Me, Myself and Romeo 6.

autor: LadyKay

 „Bál ses o mě?“  otočím se k němu čelem a ovinu mu paže kolem krku. Krátce jej políbím na rty a odtáhnu se od něj. Pomalými kroky se sunu do obýváku, kde sebou plácnu na pohovku, opřu si hlavu a zavřu oči. Po dnešku jsem vyřízenej. Celý den jsem se hrbil nad papíry v práci, přijímal jeden telefonát za druhým a pak ještě návštěva u Toma. Sice nedopadla úplně podle mých představ, ale dala by se považovat za takovou malou výhru. Jak znám brášku, dřív nebo později se mi ozve, nebo za mnou sám přijde. Nedokáže beze mě být. Jsem si jist, že nepřileze jen tak, na to je příliš hrdý. Ale najde si záminku, dík níž by se přede mnou mohl zjevit.  

„Je toho na tebe moc, viď?“ 

„Hmm.“ Zamručím a svalím se mu do klína. Láskyplně mě hladí po hlavě. Miluji, když to dělá. Vlastně miluji všechno, co dělá. Ví přesně, co se mi líbí… Otevřu oči a spatřím jeho usměvavou tvář a zelené oči, které si mě prohlížejí. Dívá se na mě stejně obdivně jako tehdy, když jsme se potkali poprvé. Na jedné afterparty… Byl jsem obklopen novináři, odpovídal na jeden dotaz za druhým, usmíval jsem se do objektivů a kamer, když v tom jsem si ho všiml. Postával opodál a nespouštěl ze mě oči. Když se ale naše pohledy střetly a věnoval jsem mu úsměv, poplašeně zatřepal hlavou a sklonil ji. Později jsem se jej snažil vyhledat mezi přítomnými, něco na něm mě zaujalo a toužil jsem jej poznat blíže. Nikde však nebyl. 

Narazili jsme na sebe až  při odchodu, a to doslova. Zavrávoral jsem a byly to jeho paže, které  mě zachytily. Tenkrát mi přišel strašně roztomilý. Jeho rozpaky, když jsem na něj mluvil, nešlo přehlédnout. Ač to nikdy nebyl můj styl, pozval jsem jej k sobě do hotelu. Nechtěl jsem ho nechat jen tak odejít, aniž bych se o něm něco dozvěděl. Okamžik sice váhal, ale přijal. Pamatuji si, že jsme spolu proklábosili celou noc, Pete odešel až ráno. Když jsem za ním zavíral dveře, hřál mě v dlani papírek s telefonním číslem, jenž mi dal se slovy, že budu-li chtít, můžu se ozvat. Zda jsem se ozval nebo ne, je teď snad víc než jasné. Od afterparty uplynulo víc než půl roku a pět měsíců mám po svém boku tohoto úžasného a nádherného kluka. S ním můžu být svůj, miluje mě takového, jaký jsem. Pro něj jsem Bill Kaulitz, člověk, ne ten Bill Kaulitz, bývalý frontman Tokio Hotel nebo Bill Kaulitz, ten módní návrhář.  

„Bylo mi smutno.“ Posadím se a přitulím se k němu. Nemám rád ty dny, kdy odjede a je nějakou dobu pryč, jsem tu naprosto sám. No sám… Nechává mi tu to tele, které nazývá psem. Prý abych se tu nebál. No, strach tedy rozhodně nemám, protože přes našeho čtyřnohého spolubydlícího by se dovnitř nikdo nedostal. Ta bestie totiž kromě nás dvou nikoho jiného nesnese, na všechny výhružně vrčí a chudák ten, kdo by se pokusil kolem něj projít. Ani nevím, kde vlastně vězí, nikde jsem ho tu neviděl čenichat a ani mě nevítal. Což mi nijak moc neschází. Vždycky na mě skočí, div mě nepovalí na zem, pobíhá kolem mě jak zběsilý a akorát se mi plete pod nohama. Pete mi tvrdil, že je vycvičený. To tak… Jediné, na co slyší, je „na“. Povely jako „sedni“ nebo „lehni“ absolutně ignoruje.  

„Chyběl jsem ti?“ 

„Moc…“ vyhoupnu se mu na klín, zkrátím vzdálenost mezi našimi ústy a zlehka se svými rty otřu o jeho.

„Opravdu?“ zašeptá do polibku a přitáhne si mě těsněji k sobě. Cítím jeho dlaně, jak putují přes moje záda níž a níž, a když chtivě stiskne můj zadek, zakňučím, pohnu se v bocích a přirazím proti jeho klínu. Chci ho, potřebuji ho. Tady a teď…  

Tom

Kde ten pes, sakra, zase je? To se Billovi opět něco povedlo. Štěně vypadalo docela klidně, jenže klidné a poslušné bylo asi prvních pár hodin. Jakmile se rozkoukalo, začalo mi lézt po bytě a vymýšlet jednu rošťárnu za druhou. Nejprve převrátil misku s vodou, pak se mu zřejmě znelíbila palma, co stojí v rohu, protože se začal hrabat v hlíně a vyházel ji na podlahu. Takže sotva jsem uklidil jedno, mohl jsem se vrhnout na druhé. Což o to, já tu kytku taky nesnáším, mamka mi ji sem nacpala. Protestoval jsem, ale nedala si říct. Takže tu palma je a hotovo. Když jsem konečně douklízel ten nepořádek, vydal jsem se prcka hledat. Našel jsem ho hned, jak si spokojeně hoví v mých peřinách, po kterých se mi nejprve prošel s packama špinavýma od hlíny…  

Billa při nejbližší  příležitosti zaškrtím. Lepší dárek mi opravdu dát nemohl. To štěně je sice neuvěřitelně roztomilé, ale je to chodící pohroma. Jestli to takhle půjde dál, nebudu dělat nic jiného, než po něm uklízet.

„Absi, kdepak jsi? Absíčku, na…“ lezu po čtyřech jak idiot a snažím se ho vylákat z jeho úkrytu. Jenže můj novej kámoš mě zarytě ignoruje a vůbec bych se nedivil, kdyby si někde spokojeně chrněl, zatímco já ho jak pako hledám. No, v kuchyni není, v ložnici být nemůže, odtud jsem ho vynesl a zavřel jsem dveře. Pod stolem ho nevidím, za sedačkou taky ne. Může být zalezlý jedině v koupelně nebo předsíni. S námahou se zvednu ze země a vyrazím do předsíně.

„Do prdele!“ zhrozím se, když ho najdu, jak mezi předními packami drží moji botu a okusuje ji. Bille, jsi mrtvej muž! „Necháš to?! To je moje!“ vyškubnu mu botu a pohrozím mu. Když se na ni ale podívám, abych zjistil, jaké škody napáchal, chce se mi brečet. Moje milovaný boty jsou zničený. „Tak na…“ strčím mu ji zpátky a posadím se naproti němu. „Jsi ďábel, víš o tom?“ Absi nakloní hlavu na stranu a zkoumavě si mě prohlíží. Přitáhnu si kolena k sobě, opřu si o ně bradu a najednou ucítím, že mi po tvářích tečou slzy. Nevím, proč jsem se rozbrečel. Možná toho na mě bylo v posledních dnech příliš. Návrat z léčebny, problémy s účtem, bytem a do toho návštěva mého ctěného bratra. Stočím se do klubíčka a dám průchod emocím. Nemá cenu to v sobě potlačovat, nikdo tu kromě mě a psa není a Absi to nikomu neřekne. Nečekal jsem, že to bude takhle těžký.

Zničehonic ucítím, jak do mě něco žďuchne. Nereaguji na to, ale to „něco“ si nedá pokoj a šťouchne do mě podruhé, potřetí, a když ani pak nezareaguji, začne se mi cpát do klína. Prostrčí hlavu pod mými pažemi a snaží se ze všech sil nacpat do malé mezery mezi mou hrudí a stehny.

„Pojď sem,“ zvednu ho ze země a přitulím si ho k sobě. Aspoň někdo stojí o moje doteky a blízkost. Drbu ho na bříšku a musím se smát, když proti mně začne šermovat předníma packama, které nakonec omotá kolem mého zápěstí. Bill mi sice věnoval chodící katastrofu, ale aspoň si nepřipadám tak sám. Nějak ho vycvičím, pokud je to tedy při jeho temperamentu, který do teď projevil, vůbec možné…

Bill

Vyjdu z koupelny a jen v županu se vrátím zpět do ložnice. Můj pohled automaticky sklouzne k spícímu Petovi. Chudáček můj, dal jsem mu asi zabrat. Ale co… Nemá mě tu nechávat samotného, ty dva týdny bez něj a bez sexu se na mě podepsaly. Očima hltám každý záhyb jeho těla, viděl jsem jej nahého už tolikrát, a přesto mě stále fascinuje. Má perfektní postavu.

„Bille…“ zakňučí Pete, když se na něj obkročmo posadím a začnu mu okusovat ušní lalůček. „Nezlob…“

Nezlob, nezlob. Budu, chci se mazlit. „Pete…“ zaškemrám a malinko jím zatřesu. No, sláva! Konečně otevřel oči. Zamžourá na mě, rozespale se usměje a stáhne si mě k sobě. Nadmíru spokojený, že jsem dosáhl svého, a ani jsem se nemusel moc snažit, se přivinu k jeho horkému tělu. Hlavu si položím na jeho hruď a nechávám se od něj hladit po vlasech. Ač nechci, vynoří se mi v mysli vzpomínka na Toma. Zajímalo by mě, co ti dva právě provádějí… Jestlipak se už skamarádili a jestlipak už bráška svého kamaráda pojmenoval. Rád bych věděl, jaké jméno mu vybral. Určitě to bude něco cool, nic jiného od Toma nečekám. Ve sprše se mi všechno rozleželo v hlavě… Zajímalo by mě, kde celou tu dobu byl a proč o sobě nedal vědět. Několikrát jsem se vyptával mamky. Jsem si jistý, že věděla, kde je, ale nic mi nechtěla říct. Stejně tak Georg, ale ani z něj jsem to nevypáčil. Napadla mě jedna možnost, ale tu jsem zavrhl. Nedovedu si představit, že by Tom dobrovolně nastoupil do léčebny, aby se zbavil své závislosti na chlastu. Ale nevypadal, že by byl pod parou, když jsem za ním byl. Zdá se, že se z toho vyhrabal, což by bylo jedině dobře!  

„Co jí koupíme?“

„Cože?“ nadzvednu hlavu a podívám se na Peta. „Komu?“

„Ty jsi mě vůbec neposlouchal, viď?“ zasměje se. „Tvojí mamce přece. Bude mít narozky. Ptal jsem se, co jí dáme za dárek. Nebo už pro ni něco máš?“

„Ne, něco vymyslím…“ položím hlavu zpět na jeho hrudník. Zrovna teď mám tak náladu vymýšlet nějaký dárek. To má ještě čas… Na oslavu jedeme až o víkendu, dneska je středa, takže mám ještě čas něco jí sehnat. Stejně by mi děkovala, i kdybych jí dal nějakou blbost. Znám ji. Nějak nemám chuť něco slavit. Sice je to moje matka, ale nejraději bych jí zavolal, že se necítím dobře a že se stavím jindy. Pojedu na tu oslavu jen z jediného důvodu. Doufám, že tam bude i Tom. Zní to sice hnusně, ale mamčiny narozeniny jsou pro mě dobrá záminka, jak se s ním znovu setkat a pokusit se promluvit s ním. Před ní dělat scény nebude. Teď jen aby tam skutečně přijel…

Tom

„Absi, k noze! No, pojď sem!“ dřepnu si a snažím se k sobě štěně přivolat. Jenže ono sedí a nechápavě se na mě dívá, co blbnu. Naučit jej něco bude asi těžší, než jsem si myslel. Znovu si poklepu na stehno a znovu se pokusím přilákat jej. Prcek sice vstane, začne vrtět ocasem, ale ani se nehne.

„No tak, pojď k pánovi, pojď.“ Zase žádná reakce, Absi si místo toho, aby přišel ke mně, lehne. Rezignovaně sebou plácnu na zem. Zkusím to s ním později, chce to čas. Štěně se ale zničehonic ocitne vedle mě a začne mi olizovat obličej. „Ty jsi trdlo, viď že jo?“

Když se chystám posadit se, ozve se zvonek. Ježiš, kdo zase otravuje?! To bude jistě  ten dědek Weida! On si nedá pokoj. Prachy jsem mu už dal, tak proč mě nenechá v klidu?! Nebo že by to byl, nedej Bože, zase můj pan bratr? Se štěnětem v patách se sunu do předsíně, abych zjistil, kdo se nás rozhodl poctít návštěvou.

„Georgu???“ vyvalím oči na kamaráda. „Stalo se něco?“

„Zdravím, ne, proč by mělo?“ odpoví mi a zazubí se na mě. „To nemůžu přijít jen tak navštívit kámoše?“

„Jo, jasně, půjdeš dál?“ poodstoupím a nechám jej projít. „Tudy…“ naznačím mu směr, kam má jít a následuji ho. Aspoň si s ním můžu promluvit.

„Kafe?“ nabídnu mu jediné, co tu mám, a když kývne, vytáhnu dva hrnky a dám vařit vodu. Docela mě zaskočil. No, docela, hodně mě zaskočil.

„Co to je?“

„Co?“ otočím se na něj. „To je Absinth.“ 

„Cože to je?“ začne se smát jak šílený.

„Můj pes a nesměj se mu.“

„Nesměju se jemu, ale tomu jménu. Kde jsi k němu přišel?“

„Dárek,“ odbudu jej a vyčkávám, než začne vařit voda. Štěně si z bezpečné vzdálenosti nedůvěřivě prohlíží hosta. Asi se mu moc nezamlouvá, že se mu vysmívá. Tedy jeho jménu… No co, lepší nápad jsem neměl. Pes je můj, můžu mu říkat, jak chci.

„Kdo ti ho dal?“ přidřepne si Georg a zkouší k sobě Absiho přivolat. Samozřejmě bezúspěšně.

„Můj drahý bratr.“ Oznámím mu, postavím na stůl kafe a posadím se na židli. Štěně je v tu ránu u mě a dožaduje se, abych si jej vzal na klín.

„Bill?“ Georg rovněž usedne na židli a s hraným úžasem na mě hledí. Nutno podotknout, že náš basák nikdy nebyl dobrý herec. Výkony hodné Oscara zvládal na jedničku jedině Bill. Georg byl, je a bude mizerný herec vždycky.

„Ano, Bill. A nedělej se. Vím, že jsi mu to řekl ty. Nikdo jiný neví, že jsem zpátky…“

„Tome…“

„V pohodě,“ mávnu rukou. Původně jsem plánoval seřvat jej, ale vztek mě opustil. Georg mi zachránil kůži, nemůže za to, že je drbna a vyslepičil to Billovi. Budiž mu odpuštěno. „Byl tu včera a jeho mi donesl.“

„To přišel jen kvůli němu?“ vyzvídá. Tentokrát bych řekl, že na mě nic nehraje. Bill mu jistě neřekl, co má v plánu. Aspoň o psovi se mu stoprocentně nezmínil, jinak by Georg na něj tak nečučel.

„Ne, přišel mi nabídnout práci…“

„Co-cože?“ zakucká se. „Práci?“

„Jo, práci… Zřejmě nenašel nikoho jiného, kdo by ze sebe dělal vola a pomohl mu s tou jeho maškarádou…“

„Myslíš přehlídkou.“ Opraví mě. „A co ty na to?“

„Co? Jasně, že jsem ho poslal do háje. Copak si už nevzpomínáš na to pódium?!“ 

„Klid, Tome. Nebyla to…“

„Billova vina? Samozřejmě, že byla a nejen jeho. Mohl za to i Jost!“

„Hele, vím, že tě to štve. Ale stalo se. Už s tím nic nenaděláš. Ber to takhle, že Bill udělal první krok a…“

„A já z něj mám padnout na zadek, skočit mu kolem krku a všechno dobrý?!“ vyštěknu. Jemu přeskočilo! Jednak se s bratrem odmítám stýkat a jednak mu tohle neodpustím.  

„To jsem neřekl,“ pokračuje dál klidně, „jen mě napadlo… Kdybys mu pomohl, určitě by ti slušně zaplatil. Nouzi o peníze fakt nemá a třeba by ti našel i nějakej flek u sebe. Nemusel bys nic shánět. Navíc Bill je hvězda a spolupráce s ním by ti jen prospěla. Kdybys ho poprosil…“

„O nic se jej prosit nebudu!“ Znovu ho přeruším a postavím se. Nehodlám se před Billem ponižovat a doprošovat se ho. On je poslední, koho hodlám o něco prosit. Radši skončím pod mostem nebo umřu hlady, než abych za ním šel.

„Dobře. Kdybys mu teda řekl, aby do novin prohlásil, že jsi mu pomáhal, udělal by to. No tak, Tome, zkus to… Stejně budeš potřebovat práci a peníze.“

„Mám peníze.“ Vrhnu na něj nevraživý pohled. Co to po mně chce? To nemůže myslet vážně?!

„Jo, teď je máš. Hele, nikdo po tobě nechce, abys Billovi lezl do zadku, jak to někteří dělaj. Projevil dobrou vůli a snahu pomoct ti. K tomu ti udělal nabídku, po které by každý v zemi skočil, jenže Bill by to jen tak někomu nenabídl. Věř mi. Víš, kolik lidí se třese na to, aby je oslovil?!“ Pomalu ale jistě nabývám dojmu, že Bill snad Georga podplatil, aby za mnou chodil a přemlouval mě. U mého ďábelského bratříčka by mě nepřekvapilo vůbec nic. U Georga ano. Vždycky jsem si jej vážil pro to, že má vlastní názor a nenechá sebou manipulovat. Ovšem teď jsem si skoro jist, že se dvojčeti podařilo omotat si jej kolem prstu a využít jej tak ve svůj prospěch. Ale já se nedám. Bill může o naší spolupráci tak nanejvýš snít. Kašlu mu na jeho milosti!

„Už jsem řekl. Ne!“