autor: Tomi & Ainikki
Skvělý pocit radostné euforie z toho, že jsme s Tomem navzájem propojení i na dálku, se vytratil stejně rychle, jako se dostavil, a já si začínal skoro myslet, že jsem si to celé jen vsugeroval následkem své zoufalosti, která se prohloubila o to víc, když jsem na chodbě zaslechl kroky a tlumený rozhovor. Torio s někým vzrušeně debatoval, a i když se oba snažili nebýt hluční, bylo poznat, že se kvůli něčemu zlobí. Nepoznal jsem ten druhý hlas, ale nebylo vcelku důležité, komu patřil. Mě jen znepokojovalo, že šogún díky tomu nebyl v dobrém rozpoložení.
„Zatkněte ho…“ donesl se ke mně úryvek a mně se rozšířily zornice úlekem. O kom se to jenom mohli bavit? Ne snad o mém Tomovi, ten byl v bezpečí, daleko od paláce, a Torio se po něm od svého návratu nesháněl. Jen se zmínil, že se byl podívat v přístavu a lodě jsou prý přesně podle jeho představ, vychválil Holanďana, ale o setkání s ním, aby svou spokojenost projevil i jemu, neměl zájem. V tomto směru jsem tedy předpokládal, že je všechno v pořádku. Nehrozilo mu nebezpečí, alespoň do té doby, dokud si neuvědomí, že ho tu vlastně ještě nikde nepotkal. A Torio se většinou nezajímal o lidi, kteří byli pod ním, pokud se snad k němu nedoneslo, že mu nějak škodí a intrikují za zády, takže jsem neměl strach, že by si na něj v dohledné době jen tak vzpomněl. Ten chudák, kterého nařídil zatknout, musel být tedy někdo jiný. „…postarám se o něj později.“ Rozloučili se a jedny kroky se chvatně vzdalovaly pryč, a ty druhé došly až ke dveřím mých komnat.
Podvědomě jsem se ještě více přikrčil na rohoži, kde jsem seděl, když jsem vytušil, jak dotyčný sahá na kliku, aby mohl dveře vzápětí odsunout. Můj klid netrval dlouho a zase byl tu a mně bezděčně projel myslí všechen ten čas, který jsem s ním po jeho návratu byl nucen strávit.
Flashback
Ráno jsem se probouzel jen velice neochotně a cítil jsem nepříjemnou rozbolavělost celého těla. Vůně aromatických svíček, které tu včera večer všude plály, byla ještě stále slabě cítit ve vzduchu. Protřel jsem si ospalkami slepené oči, a když jsem je dokázal otevřít konečně natolik, abych něco viděl, škubnul jsem sebou úlekem. Pár metrů od mé postele seděl Torio a prohlížel si mě. Okamžitě to ve mně vyvolalo nepříjemný pocit. Tohle nikdy dříve neudělal. Většinou mě nechával spát, jak dlouho mi bylo milo, aniž by se byť jen ukázal v mých komnatách a rušil mě, a když náhodou potřeboval moji maličkost již ráno, jednoduše mě přišel vzbudit, ale rozhodně nikdy tiše nesedával vedle mě a nezíral na mě.
„Co tu děláš? Jsi tu dlouho?“ Rozespale jsem zachraptěl a dával si záležet na tom, abych zněl flegmaticky, a má otázka vyznívala nepříliš důležitě. Torio počkal, až se protáhnu, hlasitě zazívám a přestanu se vrtět v přikrývkách, teprve potom promluvil.
„Dobré ráno, veličenstvo. Jsem tu asi hodinu, možná déle. Jen doháním ten ztracený čas, kdy jsme nebyli spolu, ale bylo mi líto vás budit.“ Křivě se usmíval.
‚Kecy.‘ Projelo mi hlavou, ale nahlas jsem pouze řekl:
„To je od tebe moc milé.“
„Sloužící už připravili koupel. Běžte se umýt a nechte se obléknout do něčeho teplého, chtěl bych se s vámi projít v zahradách, popovídat si a něco vám ukázat.“ Jednoduchá žádost, ale mně zněla spíše jako rozkaz. Vyhrabal jsem se zpod peřiny, a aniž bych snad měl snahu se jakkoli zakrýt, zamířil jsem si to do vedlejší místnosti mých komnat, která sloužila jako koupelna. Bylo mi jedno, že na mě nepokrytě zírá. Po tom, co se mnou prováděl včera, to bylo to poslední, co by mi vadilo. Stejně už mé nahé tělo znal.
Nešel za mnou a alespoň při koupeli mi tak poskytl trochu soukromí. Bylo příjemné, nechat se omývat. Na pokožce se mi tvořily voňavé mýdlové bubliny a teplá voda docela úspěšně odnášela pryč všechno to pošpinění a jeho chlípné doteky, které jsem na sobě ještě před koupelí cítil. Uvolněný a osvěžený jsem se nechal usušit, a poté mě oblékli do šatů s teplou podšívkou, kolem krku mi uvázali šátek a vlasy spletli do copu. S Toriem jsme ještě krátce posnídali trochu sušenek, které jsme zapili lahodným čajem, potom mi přes ramena přehodil kožešinu, abych tak prý zůstal v co největším teple, a vyšli jsme ven.
Nějakou dobu jsme jenom tak bloumali zahradami a bavili se o všem a o ničem. Líčil mi spoustu z toho, co dělal, když byl pryč a na oplátku vyzvídal, co se dělo u mě. Pochopitelně jsem si vymýšlel. Tedy ne tak úplně. Spíše jsem toho jen hodně vynechal, a to, co zbylo, byla jen… nuda, tudíž z mé strany to bylo velice krátké vyprávění. On ovšem konverzaci plně obstarával sám. Mnohem více než jeho slova, jsem ale vnímal zákoutí zahrad, která jsme míjeli. Bylo to mnohem příjemnější, a hlavně to na mě působilo vítaně pokojným dojmem. Zahrady, které vytvářeli naši mistři, byly totiž krásné v každém ročním období. Počítalo se i s napadaným sněhem na stromech a kamenech. Nyní to byl stejně dokonalý pohled jako sluneční záblesk na hladině jezírka v létě, a nebo stíny stromů a jejich barevné listí, které se mihotá ve větru na podzim, barevnost a vůně květů, pučících zjara. Jednoduše to byla naprostá harmonie tvarů, barev, stínů. Podívaná, která nenudí a nikdy vás neomrzí.
Z mého vlastního světa mě vytrhla až další postava, která se ukázala v naší přítomnosti. Se shrbeným hřbetem k nám došel postarší muž, jeden z našich zahradníků.
„Dal jste pro mě poslat, pane?“ Ještě níže se sklonil před Toriem.
„Ano,“ odpověděl mu ten stručně. Zmateně jsem se na něj zadíval. Nezmínil se mi, že nebudeme sami. O to míň jsem chápal společnost právě tohoto nevýznamného poddaného. Velice záhy jsem ale pochopil.
„Klekni na zem, skloň hlavu a nezvedej pohled, pokud ti to nepřikážu!“ Vydal rozkaz směrem k muži a ten tak bez protestů učinil. Poté se Torio otočil čelem ke mně. „Vzpomínáte, jak jsem vám ráno říkal, že vám chci něco ukázat?“ Zamyslel jsem se, a dokonce se mi povedlo něco takového vybavit. Kývl jsem tedy na souhlas. „Při svých cestách po severu země jsem mimo jiné narazil také na vyhlášenou dílnu toho nejlepšího mistra v zemi, jež vyrábí samurajské meče. Neodolal jsem a nechal si zhotovit jeden speciálně pro mě. Přímo skvostné dílo, nemyslíte?“ Vytáhl z pochvy meč a nechal mě si ho prohlédnout. Zdobená rukojeť, a dokonce i nějaké rytiny na čepeli. Skoro bych ho přirovnal ke šperku, nebýt to smrtící zbraň a já neměl zbraně rád.
„Hezké,“ nezmohl jsem se na barvitější komentář. Co by také ode mě chtěl. Moc dobře přeci znal můj vztah k podobným věcem.
„To není všechno,“ ujistil mě. „Chci vám ukázat, jak dokonalé ostří má.“ S těmito slovy zdvihl meč do vzduchu, a hned na to se velice rychle mihl v záblesku vzduchem a já postřehl už jen kutálející se hlavu starého muže. Ucítil jsem železitou pachuť krve na rtech, jak mi pár kapek dostříklo až na obličej. Zbytek těla se svezl k zemi a proudy prýštící krve barvily bílý sníh do ruda. Zvednul se mi žaludek a na pár vteřin se mi i zatmělo před očima z toho, jak se o mě pokusily mdloby. Nenáviděl jsem to. Proto jsem se také nikdy neúčastnil veřejných poprav. A tohle bylo snad stokrát horší. Stalo se to totiž přímo u mých nohou. Viděl jsem ten mrtvolně prázdný výraz, který se usadil na tváři uťaté hlavě, která se povalovala opodál, oči stále otevřené, ale bez života, zakalené šedí. Do těch mých mi automaticky vyhrkly slzy, které jsem se snažil co nejrychleji zaplašit. Torio zajisté věděl o mých slabostech, přesto jsem je před ním nechtěl nijak výrazně ukazovat. Prsty jsem si rozmazával krev po tváři v marné snaze dostat ji dolů, neschopen odtrhnout zrak od onoho ubohého muže. Jako šílený jsem si šmudlal obličej již oběma rukama a třásl se po celém těle.
„Tak neužiteční tihle zahradníci v období zimy.“ Utrousil si Torio poznámku jen tak rádoby na okraj, a konečně vrátil meč zpět do pochvy. „Je ohromující, co ten meč dokáže, co říkáte?“ Já neříkal nic, jen mi mezi rty unikl tichý vzlyk. Popadl mě za paži a mírným tahem mě donutil rozpohybovat se. „V paláci se umyjete, a pak spolu poobědváme.“
Konec flashbacku
To byla jen první z ohavností, kterou mi Torio po svém návratu ukázal. Bylo mi známo, že je nekompromisní, nelítostný a velmi krutě dokáže trestat pouhé maličkosti proti řádu. Nikdy ale nic podobného neventiloval přede mnou, navíc tento muž ani nic neprovedl. Byl jen názorná ukázka. Tenkrát jsem tak úplně nechápal, co mohlo za jeho jednáním stát, dnes už jsem začínal tušit. Sešvihaná služebná, v souboji poražený nejlepší samuraj mé osobní stráže, to, kolik času se mnou trávil, jak moc mě sledoval, to všechno byly jen malé části z výčtu dlouhé řady podivností. Nejspíš jsem nepředstíral tak dobře, jak bych měl, a Torio tušil, že je tu něco špatně. Jen ještě nevěděl, odkud ta zrada klíčí, proto nijak neubližoval přímo mně, ale pouze přede mnou demonstroval svou sílu, dával mi najevo, čeho všeho je bez slitování a bez zaváhání schopen. Sužovaly mě úzkostné pocity paniky vždy, když se něco podobného stalo. Jak by se mu mohl jen postavit Tom, kdyby to skutečně byl ochotný udělat? Ta ohavná nestvůra by ho zabila dřív, než by proti ní stačil pozvednout meč.
„Stalo se něco?“ Zajímal jsem se, když vstoupil do místnosti. Torio si jen výmluvně odfrkl, než na mě vychrlil vodopád rozhořčenosti.
„Před pár dny jsem kontroloval stav pokladny a zjistil jsem, že spousta peněz chybí. Vůbec to nesedělo s finančními dokumenty…“ zavalil mě ještě pár detaily, ale účetnictví a všechno to kolem nebyla vůbec moje silná stránka, takže jsem z toho pochytil jen pramálo, „…no a ono se ukázalo, že to všechno podnikavý Xaniro. Vybíral státní pokladnu už velice dlouho a já tomu vůbec nevěnoval pozornost.“ Sám pro sebe jsem se ušklíbl. Dovedl jsem si velice dobře představit, jak moc musel Torio být rozlícený. Dokonce bych se vsadil, že mnohem více než ztráta peněz, mu vadil fakt, že ho někdo úspěšně dokázal podvádět tak vcelku dlouhou dobu, a přitom vzbuzovat naprosto dokonalý obraz loajálnosti, který u svého sekretáře Torio neprokoukl se všemi těmi schopnostmi, kterými oplýval, dřív, než se o to Xaniro vůbec poprvé pokusil.
„Pochopitelně bude exemplárně potrestán, o to se postarám, a to hned zítra.“ Pochodoval po místnosti, a pak se náhle zprudka zastavil. Zabodl do mě své zelené jedovaté oči a nekompromisním hlasem, který jasně dával najevo, že jakýkoli nesouhlas nebude vzat na vědomí, dodal: „Chci, abyste se popravy zúčastnil také. Vím, že normálně to neděláte, ale tohle bude výjimka. Chci, abyste viděl, jak trestám zrádce z kruhů těch, co jsou mi nejblíže.“ Ta slova se drala z jeho krku skoro až v zlověstném vrčení. Nasucho jsem polkl.
„Jistě.“ Kuňknul jsem přiškrceně.
„A teď mě omluvte. Čeká mě ještě nějaká práce, takže dnes se vám nebudu věnovat tolik, co obvykle. Sejdeme se zítra možná u snídaně.“ Mírně se mi poklonil a stejně rychle, jak se tu objevil, zase zmizel.
Usadil se mi na tváři potěšený úsměv. Vyhlídka celého volného večera mě nevýslovně potěšila. Nechal jsem si donést večeři, a zatímco jsem po velmi dlouhé době s chutí jedl, přistoupila ke mně služebná, která jako jediná v místnosti zůstala, aby poté sklidila nádobí, případně mi byla k ruce, kdybych během jídla ještě něco potřeboval.
„Nerada vyrušuji, veličenstvo,“ přistoupila ke mně, klekla na kolena a sklonila hlavu. Já tu svou zvedl od nedojedeného talíře a vyzval ji, aby řekla, co měla na srdci. „Jsem sestra chlapce, který se v klášteře setkal… ehm, s vaším cizincem,“ nadechla se, aby pokračovala, ale já ji přerušil.
„Nevím, o čem to mluvíš.“ Měl jsem tak trochu obavy jakkoli se projevit. Ta holka mohla být nastrčena kýmkoli a mně jeden vyděrač bohatě stačil. Toho mě sice Torio zítra nevědomky zbaví, ale nerad bych, aby jeho místo nahradil někdo jiný.
„Nemusíte se bát. Mnoho toho o vás a tom muži nevím, ale i to málo u mě zůstane bezpečně skryto. Můžete mi věřit.“ Chvíli jsem si ji zkoumavě prohlížel. Ona nevypadala jako ten typ, co by vám chtěl podle vrazit kudlu do zad. Měla oči vzbuzující důvěru.
„Pokračuj tedy, co mi chceš říct?“
„Tatsuya, můj bratr,“ zopakovala, „ten muž ho požádal, aby zjistil, jak se máte. Sešel by se s vámi zhruba za hodinu ve stájích, a pokud byste chtěl po něm do kláštera něco poslat, rád to předá.“
…
Žmoulal jsem v rukách nervozitou a netrpělivostí úhledně poskládaný malý papírek se vzkazem pro Toma v tom nejzazším rohu stájí, a napínal uši, aby mi neunikl jediný zvuk. V tuto dobu se tu už nikdo nepohyboval. Stájníci měli všechny koně pečlivě vyhřebelcované a nakrmené. Svítila tu jen jedna lucerna u vchodu, takže v části, kde jsem se přikrčoval, byla téměř tma. Občas se ozvalo jen odfrknutí některého z koní, jinak tu byl naprostý klid.
Zbystřil jsem, když se dveřmi mihla zahalená postava. Podupávala, jak ze svých bot sklepávala sníh, pak si sundala i kapucu, která halila její tvář. Byl to mladíček se zubatě ostříhanými vlasy, které mu trčely do všech stran. Jeho tvář mi přišla povědomá, ale netušil jsem, kam bych ho měl zařadit. Možná se mihl v paláci jako sloužící.
„Veličenstvo,“ zašeptal do ticha. Párkrát jsem se zhluboka nadechl, abych si dodal odvahy. Pořád se totiž mohlo ukázat, že je to past. Ovšem ať už mi hrozilo cokoli, touha dát o sobě vědět Tomovi, byla silnější než můj strach.
„Tady jsem,“ špitnul jsem v odpověď a vystoupil ze stínu. „Ty jsi Tatsuya?“
„Ano, můj pane.“ Potvrdil mi a hluboce se přede mnou poklonil.
„Viděl jsi Toma? Mluvil jsi s ním? Jak se mu daří?“ Zasypal jsem ho otázkami.
„Ano,“ usmál se a kývl. „Nic mu není, ale trápí se pro vás a dělá si starosti, jestli jste v pořádku. On se mi moc nesvěřuje, ale je na něm vidět, jak moc mu chybíte.“
„Oh,“ vydechl jsem. Byl jsem dojatý při jeho slovech. Byly to první zprávy, která jsem o něm od našeho odloučení měl. Činilo mě šťastným, že za zdi kláštera neproniklo nic, co by se mu pokusilo ublížit, a celé to ještě potrhovalo sladké opojení faktem, že nejen já na něj tak moc myslím, ale že i on si mě uchovává ve svých vzpomínkách a srdci. „Vyřiď mu, že nemusí mít strach. Nic mi není. Tor… nikdo mi tu neubližuje. Ne fyzicky.“ Dodal jsem polohlasem a sklopil oči k zemi. Nemohl jsem si postěžovat. Tom by mě od toho chtěl za každou cenu uchránit, opustil by klášter a… raději jsem nedomýšlel, co by to mělo za následky. „Tady,“ přistrčil jsem mu papír. „Můžeš mu tohle dát?“
„Jistě.“ Kývl a vzkaz si ode mě převzal. Zastrčil ho do kapsy na svém plášti a povzbudivě se na mě usmál.
„Nebojte se, veličenstvo. Postarám se, aby to dostal.“
„Děkuji. Je způsob, jak bych se ti mohl odvděčit?“
„Ne, nic po vás nežádám.“
„Dobře, kdyby se ale cokoli v budoucnu naskytlo. I maličkost, nezapomeň, že máš u mě tuhle službu schovanou.“ Chlapec už na to nikterak nereagoval. Jen si zpět na hlavu nasadil kapuci a zmizel ven do tmy a husté clony sněhových vloček, které se sypaly z černé oblohy.
autor: Tomi & Ainikki
betaread: Janule
no možná to tak není, ale já si nemůžu pomoct a čuchám podraz. nezbývá než si počkat, jak se to vyvine…
Taky se něčeho podobného obávám, myslím, že Torio dal Benjira hlídat, a ten dopis mu tak padne do rukou a on se dozví všechno…a potom názorně předvede, co dělat s neužitečným císařem, stejně jako to předvedl u neužitečného zahradníka =( Úžasná povídka ♥♥♥
PS: už dlouho nebyly v akci rukávy =)
To je tak neopatrné. Bill vidí, že ho starý úchyl pozoruje a podozrieva a teraz mu oznámil, že nepríde celý večer. Veď je to očividná pasca. Ach ja už chcem pohodu:(