75°C 13.

autor: Lenna W.K.T.

(Tom)

Nechci se probudit. Nechci. Nechci. Nevím, co bych dělal, kdyby tu nebyl a nepřišel. Kdyby mě tu zase nechal. Nechci se probudit zase sám. Nechci být sám. Kdyby mě tu opět nechal… byl bych snad ještě zmatenější než před lety. Teď vím pravdu. Celou, hnusnou, prohnilou pravdu. Jsem syn mafiána a všichni čekají, že jednou získám zpět rodinou čest, že si sám zase vybojuji pozici, na kterou mám právo. Jenže já nevím. Nebyl jsem vychován k nenávisti. K násilí, k vraždění. Jestli někdo ve mně dokáže zanechat pořádný zmatek, tak je to Bill. Prosím, ať teď nahmatám jeho tělo. Prosím, ať mě tu nenechal. Hmátnu směrem na polštář. Nic. Zakvílím. Otevřou se dveře.

„Tomy?“ šeptne slaboučký hlas, který nepatří nikomu jinému než JEMU. Oh, bože. Děkuju. Je tu. Nenechal mě tu. Pomalu otevřu jedno oko. Všude je příjemné přítmí, i když je vidět, že venku svítá.

„Tomy, spíš?“ pošeptá znova.

„Tak napůl. Pojď ke mně ještě.“ 
„Vstáváš brzy…“

„Kolik je?“

„Sedm…“

„Svítá tu nějak pozdě.“

„Jo, jsi na severu. Navíc, je zima.“ Pousměje se. Ale ke mně nejde.

„Pojď ke mně.“ Zažadoním znovu.

„Musím do sprchy, Tomy.“ Otočím se. Zděsím se. Bill je v bílém obleku. Celý od krve.

„Bože, Bille! Co se ti stalo!“ okamžitě vylítnu. Něco se mu stalo. „Kristova noho!“ začnu hysterčit. Bill mě ale jen od sebe odtáhne. Na tváři má zvláštní úsměv.

„Klid, Tomy. Nic se mi nestalo.“ Pousměje se. Bože, je od krve i v jeho andělském obličeji. Kdybych nevěděl, jaký je, bál bych se ho.

„Ale jsi celý od krve!“ mám chuť křičet. „Kde je doktor?“

„Tome! Já jsem v pořádku!“ vezme mě za ramena, dívá se mi do tváře. Je zkrvavený. Aaaaa!

„Jdu do tý sprchy.“  Špitne. Sundavá si věci.

„Tys byl…“

„U jednoho z těch, co tě chtěli zabít…“ řekne chladně. Proč je najednou tak chladný? 
„Tys ho…?“

„Zabil? Ano, zabil. Střelil jsem ho mezi oči.“ Aha… pecka. Říká to, jako by se bavil o počasí.

„Takže to… co teďka máš na tý košili… já na rukách…“

„Je jeho mozek,“ řekne snad ještě chladněji. Oh. Pecka. Zvedne se mi kufr. Sednu si na postel.

„Ehm, jdu do tý sprchy s tebou…“ hýknu a pádím za ním. Snažím se nekoukat na svoje ruce. Necítit ten nepříjemný pocit, pach. Fuj, mám na rukách mozkovou krev.

„Časem si na to zvykneš.“  Řekne Bill už ne tolik chladně, ale jeho hlas mě pořád mrazí až do morku kostí.  

Prohlížím si ho, jak pomalu zalézá do sprcháče. Je tak štíhlý, vypadá nevinně. Je zvláštní, vidět ho, jak přijde domů jako vrah. Polknu. Nechápu to. Až doteď jsem si myslel, že lže. Že si ze mě dělal srandu. Ale dneska mě opravdu přesvědčil, a zároveň mi uštědřil pěkný šok.

„Tak jdeš za mnou? Nebo se tu mám mazlit se sprchou?“ najednou zní tak… jinak… jemně, přítulně, jako můj Bill. Najednou si uvědomím, že mám nohy jako zalitý v betonu. Bill vystrčí hlavu. Je mokrý, roztomilý. Usměje se.

„Neboj, jsem odzbrojený…“ usměje se. Ještě si z toho utahuj!

„Jo-o. Jo, jasný v pohodě, už jdu.“ Vykoktám. Totálně mě překvapuje. Jednu chvíli je to chladný vrah a za dvě minuty je to přítulný mazlíček. Pokud si na to rychle nezvyknu, tak se asi zblázním.  

Konečně odlepím svoje olověný nohy z podlahy a těžkými kroky dojdu až do sprchy. Bill má z obličeje všechnu krev pryč. I z rukou. Je opět kouzelný. Šamponuje si vlasy. Pěna, co dopadá na zem, má rudý odstín. Omeje si vlasy. Pak mě obejme kolem hrudi a dá mi hlavu na rameno. Konečně si opláchnu svoje zakrvácený ruce a čistými ho obejmu.

„Poprvé v životě jsem se bál…“ pošeptá opravdu tiše. Jako by se bál, že je někdo vedle nás. Jenže kapky vody všechno tiší. Mlčím, nevím, co mu na to mám říct. Nevím, jaká tam byla atmosféra. Radši to asi nechci vědět. Musela to být soda, když ho popravil kulkou do hlavy.

„Bál jsem se, že zbraň nevytáhnu včas. Že mě postřelí a sebere policie. Že už se k tobě nevrátím…“ tiskne se ke mně. Jako by potřeboval chránit. Jenže celé ty roky jsem já chráněný Billem. Byl bych mrtvý, kdyby na mě nedával pozor.

„Tak proč to děláš, už nám nikdo neublíží.“

„Jeden jo. Ví, že žiješ, jde po tobě. Brzo si pro tebe přijde, ale do té doby tě stačím připravit.“

Připravit?

„Na co?“

„Na něj… musíme jet dneska něco zařizovat. Udělám ti prozatím falešný zbrojní pas a nechám ti ušít neprůstřelnou vestu.“ Huhlá. Jo, vestu nosí, všiml jsem si toho už včera večer, jak jsme se políbili v tom vykřičeným baru.

„Je to opravdu tak nutné?“

„Je, Tomy. A teď mě dobře poslouchej. Ať se stane cokoliv nikdy, opakuji, NIKDY si tu vestu nesmíš sundat. Jedině, když budeš se mnou tady v ložnici. Používej ji pořád, ano. I když budeš tady. A ať budeš kdekoliv, tak pořád u sebe budeš mít tu zbraň. Naučím tě s ní. Nakonec dostaneš pravý zbrojní pas. Pravidelně dvakrát týdně budeme chodit na střelnici, kde budeš trénovat. Slib mi, že budeš dávat pozor, abys tohle všechno dodržel.“ Kouká na mě vážně. Jeho vlasy jsou smáčené vodou. Je naprosto kouzelný. Přikývnu.

„Proč ale budu mít prvně falešný zbrojní pas?“ 
„Abych ti mohl pořídit zbraň už dnes. A pochybuji, že se zbraněmi umíš natolik, abys měl zatím pravý. Víš, jak to myslím. Zbraň potřebuješ už teď a než se pravý zbrojní pas vyřídí, tak to chvíli potrvá.“ 
„Aha…“ přitakám. Pohladím ho po tváři. Jsem tak rád, že je tady. Že se spolu můžeme sprchovat. Přitisknu se mu na rty.

„Udělám cokoliv, jen abych mohl být s tebou.“ Podívám se na něj oddaně. Je mi jedno, že zabíjí, je mi jedno, že se bude vracet domů celý od krve. Je mi jedno, že nosí zbraň, že má prsty v drogách. Nebere je, a to je hlavní. Miluju ho a miluju ho takového, jaký je. Navíc jeho chladná stránka byla značně sexy. Je mi jedno úplně všechno. Budu s ním, i kdyby mě to mělo stát moje vlastní zdraví.

„To jsem moc rád,“ usměje se. Připomněl mi to, jak se smál na tom stromu, tenkrát, když jsme se poznali. Jeho úsměv se nezměnil. Vlastně trošku jo, je kouzelnější.

Sáhnu pro sprcháč, který  je na stojánku. Dám si trochu do dlaně a začnu pěnit jeho hruď. Jistě, mohl bych použít houbu, jenže já se chci dotýkat jeho kůže. Pozoruju ho. Je tak… dokonalý. Přitisknu ho ke stěně a přitisknu se k němu. Zoufale se ho potřebuju dotýkat.

„Tomy,“ vyhrkne. Přitisknu mu rty na krk. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je u mě.

„Billy!“ vydechnu zoufale.

„Tomy, co se děje…?“ 
„Já… nic jen, já tě potřebuju.“ Vydechnu. Ani si nejsem schopen uvědomit, jak moc ho potřebuju. Celé ty roky… žil jsem ve strachu, že mě nechce. Ale na druhou stranu jsem ho musel najít, abych se ujistil.

„Už jsem s tebou, nemusíš se ničeho bát.“ Šeptne chlácholivě. Obličej mám schovaný mezi jeho krkem a ramenem. Bill mě trošku odstrčí. Nechá se umýt, nakonec umyje mě a vypne vodu.

„Dáme si snídani, ano? Věci ti přivezli už včera večír, oblékneme se, zařídíme tu vestu, zbraň a pojedeme ti koupit nějaký věci, chceš? Koukal jsem, že sis přivezl jen jeden kufr…“ tulí se ke mně. Je sladký, moc sladký. Přikývnu. Evidentně se mi snaží zvednout náladu. Jenže já opravdu nevím, co si mám myslet. Jsem zmatený, zoufalý. Nějak se nemůžu Billa nabažit, a zároveň se ho bojím dotýkat. Vylezu omotaný v ručníku. Prohlíží si mě.

„Já- já skočím si dolů pro tašku, abych si mohl vyčistit zuby…“ zahuhlám. Bill jen zakroutí hlavou. Sáhne do šuplíku v nočním stolku a vytáhne vysílačku. Cosi do ní zahuhlá rusky a zase ji vypne a vloží do stolku. Vejdu za ním do ložnice. Zapomněl jsem říct, že Bill má koupelnu hned vedle ložnice. Vlastně stejně, jako jsem to měl u sebe na půdě u babičky. Oh, babí moje, měl bych jí zavolat, že jsem Billa našel. Byla tenkrát hodně špatná z toho, že odcházím.

„Chtěl bych se ještě mazlit…“ šeptne a stáhne mě na sebe na postel. Tak tohle mi nevadí. Rád se ho dotýkám. Vymotá nás z ručníků a zahodí je někam do neznáma. Zababuší nás oba do deky a lehne si mi na hruď. Přijde mi to, jako by mi vynahrazoval ráno, kdy tu nebyl.

„Přijde mi, že se chceš na něco zeptat, Tomy,“ no, víceméně ano. Zajímalo by mě, za kým šel…

„Za kým jsi byl a proč?“