I’ve been dying to save you 4.

autor: Clarrkys

Tom chvíli zůstal zaraženě  zírat na toho mladého chlapce. ‚Rakovinu‘, slyšel v hlavě ty slova pořád a pořád dokola. Byl znechucený životem ještě víc, když si uvědomil, že by mohl tenhle kluk zemřít tak mladý. Nevěděl, jestli je jeho nemoc natolik vážná, aby opravdu mohl umřít, jen věděl, že rakovina není žádná legrace. Jeho babička na ni prý zemřela, ale ještě dřív, než se Tom narodil. Přehrával si v hlavě všechny ty myšlenky, až dokud ho nevytrhl Billův hlas.

„Hele, vážně se nemusíš bát. O nic tu nejde, jenom mě občas doprovodíš do nemocnice, kde chodím na terapie. Budeš tady bydlet, abys byl u mě, kdyby se něco dělo, i když si myslím, že nebude.“ Usmál se Bill. Tom pookřál nad tím jeho andělským úsměvem. V hlavě měl sice pořád spoustu myšlenek a spíše těch negativních, jenže mu připadalo, že teď a tady nemůže toho kluka nechat. Absolutně netušil, co všechno to obnáší…

„Tak jo, kdy si mám zajít pro věci?“ Pousmál se a ještě více se rozzářil, když mu Bill úsměv opětoval.

„Kdykoliv chceš, třeba teď hned.“ Bill vstal, nasadil si papuče a pomalu šouravým krokem přecházel do kuchyňky. Tom ho sledoval a dělalo se mu až špatně, když viděl jeho tělo. Při tom pohybu se mu snad hýbaly všechny kosti v těle a ještě horší bylo, když je obrýsovalo jeho upnuté tričko. Přemýšlel, jestli je tak hubený kvůli té nemoci, nebo byl takový i dřív. Bill si nalil do hrníčku čaj a otočil se zpátky na Toma. Opřel se o linku, nadechl vůni nějakého ovoce a zahříval si prsty rukou o teplý hrníček. 

„Jo, Tome, tady jsou nějaké peníze,“ položil hrníček a posunul se o pár kroků dál, kde byla nad linkou malá polička a na ní hrnek, ze kterého vytáhl ruličku bankovek. „Když si budeš chtít koupit něco k jídlu, nebo něco uvařit. Cokoliv budeš chtít, můžeš si vzít, nebudu si to propočítávat. Já tu nějaké jídlo mám, ale kdybys hodně chtěl, můžeš zkusit něco uvařit.“ Usmál se Bill a položil peníze na linku. Přešel si zpátky pro svůj hrníček a usadil se zpět na pohovku. Usrkl si čaje a sjel Toma očima. Myslel si, že je vážně hezký, jen nemusel nosit takové volné oblečení. Určitě byl svalnatý, tak nevěděl, proč se pod ním schovává. Zastavil se na Tomových vlasech. Takové divné černé copánky ještě neviděl, vypadaly zvláštně, ale i tak mu je Bill záviděl. Záviděl všem jejich vlasy.

„Jo, a abych nezapomněl… Je ti jasný, že si sem nebudeš vodit žádné holky, že jo? Ani svoji dívku, jestli nějakou máš.“

Tom se na chvíli zarazil, nevěděl, proč Bill tak odtažitě mluví o děvčatech, ale vše pochopil, když se podíval na stolek, kde byly rámečky s fotkami. Bylo jich tam více, ale Toma zaujala ta jedna, kde byl Bill v objetí s chlapcem, který se mu vzhledově, co se týče stylu, poměrně podobal. Oba měli na krátko střižené černé vlasy, tmavé stíny. Tom si uvědomil, že na té fotce musel být Bill ještě zdravý. Každopádně se oba tvářili velice zamilovaně, i když by člověk mohl pochybovat, jestli nejsou jen přátelé. Tom pohlédl zpět na Billa, který se na onu fotku také podíval a lehce se pousmál, kousajíc se přitom do rtu. Všechno mu najednou bylo jasné. Už hned si myslel, že bude Bill homosexuál, ale teď se o tom jen ujistil. Dříve by mu to možná připadalo odporné, ale u tohohle křehkého stvořeníčka to snad ani jinak nešlo.

„Nemusíte se bát, já žádnou holku nemám.“ Jenom na pár vteřin pomyslel na Amandu, ale ta myšlenka byla hned pryč, díky Billovi. Tom se až divil, jak na něj tenhle kluk pozitivně působí.

„Aha,“ odpověděl Bill a usmál se do hrníčku. „Tome, nevykej mi. Tipuju, že jsme zhruba ve stejném věku. Kolik ti je?“

Tom se trochu zakabonil. Připadalo mu, že jeho věk, jakožto nějaké číslo, je už moc vysoké, oproti tomu, na kolik se cítil. „Je mi 25. A tobě?“

„Mně 24, ale za chvíli budu stejně starý jako ty.“

„To je tvůj přítel?“ Tom se odvážil zeptat na tu otázku, co ho hlodala v hlavě. Teď, když se konverzace trochu rozjela, nemusel se za ni tolik stydět.

„Byl to můj přítel. Chodili jsme spolu, dokud mi nezjistili tu nemoc.“ Bill trochu posmutnil. Poškrábal se na hlavě a poupravil si šátek.

„Aha, to je mi líto…“

„V pohodě, už je to dlouho, už je to za mnou. Hele, já si jdu lehnout, jsem trochu unavený. Vchodové dveře jsou vždycky odemčené, takže můžeš kdykoliv odejít nebo přijít. Třeba si zajdi pro svoje věci.“ Bill vstal, položil svůj hrnek zpátky do kuchyně a odebral se ke dveřím na chodbě, které byly zřejmě do jeho ložnice. 
„Jo a chceš vědět fintu na ty podělané schody?“ Zasmál se, když Tom horlivě přikývl. „Když to vezmeš zadem přes park, tak je to skoro v rovince.“ Bill se plaše pousmál a zašel do své ložnice a zavřel za sebou. Tom mohl skrz sklo pozorovat, jak ze sebe Bill stáhnul kalhoty a ulehl do své postele se sněhobílým povlečením.

Najednou Tom nevěděl, co dělat. Rozhodl se, že se podívá na pokoj, který měl být jeho. Byl až vzadu chodby s otevřenými dveřmi. Přišel tam a prohlídl si ho. Luxusní velká postel s kovovým stylovým rámem, celá zbarvená do černé. I s polštářky a přikrývkou. Celý pokoj se mu zdál temný, i přes to, že nad postelí byla tři malá okna. Přece jenom – byli někde ve sklepě, byly to hodně malá okýnka. Černé povlečení ladilo k černému nábytku a tmavým doplňkům.  

Tom vyšel zpátky na chodbu a do kuchyně, pohledem letmo zavadil o dveře Billovy ložnice. Napadlo ho, že by mohl nakoupit. V kuchyni pootvíral skříňky a našel pár instantních polívek, nějaké těstoviny a různé druhy lupínků. Jestli teda Bill jedl jenom tohle, tak se ani nedivil, že tak vypadá. Měl divný pocit v břiše, když sebral nějaké peníze a strčil si je do kapsy, ale nakonec to přece jenom udělal. Myslel, že by mohl nakoupit nějaké barevné květiny, nebo jiné doplňky, aby to tu trochu rozveselil. A samozřejmě nějaké jídlo. Vyšel ven, kde ho najednou až moc oslnilo světlo, vybíhal schody a přemýšlel, co Billovi uvaří. Nebyl zrovna nejlepší kuchař na nějaké speciality, ale obyčejné jídla snad zvládne.

Mezitím Bill slyšel zabouchnutí  dveří. „Tak a je pryč.“ Povzdechl si. Tom se mu moc líbil, jen se musel zasmát tomu, jak šíleně byl nesmělý. Tak stydlivého člověka, s tělem jako bůh, Bill ještě nikdy nepoznal. Billovi se líbil hned od prvního okamžiku, připadalo mu, že z Toma vyzařuje pozitivní energie a vnese mu to optimismus do života. Aspoň tohle od toho čekal…