Please, Breath 12.

„Tak, povídej. O co jde?“ zeptala se Dian, když stáli s Tomem u výtahu. Okolo nich nebyl nikdo. Přeci jen, byla noc a v tomhle patře bývaly noci neobvykle klidné. Za to o několik pater výš tomu tak nikdy nebylo. Zvláště dnes v noci.

Tom se zhluboka nadechnul.

„Bill Kaulitz,“ vydechnul tiše a díval se do dvou párů překrásných zelených očí.

„K-Kaulitz?“ vyvalila blondýnka oči.

„Ano, Kaulitz,“ přikývnul Tom. Dian na něj nevěřícně, a hlavně nechápavě koukala.

„C-co? J-jak… Já nechápu, Tome, je to jeden z nejobtížnějších pacientů,“ řekla tiše.

„N-nejobtížnějších? Jak to myslíš?“

„Neslyšel jsi? Během posledních pár hodin se ošetřovatelům vymknul kontrole. Je neovladatelný, změnil se, je jako… Jako zvíře, Tome.“ Tomovi se z toho zatočila hlava. Zhluboka se nadechnul a rukou se opřel o zeď.

„J-jak?“ bylo jediné co z něj vypadlo.

„Uh… Když ho k nám nahoru přinesli, byl v těžké psychické situaci. Pořád dokola opakoval jedna a ta samá slova. Nejdřív jsme ho dali na křeslo, ale pak to bylo čím dál tím horší. Nasadili jsme ho na prášky, které dostává čtyřikrát denně, na křeslo dvakrát do týdne, zatím byl jednou. Jenže se to doktorovi Schümmerovi nějak vymklo z rukou a… Začal prahnout po krvi,“ odmlčela se a koukla na své ruce, které si hrály s lemem světle zeleného trička, které obepínalo její hubené tělo.

„Pokousal sám sebe, dokonce několik doktorů a u jedné z doktorek to skončilo hodně krizově, když mu dávala dávku. Celou dobu je zavřený v… Eh, kleci. Je na tom špatně, doktor zvažoval, že by…“ odmlčela se a zvedla pohled k Tomovi. Lapal po dechu. Nemohl uvěřit tomu, co mu Dian řekla. Bylo to na tak nevinnou osobu, jako byl právě Bill, až moc neuvěřitelné. Nechtěl tomu věřit, nemohla to být pravda. Bill by nikdy neudělal nic takového. On ne.

„… ž-že co?“ pípl. Tušil, ale neodvážil by se tohle nikdy vypustit z úst, nebo na to jen pomyslet. Bylo to až příliš kruté. Blondýnka se zhluboka nadechla.

„Víš, Tome. V případě, jako je Kaulitz, už někdy život nemá cenu. Zabíjí sebe, a dokonce i okolí. Pro člověka, jako je on, už tenhle svět nemá význam.“ Tomovi se zastavil dech.

„P-proč?“ zašeptal a sklopil pohled. Dian k němu zvedla pohled. V jeho čokoládových očích byla bolest, nenávist a hořkost. Dian se neodvážila říct ani slovo. Nechtěla ho víc rozčílit.

„Proč musí život z nevinnosti udělat monstrum?“ zašeptal, ale spíš jen tak pro sebe. Jeho dlaň se zamkla v pěst. Dian měla pocit, jako by ji chtěl každou chvíli udeřit přímo do obličeje. Tom pevně semknul víčka k sobě.

V kapse se Dian začal chvět mobil

„Sakra,“ zaklela a vytáhla mobil z kapsy. Podívala se na display. Schümmer? Otázala se pro sebe, a pokrčila rameny. Přijala hovor.

„Doktore?“ otázala se.

„Slečno Müllerová, potřebuji vás okamžitě v H129.“

„H129?“ řekla trošku udiveně.

„Ano, co nejrychleji, prosím,“ odvětil doktor a položil. Dian se zhluboka nadechla.

„Tome, musím jít,“ vydechla. Tom k ní zvednul pohled.

„K-kam?“

„U jednoho pacienta se asi něco stalo, nebo já nevím, volal mě Schümmer,“ odvětila a chystala se zmáčknout tlačítko výtahu. Tomova ruka ji však zastavila.

„O jakého pacienta jde?“ řekl hrubším hlasem se sklopeným a pohledem.

„Pokoj H129,“ vydechla.

„Kdo je na tom pokoji, Dian?“ Tom k ní pootočil hlavu a podíval se na ni. Její zelené oči hypnotizovaly tlačítko od výtahu a ruka se jí třásla.

„B-Bill, Bill Kaulitz.“