autor: Rachel
Slunce už se blížilo k obzoru a pomalu odcházelo alespoň na pár hodin do svého slunečního paláce, aby se skrylo před zraky všech lidí, které jej doprovázely celý den. Jeho rozzářené paprsky pomalu zhasínaly a záře, měnící se v temnou, černou tmu jen naznačovala, že další den je u konce. Netrvalo dlouho a ona se změnila v tmavou noční oblohu, posetou tisíci třpytivých hvězd.
Tomovy rty se naposled zlehka otřely o čelo malého děvčátka a Tom se od Hailie odtáhl. Pomalu vzal do rukou lem její bílé peřiny a něžně s ní přikryl dětské tělíčko, které se jen nepatrně ošilo. Zvedl se z okraje postele, na kterém až doteď seděl, a bříšky prstů jemně pohladil Hailiinu tvář.
„Tak dobrou noc, Hailie,“ zašeptal do ticha pokoje a nato se otočil ke dveřím na chodbu.
Už už z nich vycházel ven… jeho kroky však přerušil tichý, prosebný hlásek.
„Tatínku…“
Billovy ruce jen nedbale přerovnaly velkou hromadu prádla a Bill se znova natáhnul k velkému prádelnímu koši, který téměř přetékal špinavým oblečením. Až teď, když seděl uprostřed koupelny, a všude kolem něj se na podlaze povalovaly hromádky špinavého prádla, si uvědomil, že v několika posledních dnech úplně zanedbal praní prádla. Možná právě proto se mu práce nakupilo tolik, že nevěděl, kam dřív skočit. Bylo sice už něco málo po osmé večer, přesto se rozhodl, že si prádlo alespoň roztřídí, aby měl zítra méně práce.
Spokojeně si třídil kousek za kouskem, pobrukoval si nějakou neznámou melodii… jeho činnost však přerušila tichá slova, která se dolinula k jeho uším.
„Bille, myslíš, že bys mohl dnes Hailii uložit ty?“ Tomův pohled se střetnul s tím Billovým, který se k němu pozvedl… a Tom přesně věděl, co svou otázkou u Billa vyvolal.
V jeho čokoládových očích se zračilo překvapení a neskrývaný úžas, se kterým teď Bill k Tomovi vzhlížel. Stále se díval do Tomových očí, jako by se chtěl ujistit, že se jen nepřeslechl… Tomovy oči mu však prozrazovaly přesně to, na co se jej jejich majitel ještě před chvilkou zeptal. Svou otázku, směřovanou k Billovi myslel vážně, přestože se jí sám bál uvěřit. O to víc, když jej o to požádala jeho malá dcerka.
Billovy oči párkrát zamrkaly a Bill jen sotva znatelně pokýval hlavou na znamení souhlasu.
„Samozřejmě… proč ne,“ přitakal a až teď se svým pohledem odtrhl od toho Tomova. Odložil kousek, který právě držel v rukou na zem a postavil se na své, stále ještě trošku strnulé nohy, vycházejíc z koupelny na chodbu.
Neměl nejmenší ponětí, co má Hailie za lubem tentokrát… možná mu však už pomalu začínal docházet její záměr. Tichými, pomalými krůčky směřoval k jejímu pokoji, zatímco v jeho hlavě vířilo tisíce a tisíce myšlenek a otázek. To, že si jej nechala zavolat, to přeci nebylo jen samo sebou. O něčem to svědčilo, tím si byl Bill jistý. Sice ještě nevěděl o čem, s dalšími a dalšími kroky k Hailiinu pokoji však cítil a byl si jistý jen jediným. Něco se začínalo dít…
Tiše zaklepal na dřevěné dveře a po chvilce netrpělivého vyčkávání jen nesměle vstoupil dovnitř. Jeho vysokou postavu okamžitě ozářilo světlo, vycházející z lampičky na nočním stolku, která jen chabě osvětlovala velkou postel, a stvoření, které na ní tiše sedělo a vyčkávalo. Bill očima spočinul na Hailii, která k němu zatím ani nepozvedla pohled, a nato se neklidně ošil. Pomalu se otočil a jedním pohybem dlaně za sebou dveře mírně přivřel. Neměl nejmenší tušení, že se za nimi v šeru ztmavlé chodby skrývá vysoký štíhlý mladík…
Pohled Billových očí se odtrhl od přivřených dveří… a stočil se k malému stvoření, sedícímu teď na posteli v jakémsi polosedu a pololehu. Hailie vůbec nevypadala na to, že by zaznamenala jeho přítomnost v pokoji. Spokojeně si hověla v peřinách, a zatímco pečlivě rovnala a upravovala lem bílé peřiny, starostlivě chovala a opečovávala svého malého, plyšového medvídka, který byl jejím nejlepším kamarádem, a bez kterého se nikam nehnula ani na krok. Znal všechna její tajemství i tajná dětská přání… a možná právě proto teď přilákal i Billovu pozornost.
Pozorně se zadíval na plyšového medvídka v malých dětských ručkách… a nato vzhlédnul k Hailiině tváři.
„Ten medvídek toho určitě moc ví, když je tvůj nejlepší kamarád, a tak pěkně se o něj staráš, nemám pravdu?“ tiše a jen nesměle protrhl ticho v pokoji svou otázkou… a nato se na jeho rtech rozlil jemný úsměv, když viděl, s jakou láskou Hailie uložila medvídka na vyhřáté místečko pod peřinou vedle sebe. Prstíky pohladila jeho plyšovou tvář a nato konečně vzhlédla k Billovi, postávajícímu u dveří.
„Ano, já… dostala jsem ho od maminky, když mi byly tři. Ale o tom jsem s tebou nechtěla mluvit,“ zavrtěla svou krásnou hlavou a dlaní poplácala na místo, kde ještě před chvílí seděl Tom, naznačujíc tak Billovi, aby si k ní přisedl.
Pomalu popošel až k Hailiině posteli a usazujíc se na její okraj, vzhlédl k Hailiině tváři, připraven naslouchat všemu, co má děvčátko na své malé dušičce.
Hailiiny dlouhé řasy se mírně zachvěly, když sklopila svůj pohled před tím Billovým, zatímco její malá hlavinka pracovala na plné obrátky. Zhluboka se nadechla, stiskla dlaně pod peřinou k sobě… a konečně nejistě vzhlédla ke dvěma čokoládovým očím, které se na ni upíraly. Stačil jediný jejich laskavý pohled… a Hailie poznala, že právě přišla ta pravá chvíle k jejímu okamžiku, na který se dnes tolik připravovala.
Skousla si ret a opět se nadechujíc, očima se vpila do těch Billových.
„Omlouvám se, Bille. J-já chci… chci se omluvit za to, jak ošklivě jsem se k tobě chovala,“ špitla tiše a jen nesměle vzhlížela k Billovým očím, ve kterých se teď zablesklo překvapení a němý úžas, přesto svým pohledem neuhnula.
Všechno to zlo, které mezi nimi panovalo, vyvolávala jen ona. Až teď si plně uvědomovala, že to celé, všechno, co se v posledních dnech událo, hádky i Tomova facka, byla i její vina. Uvědomila si to až dnes, dnes, když jí tolik nenáviděný člověk přes to všechno, co mu provedla, zachránil život… a riskoval velkou lež jen kvůli tomu, aby nedostala dalších pár výchovných, které si sama plně zasloužila. Bylo jí jasné, že po tom všem, co se stalo, je její tichá omluva vlastně pouhopouhé nic… stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekávala.
„T-to… to je v pořádku, Hailie, nemusíš se omlouvat…“
„Ale já chci. Mě to opravdu moc mrzí, to všechno co se stalo… a já nevím, jestli na to bude stačit jen taková omluva. Nechovala jsem se dobře a vím, že jsem udělala chybu, ale… Bála jsem se, že… že tatínka ztratím a… a že ty jsi tu místo maminky, abys ji nahradil. Neměla jsem ti kvůli tomu ale dělat naschvály. Chovala jsem se jako rozmazlený spratek. Nechci, aby sis to o mně myslel,“ pomalu zavrtěla hlavinkou a tiše vydechla. Cítila, jako by měla u srdce o malinko lehčeji než předtím. Konečně totiž svěřila Billovi to, co ji tak dlouho trápilo.
Billovy oči pozvedly svůj pohled ke sklopené dětské tvářičce a Bill si jen v duchu opakoval Hailiina slova. Už ani nedoufal, že by se něco takového mohlo stát. Pousmál se a pomalu vzal Hailiinu malou dlaň do té své, jemně po ní přejíždějíc bříškem palce.
„Já to chápu, Hailie. Chápu, že to byl pro tebe velký šok, ale… Maminku ti nikdo nevezme, nikdy. Ti nejbližší, které máme rádi, jsou totiž s námi pořád. A ty maminku vždycky najdeš. Tady,“ zašeptal a přiložil svou dlaň na místo, kde pod kůží bilo Hailiino malé srdíčko. Byl si více než jistý, že místo, patřící Ann, už jí nikdo nikdy nevezme.
„Tatínek tě má moc rád, Hailie, a vždycky bude, ať se stane cokoli. Jsi u něj na prvním místě a to se nikdy nezmění. A vůbec si o tobě nemyslím, že jsi rozmazlený spratek. Už dávno jsem ti odpustil,“ zašeptal a na důkaz svých slov sevřel Hailiinu malou ručku v té své. Pousmál se… a okamžik nato se jeho oči střetly s těmi modrými studánkami, které se k němu pozvedly.
„Můžu… můžu se tě na něco zeptat?“ Hailiina tichá otázka protrhla ticho mezi nimi a Hailie si jen váhavě skousla ret. V její malé hlavince to pracovalo na plné obrátky… přesto se však odhodlala a na Billovo souhlasné pokývání hlavou se na něj pozorně zadívala.
„Ty máš tatínka rád?“ špitla nesměle a viděla jen Billovy oči, které jen nesměle sklopily svůj pohled. Přes jeho tvář přelétnul jen nesmělý úsměv, když pomalu pokýval hlavou, zatímco zčervenal jako rajské jablíčko.
„Ano, já… miluji ho. Moc ho miluji,“ odpověděl popravdě… a svými slovy nevědomky vykouzlil na mladíkově tváři úsměv. Tom se podvědomě pousmál a přitisknul se blíž k chladné zdi, ani nedutajíc. Tyhle Hailiiny zvědavé otázky jej začínaly zajímat.
Hailie se zhluboka nadechla, nato však opět tázavě zamrkala víčky s panenkovskými řasami.
„Tobě se tatínek líbí?“ optala se téměř bez ostychu, přesto však tichounkým šepotem, jako by si právě svěřovali něco přísně tajného. Bill pozvedl svůj sklopený pohled a souhlasně pokýval hlavou.
„Ano, líbí a moc,“ odpověděl opět upřímně a zadíval se do Hailiiných očí. Tentokrát to byl však její pohled, který uhnul před tím jeho. Nevrle se zavrtěla pod peřinou a nato jen nesměle pokrčila útlými ramínky.
„Viděla jsem, jak se pusinkujete,“ špitla stydlivě, zatímco v prstech nervózně žmoulala lem své noční košilky.
Billovy rty se zvlnily do úsměvu a Bill souhlasně pokýval hlavou. Až teď si uvědomil, že má dlaně nervozitou úplně zpocené. Nedbale si je otřel do svých kalhot… Hailiina slova však protrhla ticho v pokoji jako mávnutím kouzelného proutku.
„Nechci, abys od nás odešel, Bille. Chci, abys mě zase vodil do školy, vařil nám večeře, chodil se mnou do cukrárny na zmrzlinu a pomáhal mi s úkoly. Chci, abys mi večer dával pusu na dobrou noc, abys mě ráno česal a abychom spolu mohli malovat a v keramice tvořit další lvíčky a lvíčátka. Chci, abys tu zůstal,“ zašeptala prosebně, avšak dosti slyšitelně na to, aby se její slova dolinula až k Billovi. Na okamžik pocítil dojetí a lásku, kterou k malé Hailii cítil… nato však jen nevědomky pokrčil rameny.
„Já nevím… Myslíš, že je to dobrý nápad?“ nejistě vyslovil svou otázku… jediný Hailiin úsměv jej však přesvědčil o odpovědi, ve kterou tolik doufal a kterou si přál.
„Já si to nemyslím, Billi. Já to vím. A chci, abys k nám patřil. To jedno, nejdůležitější máme společné. Oba máme tatínka moc rádi. Tatínek moc chce, abys tu s námi zůstal… a já taky…,“ Hailiiny oči vzhlédly k těm Billovým a Bill v nich na okamžik mohl spatřit upřímnost, se kterou byla Hailiina slova vyslovena. Pousmál se… a nato souhlasně pokýval hlavou.
„Tak dobře. Zůstanu,“ zašeptal své konečné rozhodnutí… a vykouzlil tak úsměv nejen na tváři malé princezny, ale i na té Tomově, která se teď šťastně rozzářila. Pochopil význam Billových slov… a už nemohl být šťastnější. Pousmál se… a s úsměvem tiše zamířil do své ložnice na konci chodby.
Hailiiny oči vzhlédly k těm Billovým a Hailie se jen tiše zamyslela. Bylo tady ještě něco, co měla na srdci.
„Omlouvám se za to, jak jsem dnes spadla do toho jezírka. Nechtěla jsem tam skočit, vážně ne, jen… uklouzlo mi to na hlíně. Vím, že jsem největší nešika… a děkuji ti, že jsi mě zachránil. I za to, že jsi to neřekl tatínkovi,“ zašeptala ještě tišeji a viděla, jak se přes Billovu tvář mihl úsměv.
Moc dobře věděla, že kdyby Bill jen trochu chtěl, pěkně by jí to u Toma zavařil… a právě proto mu byla tolik vděčná. Přes to všechno ji nezklamal a ani jí nijak neoplatil její schválnosti, i když k tomu měl více než dobrou příležitost.
„Nemáš mi vůbec za co děkovat, neřekl jsem mu to. A ani neřeknu. Stejně, jako mu neřeknu ani to, že si stále každou noc chodíš do šuplíčku v kuchyni na sladkosti, nebo že si každý večer místo čištění zubů jen strčíš kartáček pod tekoucí vodu,“ pousmál se Hailiiným prohřeškům a obratnými prsty ji polechtal na bříšku, odpovědi se mu však dostalo hned vzápětí.
Netrvalo dlouho a celým pokojem se ozýval Hailiin zvonivý smích, který Billovo lechtání vyvolávalo. Zachichotala se do bílé peřiny a promnula si bříško, nato však vážně vzhlédla k Billově tváři.
Pousmál se nad spokojeným výrazem v Hailiině tváři… stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával…
Netrvalo dlouho… a on ucítil ve své náruči drobné, dětské tělíčko, které se do ní rychle přitulilo, zatímco jej pevně objaly dvě dětské paže. Hailiina víčka se přivřela a Hailie se stulila do Billovy měkké, hřejivé náruče.
„Mám tě moc ráda, Billi,“ zašeptala svým tenkým hláskem a vtiskla malou, vlhkou pusinku na Billovu tvář… aniž by si uvědomila, co svými slovy černovlasému mladíkovi způsobila.
Jeho objetí ještě zesílilo… zatímco se v jeho rozzářených čokoládových očích zaleskly první stopy slz. Slz štěstí.
„Já tebe taky, broučku,“ zašeptal, a nato se od Hailie pomalu odtáhl, rychle mrkajíc víčky s dlouhými řasami.
„Ale teď už bys měla jít spát, hm?“ připomenul důležitou věc a na Hailiino poslušné kývnutí hlavou ji konečně uložil.
„Dobrou noc, princezno moje,“ zašeptal o několik minut později, když se Hailiina víčka klížila kouzlem spánku a láskyplně pohladil její tvář. Pomalu zhasnul lampičku na nočním stolku a tiše jako myška vyklouznul ven z Hailiina pokoje s malým, přesto však tolik šťastným úsměvem. Konečně mohl zdobit jeho krásnou tvář… dokonce i tehdy, když si o několik minut později přilehl do měkké postele ke své spící lásce.
autor: Rachel
betaread: Clarrkys
Jéééé, to bylo sladký 🙂 🙂 a sem ráda, že to tak dopadlo
Dokonalý díl, tetelím se, že je všechno tak jak má být =) Konečně se kluci můžou více věnovat sami sobě ♥♥♥