Nu I chto

autor: Sch-Rei

Nevěděla jsem, jestli tuhle povídku mám psát, ale nakonec jsem se k tomu přinutila. Nebylo to proto, že by se mi psát nechtělo, ale jestli má cenu to psát. Tahle povídka má účel, tudíž je pro někoho napsaná. Nebudu jmenovat osobu, pro koho to je, chci pouze napsat, že ta osoba pro mě vždycky znamená strašně moc… Nejvíc. Můžu jenom říct… Ségra, budeš mi na silvestra nejvíc chybět, protože to bude den plnej slz a hlavně vzpomínek… Mrzí mě to.

Sch-Rei*

Allo, 
Allo, 
Vidish‘ veter? 
Nu I chto? 
Posmotri v okno, 
Nu I chto? 
A vchera bylo solntse, 
Nu I chto? 
Zachem ty vse vremya govorish‘ odno I tozhe? 
A ya avtootvetchik.

Když někdy ztratíš osobu, které jsi si vážil, kterou si zbožňoval, miloval ji, za nikoho by jsi ji nevyměnil, uvědomíš si to, až o ni přijdeš. Až se ti vzdálí hodně daleko od tebe, i když byla tak daleko vždy, jen jsi tu dálku nevnímal tak jako teď. Nevnímal jsi ty kilometry mezi vámi, jako kdyby celou dobu právě ta osoba seděla vedle tebe, ve špatných chvílích tě držela za ruku, objímala, a utěšovala tě, když ti tekly slzy, když bylo tvé srdce na milion střípků rozházené po místnosti, jako je právě teď. A kdo teď obejme má ramena? Kdo teď setře slzy? Kdo právě teď bude šeptat ta slova útěchy? Není tu už nikdo… Nikomu nevěřím, protože kvůli nim, jsme se my dva rozdělili, a nemůžeme najít cestu zpět, zpět k sobě.

***

„Tomi!“ vypískl černovlásek se smíchem a políbil bratra na rty.

„Billi si něco přeje?“ usmál se Tom a polibek mu oplatil. Černovlásek se šťastně  usmál a obmotal pevně ruce okolo Tomova krku.

„Nechci tě ztratit…“ zašeptal a položil svou hlavu na dredáčovo rameno. Zavřel oči a vydechnul horký vzduch na bratrův krk.

„To se nestane… Neboj.“

***

Už si ani nepamatuju, kdy to bylo naposledy, co jsi mi dal o sobě vědět, kdy jsme si jen tak povídali, kdy jsi mi poslal esemesku na dobrou noc, přesně tak, jako to bývalo dřív. Ano, z jedné SMS na krásnou noc, jich bylo milion. Z pár slov, nekonečný dialog, který ani jeden z nás nechtěl ukončit, ale najednou… Je to pryč. Úplně všechno, co jsme si k sobě vybudovali, se zhroutilo jako domeček z karet, který už ani jeden z nás nemůže dát dohromady, protože už oba stavíme jiné, které jsou daleko od sebe, které vedou k někomu jinému. Ale já vím, že ani jeden nikdy nezapomeneme všechny ty zážitky, vlastně úplně vše, co jsme spolu zažili, co jsme k sobě cítili, jaké to bylo a jaké to už nebude. Jen věřím, že u tebe navždycky zůstanu, aspoň jako vzpomínka, která nikdy nezmizí, která se neztratí tak jako ty.

Všechno mě strašně  mrzí, a chtěl bych to vrátit zpět. Napravit chyby, říct: „Mrzí mě to, Miluji tě.“ Ale nejde to. Jako by uvnitř mě, uvnitř mé hlavy byl hlas, který mi už neříkal to, co dřív. Útěšná slova plná lásky, citu, pochopení a lítosti. Už mi šeptá jen tu jednu mě odpornou větu! Prázdnou, chladnou, bezcitnou, mnou nenáviděnou. Stále dokola, dokola a dokola, jako bych nic jiného neslyšel. Jako by se spolu s ním uvnitř usadil flashback všeho, co jsme spolu zažili, ale tvůj hlas, ta věta… Všechno zničila. Chceš slyšet ta slova? Chceš vědět, co bych teď i já tobě odpověděl na slova Miluji tě?… Ne, nedokázal bych ti to opravdu říci, protože vím, že to vážně nemyslím. I když řeknu cokoliv, nikdy to nebudu myslet vážně, pokud to nebude něco pěkného. Protože ty jsi pro mě vždy číslo jedna, protože ty jsi ten, koho miluju, zbožňuju… Ale ty to všechno víš, nebo ne?

Vidish‘ veter? 
Nu I chto? 
Posmotri v okno, 
Nu I chto? 
A vchera bylo solntse, 
Nu I chto?

Jako bych nemluvil s tebou, ale se záznamníkem. Stále ta stejná věta. Jedna jediná  věta, která se ozývá v mé hlavě. Ale… S tím je konec, rozumíš? V mé hlavě, už nebude tvůj hlas, v mém srdci už nebude vyryto hluboce ostrou hranou střepu tvé jméno, Tomi. Už nikdy víc, bude tam jen prázdno. Pouze má duše bude plát nad tvou hlavou se všema vzpomínkami pečlivě uchovanýma, navěky. Má tvář už nikdy nespatří slunce. A co mi na to řekneš? Hm? Zase tu samou větu jako na vše? Na všechny kladené otázky, na všechny bezmocné a z mé strany zbabělé prosby? Na to, že bez tebe nedokážu žít dál?

Hlaveň pistole přiložil černovlasý mladý chlapec na svůj spánek. Přivřel čokoládové uslzené oči, a pomalinku zmáčknul spoušť. Ozval se výstřel, ale ještě před tím, než padl na dřevěnou podlahu svého pokoje, jeho hlavou proletěla věta…

„No a co?“