autor: Sch-Rei
Polchasa, neboli půlhodina… Když jsem se rozhodla tuhle povídku asi po 4 měsících dopsat, hned u začátku jsem se hodně zasekla nad věnováním. Jenže povídku jsem smazala, ale se stejným příběhem, jen hodně upraveným dějem, jsem ji přepsala od samého začátku tak, aby z toho šlo vidět to, co si prožívám poslední dny, týdny, měsíce. Strašně ráda bych ho tady nechala, to věnování, ale nejde to, protože co bylo, bylo a vypadá to, že by to ani nemělo smysl u téhle povídky nechávat. Bylo to pro osobu, kterou jsem měla strašně ráda… Ale nebudu to dál rozebírat, tady to je (:
Sch.*
Tichý pokoj, čtyři identicky čistě bílé zdi, jen jedno velké okno, za kterým září měsíční světlo, tak nádherné, určitě, jen já jej vidět nemohl. Okna byla zatažena bílými roletami a nepropouštěly žádný z těch chladných paprsků měsíce. Má ruka svírala takové červené tlačítko, které jsem měl přivázané lehce k ruce, abych kdykoliv mohl zavolat sestru.
Jenže já jsem to neudělal. Už před půl hodinou jsem měl. Měl jsem to zatracený tlačítko zmáčknout tehdy, kdy začaly bolesti po celém těle, kdy mě začalo polívat neskutečné horko, ale také zároveň chlad, a mé tělo se začalo malinko třást. Začal se mi zkracovat dech, ale mé srdce bilo jako o závod. Nechtěl jsem přivolat sestru, nechtěl jsem znovu ležet na operačním sále, nechtěl jsem to jen o pár dnů, možná pouze hodin, oddálit, stejně to přijde, tak na co čekat? Chtěl jsem tyhle chvíle strávit s tebou, s osobou, která mi vždy byla nejblíže, s osobou kterou jsem ztratil. Vrátíš se? Pochybuji. Podáš mi pomocnou ruku? Už ani nedoufám. Vrátíš čas? Vymlouváš se, že to není možné. Upevníš to rozbité pouto mezi námi? Ne, jen se otočíš, a odejdeš.
Má druhá ruka drží mobil, s připravenou SMS zprávou k odeslání. Už několik minut visím pohledem na displeji, ale ne a ne ji odeslat. Odeslat Tobě. Čtu si ji pořád dokola a dokola, ale nemůžu najít to, co dělá zprávu tak moc obyčejnou.
Tome, moc se ti chci omluvit za to, co jsem ti řekl. Vůbec jsem to nemyslel tak, jak to vyznělo, a doufám jen, že mi odpustíš. Vím, že je na omluvu už trochu pozdě, ale teď tě moc potřebuji. Prosím, nenech mě v tom samotného… V mých posledních minutách. Chtěl bych ty minuty strávit s osobou, kterou miluji, a to jsi právě ty. Prosím, přijeď za mnou. Potřebuji tě!
Bill
„Oh,“ byl vzlyk, neslyšitelně tichý, který vypustily moje ústa. Pevně jsem k sobě stisknul víčka. Co je tak špatného na tom, že toužím po tvém objetí? Že bez tebe nemá nic smysl, že to bez tebe nezvládnu.
Jsou otázky, na které není odpověď, ale já se na ně ptám. Jsou tajemství, které nikdo neví, ale já je znát chci. Jsou věci, které nesmím vidět, ale toužím po tom je spatřit. Jsou osoby, se kterými nemůžeme být, ale já i přes to chci, abys mě právě ty teď držel v náručí. Abys to byl Ty, kdo mě z toho nakonec dostane, i když oba víme, že to možné není. Tak proč nevidím, jak se otevírají dveře a stojíš v nich ty? Proč neslyším, jak se tvůj hlas rozléhá po místnosti, kde ticho narušuje pípání přístrojů, na které jsem napojený? Proč mi nikdo neodpoví na to, co potřebuji a chci znát právě teď? Nikdo, Tomi. Můžu jen hádat, co všechno je za tím, proč se stalo to, co se stalo. Proč já jsem se choval zle, proč jsem tě zklamal.
Přejel jsem palcem po červené věci v mé dlani a přivřel jsem oči. Nemůžu, nechci. Chci pouze jednu věc, jednu osobu. Chci slyšet Miluji tě, chci tady a teď tvou přítomnost. Mobil, který jsem držel ve druhé ruce, jsem víc stisknul v dlani. Pootevřel jsem obě čokoládově hnědé oči a podíval jsem se na displej. Ještě jednou jsem si přečetl celou zprávu a konečně jsem to udělal. Odeslal jsem ji – Tobě. Zachvěly se mi řasy, má víčka byla každou sekundou těžší a těžší, sama se zavírala, nemohl jsem se tomu ubránit, na to už jsem byl až moc slabý.
„Tomi, Tomi, Tomi,“ šeptal jsem pořád dokola tvoje jméno, až dokud jsem neucítil bodnutí v hrudníku. Zaúpěl jsem a skrčil jsem se do klubíčka. Chtěl jsem zmáčknout ten zatracený červený předmět, co jsem měl v ruce, ale nešlo to. Nemohl jsem rukou pohnout, vlastně už jsem se nemohl hýbat vůbec. Moje vědomí se pomalu ztrácelo z reality, moje mysl byla teď úplně mimo tento nemocniční pokoj, mimo tohle okolí. Byla s tebou, jen s tebou, daleko od toho všeho. Poslední, co jsem zaregistroval z okolního světa, bylo zapípání mobilu – SMS?
autor: Sch-Rei
betaread: Clarrkys
Teda.. tak z týhle povídky se mi rozbušilo srdce. Nádherná. Vážně by mě zajímalo to věnování, protože k něčemu tak citovýmu muselo být vážně hezké.
zlati ked som to čítala prví krát u teba…mala som slzy na krajičku…je to proste špicové
nadhera, velmi smutne a precitene mam slzi na krajicku.
wow je to krásné 🙂 je mi líto že sis něco takového prožila 🙁
je to vážně špicový. až na ten důvod psaní tý povídky….
pořád Tě mám moc ráda a nemyslim si o Tobě nic špatnýho. snad to ještě víš..
[5]: Já vím že ne. Nebo doufám.
Jde hlavně o to, že už to nebude jako dřív. Tohle sem napssala pár týdný zpátky, jde i o něco jiného … Nebudu to tady rozepisovat, nemá cenu to řešit ;)*
[6]:Věř tomu.
Jo…nemusíš.;)
buší m isrdce je to hodně dojemné a těším se na další díl. Moc povedená povídka
opravdu nádherná povídka 🙂 tečou mi slzy když si to představím 🙂 ještě jednou- fakt nádhera
ááá, bože můj, tohle je na infarkt! je to dokonale napsaný, úžasný, ale bože!…
♥
[7]: Kdyby to šlo, tak snad.
🙂 🙂 :)*
Opravdu moc krásné ♥
Tahle povídka přesně vystihuje mojí momentální náladu, je to moc krásný, smutný a strašně silný, emotivní… Nádhera