovou přítomností pokaždé, když ji měl.
Tom uhýbal pohledem.
Měl ho tak blízko. Kdyby chtěl, mohl by omotat své pevné paže kolem Billova těla a plakat mu na rameni. On to chtěl udělat. Toužil a měl šílenou potřebu fyzického tepla. A dredáček věděl, že Bill ono teplo v sobě určitě má. Možná nevěděl, ale doufal.
„Už je to lepší?“ ozval se znovu Billův hlas, který se stále neodvažoval otevřít oči, aby nemusel vidět tu krutou realitu. Toma to vytrhlo z transu a skoro od Billa uskočil. Bylo to sice příjemné, sedět mu tak blízko, ale pro Billa jistě ne. Jistě mu to muselo být celé odporné, a to Tom nechtěl. Nechtěl ho odrazovat.
„Ano. Jsem v pořádku,“ pokýval Tom hlavou a setřel si poslední zbytky slz. „Jestli chceš… můžeš… můžeš jít domů,“ zvedl k Billovi zrak a zrudl v obličeji. Připadal si hloupě. „Děkuju ti moc za všechno, co pro mě děláš.“
„Už jsem…“
„…ti říkal, že nemáš děkovat,“ dopověděl Tom za Billa. „Ale zkus pochopit, že pro mě za celé dva roky nikdo neudělal něco jako ty. Ani se na mě nikdo neusmál.“
Billovi automaticky cukly koutky úst. Nepřipadalo mu, že by to on dělal. Posadil se ale zpátky a sledoval Toma. Natáhl se k tašce, ve které bylo jídlo, pití a mýdlo, a podal Tomovi zpátky ohryzané ovoce. Ani si neuvědomil, že na něm byly předtím Tomovy zanedbané zuby a sliny.
„Na,“ natahoval k němu ruku s mírným úsměvem na rtech. Chtěl změnit téma. „Sněz ho. Nemusíš jedno jablko šetřit celý den.“
Tom si s lehkým úsměvem ovoce vzal a znovu se do něj zakousl.
„Jsem zvyklý si hodně věcí šetřit. Tedy většinou. Někdy se to nedá. Když je vážně velkej hlad,“ začal ze sebe Tom chrlit s plnou pusou. Bill pobaveně zakroutil hlavou.
„Jez v klidu, nebo se ještě udusíš.“ Prohrábl si svoje černé vlasy a kouknul na hodinky. Byl tu už vážně dost dlouho a měl by jít, ale zase nechtěl vypadat až tak neurvale, že odchází přesně ve chvíli, kdy měl Tom nějakou slabou chvilku. Vykoukl ven a zabědoval.
„Ach ne… ono bude pršet,“ zkonstatoval, když si prohlédl zamračené nebe. Dokonce to vypadalo na bouřku. Vzduch kolem byl těžký a dusný, a mraky černé a těžké.
„Cože? Pršet?“ svraštil Tom obočí, dávajíc si v ústech kus jablka do tváře. Jako sysel. Po čtyřech se přesunul blíž. Rukama přelezl Billa. Klečel bokem nad ním a zamračeně zíral ven.
„Doprdele,“ ulevil si. „Nechci bouřku. Bojím se bouřky.“
Bill zhluboka vzdychnul a nasucho polknul. Opatrně se vymanil od Toma a vylezl ven zpod rampy. Zapřel se dlaněmi o okraj a nakoukl dovnitř.
„Vylez a pojď se mnou,“ kejvnul hlavou a poodešel pár kroků. Okusoval si u toho nejistě nehet a každou chvíli sledoval zamračené nebe. Možná bude litovat, ale je to v danou chvíli nejvíc, co může udělat.
Billé ty mě nepřestaneš překvapovat xD
ze by ho vzal k sobe? xD konecne! xD
Nemyslím si, že by chtěl Bill Toma vzít k sobě, myslím, že sejenom bojí bouřky a chce, aby ho Tom doprovodil. On už se trochu polepšil, ale jak Tomovi řekl to o té drbací nemoci…fakt sebestředný parchant…snad už je náprava blízko =)
no tak s tou nemocí to pěkně posral, a s tím životem… taky by ho jedno "promiň" nezabilo, primadonu… nejradši bych ted viděla, kdyby ho vzal k sobě, nechal ho vykoupat a dal mu čistý oblečení, ale radši si takový naděje nedělám – ne ještě ted.
Jžš já sem z toho normálně na měkko ='D
Děkujeme vám moc za komentáře, jsme moc rády, že se vám náš Bezdík líbí 😉
[4]: S tím nás naštval též xD já pořád říkám, že my neřídíme je, ale oni nás. Mám to tak u všech povídek xD
jéé on ho snad vezme k sobě domů :)) skvělý :-* nádherný, krásný, užasny příbeh :)) těším se na dalšíí 🙂 co nejrychleji !!!! xD
na "pojď se mnou" jsem čakala…. Aaaaaa. Ne, nezvládám to, ale je to nádherný 😀
Dúfala som v tú poslednú vetu, ale nečakala som ju ešte. Toto je zase nádherná kapitola.
Jééé, že by už Bill pozval Toma k sobě domů? 🙂