autor: Áďa
Tak, zazvonil zvonec a Temnoty je konec. Doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo a třeba se ještě někdy v budoucnosti sejdeme u nějaké další povídky, ale neslibuju 🙂 vaše Áďa
Bill přecházel po pokoji jako tygr v kleci. David i Georg seděli na pohovce a už se vzdali jakýchkoliv pokusů zpěváka uklidnit. Svým způsobem jeho nervozitu a rozčilování se chápali. Do nemocnice ho lékaři nepustili, ani na chodbu. Odůvodnili to tím, že beztak Tom bude ještě několik hodin po operaci v narkóze, a protože primář sám z vlastní zkušenosti věděl, co to je starost o dvojče a jak by hodiny v nemocnici, kdy se minuty i vteřiny táhnou nekonečně pomalu jako hutné sliny, Billa deprimovaly, nařídil mu, aby radši zůstal doma, ve známém prostředí, s někým, kdo tam bude s ním, kdo na něj dohlédne a kdo mu bude psychickou útěchou a podporou v těch nejtěžších hodinách. Slíbil, že až bude možné za Tomem přijet, tak mu sestra z recepce zavolá.
Ač nerad, Bill na jeho naléhání uposlechl a nechal se, byť proti své vůli, a především proti svému srdci, odvézt domů. Tam už na něj čekal manažer i kamarád, z Billa však nedostali jediné kloudné slovo. A tak jenom tiše seděli a mlčky pozorovali, jak Bill přechází tam a zpátky, divže za ním v dlažbě již nezůstávala vydupaná cestička. Nespouštěl oči z nástěnných hodin, které mu připadaly, jako by se zasekly a co chvíli bezdůvodně nakopnul zeď, židli nebo stůl. Dosáhl sice jenom pulzující bolesti ve špičce nohy, ale bylo to aspoň krátkodobé rozptýlení a dočasné několikavteřinové pokulhávání aspoň bylo nějakou změnou v jeho jednotvárné chůzi. Taktéž mu ulevoval zvuk tříštěného porcelánu, jak co chvíli nevydržel, se vzteklým řevem vběhl do kuchyně a vší silou třísknul talířem nebo hrníčkem o zem. Už takhle zlikvidoval snad deset, možná i více kousků nádobí, ale to neřešil. Koupí se pak nový a tříštivý dopad ho na chviličku dokázal odreagovat.
David ani Georg mu v tom nebránili, plně jeho rozpoložení chápali. Přesně tak, jak jim to doktor poradil, ale i bez jeho rady by to byli udělali intuitivně úplně stejně, jenom seděli a svou přítomností poskytovali Billovi pocit toho, že není v té tíživé situaci sám. Zasáhnout museli pouze v jediném případě, a to při rozbití asi sedmého talíře. Billa totiž už i to řinčení o dlažbu přestalo bavit a pro zpestření si začal hrát se střepy, což mu David nekompromisně zatrhnul. Bill sice původně plánoval pořádně si dupnout a opět dokázat svou vzpurnou povahu, ale poté, co se k manažerovi připojil i Georg, který klidně slíbil, že pak Billovi, když neposlechne, nařeže vařečkou na holou, poté Bill usoudil, že skutečně bude lepší ustoupit. Zarputile tedy začal znovu přecházet, sem tam opět nakopnul zeď a neustále drtil v ruce svůj mobil, upínajíc myšlenky k tomu, aby se tam co nevidět objevilo neznámé číslo se třemi jedničkami na konci, které by znamenalo, že už konečně bude moct vyjet za svým bráškou. Za svou láskou…
Posléze ho i to chození přestalo bavit a s dramatickým zaskučením sebou plácnul do křesla.
„Davííííí,“ zakvílel zoufale a obrátil své opuchlé oči na manažera. „Prosííím, ať mi už zavolají!“
David si smutně povzdychnul.
„Bille, tohle nedokážu ovlivnit… Já-„
„Ne, dokážeš to! Davide, já ti věřím! Dostal jsi nás z nuly tam, kde jsme teď, vždycky jsi dokázal zařídit, co bylo potřeba, vždycky se ti to povedlo! Já ti věřím! Prosím, zařiď to!“
Bill úpěnlivě hypnotizoval Davidovy oči a manažer je po chvíli sklopil k zemi. Nedokázal čelit tomu pohledu plnému naléhavosti a zoufalství, plnému touhy po tom jednom jediném přání. I kdyby dokázal a skutečně mohl zařídit cokoliv, tohle ovlivnit nemohl, i kdyby k tomu povolal všechny lidi z jejich týmu, i kdyby si před sestru na recepci kleknul a dal jí pořádně tučný úplatek. Operaci ovlivnit prostě nemohl, a právě díky tomu, že jinak byl, zejména když se jednalo o jeho čtyři svěřence, takřka všemocný, tak ho tohle drtilo o to víc. Mučil ho pohled na zpěváka, který byl vždycky tak plný energie a života, a který byl nyní díky ranám osudu změněný téměř k nepoznání…
„Hele,“ šeptnul tiše Georg a ukázal na křeslo.
Oba se museli pousmát, když viděli, že Billa konečně přemohla únava a on se ve svém křesle stočil do klubíčka a usnul. I přes veškeré strasti posledních týdnů si zachoval ve spánku svou roztomilost. Jindy napjatá a sinalá kůže se mu uvolnila, do tváří se vrátilo téměř neznatelné, ale přesto viditelné narůžovělé zbarvení, a ani jeden jediný sval nebyl v křeči. Vlasy, které mu už trčely všemi možnými směry, protože se od Andyho smrti nedal ještě ostříhat, mu volně splývaly kolem obličeje i na zádech, ty, co byly z boku sestříhané, se vtipně ježily a evokovaly vzpomínky na někdejší účes ve stylu dikobraze. Odrosty už byly neuvěřitelné, za běžných okolností by Bill nikdy nedopustil, aby mu jeho přírodní barva byla vidět tak moc, ale teď to neřešil, tak jako nehty. Nezbyla už ani špetka laku a už jenom na dvou třech prstech byly znát poslední zbytečky gelu, který se ještě nestihnul oloupat.
Na jeden kratičký okamžik se na Billově tváři objevil dokonce i náznak úsměvu, pak ale zakňoural, přetočil se ve spánku na druhý bok takovým stylem, že značná část jeho těla visela ve vzduchu, a zůstal spát dál. Jen řasy se občas zachvěly, ale jinak spal docela klidně, dokonce po chvíli pootevřel pusu, trošku zachrápal, a když se mu z koutku úst spustil tenouličký pramínek slin, Georg pobaveně vytáhnul mobil a spícího Billa si vyfotil.
Nikdo už nevnímal, kolik uplynulo času. Billovo pokojné pravidelné
Spali tak hluboce, že je skoro ani neprobudilo vyzvánění Billova mobilu. Až když melodie postupně začala zesilovat, probral se Bill jako první a v prvním momentu, když si uvědomil, že to je konečně ten toužebně očekávaný vymodlený hovor, v něm hrklo natolik, že vykřikl a s hlasitým zaduněním se skutálel z křesla na zem. Ani si zanadáváním neulevil, jak si narazil kostrč, a rychle hmátnul po mobilu, který zuřivě poskakoval na stole, doprovázen dvěma páry ještě napůl zalepených očí, které se začaly pomalu, ale jistě probouzet k životu.
Na krátký okamžik Bill znejistěl a zmateně se na displej zadíval. Bylo tam přesně to číslo, o kterém mu dal doktor hlášku, že mu zavolá. Celé hodiny na ten hovor čekal jak na boží smilování, ale teď se ho najednou bál přijmout. Co když mu řeknou něco špatného? Že se Tomovi něco stalo, že zákrok se nepovedl, že operaci nepřežil? Další ztrátu blízké osoby by už neunesl, to věděl s naprostou jistotu, vždyť jak dlouho mu trvalo vypořádat se se smrtí Andyho?
„Proboha na co čekáš? Zvedni to, ty pako!“
Až Georgův přísný hlas ho vytrhnul z krátkodobého děsivého tranzu, a on konečně rozechvělým palcem přijal hovor.
„Bill Kau – Kaulitz… prosím?“ šeptnul přiškrcené do telefonu.
„Dobrý den, pane Kaulitzi,“ zašveholila sestra na druhém konci telefonu veselým hlasem. „Tak můžete přijet. Při operaci sice proběhly menší i větší komplikace, bylo to náročné, chvílemi by se dalo říct až příliš riskantní, ale váš bratr to statečně ustál. Zhruba za dvě, tři hodinky mu přestanou působit uspávací látky, a pak se uvidí, jak to celé dopadlo-„
Na víc Bill nečekal. Radostí zařval jako Tarzan, až mu přitom vypadl z ruky mobil, jehož dopad na tvrdou dlažbu způsobil rozletění se na tři kousky a ukončení hovoru, a začal po obýváku poskakovat jako šílenec.
„Povedlo se to, povedlo se, zvládnul to! Dokázali to, povedlo se!“
„A už vidí?“ zeptal se Georg, který s úsměvem na tváři pozoroval, jak Bill jančí jako malé rozdováděné dítě. Nejradši by si nafackoval, když zjistil, že Billa po jeho slovech nadšení přešlo a posmutněle dosednul zpátky do křesla.
„To mi ještě neřekli… řekli jen, že měl při operaci problémy a že to zvládnul… že teď spí… co když se to ale zvrtlo a on už nikdy neuvidí?“ šeptnul a popotáhnul.
„Neboj, určitě to dopadlo dobře,“ začal ho ujišťovat David. „Tom je statečný a silný, a navíc, víš, co ti vždycky říkal, když měl na krku nějakou šlamastyku?“
„Švábi a já přežijem i atomový výbuch,“ zaznělo dvouhlasně, jak Bill i Georg ve stejném okamžiku zavzpomínali na Tomovu oblíbenou machrovskou hlášku, a to přimělo Billa k tomu, aby se znovu váhavě pousmál. Sklonil se, sebral mobil, automaticky ho složil zase dohromady a zvednul se.
„Tak jedeme?“
Vyrazili v poměrně dobré náladě, ale během cesty se autem rozhostilo ticho. David a Georg radši taktně mlčeli, aby Billa svými řečmi neprovokovali, a zpěvákovi se mezitím nervozitou stáhnul žaludek. Jak ta operace dopadla? Snažil se věřit, že to celé dopadne dobře, ale čím blíž byli nemocnici, tím větší začínal mít pochybnosti. Při vystoupení z auta dokonce mírně poblednul, a když procházeli nemocniční chodbou, začal se chvět.
„Tome!“ vydechl zhrozeně, když se konečně dostali na pokoj, a David s Georgem ho radši přichytili každý z jedné strany, protože bylo poznat, že Billovi hrozí zvýšené riziko pádu na zem.
Pohled na Toma skutečně nebyl nijak zvlášť příjemný. Milovníci černého humoru by sice nejspíš řekli, že kytarista vypadá s gázovými polštářky na očích, které mu přikrývaly skoro i půlku obou tváří, jako gigantická masařka, ale Billovi ten pohled nahnal ještě větší strach. Kam se poděla jeho skálopevná naděje a víra, kterou se snažil Toma celé ty měsíce slepoty povzbuzovat? Kde jsou? Proč se čas opět začíná táhnout zrovna teď, když všichni tak napjatě čekají na Tomovo probuzení se, aby se zjistilo, zda operace byla úspěšná nebo zda Tom zůstane do konce života definitivně ve svém světě temnoty?
Když Tom tiše zasténal a pohnul hlavou, Bill radostně vypísknul.
„Tomi, jsem tady! Jsem tady s tebou! Zvládnul jsi tu operaci, jsi šikulka! Jsem na tebe tak pyšný!“
„Ale nic… nic nevidím,“ šeptnul Tom a bojácně se zachvěl. Docela často se mu stávalo, i když si už na život slepce v rámci možností zvyknul, že se probudil a trošku se toho temného neznáma kolem sebe vyděsil, než se zase dokázal uklidnit s vědomím, že ho tohle čeká do konce života.
„Nebojte, pane Kaulitzi,“ ozval se doktor. „Ještě jsme vám z očí nesundali polštářky, s tím jsme museli čekat, až se proberete.“
Bill se zvednul na vratké nohy, pevně se chytil Georga a Davida a napjatě doktora pozoroval, jak se k jeho bratrovi sklání. Jak opatrně z jeho očí sundavá ty bílé bordely, pod kterými se skrýval výsledek operace. Malinko se zachvěl, když viděl, že okolí očí je celé mokré, pravděpodobně od slz. Slz strachu a nejistoty. To už nevydržel a přiběhl k lůžku, kde Toma pevně chytil za ruku, kterou začal nervózně hladit a s narůstajícím zrychlováním tepů jeho srdce hypnotizoval Tomovy oči, které byly pevně zavřené. Ty slepené řasy mu trhaly srdce…
„Tak, pane Kaulitzi… můžete zkusit otevřít. Pomalu a opatrně,“ vydal doktor pokyn, na který Bill i ostatní už takovou dobu čekali.
Tom kývnul hlavou. Opatrně a hodně pomalu začal otevírat oči. Byl to stejný pohyb, jaký dělal každé ráno, kdykoliv se probudil. Ani nepočítal, že něco uvidí, že by se to mohlo nějak změnit, byl to přece jeho osudem daný trest.
Jenže teď to bylo jinak! Sotva pootevřel oči na miniaturní skulinu, vyjekl a znovu je křečovitě zavřel. Měl pocit, jako by do nich dostal zásah laserem! Rozechvěl se a na doktorovo povzbuzení se oči pokusil otevřít znovu. Poznal přitom, že nikdo v místnosti téměř ani nedýchá, jak ho všichni napjatě pozorovali. Znovu od sebe víčka oddělil, tentokrát se mu je povedlo otevřít víc, než začal zběsile mrkat. Zmateně nakrčil obočí a opět mu unikl tichý výkřik, když se mu z divokého mrkání spustily slzy. Tolik světla! To nejde vydržet! Znovu a znovu se pokoušel oči před tím návalem zavřít a znovu a znovu byl doktorem povzbuzován, aby udržel oči otevřené, co nejdéle to půjde. Snažil se ho poslechnout, ale když ono to nešlo! Povedlo se mu to až asi na desátý pokus…
Najednou mu přišlo, že ostrá zář, která ho do očí téměř až pálila, poněkud polevuje. Utlumovala se čím dál víc… a najednou začal kolem sebe rozeznávat postavy. Napřed je viděl matně a hodně rozmazaně, spíš jako nějaké stíny. Postupně začal rozeznávat doktora, kousek za ním stál David a Georg, a když stočil hlavu ke svému levému rameni, viděl tam…
„Billí,“ vydechl šeptem roztřeseným hlasem. „Já… já tě… vidím!“
Slovo vidím se téměř ztratilo v jeho rozechvělých vzlycích, ve které propukl. Okamžitě si dlaněmi zakryl oči, když se hystericky rozbrečel, ale když prsty roztáhnul od sebe a skrz mezery mezi nimi zamžoural, nic z toho, co viděl, nezmizelo. Ani světlo, ani doktor, ani manažer s baskytaristou… a ani Bill, který měl pusu roztaženou od ucha k uchu, po tváři se mu řinuly slzy štěstí, a který si právě uvědomil, co je dneska za den.
„Všechno… všechno nejlepší k narozeninám, Tomi,“ šeptnul dojatě a oba bratři v tu chvíli věděli, že návrat zraku je ten nejkrásnější dárek, který oba dva mohli dostat. Tom se konečně dostal ze světa tmy a nejistoty, a pro Billa konečně končilo utrpení, které mu svou krutostí tolik tížilo život…
Epilog
Billovi netrvalo ani dva měsíce, než opět nabral svou původní váhu, možná dokonce i nějaké to kilo přibral navíc, ale jeho vzhledu to jedině prospělo. Opět začal pečlivě dbát o svůj vzhled, nehty opět dostaly dávku lesklého gelu a laku, odrosty zmizely pod novým přílivem havraní černé s nádechem až do modra. A Tom si až do nejdelší smrti moc dobře uvědomoval význam rčení dát na něco pozor jako na oko v hlavě. Už nikdy nechtěl slepotu zažít. Ale i kdyby se mu to někdy znovu stalo, věděl, že Bill bude stát na jeho straně až do skonání světa. Byl mu za to neuvěřitelně vděčný, tak jako za ponaučení, které mu osud nadělil a které bral jako výstrahu do budoucna.
KONEC
autor: Áďa
betaread: Janule
bože…já budu asi brečet…je to nádhera……
OH JSEM PŘEKVAPENÁÁÁÁ, U TEBE JSEM ČEKALA, ŽE PŘI NEJMENŠÍ UMŘE 😀 ALE KRÁSNĚ SI MĚ PŘEKVAPILA. nádhera, že to skončilo tak dobře….aaaaaaaaa
Vida, máme tu konec, nebo spíš bych řekla Happyend s velkým H. 🙂
Pěkně jsi to zakončila, snad ještě chybělo dodat: a jestli nezemřeli, tak spolu šťastně žijí až dodnes.
A neříkej "třeba"! Mi přeci nechceš tvrdit, že bys psaní jen tak pověsila na hřebík?
to je nadherny ^^ mam slzy v ocich :')
Nádherné….prostě úžasné, až jsem měla slzy v očích.
Krásná povídka, a krásný konec…pofňukávám štěstím…a zároveň se už těším na další tvoje věcičky, protože to by jsi nám, svým utýraným čtenářům, přece nemohla udělat, že by jsi nám odepřela další dávky svého oblíbeného sadismu =)
Moooc hezká povídka 🙂
A já chci okamžitě vidět, jak dostává Billy na holou vařečkou, prosííím! Mě tak štve, že jsem přišla pozdě, jinak bych tě citově vydírala tak dlouho, dokud bys to do povídky nedala :))) Taková šance vidět nevididelné neexistující pozadí mladšího Kaulitze! :-DDDDDDDDDD
A Bill jako někdy i spí, jo? Neuvěřitelné, že ho dokáže něco i unavit… je jak nějaký energetický nápoj :)))
Hezky jsi mě, Ádi, vydusila, hezky – prý: "Ale nic… nic nevidím," ten Tommyho šepot. Já teda považovala za úspěch už to, že PŘEŽIL operaci, co bych ještě chtěla?!!! Pak jsi mě téměř rozbrečela – mokré oči od slz – Tommy musel mít velký strach. A to napětí všech kolem, když otevíral oči, já tady ani nedýchala!
"Já tě vidím…" Tak není nutné dodávat už nic jiného…umíš si představit, co cítím v tento víc než nádherný okamžik, že?
Tuhle kapitolku jsem probrečela moc hezky napsana povídka.